ECLI:CZ:US:2021:3.US.1282.21.1
sp. zn. III. ÚS 1282/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele P. S., zastoupeného Mgr. Barborou Horákovou, advokátkou, sídlem Pecháčkova 1245/8, Praha 5, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. března 2021 č. j. 100 Co 321/2020-751, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení, a 1) E. S. a nezletilých 2) M. S. a 3) M. S., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 2, čl. 31 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jakož i jeho právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. Svou ústavní stížnost spojil stěžovatel s návrhem na odklad napadeného rozsudku.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud") ze dne 29. 5. 2018 č. j. 9 Nc 3730/2015-159 ve znění rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 6. 2. 2019 č. j. 100 Co 359/2018-359 byli oba nezletilí pro dobu za trvání manželství i pro dobu po rozvodu svěřeni do střídavé péče rodičů v intervalech po týdnu, bylo rozhodnuto o úpravě styku rodičů s dětmi v rámci střídavé výchovy, a bylo rozhodnuto o vyživovací povinnosti rodičů k dětem tak, že kromě dlužného výživného na děti ze strany stěžovatele (dále také jen "otec"), bylo pro obě doby vyměřeno běžné výživné otci na nezletilého M. 6 000 Kč, na nezletilého M. 5 500 Kč a první vedlejší účastnici (dále také jen "matka) na nezletilého M. 2 000 Kč a na nezletilého M. 1 500 Kč měsíčně. Návrhem ze dne 2. 5. 2019 se otec domáhal, aby mu bylo výživné na děti sníženo zpětně od 1. 2. 2019 pro M. na částku 5 000 Kč měsíčně a pro M. na částku 4 000 Kč měsíčně, zároveň od stejného data aby matce bylo výživné zvýšeno pro M. na částku 4 000 Kč měsíčně a pro M. na částku 3 000 Kč měsíčně. Návrh otec odůvodnil tím, že jeho příjmy v mezidobí poklesly z 60 000 Kč na 47 000 Kč čistého měsíčně.
3. Okresní soud rozsudkem ze dne 29. 6. 2020 č. j. 42 P 144/2019-550 snížil vyživovací povinnost otce k nezletilému M. z částky 6 000 Kč měsíčně na částku 3 500 Kč měsíčně a k nezletilému M. z částky 5 500 Kč měsíčně na částku 3 000 Kč měsíčně (I. a II. výrok), tím změnil rozsudek okresního soudu ze dne 29. 5. 2018 ve znění rozsudku krajského soudu ze dne 6. 2. 2019 (IV. výrok). Okresní soud dospěl k závěru, že návrh otce v části, ve které se domáhá snížení výživného, je důvodný. Zásadní změnu pro novou úpravu výše výživného okresní soud shledal ve zhoršení zdravotního stavu otce a zároveň jeho přechod na nové zaměstnání - podnikání. Nedosahoval-li otec nadále vyšších příjmů, protože se větší měrou věnoval dětem, nelze podle názoru soudu na tuto skutečnost pohlížet tak, že by se otec bezdůvodně vzdal možnosti vyšších příjmů, a po otci nelze spravedlivě požadovat, aby při péči o děti formou střídavé výchovy a zároveň jeho zhoršujícího se zdravotního stavu dosahoval stejných příjmů jako v době, kdy děti ve střídavé péči neměl a jeho zdravotní stav úlevy jako nyní nevyžadoval. S přihlédnutím k tomu, na jaké částky otci výživné snížil, dospěl soud k závěru, že návrh otce na zvýšení výživného na děti ze strany matky důvodný není, proto jej zamítl (III. výrok).
4. Krajský soud rozsudek okresního soudu v I., II. a IV. výroku změnil tak, že se návrh otce na snížení výživného zamítá (I. výrok), ve III. výroku rozsudek okresního soudu potvrdil (II. výrok). Krajský soud se neztotožnil se závěrem okresního soudu, že u otce došlo v roce 2018 a 2019 k takovému poklesu příjmů, který by nutně měl vést je snížení výživného pro nezletilé. Ohledně poklesu příjmů v roce 2020 nebylo dle krajského soudu prokázáno, že by otec svou pracovní pozici u České spořitelny, a. s. s téměř jistým a zcela pravidelným příjmem pohybujícím se okolo 60 000 Kč měsíčně čistého opustil z vážných, objektivně daných důvodů. Jde-li o zdravotní důvody, měl soud za to, že otec trpěl Bechtěrovovou nemocí již v době posledního rozhodování o péči a výživném, kdy byl medikován stejným způsobem a měl stejná pohybová omezení jako nyní.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku neodůvodnil pečlivě, srozumitelně a přesvědčivé, proč považuje závěry okresního soudu za chybné či nepřesné, a napadené rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné. Stěžovatel nesouhlasí také s tím, jakým způsobem krajský soud stanovil rozhodný výdělek stěžovatele za rok 2019, když zcela nekriticky převzal částku 58 305 Kč z potvrzení o výdělku České spořitelny, a. s., aniž by vzal v potaz námitku stěžovatele, že ve výdělku za rok 2019 je započtena mimořádná odměna v částce 124 124 Kč, která mu byla vyplacena v souvislosti s ukončením pracovního poměru (byť to nebylo v dohodě o ukončení pracovního poměru uvedeno). Stěžovatel má za to, že jeho reálný průměrný měsíční příjem v roce 2019 byl 50 778 Kč, respektive 49 783 Kč při výpočtu za měsíce únor až listopad 2019. Stěžovatel připouští, že před uzavřením dohody o ukončení pracovního poměru podal výpověď, ve které nebyl žádný důvod uveden, to však neznamená, že neměl vážný důvod k ukončení pracovního poměru. Ve svém sdělení ze dne 2020 Česká spořitelna, a. s. specifikovala jako důvod skončení pracovního poměru "atmosféru v týmu". Stěžovatel považuje takový důvod vzhledem ke své nemoci, při které hraje psychická pohoda významnou roli, za vážný. Dostal-li by stěžovatel možnost reagovat na názor krajského soudu, ve své účastnické výpovědi by podrobněji rozvedl důvod pro ukončení pracovního poměru a popsal by, co se skrývá pod pojmem "atmosféra v týmu". Stěžovatel ukončil pracovní poměr z důvodu neúměrné psychické zátěže, a rozhodl se podnikat, aby mohl uzpůsobit svůj pracovní režim způsobem, který mu umožní zvolnit pracovní tempo, pravidelně cvičit a věnovat se nezletilým. Postup krajského soudu, který stěžovatele de facto sankcionuje za to, že opustil pracovní pozici nevhodnou pro jeho zdravotní stav, považuje stěžovatel za rozporný s judikaturou Ústavního soudu i stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016 sp. zn. Cpjn 204/2012. Navíc není ani v zájmu nezletilých, aby stěžovateli nebylo sníženo výživné, neboť stěžovateli poté, co zaplatí nesnížené výživné k rukám první vedlejší účastnice, zbude výrazně méně finančních prostředků pro zachování stejné životní úrovně nezletilým, na kterou jsou zvyklí z dřívějška, a daná situace zasáhne navíc do majetkových poměrů stěžovatele způsobem, kdy se bude muset zadlužovat, popř. prodat nemovitost, ve které bydlí s nezletilými, a značně se uskromnit.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavní soud dle své dosavadní rozhodovací praxe zasahuje ve věcech týkajících se stanovení výše výživného pouze v případech skutečně extrémních, neboť je právě na obecných soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní.
8. Tak tomu bylo i v posuzované věci, kdy okresní soud provedl ve věci rozsáhlé dokazování ohledně stěžovatelem sporované výše jeho příjmu, a to zejména pracovní smlouvou s Českou spořitelnou, a. s. ze dne 1. 5. 2017, změnou pracovní smlouvy ze dne 21. 1. 2019, mzdovými výměry a zprávami o výdělku. Z takto provedeného dokazování vyplynulo, že stěžovatel byl zaměstnán v České spořitelně a.s. na pozici systémový specialista se stanovenou základní měsíční mzdou ve výši 60 000 Kč měsíčně, od 1. 4. 2018 ve výši 61 500 Kč měsíčně, za období od října 2018 do března 2019 včetně měl průměrný čistý měsíční příjem 57 341 Kč. Od 1. 2. 2019 byl stěžovatel zařazen na pozici SEO service owner, v roce 2019 měl příjem čistého v únoru 59 090 Kč, v březnu 38 771 Kč, v dubnu 82 896 Kč, v květnu 44 639 Kč, v červnu 34 341 Kč, v červenci 55 742 Kč, v srpnu 47 678 Kč, v září 53 738 Kč, v říjnu 36 014 Kč, v listopadu 44 920 Kč a v prosinci 141 103 Kč. V lednu 2020 měl otec čistý příjem 50 513 Kč, za část měsíce února 2020 dostal vyplaceno 8 003 Kč. Ke dni 14. 2. 2020 byl na žádost stěžovatele pracovní poměr ukončen dohodou, žádné odstupné mu vyplaceno nebylo. Po odchodu z České spořitelny, a. s. stěžovatel začal podnikat, za období od poloviny února do doby rozhodování okresní soudu (polovina června 2020) dosahoval příjmu 50 000 až 60 000 Kč.
9. Uvedená skutková zjištění převzal krajský soud, který doplnil dokazování ohledně dalšího časového období, tedy roku 2020, kdy z faktur vystavených stěžovatelem vyplynulo, že za dobu od února 2020 do prosince 2020 stěžovatel fakturoval 301 000 Kč, od ledna 2021 do 3. 3. 2021 pak stěžovatel fakturoval 99 000 Kč.
10. Ústavní soud konstatuje, že v současné době v právním řádu České republiky neexistují žádné pro soudy závazné tabulky pro určení výše výživného ani další předepsané postupy pro výsledný výpočet částky. Obecně se k určení výše výživného ustáleně judikuje, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, přičemž dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů (§913 či §915 občanského zákoníku). Při určení rozsahu vyživovací povinnosti přitom přihlíží soud k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje, a při posouzení majetkových poměrů rodičů vždy bere ohled nejen na fakticky dosahované příjmy rodiče, ale i na celkovou hodnotu jeho movitého a nemovitého majetku a způsob života, resp. životní úroveň [srov. nález ze dne 16. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 511/05 (N 61/40 SbNU 593), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Při rozhodování soudu o určení výživného je pak soud povinen obstarat a posoudit všechny relevantní podklady pro správné určení výše výživného a z moci úřední objasnit skutkový stav.
11. Ústavní soud zároveň ve své judikatuře opakovaně uvedl, že posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je sice věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [srov. např. nález ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 299/06 (N 158/42 SbNU 297)]. Současně však Ústavní soud zastává stanovisko, že o výši výživného (jeho přiměřenosti z hlediska zejména §913 a §915 odst. 1 občanského zákoníku) rozhodují obecné soudy, a je-li ústavní stížnost založena toliko na tvrzení, že výše výživného neodpovídá majetkovým poměrům či odůvodněným potřebám nezletilého, jde o námitku bez ústavněprávní relevance; je to dáno tím, že Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost daného rozhodnutí, neboť, jak opakovaně upozorňuje ve svých rozhodnutích, není další, jakousi "superrevizní" instancí v systému obecné justice (např. usnesení ze dne 23. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 2238/15; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
12. V nyní posuzované věci Ústavní soud dospěl k závěru, že shora předestřené zásady, na nichž je založeno řízení o určení výživného, napadeným rozsudkem krajského soudu porušeny nebyly. Ústavní soud je toho názoru, že krajský soud náležitě zjistil skutkový stav věci, při rozhodování přihlédl ke všem okolnostem, které vyšly v průběhu řízení najevo, a vycházel z dostatečného množství relevantních podkladů rozhodných pro posouzení otázky určení výše výživného stanoveného stěžovateli, přičemž na základě takto zjištěného skutkového stavu ústavně souladným způsobem odůvodnil závěr, že pokles životní úrovně stěžovatele v roce 2019 nebyl tak významný, aby odůvodnil snížení výživného stanoveného rozsudkem okresního soudu ze dne 29. 5. 2018 (ve znění rozsudku krajského soudu ze dne 6. 2. 2019).
13. Jak bylo shora konstatováno, okresní i krajský soud vycházely při svých závěrech z čistého měsíčního příjmu stěžovatele za rok 2018 zhruba v částce 62 000 Kč, za rok 2019 měsíčně průměrně 58 000 Kč čistého. Na věci nic nemění, že průměrný měsíční příjem stěžovatele byl v roce 2019 ovlivněn částkou 141 103 Kč, která byla stěžovateli vyplacena dle jeho tvrzení jako mimořádná odměna v souvislosti s ukončením pracovního poměru. I takový příjem je nutno zohlednit při posouzení majetkových poměrů stěžovatele.
14. Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že se nevzdal zaměstnání u České spořitelny, a. s. bez vážného důvodu, nýbrž ze zdravotních důvodů. Na tuto otázku nahlížely různě okresní soud a krajský soud, když okresní soud spatřoval změnu poměrů ve zhoršení zdravotního stavu stěžovatele a s tím souvisejícím přechodu do oblasti podnikání. Je však třeba uvést, že okresní soud se v odůvodnění svého rozsudku zaměřil spíše na srovnání podmínek v zaměstnání před a po změně pracovní pozice stěžovatele u České spořitelny, a. s. od 1. 2. 2019, na tuto skutečnost nelze podle okresního soudu pohlížet tak, že by se stěžovatel bezdůvodně vzdal možnosti vyšších příjmů. Jde-li o skončení pracovního poměru stěžovatele u České spořitelny, a. s., ten je podle okresního soudu "třeba hodnotit trochu jinak, neboť ve spořitelně měl otec přece jen příjmy jisté". Okresní soud však vyšel z toho, že stěžovatel v řízení prokázal nutnost pro závažné chronické onemocnění omezit fyzickou činnost, potřebu většího odpočinku a doporučovaného cvičení. Krajský soud naproti tomu konstatoval, že stěžovatel neprokázal, že by podával výpověď ze zdravotních důvodů nebo z důvodu potřeby většího prostoru pro výkon osobní péče o nezletilé. Krajský soud nezpochybňoval, že by stěžovatel trpěl závažnou Bechtěrovovou chorobou, nicméně podle soudu není omezen ve své pracovní činnosti způsobem, který by dosahoval stupně vyžadujícího úlevy zásadního rázu.
15. Tomuto závěru nemá Ústavní soud z pohledu ústavnosti čeho vytknout. Z provedeného dokazování vyplývá, že to byl stěžovatel, kdo podal výpověď a rozhodl se podnikat. Jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, v zaměstnání měl dlouhodobě problémy, panovala zde vůči němu nedůvěra, pracoval v napětí, zhoršoval se jeho zdravotní stav, a chtěl pracovní režim uzpůsobit jak svému zdravotnímu stavu, tak i péči o nezletilé. V důsledku ukončení pracovního poměru u České pojišťovny a. s. se snížil příjem stěžovatele z příjmů dosahovaných v roce 2018 - 2019 částkách pohybujících se kolem 60 000 Kč čistého měsíčně na nyní dosahovaný příjem kolem částky 35 000 Kč (stěžovatel k tomu uvádí, že nyní jsou příjmy obou rodičů srovnatelné). Jak uvedl krajský soud, pracovní poměr stěžovatele u České spořitelny, a. s. byl pracovním poměrem standardním, po změně pozice stěžovatele od 1. 2. 2019 vykonávaným v běžné pracovní době bez přesčasů či pracovních pohotovostí. Za situace, kdy stěžovatel neprokázal, že jeho zdravotní stav nezbytně nevyžadoval ukončení zaměstnání v běžném pracovním poměru, je zcela v mezích ústavnosti závěr krajského soudu, že stěžovatel opustil bez objektivně daného a prokázaného důvodu zaměstnání, v němž dosahoval stabilního nadprůměrného příjmu. Naopak konstatování okresního soudu o prokázání potřeby většího odpočinku, omezení fyzické činnosti a doporučovaného cvičení není dostatečně odůvodněno, stejně tak jako závěr o tom, že po stěžovateli nelze spravedlivě požadovat, aby při péči o děti formou střídavé výchovy a zároveň jeho zhoršujícího se zdravotního stavu dosahoval stejných příjmů jako v době, kdy děti ve střídavé péči neměl a jeho zdravotní stav úlevy jako nyní nevyžadoval. Nebylo totiž prokázáno, jakým konkrétním způsobem nově stěžovatelem provozovaná podnikatelská činnost oproti práci vykonávané v České spořitelně, a. s. stěžovateli přinesla významným způsobem nezbytnou úlevu jeho zdravotnímu stavu, ani nebylo uvedeno, jakým způsobem se změna pracovního poměru na podnikání projevila v péči stěžovatele o nezletilé, či že by vůbec péče stěžovatele o nezletilé, kterým bylo v době rozhodování okresního soudu dvanáct a devět let, takovou změnu vyžadovala.
16. Ústavní soud nemohl přisvědčit ani námitce stěžovatele, že rozhodnutí krajského soudu bylo překvapivé. Za rozhodnutí, pro které se v judikatuře Ústavního soudu vžilo označení "překvapivé", je považováno zpravidla rozhodnutí, kterým odvolací soud buďto potvrdí rozsudek soudu prvního stupně, avšak učiní tak z jiného důvodu, než o který se opíralo rozhodnutí soudu prvního stupně, anebo rozhodnutí, ve kterém odvolací soud změní rozhodnutí soudu prvního stupně, avšak vysloví při tom právní závěr, který nebylo možno na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně vůbec předvídat. V takových případech Ústavní soud rozhodnutí soudu druhého stupně zpravidla zruší, neboť účastníku řízení byla odňata reálná a efektivní možnost bránit se právní i skutkovou argumentací [srov. např. nález ze dne 21. 1. 1999 sp. zn. III. ÚS 257/98 (N 10/13 SbNU 65)]. V posuzované věci krajský soud po doplnění dokazování vyhodnotil relevanci (obecně známých) kritérií rozhodných pro stanovení výše výživného a rozhodl o meritu věci odlišným způsobem než okresní soud, avšak vzhledem ke skutečnosti, že v průběhu řízení mohl stěžovatel předkládat soudu tvrzení a důkazy na podporu svého návrhu, a taktéž se mohl vyjádřit k argumentům první vedlejší účastnice uvedeným v odvolání (ohledně běžného pracovního nasazení stěžovatele v pracovním poměru u České spořitelny, a. s., kdy neuvedl zaměstnavateli žádné pracovní omezení, postavení domu svépomocí stěžovatelem a jeho sportovních aktivit atd.), což také činil, nelze z tohoto pohledu hovořit o překvapivosti rozhodnutí, jak je má na mysli výše uvedená judikatura Ústavního soudu.
17. Namítá-li stěžovatel, že nepředpokládal odlišný právní názor krajského soudu a nenavrhl proto důkazy ohledně prokázání důvodů ukončení zaměstnání u České spořitelny, a. s., Ústavní soud konstatuje, že krajský soud vycházel ve svých závěrech z řádně provedených důkazů, kterými byl dostatečně skutkový stav věci zjištěn, přičemž důvody ukončení zaměstnání u České spořitelny, a. s. stěžovatel uvedl ve své výpovědi před okresním soudem. Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku dostatečně odůvodnil, proč přistoupil k použití §913 odst. 2 občanského zákoníku a vyšel z dřívější výše stěžovatelových příjmů; tento postup a závěry krajského soudu nelze považovat za nijak extrémní, svévolné či jinak vybočující z mezí ústavnosti.
18. Ze shora popsaných příčin Ústavní soud v závěrech napadeného rozhodnutí porušení základních práv stěžovatele neshledal. Krajský soud se danou věcí podrobně zabýval, a jak již bylo uvedeno, v odůvodnění svých rozhodnutí srozumitelně uvedl, na základě jakých úvah k jednotlivým závěrům dospěl. Rozhodnutí nevybočuje z Ústavou stanoveného rámce, jeho odůvodnění je ústavně konformní a není důvod je zpochybňovat.
19. Vzhledem ke shora uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu. O návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí Ústavní soud samostatně nerozhodoval s ohledem na výsledek řízení o ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. června 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu