ECLI:CZ:US:2021:2.US.932.21.1
sp. zn. II. ÚS 932/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem o ústavní stížnosti stěžovatele O. M., právně zastoupeného Mgr. Ondřejem Zaorálkem, advokátem se sídlem kpt. Vajdy 3046/2, Ostrava, proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 10. 2020 č. j. 6 To 122/2020- 12743, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí pro porušení jeho základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a principu presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 téže Listiny.
2. Okresní soud v Novém Jičíně rozhodl rozsudkem ze dne 6. 11. 2019 č. j. 20 T 130/2010-12383 tak, že podle ustanovení §226 písm. c) trestního řádu se obžalovaní včetně stěžovatele zprošťují obžaloby pro skutky, ve kterých byl spatřován trestný čin obecného ohrožení podle ustanovení S 180 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. a) a odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchali obžalovaní. Proti tomuto rozsudku podal státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Novém Jičíně odvolání v neprospěch všech deseti obžalovaných. O odvolání státního zástupce rozhodoval Krajský soud v Ostravě, který ve veřejném zasedání konaném dne 8. 10. 2020 rozhodl rozsudkem č. j. 6 To 122/2020-12743 tak, že výrokem I. podle §258 odst. 1 písm. b), c) trestního řádu napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu, výrokem II. podle §259 odst. 1 trestního řádu trestní věc ohledně stěžovatele a dalších čtyř obžalovaných vrátil Okresnímu soudu v Novém Jičíně k dalšímu řízení, a výrokem III. podle §259 odst. 3 písm. a), b) trestního řádu zprostil obžaloby zbytek obžalovaných.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že krajský soud zavázal podle ustanovení §264 odst. 1 trestního řádu Okresní soud v Novém Jičíně právním názorem. Vzhledem k tomu, že krajský soud sám prováděl dokazování podle ustanovení §263 odst. 7 trestního řádu, má být Okresní soud v Novém Jičíně vázán také hodnocením důkazů, které krajský soud provedl, s tím, že od tohoto hodnocení se může tento soud odchýlit pouze tehdy, budou-li provedeny nově důkazy, které by znamenaly, že právní názor krajského soudu pozbyde svůj podklad.
4. Za situace, kdy ústavní stížnost brojí proti kasačnímu rozhodnutí krajského soudu obsahujícímu pokyn, aby okresní soud o věci znovu jednal a rozhodl, se Ústavní soud zabýval tím, zda jsou splněny podmínky projednání takové ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a to včetně podmínky dané §75 odst. 1 téhož zákona, vyžadující, aby před podáním ústavní stížnosti byly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
5. Ústavní soud opakovaně uvádí, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu spočívají především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž neústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem [srov. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243)]. Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity. Tento princip vyplývá z čl. 4 Ústavy, podle kterého je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoli pouze úkolem Ústavního soudu. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani součástí soustavy ostatních orgánů veřejné moci, a proto do činnosti orgánů veřejné moci zasahuje toliko v případě, kdy náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná (srov. např. usnesení ze dne 26. 11. 2004 sp. zn. IV. ÚS 372/04 a ze dne 30. 1. 2014 sp. zn. II. ÚS 287/14, dostupná stejně jako další níže citovaná rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz).
6. Ústavní soud proto, až na výjimky, v nichž případnou neústavnost nelze napravit jiným způsobem (např. vazební věci), do neskončených řízení nevstupuje a jako nepřípustné odmítá ústavní stížnosti mířící proti kasačním rozhodnutím soudů vyšších instancí, kterými nebyla věc skončena, nýbrž pouze vrácena soudu nižší instance či jinému orgánu k dalšímu řízení [srov. nález ze dne 4. 3. 2004 sp. zn. IV. ÚS 290/03 (N 34/32 SbNU 321), usnesení ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06 (U 4/40 SbNU 781), usnesení ze dne 16. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 256/11 a další]. Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom podle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, jestliže je orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí, neboť okolnost, že nižší soud je vázán právním názorem kasačního soudu, nezakládá ani "uzavřenost" předmětného stádia řízení ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti konečnému rozhodnutí o věci (srov. usnesení ze dne 16. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 256/11).
7. Jak již bylo naznačeno výše, nyní posuzovanou ústavní stížností stěžovatel brojí proti rozhodnutí krajského soudu, kterým bylo kladně rozhodnuto o odvolání státního zástupce, a věc byla vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení. Nejde tedy o konečné rozhodnutí ve věci samé, ale o procesní rozhodnutí, jímž se navrací kauza do stádia řízení před soudem prvního stupně, ve kterém může stěžovatel uplatňovat všechna svá práva. Již proto nelze napadené usnesení považovat za způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatele, a jako nezpůsobilý předmět ústavně právního přezkumu zakládá nepřípustnost ústavní stížnosti ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. výše zmíněný nález sp. zn. IV. ÚS 290/03, usnesení ze dne 21. 1. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3589/14, ze dne 9. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 3477/13, ze dne 11. 7. 2011 sp. zn. I. ÚS 1538/11, ze dne 4. 5. 2011 sp. zn. II. ÚS 1210/11 a další).
8. Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná, pochybení orgánů činných v trestním řízení v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. Každý jiný postup by nepřípustně rozšiřoval kompetence Ústavního soudu a ve svém důsledku z něj činil další soudní instanci, mimořádnou též tím, že by byla způsobilá zasáhnout do řízení, jež dosud probíhá [srov. usnesení ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06 (U 4/40 SbNU 78].
9. Ústavní soud rovněž dospěl k závěru, že nejsou dány důvody připuštění ústavní stížnosti podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle nějž Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle §75 odst. 1 tohoto zákona, přesahuje-li stížnost svým významem podstatně vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Tato možnost obecně představuje výjimku ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti, kterou je nutné vykládat restriktivně [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 1996 sp. zn. II. ÚS 193/94 (N 19/5 SbNU 159)]. Přesah vlastních zájmů stěžovatele, mimo jiné s přihlédnutím k předmětu řízení v nyní posuzované věci, nebyl dán.
10. Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud zabýval meritem věci, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. května 2021
Ludvík David, v. r.
soudce zpravodaj