ECLI:CZ:US:2021:3.US.1128.21.1
sp. zn. III. ÚS 1128/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Z. B., zastoupeného advokátem Janem Kalvodou, sídlem Bělohorská 238/85, Praha 6, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. února 2021 č. j. Ncp 27/2021-203, za účasti Vrchního soudu v Olomouci jako účastníka řízení, a M. G., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud"), a to s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 2 Listiny a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Vedlejší účastník se žalobou ze dne 28. 5. 2019 podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") domáhal po stěžovateli zaplacení částky 129 694 817 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody. Po vydání několika dílčích usnesení byla věc postoupena Okresnímu soudu v Karviné (dále jen "okresní soud"), v jehož obvodu má sídlo obchodní společnost A, kde mělo dojít ke škodné události, kterou měl stěžovatel způsobit vedlejšímu účastníkovi. Okresní soud následně předložil vrchnímu soudu věc k rozhodnutí o věcné příslušnosti, neboť měl za to, že je dána věcná příslušnost krajských soudů podle §9 odst. 2 písm. e) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
3. Vrchní soud napadeným rozhodnutím určil, že k projednání a rozhodnutí shora uvedené věci vedené u okresního soudu pod sp. zn. 26 C 12/2021 jsou příslušné okresní soudy podle §9 odst. 1 o. s. ř. V odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil, že vedlejší účastník se domáhal žalobou na plnění zaplacení výše uvedené částky z titulu nároku na náhradu škody v podobě snížení jeho majetkové podstaty, ušlého zisku a nemajetkové újmy, neboť "investoval částku 15 565 685 Kč do veřejně obchodovatelných akcií obchodní společnosti B, kdy akcie této společnosti ztratily veškerou hodnotu v návaznosti na krach společnosti A", a to v tvrzené příčinné souvislosti s jednáním stěžovatele. Ustanovení §9 odst. 2 písm. e) o. s. ř., na který odkázal okresní soud, upravuje věcnou příslušnost krajských soudů toliko pro spory ve věcech vyplývajících z právních poměrů, které souvisejí se zakládáním obchodních korporací, ústavů, nadací a nadačních fondů, a ve sporech mezi obchodními korporacemi, jejich společníky nebo členy, jakož i mezi společníky nebo členy navzájem, vyplývají-li z účasti na obchodní korporaci. Základním požadavkem podle vrchního soudu přitom je, aby spor vycházel z účasti společníka ve společnosti a práva společníka vyplývajícího z této účasti. V návaznosti na to dospěl k závěru, že "projednávaná věc nijak nesouvisí se zakládáním obchodních korporací. Nejde ani o spor mezi obchodní korporací (žalobcem) a jejím společníkem (žalovaným), který by vyplýval z účasti žalovaného na žalobci. Spor se nijak neváže na účast žalovaného na žalobci. Žalobce požaduje zaplacení peněžitého plnění po žalovaném, který měl podle jeho tvrzení způsobit krach společnosti, ve které byl žalovaný členem představenstva a díky tomu zkrachovala i mateřská společnost, kde vlastnil žalobce akcie. Nejedná se tak o uvedený spor korporátního práva". Z těchto důvodů není podle vrchního soudu založena příslušnost krajských soudů, ale soudů okresních podle obecného §9 odst. 1 o. s. ř.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel obsáhle shrnuje dosavadní průběh řízení, včetně obsahu ústavní stížností nenapadených předchozích usnesení ve věci, a namítá, že rozhodnutím vrchního soudu byl porušen princip demokratického právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy, jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, právo na zákonného soudce čl. 38 odst. 1 Listiny (v petitu ústavní stížnosti odkazuje stěžovatel nesprávně na čl. 38 odst. 2 Listiny) a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. V úvodu ústavní stížnosti upozorňuje též na to, že "ústavní stížnost nepředstavuje účast stěžovatele na řízení zakládající mezinárodní příslušnost soudů České republiky".
5. Jelikož má stěžovatel bydliště na území Švýcarské konfederace, je nutné otázku pravomoci, resp. mezinárodní příslušnosti soudů posuzovat podle Úmluvy o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen "Luganská úmluva"). V části ústavní stížnosti věnované dosavadnímu průběhu řízení stěžovatel zejména zdůrazňuje, že vedlejší účastník využil při podání žaloby práva volby místně příslušného soudu podle čl. 5 odst. 3 Luganské úmluvy, a tímto soudem zvolil podle místa svého bydliště obvodní soud. Tím bylo jeho právo na volbu místně příslušného soudu vyčerpáno. Jelikož jde o příslušnost danou na výběr, podřaditelnou pod §87 o. s. ř., nebyl nikdo jiný než vedlejší účastník oprávněn učinit volbu místně příslušného soudu. Obvodní soud tak nebyl oprávněn vyslovit svou místní nepříslušnost podle §105 odst. 2 o. s. ř. Okresní soud proto není místně příslušným soudem podle čl. 5 odst. 3 Luganské úmluvy.
6. Odkazem na Luganskou úmluvu stěžovatel opakovaně namítá, že vůbec není dána pravomoc soudů České republiky rozhodovat o žalobě podané vedlejším účastníkem. Jelikož je ustanovení čl. 5 odst. 3 Luganské úmluvy totožné s čl. 7 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen "nařízení Brusel I bis"), je na věc plně použitelná i judikatura Soudního dvora Evropské unie (dále jen "Soudní dvůr"). Soudy podle něj rozhodovaly v rozporu s eurokonformním výkladem a zásadou autonomního výkladu pravidel mezinárodní příslušnosti podle nařízení Brusel I bis, přičemž stěžovatel poukazuje zejména na rozsudek Soudního dvora ze dne 27. 9. 1988 ve věci C-189/87 Kalfelis. Ze soudních rozhodnutí není patrné, jestli se soudy vůbec zabývaly tím, zda stěžovatel jako původce škodní události jednal v obvodu některého z tuzemských soudů.
7. Napadené rozhodnutí vrchního soudu pokládá stěžovatel za nedostatečně odůvodněné a nepřesvědčivé. Dospěl-li vrchní soud k závěru, že věcně příslušné jsou okresní soudy, jde o rozhodnutí nepřezkoumatelné. Vrchní soud se navíc ani nevyjádřil k námitce směřující proti místní příslušnosti okresního soudu s tím, že podle stěžovatele není dána ani pravomoc, resp. mezinárodněprávní příslušnost soudů České republiky. Tím v konečném důsledku došlo k porušení práva na zákonného soudce, které představuje jednu ze záruk nezávislého a nestranného soudního rozhodování.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem podle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť proti napadenému rozhodnutí nebyly přípustné procesní prostředky k ochraně práv podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti stojícím mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky), který se s ohledem na své ústavní postavení se řídí zásadou minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů [viz již nález ze dne 21. 9. 1999 sp. zn. I. ÚS 168/99 (N 126/15 SbNU 203)]. K zásahu do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud oprávněn jen tehdy, pokud by soudy porušily ústavně zaručená práva stěžovatele [srov. např. nález ze dne 19. 11. 2013 sp. zn. III. ÚS 3199/12 (N 191/71 SbNU 279)]. Skutečnost, že soudy zaujímají k věci jiný právní názor než stěžovatel, nevede sám o sobě k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod. To platí tím spíše, když obsahem práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny není záruka úspěchu v řízení (srov. např. usnesení ze dne 30. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 1171/20).
10. Stěžovatel napadá ústavní stížností toliko usnesení vrchního soudu, kterým bylo rozhodnuto o tom, že k projednání a rozhodnutí věci na základě žaloby podané vedlejším účastníkem jsou příslušné okresní (a nikoliv krajské) soudy. Ústavní soud zdůrazňuje, že může přezkoumávat a případně zrušit pouze toto napadené usnesení vrchního soudu, nikoliv též jiná (předchozí) procesní rozhodnutí jiných soudů, které stěžovatel v petitu ústavní stížnosti neoznačil. Platí totiž, že Ústavní soud "je ve své přezkumné činnosti zásadně vázán rozsahem petitu podané ústavní stížnosti" [nález ze dne 2. 10. 2008 sp. zn. III. ÚS 2111/07 (N 160/51 SbNU 3), dále srov. nález ze dne 1. 11. 2006 sp. zn. I. ÚS 458/06 (N 198/43 SbNU 221)].
11. Napadené usnesení vrchního soudu je pouze dílčím procesním rozhodnutím, kterým bylo rozhodnuto toliko o věcné příslušnosti soudů, nikoliv konečným rozhodnutím ve věci samé. Procesní rozhodnutí soudů o určení věcné příslušnosti proto také shledává Ústavní soud za protiústavní "zcela výjimečně" (např. usnesení ze dne 22. 4. 2020 sp. zn. II. ÚS 2860/19, bod 22 odůvodnění, nebo usnesení ze dne 9. 6. 2020 sp. zn. I. ÚS 1864/19, veřejně dostupná na http://nalus.usoud.cz), a to v případě zcela zjevného, extrémního pochybení při výkladu podústavního práva (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2860/19), popř. též absence odůvodnění rozhodnutí (viz bod 14 níže). Platí totiž, že "pravidla věcné příslušnosti civilních soudů jsou zakotvena primárně v občanském soudním řádu, tedy v podústavním předpise, jehož výklad náleží zásadně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu" (usnesení sp. zn. II. ÚS 2860/19).
12. Ústavní soud přezkoumal ve světle shora uvedených východisek napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Z napadeného rozhodnutí je patrné, že okresní soud měl za to, že je dána příslušnost krajských soudů podle §9 odst. 2 písm. e) o. s. ř. a tudíž není k projednání a rozhodnutí ve věci věcně příslušný. Okresní soud proto věc v souladu s §104a odst. 1 o. s. ř. předložil svému nadřízenému vrchnímu soudu k rozhodnutí o věcné (nikoliv místní) příslušnosti. Namítá-li proto stěžovatel v ústavní stížnosti, že se vrchní soud nezabýval otázkou místní (ne)příslušnosti a neposoudil, v obvodu kterého soudu se dopustil jednání způsobujícího škodu vedlejšímu účastníkovi, tato otázka nebyla a ani nemohla být předmětem řízení před vrchním soudem. Předmětem rozhodnutí vrchního soudu podle §104a odst. 1 o. s. ř. je toliko určení věcně příslušného typu soudu. To samozřejmě nevylučuje následné zkoumání místní příslušnosti věcně příslušným soudem podle §105 o. s. ř. (přiměřeně srov. PŘIDAL, O. In SVOBODA, K. Občanský soudní řád. Komentář. 3. vyd. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 518).
14. Vrchní soud umožnil před vydáním rozhodnutí stěžovateli i vedlejšímu účastníkovi vyjádřit se k věcné příslušnosti. Stěžovatel měl přitom za to, že za předpokladu pravomoci, resp. mezinárodněprávní příslušnosti českých soudů (kterou však odmítá) není dána věcná příslušnost krajských soudů podle §9 odst. 2 písm. e) o. s. ř. Ústavní soud je toho názoru, že odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu z ústavněprávního hlediska obstojí. Hloubku odůvodnění usnesení podle §104a odst. 1 o. s. ř. je navíc třeba posuzovat též s přihlédnutím k ustanovení §169 odst. 2 věty první o. s. ř., podle kterého nemusí být toto usnesení vůbec odůvodněno. Navzdory tomu podle judikatury Ústavního soudu i názorů právní nauky nelze připustit absenci odůvodnění usnesení o určení věcné příslušnosti tehdy, jestliže soud, který postoupil věc k rozhodnutí vrchnímu soudu, případně některý z účastníků, uvedl argumenty, jež jsou v rozporu s rozhodnutím vrchního soudu [nálezy ze dne 13. 9. 2016 sp. zn. IV. ÚS 2499/15 (N 172/82 SbNU 677) a ze dne 2. 9. 2010 sp. zn. II. ÚS 2193/10 (N 183/58 SbNU 605); SVOBODA, K. Řízení v prvním stupni. Civilní proces z pohledu účastníka. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 268). Odůvodnění napadeného usnesení v rozsahu (necelých) tří stran tak pokládá Ústavní soud za dostatečné. Vrchní soud vyložil, jakými úvahami se při formulaci svého právního závěru řídil a Ústavní soud jeho postup za svévolný nepovažuje.
15. Nad rámec shora uvedeného Ústavní soud uvádí, že poukazuje-li stěžovatel na judikaturu Soudního dvora k autonomnímu výkladu čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis (resp. čl. 5 odst. 3 předcházející Bruselské úmluvy), z něhož vychází čl. 5 odst. 3 Luganské úmluvy, je též třeba odkázat na tu část rozhodnutí Soudního dvora ze dne 30. 11. 1976 ve věci 21/76 Handelskwekerij G. J. Bier BV vs. Mines de potasse d'Alsace SA, v níž Soudní dvůr extenzivně vyložil pojem místa škodné události. Zahrnul pod něj přitom nejen místo, které bylo příčinou vzniku škody (což podle stěžovatele soudy nezkoumaly), ale i místo, kde se škoda, resp. její účinky projevily. Sám stěžovatel dále v ústavní stížnosti (viz její bod 33) poukazuje na předchozí rozhodnutí Městského soudu v Praze č. j. 62 Co 298/2020-180, z něhož vyplývá, že jeho argumentace shrnutá výše v bodu 5 již byla vyvrácena, neboť volba příslušnosti českých soudů podle čl. 5 odst. 3 Luganské úmluvy není volbou místní příslušnosti provedenou podle
§87 o. s. ř.
16. Zatímco nyní stěžovatel brojí toliko proti hypotetickému porušení jeho práv na soudní ochranu a na zákonného soudce podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny, v budoucnu mu nebude odepřena možnost namítat tyto vady při možném přezkumu konečného rozhodnutí ve věci. Posoudit otázky pravomoci (mezinárodněprávní příslušnosti) českých soudů a rozhodného práva pro řízení ve věci samé s přeshraničním prvkem je vždy prvním úkolem soudu ex offo. Neučinil-li tak okresní soud před zahájením tohoto řízení, bude tak muset učinit nyní za použití Luganské úmluvy a vyjádřit se tak i k tomu směřující námitce stěžovatele, uplatněné v předchozí fázi řízení i v ústavní stížnosti. Stejně jako v usnesení ze dne 26. 11. 2019 sp. zn. III. ÚS 3258/19 Ústavní soud konstatuje, že "nesprávnost v určení věcně příslušného soudu rozhodnutím podle §104a odst. 2 o. s. ř. lze úspěšně vytýkat v ústavní stížnosti proti konečnému rozhodnutí tehdy, mohlo-li vadné určení věcné příslušnosti vést k omezení procesních práv stěžujícího si účastníka".
17. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. června 2021
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu