ECLI:CZ:US:2021:3.US.1209.21.1
sp. zn. III. ÚS 1209/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky J. G. M., zastoupené Mgr. Janou Šimkovou, advokátkou, sídlem Studentská 1225, Bohumín, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. února 2021 č. j. 14 Co 241/2020-400, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a T. M. a nezletilých L. M. a S. M., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro jeho rozpor s čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 12 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Karviné (dále jen "okresní soud") ze dne 24. 6. 2020 č. j. 0 P 246/2015-339 byla změněna péče o nezletilé vedlejší účastníky tak, že oba nezletilí byli odňati ze střídavé péče rodičů (stěžovatelky a prvního vedlejšího účastníka) a svěřeni do péče stěžovatelky. Dále bylo prvnímu vedlejšímu účastníkovi zvýšeno výživné od 1. 7. 2020 z částky 5 000 Kč měsíčně na částku 13 000 Kč měsíčně pro nezletilého syna a z částky 5 000 Kč měsíčně na částku 11 000 Kč měsíčně pro nezletilou dceru (I. výrok). O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (II. výrok).
3. K odvolání prvního vedlejšího účastníka rozhodl Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") tak, že rozsudek okresního soudu ve výroku týkajícím se péče o nezletilé změnil tak, že návrh stěžovatelky na změnu péče zamítl (I. výrok). V části týkající se výživného a nákladů řízení rozsudek okresního soudu zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (II. výrok). Krajský soud dospěl na rozdíl od okresního soudu k závěru, že závažná změna poměrů, která by odůvodňovala změnu stávajícího pravomocného a vykonatelného rozhodnutí o péči, ve věci nenastala. Oba rodiče mají i nadále podmínky pro realizaci střídavé péče, nezletilí k nim oběma mají pozitivní vztah. Stěžovatelka tvrdila, že se střídavá péče od posledního soudního rozhodnutí nerealizuje již delší dobu, první vedlejší účastník toto připouštěl, avšak s tím, že péče probíhá flexibilnějším způsobem dle dohody rodičů. Z pohovoru s nezletilými soud nezjistil žádné zásadní skutečnosti, které by střídavé péči bránily. Věci, které nezletilým u prvního vedlejšího účastníka vadí, dávají tomuto účastníkovi spíše podnět k tomu, aby situaci spolu se svou partnerkou řešil ke spokojenosti nezletilých, nešlo však o skutečnosti, které by mohly mít vliv na změnu péče. Krajský soud měl výtky též k výroku okresního soudu o výživném. Vzhledem k tomu, že v tomto ohledu bude dle něj nutno podstatným způsobem doplnit dokazování, přistoupil ke zrušení daného výroku a věc okresnímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka namítá, že postup prvního vedlejšího účastníka v řízení je veden pouze snahou o snížení stanoveného výživného, resp. o jeho nezvyšování, přičemž první vedlejší účastník nemá skutečný zájem o péči o nezletilé. Rozhodnutí krajského soudu je v rozporu nejen s ústavně zaručenými právy stěžovatelky, ale též s právy nezletilých vedlejších účastníků, kteří v řízení jasně vyjádřili svůj názor, že střídavá péče jim nevyhovuje. Dle stěžovatelky je s podivem, že přesto, že nezletilí v řízení uvedli řadu skutečností odůvodňujících potřebu jejich svěření do péče stěžovatelky, krajský soud jejich přání nerespektoval. Stěžovatelka k ústavní stížnosti přiložila protokol sepsaný dne 19. 4. 2021 na Magistrátu města Karviné orgánem sociálně-právní ochrany dětí, jejímž předmětem je stížnost nezletilého syna na péči prvního vedlejšího účastníka.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je - s níže uvedenou výjimkou - přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
6. Nebylo možno přehlédnout, že ačkoliv je ústavní stížnost podána pouze stěžovatelkou, ze stížnostní argumentace a zejména z petitu ústavní stížnosti vyplývá, že se stěžovatelka výslovně domáhá konstatování porušení nikoliv pouze svých ústavně zaručených práv, nýbrž i práv nezletilých vedlejších účastníků. Jak vyplývá z rozhodovací praxe Ústavního soudu, rodič (zákonný zástupce) je oprávněn jednat za nezletilé dítě před Ústavním soudem pouze tehdy, nehrozí-li mezi nimi střet zájmů. Naopak v případě možné kolize mezi zájmy rodiče a nezletilého dítěte není tento rodič oprávněn jednat za své dítě před Ústavním soudem (srov. např. usnesení ze dne 5. 10. 2016 sp. zn. I. ÚS 2900/16 či usnesení ze dne 13. 9. 2019 sp. zn. II. ÚS 455/19; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Judikatura Ústavního soudu pak dále rozlišuje dvě situace. Jsou-li zájmy rodiče a zájmy nezletilého dítěte ve zřejmém rozporu, pak je namístě vůbec nepřipustit, aby rodič mohl i jen podat ústavní stížnost jménem, případně ve prospěch dítěte, a ústavní stížnost takto podanou (případně její část) je třeba odmítnout jako podanou někým k tomu zjevně neoprávněným podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu. Od toho nutno ovšem odlišit situace, kdy sice existuje možnost kolize mezi zájmy rodiče a nezletilého dítěte, avšak rozpor mezi jejich zájmy není (tak) zjevný. V takovém případě lze připustit, aby rodič inicioval řízení o ústavní stížnosti jménem či ve prospěch dítěte; nicméně pro další řízení před Ústavním soudem je třeba nezletilému dítěti jmenovat kolizního opatrovníka. Výjimku tvoří situace, kdy je zjevné, že ústavní stížnost je třeba z jiných důvodů odmítnout (zejména pro opožděnost, nepříslušnost Ústavního soudu k jejímu projednání, nepřípustnost či zjevnou neopodstatněnost) - tehdy Ústavní soud nepovažuje za potřebné jmenovat nezletilému stěžovateli opatrovníka, neboť jeho jmenování by nebylo nijak způsobilé zvrátit závěr o takovém důvodu odmítnutí ústavní stížnosti; jeho povolání pro řízení před Ústavním soudem by naopak bylo pouhým formalismem (viz např. usnesení ze dne 11. 12. 2018 sp. zn. I. ÚS 2855/18).
7. Posuzovaná ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí, jímž byl (mimo jiné) zamítnut stěžovatelčin návrh na změnu péče o nezletilé. V daném případě tak jde o výše popsanou situaci možné kolize zájmů stěžovatelky jako rodiče a nezletilých vedlejších účastníků jako jejích dětí, rozpor mezi těmito zájmy však není tak zjevný. Ústavní soud nicméně nepovažoval za účelné jmenovat nezletilým opatrovníka, a to s ohledem na to, že ústavní stížnost je odmítána zčásti jako nepřípustná a zčásti jako zjevně neopodstatněná; tento závěr by přitom ani jmenování opatrovníka nebylo nijak způsobilé zvrátit.
8. Stěžovatelka svými námitkami brojí de facto pouze proti I. výroku rozsudku krajského soudu, kterým bylo rozhodováno o jejím návrhu na změnu péče, v petitu ústavní stížnosti nicméně navrhuje zrušení celého rozhodnutí. S ohledem na uvedené musí Ústavní soud ústavní stížnost v části směřující proti II. výroku rozsudku krajského soudu odmítnout jako nepřípustnou, neboť v uvedeném rozsahu jde o rozhodnutí kasační a v řízení před obecnými soudy toliko dílčí, které v souladu se zásadou subsidiarity nelze napadat ústavní stížností (shodně viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2020 sp. zn. IV. ÚS 3239/19, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Po přezkoumání napadeného rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je ve zbývající části zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud předesílá, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až čl. 92 Ústavy). Nepřísluší mu výkon přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině běžných zákonů. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a zásadu sebeomezení při využívání svých kasačních pravomocí. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, když napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod stěžovatele.
11. Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných. To plyne již ze skutečnosti, že ve věcech upravených v části druhé občanského zákoníku není - s jistými výjimkami - proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu se tak velmi zužuje, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc soustředí pouze na posouzení, zda nejde o extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na soudní ochranu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2468/14; rozhodnutí Ústavního soudu veřejně dostupná na http://nalus.usoud.cz). Žádné takovéto projevy protiústavnosti však v rozsudku krajského soudu shledány nebyly.
12. Nutno připustit, že skutečnosti tvrzené nezletilým vedlejším účastníkem, jež jsou zachyceny v protokolu ze dne 19. 4. 2021, nelze zlehčovat, a je naopak namístě jejich důkladné prošetření. To však může mít své místo až v případném dalším řízení před obecnými soudy, jimž může být uvedený protokol podkladem pro nové posouzení vhodnosti ponechání současného modelu péče o nezletilé. Nelze totiž odhlížet od toho, že k sepsání protokolu, v němž nezletilý syn velice konkrétně vyjmenovává jednotlivé negativní zážitky z pobytu u prvního vedlejšího účastníka a popisuje jeho nevhodné chování, došlo až zhruba dva měsíce od rozhodnutí krajského soudu v předmětné věci. Krajský soud tedy daný dokument neměl v okamžiku svého rozhodování k dispozici, přičemž z tehdejších vyjádření obou nezletilých, tak, jak jsou rekapitulována v rozsudku okresního soudu i v napadeném rozsudku, se žádné takové skutečnosti nepodávají. V řízení se naopak nezletilí vyjadřovali pouze obecně v tom smyslu, že upřednostňují spíše pobyt u stěžovatelky, když u prvního vedlejšího účastníka se jim tolik nelíbí, protože je tam nuda, často se tam hádají a říkají špatné věci o stěžovatelce (viz zejména bod 7 odůvodnění rozsudku krajského soudu). Žádné konkrétní závažné skutečnosti, které by svědčily o potřebě odejmout nezletilé ze střídavé péče, naopak v průběhu řízení najevo nevyšly.
13. Za popsaného stavu nelze v postupu krajského soudu, který se rozhodl nezletilé ponechat ve střídavé péči obou rodičů s tím, že nezletilými uváděné skutečnosti jsou spíše podnětem pro prvního vedlejšího účastníka k zjednání nápravy, spatřovat pochybení dosahující ústavněprávních rozměrů. Přistoupil-li by naopak Ústavní soud k zohlednění obsahu protokolu ze dne 19. 4. 2021 a případně též ke zrušení napadeného rozsudku, jak po něm požaduje stěžovatelka, byl by takový zásah v tuto chvíli předčasně aktivistickým krokem.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím, resp. jeho I. výrokem došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl v této části podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou; v části směřující proti II. výroku napadeného rozsudku ji odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. července 2021
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu