ECLI:CZ:US:2021:3.US.1203.21.1
sp. zn. III. ÚS 1203/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti TECHSOX INVEST SE, IČ 242 66 442, se sídlem Rybná 716/24, Praha 1, zastoupené JUDr. Vítem Hrnčiříkem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem Šrobárova 2002/40, Praha 10, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 1. 2020, č. j. 49 EXE 1126/2019-351, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 8. 2020, č. j. 28 Co 118/2020-395, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2021, č. j. 20 Cdo 3891/2020-501, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 5. 2021, která splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhuje Ústavnímu soudu zrušení v záhlaví detailizovaných rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "exekuční soud"), Městského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") a Nejvyššího soudu pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 11 odst. 1 Listiny, čl. 26 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 13 Úmluvy a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Exekuční soud napadeným usnesením zamítl návrh stěžovatelky na zastavení exekuce, neboť nezjistil nepřípustnost provedení exekuce ani žádný jiný zákonný důvod jejího zastavení. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, na jehož podkladě odvolací soud svým napadeným usnesením potvrdil dle §219 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), usnesení exekučního soudu. Stěžovatelka brojila proti usnesení odvolacího soudu dovoláním, jež však odmítl Nejvyšší soud svým napadeným usnesením dle §243c odst. 1 občanského soudního řádu.
3. Předmětné exekuční řízení bylo vedeno soudním exekutorem Mgr. Janem Benešem pověřeným exekučním soudem k provedení exekuce na základě vykonatelného exekučního titulu - notářského zápisu č. NZ 967/2013, N 1123/2013 sepsaného dne 4. 12. 2013 JUDr. Petrem Skopalem, notářem se sídlem v Holešově. Stěžovatelka měla v tomto řízení procesní postavení povinné a společnost TRINITY BANK a.s., IČO 253 07 835, se sídlem Sokolovská 85/104, Praha 8, procesní postavení oprávněné (dále jen "oprávněná"). Exekuovaná pohledávka vznikla na základě smlouvy o úvěru ze dne 4. 12. 2013 mezi oprávněnou jako věřitelem a společností FVE TWO s.r.o. jakožto dlužníkem (dále jen "dlužník"), přičemž stěžovatelka k závazku vzniklému z této smlouvy dlužníku přistoupila již v den uzavření smlouvy o úvěru jako solidární dlužník. Na základě úvěrové smlouvy právní předchůdkyně oprávněné zaplatila dlužníkovi částku 96 000 000 Kč s tím, že tato částka s příslušenstvím měla být i s příslušenstvím vrácena v ročních splátkách počínaje dnem 31. 10. 2014.
4. Součástí smlouvy byly i Všeobecné obchodní podmínky právní předchůdkyně oprávněné, které obsahovaly mimo jiné sankce za prodlení ve výši 36 % ročně z částky, jíž se prodlení týkalo, smluvní pokutu ve výši 1 % z částky, které se prodlení týkalo, šlo-li o jistinu, která se zvyšovala na 2 %, přesáhlo-li prodlení 30 dnů, a smluvní pokutu ve výši 10 % z částky, které se prodlení týkalo, šlo-li o úroky, která se zvyšovala na 20 %, přesáhlo-li prodlení 30 dní. Oprávněná oznámením ze dne 9. 10. 2018 uplatnila smluvní pokutu ve výši 2 % z úvěrované částky pro údajná porušení smlouvy o úvěru, což dlužník neuznal a od úvěrové smlouvy odstoupil z důvodu neoprávněného požadování smluvních pokut, neposkytnutí součinnosti při splacení úvěru a neoprávněných sankčních plateb za údajné prodlení dlužníka.
5. Stěžovatelka podala návrh na zastavení předmětného exekučního řízení z důvodu údajné neoprávněnosti uplatnění shora uvedených smluvních sankcí, neplatnosti smlouvy o úvěru z důvodu, že ji podepsal jen jeden člen představenstva v rozporu s tehdy platnou a účinnou právní úpravou zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění platném a účinném k 4. 12. 2013, z důvodu neplatnosti ustanovení o úroku z prodlení ve výši 36 % ročně z dlužné částky pro jeho nepřiměřenost a pro porušení pravidel úvěrové angažovanosti oprávněné dle §11 zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech a některých opatřeních s tím souvisejících a o doplnění zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, a v §180 vyhlášky České národní banky dle č. 123/2007 Sb., o pravidlech obezřetného podnikání bank, spořitelních a úvěrních družstev a obchodníků s cennými papíry, ve znění platném a účinném do 5. 3. 2014 (dále jen "pravidla úvěrové angažovanosti"), která poskytla dlužníkovi spolu s dalšími subjekty, s nimiž byl dlužník ekonomicky spjat, úvěry ve výši, kterou pravidla úvěrové angažovanosti nepřipouštěla.
6. Stěžovatelka rovněž žádala o zastavení exekuce co do částky 3 568 140,82 Kč, již údajně neoprávněně strhla oprávněná z účtu dlužníka. Taktéž poukázala, že v exekučním řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 proti dlužníkovi pro stejnou pohledávku byla exekuce odložena do právní moci rozhodnutí o určovací žalobě na neplatnost úvěrové smlouvy a na předběžné opatření v řízení o této určovací žalobě, jímž exekuční soud zcela vyhověl návrhu dlužníka.
III. Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka nejprve obsáhle shrnuje předchozí vývoj řízení před obecnými soudy včetně kopií pasáží napadených rozhodnutí, následně s explicitním sdělením, že považuje za nutné zopakovat podstatnou část své argumentace uplatněné již v řízení před obecnými soudy, rekapituluje esenciální body argumentace, na níž založila v řízeních před obecnými soudy svou strategii. Za stěžejní stěžovatelka považuje skutečnost, že předmětné úvěrové smlouvy byly neplatné, tedy ji nezavazují a exekuční řízení mělo být zastaveno.
8. Stěžovatelka tyto své závěry podporuje tvrzením, že bylo prokázáno, a to zejména znaleckým posudkem č. 3228/1/2020 znaleckého ústavu PROSCON, že oprávněná porušila pravidla úvěrové angažovanosti vůči ekonomicky spjaté skupině osob, neboť ačkoliv limit úvěrové angažovanosti měl představovat 25 %, pohyboval se v rozmezí 29,62 % až 46,89 %. Důkazy o překročení pravidel úvěrové angažovanosti obecné soudy nepřipustily. Stěžovatelka pak především nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že překročení pravidel úvěrové angažovanosti nezakládá absolutní neplatnost úvěrové smlouvy. K tomu stěžovatelka předkládá podrobnou argumentaci dovolávající se judikatury obecných soudů i Ústavního soudu, příslušných právních předpisů atd. Podstatou této argumentace je především to, že byť není výslovně v zákoně důsledek v podobě neplatnosti smlouvy o úvěru při porušení pravidel úvěrové angažovanosti stanoven, účelem těchto pravidel je především chránit družstevníky a klienty družstevních záložen (jíž byla právní předchůdkyně oprávněné - pozn. Ústavního soudu) před nezákonnými kroky managementu, a s tímto účelem by bylo v rozporu, pokud by uvedený důsledek překročením pravidel úvěrové angažovanosti neměl být vyvolán.
9. Dovolávaly-li se obecné soudy právního názoru vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 32 Cdo 218/2014 a ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 29 Odo 22/2013, pak tento dle stěžovatelky na nynější situaci nedopadá, neboť se týkal vlivu porušení pravidel o omezení hotovostního styku na platnost smlouvy o úvěru, přičemž funkce tohoto omezení je jiná než účel pravidel úvěrové angažovanosti. Dlužník, stěžovatelka ani s dlužníkem ekonomicky propojené subjekty neměly povědomost o pravidlech angažovanosti a ani neměly žádnou povinnost je zjišťovat, neboť tato pravidla se váží k úvěrujícímu, nikoliv úvěrovanému subjektu. Ze strany oprávněné (resp. její právní předchůdkyně) tak dle stěžovatelky došlo k hrubému porušení pravidel angažovanosti, a to vědomě a úmyslně, což přivedlo stěžovatelku k myšlence, že tím mohlo dojít ze strany odpovědných pracovníků ke spáchání trestných činů porušení povinnosti při správě cizího majetku a porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže. S oporou o rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2705/2006, a ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 29 Odo 22/2013, stěžovatelka dovozuje, že neplatnost úvěrové smlouvy je nutným následkem skutečnosti, že jejím uzavřením byl ze strany pracovníků oprávněné spáchán trestný čin.
10. Stěžovatelka se rovněž vymezuje vůči závěru obecných soudů, že by se domáhala neplatnosti úvěrové smlouvy účelově jen z důvodu vyvázání se ze svých smluvních závazků. Stěžovatelka se začala touto otázkou zabývat až tehdy, když na ni
a na dlužníka oprávněná nevybíravě zaútočila formou vykonstruovaných smluvních pokut a znemožněním splacení úvěru, který do té doby dlužník bezproblémově splácel. Jelikož je exekuce vedena na podkladě notářského zápisu se svolením k přímé vykonatelnosti, avšak smlouva, která byla v této formě uzavřena, je neplatná, nemůže být nynější exekuce vedena ani pro bezdůvodné obohacení, neboť to není doložkou přímé vykonatelnosti kryto.
IV. Posouzení Ústavním soudem
11. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci ve státě, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou, jinak by totiž popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.
12. Každá ze stěžovatelkou uplatněných námitek je sama o sobě i ve svém souhrnu s ostatními zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka ani nezastírá, že před Ústavním soudem uplatňuje tutéž argumentaci, na níž byla založena její procesní strategie již v řízení před obecnými soudy. Ty se však se stěžovatelčinou argumentací vypořádaly způsobem ústavně konformním, na každou z jejích námitek reagovaly úměrně k její důležitosti, jejich skutková zjištění i právní hodnocení se nachází rovněž v mezích vytyčených pro tento druh řízení ústavním pořádkem, a tedy stěžovatelčina argumentace v ústavní stížnosti je toliko odbornou polemikou s právními názory obecných soudů v rovině podústavního práva. Řízení o ústavní stížnosti před Ústavním soudem však není platformou určenou pro vedení takové polemiky a stěžovatelka ve své ústavní stížnosti neuvedla nic, co by její věc posouvalo z roviny podústavního práva do roviny ústavněprávní.
13. Jak totiž Ústavní soud setrvale rozhoduje, interpretace a aplikace norem podústavního práva náleží obecným soudům, neboť zásadně postrádá ústavněprávní rozměr [k tomu srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2372/11 ze dne 3. 9. 2012 (N 146/66 SbNU 219); nález sp. zn. IV. ÚS 1834/10 ze dne 22. 11. 2010 (N 231/59 SbNU 357); nález sp. zn. I. ÚS 1052/10 ze dne 29. 9. 2010 (N 206/58 SbNU 857); či nález sp. zn. I. ÚS 1524/15 ze dne 30. 11. 2016 (N 229/83 SbNU 575)]. Ústavnímu soudu tak zásadně nepřísluší výklad podústavního práva provedený k tomu určeným orgánem veřejné moci přehodnocovat, a to ani v případě odlišného názoru na správnou interpretaci určité právní normy [k tomu srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1056/07 ze dne 21. 5. 2008 (N 94/49 SbNU 409); nález sp. zn. I. ÚS 351/05 ze dne 3. 5. 2006 (N 94/41 SbNU 253); či nález sp. zn. II. ÚS 259/05 ze dne 21. 3. 2006 (N 65/40 SbNU 647)]. Přesto může i nesprávnou aplikací či interpretací norem podústavního práva dojít k porušení některého z ústavně zaručených základních práv či svobod [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2516/07 ze dne 28. 5. 2009 (N 124/53 SbNU 559)].
14. Ústavní soud proto vymezil i okruh situací, v nichž nesprávná interpretace nebo aplikace podústavního práva obecnými soudy může zakládat důvod pro zásah Ústavního soudu. Obecně půjde o situace, kdy obecný soud neodůvodněně upřednostnil při aplikaci či interpretaci právní normu sledující určitý ústavně chráněný účel na úkor právní normy sledující jiný ústavně chráněný účel, dále o situace, kdy z možných výkladových alternativ jedné právní normy zvolí výklad ústavně nekonformní, jakož i situace, kdy aplikace či interpretace právní normy je v daném případě svévolná či v extrémním rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. inter alia multa, např. nález sp. zn. I. ÚS 3523/11 ze dne 7. 3. 2012 (N 48/64 SbNU 599); nález sp. zn. I. ÚS 2736/07 ze dne 14. 4. 2010 (N 83/57 SbNU 115); nález sp. zn. I. ÚS 755/06 ze dne 10. 12. 2008 (N 219/51 SbNU 725); či nález sp. zn. I. ÚS 320/06 ze dne 29. 10. 2008 (N 184/51 SbNU 259)].
15. Mezi případy, v nichž Ústavní soud může zasáhnout proti určitému způsobu interpretace či aplikace norem podústavního práva, patří dále např. interpretace právní normy v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2610/14 ze dne 20. 1. 2015 (N 6/76 SbNU 99)], interpretace, která nešetří podstaty a smyslu ústavně zaručených základních práv [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2472/13 ze dne 25. 11. 2014 (N 214/75 SbNU 403)], interpretace či aplikace extrémně formalistická [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2972/10 ze dne 30. 10. 2014 (N 198/75 SbNU 229), bod 20.], interpretace vedoucí k odepření přístupu k soudu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3106/13 ze dne 23. 10. 2014 (N 196/75 SbNU 211)], či odepření ochrany práva jednotlivce toliko v důsledku nevyjasněné koncepce, dané diametrálními změnami v přístupu obecných soudů k určité právní otázce [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 3403/11 ze dne 8. 8. 2013 (N 142/70 SbNU 333), bod 18.; nález sp. zn. II. ÚS 3/10 ze dne 5. 9. 2012 (N 148/66 SbNU 245), bod 24; či nález sp. zn. II. ÚS 635/09 ze dne 31. 8. 2010 (N 176/58 SbNU 539)].
16. Žádná z těchto situací, která by Ústavní soud opravňovala k zásahu proti způsobu aplikace a interpretace podústavního práva obecnými soudy, v nynější věci nenastala. Obecné soudy zvolily racionální a legitimní výklad relevantních ustanovení podústavního práva ve shora nastíněných parametrech ústavní konformity. Stěžovatelka ostatně sama ani nezpochybňuje, že zákon neřeší jednoznačně důsledek porušení pravidel úvěrové angažovanosti na platnost úvěrové smlouvy, a před obecnými soudy tedy vyvstala zcela relevantní právní otázka, zda tímto důsledkem je, či není neplatnost takové smlouvy. Všechny tři obecné soudy ve svých napadených usneseních (exekuční soud v bodě 20., odvolací soud v bodě 15. a Nejvyšší soud v bodech 10. a 11.) se vyjádřily s odkazem na předchozí relevantní judikaturu k otázce neplatnosti soukromoprávního úkonu (jednání) pro rozpor s veřejnoprávní normou s tím, že tato nastává jedině tehdy, žádá-li si toho smysl a účel zákona, což v nynější věci nedovodily, neboť, jak uvedl především Nejvyšší soud, pravidla úvěrové angažovanosti chrání v případě družstevních záložen družstevníky.
17. Stejně tak se Nejvyšší soud ústavně konformním způsobem vypořádal i se stěžovatelkou namítanou judikaturou, neboť ta se týkala následku porušení soukromoprávní normy a dále porušení veřejnoprávní normy, která výslovně obsahuje sankci neplatnosti právního úkonu, resp. nyní právního jednání (§12 odst. 2 věta první zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů), a exekuční soud s judikaturou Ústavního soudu k povinnosti obecných soudů zastavit exekuci pro extrémní rozpor s princip spravedlnosti s tím, že šlo o velmi skutkově odlišné případy (osoby se zdravotním postižením, které neporušily žádnou povinnost, a osoby, které dluh nesplnily pouze pro neposkytnutí součinnosti věřitele).
18. Dovolává-li se stěžovatelka závěrů nálezu sp. zn. II. ÚS 87/04 ze dne 6. 4. 2005 (N 75/37 SbNU 63), pak je to poněkud s podivem, neboť v tomto nálezu Ústavní soud dospěl k závěru, že uzavře-li jednotlivec dodatek k nájemní smlouvě s obcí při porušení veřejnoprávních pravidel pro uzavírání smluv obcemi, neznamená to automaticky neplatnost tohoto dodatku, a to právě z důvodu ochrany jednotlivce. Tento nález se tedy v podstatných rysech liší od nynější situace, ale v rozsahu, v němž jeho ratio lze vztáhnout i na ni, hovoří jednoznačně proti stěžovatelkou zastávané pozici, neboť z porušení veřejnoprávní normy nevyvozuje automaticky neplatnost právního úkonu (dnes jednání), ale naopak i v takových situacích akcentuje význam zásady pacta sunt servanda.
19. Namítá-li tedy nyní stěžovatelka, že porušení pravidel úvěrové angažovanosti má mít za následek absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, domáhá se po Ústavním soudu, aby změnil výklad podústavního práva, aniž by tento výklad stál v rozporu s některým se shora uvedených požadavků. Konstruuje-li stěžovatelka tento svůj právní názor primárně na předpokladu, že účelem pravidel úvěrové angažovanosti v případě družstevních záložen není jen ochrana družstevníků, ale i klientů, je možno tento její výklad považovat za relevantní či zajímavý, avšak, jak uvedeno výše, úlohou Ústavního soudu není zhodnotit, který z několika možných výkladů podústavního práva je lepší či vhodnější
a ty konkurenční označit puncem protiústavnosti.
20. Zasáhnout může pouze tehdy, pokud by právní názor zastávaný k určité otázce obecnými soudy vybočoval z mezí ústavní konformity, což však v nynějším případě nenastalo. Z hlediska kolize základních práv si totiž lze představit stejně dobře argumenty pro automatickou neplatnost úvěrové smlouvy v důsledku porušení pravidel úvěrové angažovanosti jako argumenty pro závěr o toliko veřejnoprávních důsledcích nijak se její platnosti nedotýkající, přičemž obě sady těchto argumentů operují s obecnými principy, jimž ústavní pořádek poskytuje ochranu (autonomie vůle, legální licence omezení základních práv a svobod jednotlivce či smluvní volnost na jedné straně a ochrana vlastnického práva a práva podnikat zvýšenými požadavky na bezpečnost úvěrového systému družstevních záložen proti přílišnému riziku na straně druhé).
21. V nynějším případě je přitom nepochybné, že in concreto k žádnému střetu těchto chráněných hodnot nedošlo. Stěžovatelka netvrdí ani neprokazuje, že by v důsledku údajného porušení pravidel úvěrové angažovanosti došlo k ohrožení stability stěžovatelky (resp. její právní předchůdkyně), majetku družstevníků či k jinému obdobně závažnému následku. Naopak ze stěžovatelčiny pozice plyne, že údajné porušení pravidel úvěrové angažovanosti bylo dlužníku ku prospěchu, neboť bez něj by mu nikdy nebyl poskytnut úvěr, o němž sama tvrdí, že jej bezproblémově splácel, dokud vůči němu nezačala oprávněná uplatňovat údajně protiprávně smluvní sankce. Snadno si tak lze představit i modelovou situaci, v níž by se dlužník domáhal poskytnutí plnění z úvěrové smlouvy, o níž by oprávněná tvrdila, že je absolutně neplatná pro porušení pravidel úvěrové angažovanosti, a dlužník by naopak argumentoval pro závěr, že ochrana jeho oprávněných zájmů vyžaduje, aby tato skutečnost neplatnost úvěrové smlouvy nezakládala, neboť to, zda oprávněná tato pravidla dodržuje, je mimo sféru jeho vlivu
a případná neplatnost by tak pro něj byla zcela nepředvídatelná.
22. Za těchto okolností se obě a priori se nabízející a v nynější věci proponovaná řešení otázky (ne)platnosti úvěrové smlouvy při porušení pravidel úvěrové angažovanosti nachází v mezích ústavní konformity, liší se toliko akcentem na různé oprávněné zájmy, které je zde třeba vyvažovat. Nynější věc proto neposkytuje Ústavnímu soudu prostor pro přezkum aplikace právního názoru obecných soudů z hlediska vyváženosti reálně si konkurujících ústavně zaručených základních práv či svobod, neboť tento přezkum by byl toliko abstraktní, nijak nedopadající na tuto konkrétní věc, a v obecné rovině řešení zvolené obecnými soudy žádnou pochybnost z ústavněprávního hlediska nevyvolává.
23. Obdobně je třeba nahlížet i na otázku údajné trestné činnosti pracovníků stěžovatelky (resp. její právní předchůdkyně). I zde stěžovatelka konstruuje závěr o neplatnosti úvěrové smlouvy toliko v důsledku této údajné trestné činnosti, a to s odkazem na judikaturu, která takový právní názor vůbec neobsahuje. Věc sp. zn. 30 Cdo 2705/2006 tento důsledek spojuje toliko s pravomocným odsouzením pro trestný čin podvodu, tedy neobsahuje obecný závěr, že jakékoliv odsouzení za kterýkoliv trestný čin vždy vede k neplatnosti soukromoprávního úkonu (nyní právního jednání), nadto jej podmiňuje, jak sama stěžovatelka uznává, pravomocným odsuzujícím rozsudkem.
24. Věc sp. zn. 29 Odo 22/2013 pak rovněž neobsahuje kategorický závěr, že důsledkem každého trestného činu je vždy neplatnost v rovině soukromého práva, ale přesně opačný právní názor, že absence pravomocného odsuzujícího rozsudku v trestním řízení není absolutní překážkou pro skutkový závěr, že dlužník naplnil určitou skutkovou verzi, v souvislosti s níž bylo vedeno vyšetřování, s níž mohou být v rovině soukromého práva spojovány určité důsledky v podobě neplatnosti právního úkonu (právního jednání). Ani tento právní názor na stěžovatelčinu věc nijak nedopadá, neboť stěžovatelka netvrdí ani neprokazuje, že by v souvislosti s uzavřením úvěrové smlouvy bylo vedeno trestní řízení, jehož výsledky by měly být použity pro rozhodnutí o zastavení exekuce
a je jediným subjektem, který v celé věci vůbec trestněprávní rovinu spatřuje.
25. Jelikož tak Ústavní soud akceptuje právní názor obecných soudů ohledně platnosti úvěrové smlouvy i při porušení pravidel úvěrové angažovanosti, nebyla samotná otázka, zda k tomuto porušení v nynějším případě došlo, či nikoliv, relevantní pro závěr, zda měla být exekuce zastavena pro neplatnost úvěrové smlouvy. Za protiústavní tak nelze mít ani postup obecných soudů, jímž tyto zamítly důkazní návrhy vztahující se k této skutečnosti, neboť tím by mohly zatížit vadou protiústavnosti svá rozhodnutí jedině tehdy, kdyby dokazování této skutečnosti bylo relevantní pro rozhodnutí ve věci samé, tj. měla-li či neměla-li být exekuce zastavena.
26. Obecné soudy vyvrátily přesvědčivě i námitku stěžovatelky, že v jiných řízeních došlo k odložení exekuce či k nařízení předběžného opatření, a tedy že zamítnutím návrhu na zastavení exekuce rozhodují v exekučních řízeních týkajících se stejné pohledávky obecné soudy v několika řízeních nedůvodně rozdílně, a to tím, že i v ostatních řízeních byly návrhy stěžovatelky a dlužníka zamítány, přičemž usnesení, jímž byla odložena exekuce vedená proti dlužníkovi až do skončení řízení o určovací žalobě, bylo zrušeno a nahrazeno rozhodnutím odvolacího soudu, že exekuce se neodkládá (viz zejména bod 14. napadeného usnesení odvolacího soudu).
27. Konečně ani námitka, že obecné soudy neprávem nařkly stěžovatelku z účelového napadnutí platnosti úvěrové smlouvy až po několika letech, nemá ústavněprávní rozměr. Sama o sobě by totiž, i kdyby byla opodstatněná, nebyla způsobilá jakkoliv zvrátit závěr o tom, že úvěrová smlouva je platná a exekuce vedená na jejím základě je tedy oprávněná. Za důvodnou ji ovšem Ústavní soud nepovažuje. Jestliže stěžovatelka tvrdí, že námitka neplatnosti nebyla účelová proto, že ji vznesla až poté, co oprávněná dle jejího názoru neoprávněně uplatnila smluvní sankce a do té doby že dlužník plnil svůj dluh bezproblémově, říká tím jinými slovy, že tuto námitku neuplatňovala po dobu, po kterou měl dlužník k dispozici finanční prostředky, které dle jejího názoru nikdy k dispozici mít neměl pro neplatnost úvěrové smlouvy, tedy po kterou to pro něj bylo výhodné, a vznesla ji až v okamžiku, kdy pro něj dodržování dle jejího názoru neplatné smlouvy o úvěr začalo být nevýhodné, protože podle ní oprávněná uplatnila smluvní sankce. Taková situace však zcela nepochybně podstatu účelovosti jednání v právním styku naplňuje.
V. Závěr
28. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí v těchto ani v postupu předcházejícím jejich vydání neshledal nic, co by v mezích stěžovatelčiných námitek svědčilo o porušení některého z jejích ústavně zaručených základních práv či svobod. Žádné takové flagrantní porušení neshledal Ústavní soud ani sua sponte. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. srpna 2021
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu