ECLI:CZ:US:2021:3.US.1349.21.1
sp. zn. III. ÚS 1349/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele L. S., zastoupeného Mgr. Janem Rambouskem, advokátem, sídlem Čimická 717/34, Praha 8, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. února 2021 č. j. 18 Co 273/2020-156 a rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 19. října 2020 č. j. 40 Nc 28141/2020-113, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Sokolově, jako účastníků řízení, a 1) P. S. a 2) nezletilé P. S., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově (dále jen "okresní soud") byla druhá vedlejší účastnice (dále jen "nezletilá") svěřena do péče první vedlejší účastnice (dále jen "matka"), a stěžovateli (dále také jen "otec") bylo uloženo hradit výživné na nezletilou ve výši 4 300 Kč měsíčně a nedoplatek na výživném ve výši 6 900 Kč ve splátkách po 1 000 Kč měsíčně. Styk otce s nezletilou upravil soud tak, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilou každý sudý kalendářní týden od středy od 16:00 hodin do pátku do 18:00 hodin a každý lichý kalendářní týden od pátku od 15:00 hodin do neděle do 18:00 hodin s tím, že nezletilou je povinen převzít při zahájení styku na parkovišti v B. a předat ji zpět při zakončení styku na stejném místě.
3. Okresní soud svěřil nezletilou do výlučné péče matky s odůvodněním, že u takto malého dítěte (18 měsíců) je zapotřebí zajistit především péči o něj; z vyjádření rodinné poradny a také s ohledem na skutečnost, že po celou dobu to byla matka, kdo pečoval o nezletilou celodenně, měl přitom soud za nepochybné, že větší citovou vazbu má nezletilá k matce, což je v tomto jejím věku přirozené. Současně soud upravil styk otce s nezletilou v rozsahu, jenž se osvědčil do současné doby, a který zajišťuje otci péči o nezletilou a další rozvoj citových vazeb. Střídavou péči v dané chvíli soud shledal jako nevhodnou s ohledem na vývojové stádium nezletilé a vzhledem ke komunikačním problémům rodičů, jak se projevily v průběhu řízení, před orgánem péče o dítě a v rodinné poradně.
4. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu změnil tak, že nezletilá se svěřuje do péče matky na dobu před i na dobu po rozvodu manželství rodičů nezletilé, dále soud změnil výrok o uhrazení dlužného výživného. Krajský soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu, opatrovníka i psychologické poradny, že za vhodnějšího vychovatele je nutno považovat matku, neboť nezletilá je ve věku, kdy je mateřská role nezastupitelná. Okresní soud proto nepochybil, svěřil-li nezletilou do péče matky. Krajský soud měl z provedených důkazů také za prokázané, že matka si uvědomuje důležitost role otce při výchově nezletilé, a umožňuje otci rozsáhlý kontakt s nezletilou, což je v nejlepším zájmu nezletilé.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že mu nebyl dán v řízení stejný prostor jako matce, na jeho tvrzení nebyl brán až na výjimky ohled, jeho písemné důkazy nebyly jako důkazy připuštěny a veškerá činnost soudů a jejich napadená rozhodnutí směřovaly nejjednodušším možným způsobem k zamítnutí návrhů stěžovatele. Stěžovatel poukazuje na praxi soudů, kdy je "přiznáváno stoprocentní vítězství maminkám a stoprocentní prohry tatínkům". V posuzované věci soud nerozhodl podle názoru stěžovatele v nejlepším zájmu dítěte, nýbrž svěřil nezletilou bez dalšího do péče matky, aniž by se vůbec vyrovnal s pochybnostmi a tvrzeními otce o nevhodnosti svěření dcery do výlučné péče matky, vadném životním prostředí dítěte, problematičnosti rodiny ve které žije, zájmech matky, které znamenají dlouhodobé hlídání dcery ze strany její matky (babičky), pozdním ukládání nezletilé ke spánku, jejím trávení času v zakouřené místnosti, rušení lékařských prohlídek nezletilé a jejich přesouvání na termíny, kdy je realizován styk nezletilé se stěžovatelem, který pak většinu věcí týkajících se péče o nezletilou řeší sám i s tím, že si bere volno v práci, apod. Stěžovatel je přesvědčen, že prokázal, že se o nezletilou dokáže postarat často lépe než matka, a informoval soud mimo jiné i o skutečnosti, že již od dubna 2020 je v rámci jeho zaměstnání nařízena pracovní doba tak, že je jeden týden doma a další týden v místě zaměstnání, obecné soudy však tyto skutečnosti nevzaly na vědomí. Stěžovatel se domáhá střídavé péče, neboť oba rodiče jsou schopni se o nezletilou postarat, přičemž aktuálně většinu povinností spojených se zdravím dcery a její výchovou či zajištěním výchovy nese více otec. Podle stěžovatele nemůže nést převážně povinnosti výchovy a péče on za situace, kdy svědčí práva z většiny pouze matce, zejména s ohledem na její prioritu zajistit sobě a nezletilé vyšší výživné. Stěžovatel poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, podle které by střídavá péče neměla být výjimkou, ale spíš pravidlem, a má za to, že v posuzované věci jsou naplněny všechny požadavky Ústavního soudu pro svěření nezletilé do střídavé péče, když oba rodiče prokázali, že mají stejně dobré předpoklady k výchově dítěte, stěžovatel dokonce aktuálně nese větší břímě péče, výchovy a plnění rodičovských povinností, vzdálenost mezi bydlišti obou rodičů je přiměřená. Fakt, že jeden z rodičů je na rodičovské dovolené, nemá žádný vliv na to, proč by mělo být dítě svěřeno jen výlučně tomuto rodiči, a není překážkou pro svěření nezletilé do střídavé péče. Nezletilá se navíc blíží věku, kdy bude moci nastoupit do školky a matka bude mít možnost nastoupit do zaměstnání, stejně jako je tomu v případě stěžovatele, který jasně deklaroval, že by si v době, kdy by měl nezletilou v péči, vyjednal výrazně kratší pracovní dobu, aby mohl s nezletilou trávit co nejvíce času.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
8. Ústavní soud tak není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; dle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak úkolem Ústavního soudu je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní.
9. V posuzované věci má Ústavní soud za to, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo. Usnesení okresního soudu i krajského soudu vycházejí z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry soudů jsou v napadených rozhodnutích vyloženy a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními.
10. Namítá-li stěžovatel, že soudy přikládaly větší váhu tvrzením matky, poukazuje Ústavní soud na svou konstantní judikaturu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Do volného uvážení obecného soudu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, zjišťuje však, zda rozhodnutí soudu je přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry, pak by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za odporující čl. 36 odst. 1 Listiny [např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
11. Takové pochybení obecných soudů Ústavní soud neshledal, zejména pokud jde o prokázání tvrzení stěžovatele, že pečuje o nezletilou více a kvalitněji, než matka. Okresní soud vycházel ze stanoviska opatrovníka, který právě na základě stěžovatelova zpochybnění podmínek i schopností na straně matky uskutečnil šetření v domácnosti matky, a k podmínkám matky, jejím schopnostem a rodičovským dovednostem neměl výhrady. Kolizní opatrovník uvedl, že je zřejmé, že oba rodiče mají vytvořené materiální podmínky pro péči a výživu nezletilé. Okresní soud vzal v úvahu taktéž závěry zprávy rodinné poradny, ve kterých se uvádí, že během společné konzultace byla na straně stěžovatele pozorována zvýšená podezíravost a vztahovačnost. Matka nezletilou v průběhu konzultace často spontánně povzbuzovala k emočním kontaktům se stěžovatelem, ta však nejevila zájem, a za přítomnosti obou rodičů spíše preferovala jako emočně blízkou osobu matku, což je dle závěrů zprávy vzhledem k vývojovému stádiu nezletilé naprosto běžné. Z psychologického hlediska byla shledána vzhledem k vývojovému stadiu nezletilé, kdy je potřeba jistoty jednoho stabilního zázemí, vhodná spíše výhradní péče matky. Okresní soud také vyslechl oba rodiče, přičemž stěžovatel ve své účastnické výpovědi poukázal na nedostatek rodičovských kompetencí matky, stejně tak jako na možnost přizpůsobit si pracovní dobu tak, aby mohl o nezletilou pečovat v rámci střídavé péče.
12. Je tedy nepochybné, že skutková zjištění obecných soudů vycházela z řádně provedených důkazů. Není přitom pravdou, že by se soudy nezabývaly tvrzením stěžovatele týkajícím se výchovných schopností matky. Okresní soud k tomu uvedl, že stěžovatel do rozchodu rodičů ponechával péči o nezletilou na matce, a neměl k jejím výchovným způsobilostem námitky, momentálně jsou jeho námitky ovlivněny jeho celkovým porozchodovým postojem k matce, což vyplývá i z vyjádření rodinné poradny. Okresní soud ústavně souladným způsobem odůvodnil, že u takto malého dítěte je třeba vzít v úvahu zejména to, který z rodičů o dítě dosud osobně pečoval, dbal o jeho citovou a rozumovou výchovu a v podstatě představoval pro dítě ústřední osobu, k níž je citově připoutáno a jejíž dlouhodobá nepřítomnost může být pro něj frustrující.
13. Poukazuje-li stěžovatel v ústavní stížnosti na rozhodnutí Ústavního soudu, v nichž byl formulován závěr, že svěření dítěte do střídavé péče by mělo být pravidlem, zatímco jiné řešení výjimkou [např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683)], je třeba uvést, že toto své rozhodnutí, respektive závěry z něho vzešlé, Ústavní soud v řadě svých následných rozhodnutí zohlednil se zřetelem ke konkrétním okolnostem jednotlivých případů. Např. z odůvodnění nálezu ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14 (N 236/75 SbNU 629) vyplývá, že výše uvedená premisa je platná pouze za předpokladu splnění všech předestřených ústavněprávních kritérií a zákonných podmínek, jež jsou odrazem ústavního požadavku na zohlednění zájmů nezletilých dětí. Taktéž v usnesení ze dne 11. 8. 2015 sp. zn. I. ÚS 2831/14 Ústavní soud uvedl, že "teze obsažené v judikatuře k věcem svěření dítěte do střídavé výchovy [viz např. nález ze dne 30. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 1506/13 (N 110/73 SbNU 739)] nijak nevyvazují obecné soudy z povinnosti posuzovat případy individuálně. Ke střídavé výchově se nelze automaticky uchylovat v každém řízení o svěření dítěte do péče, naopak je nezbytné vždy hledat nejlepší zájem dítěte podle okolností daného případu (k tomu mj. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2014 sp. zn. III. ÚS 2009/14 a ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. III. ÚS 2720/13)." Stěžovatelem vznesené argumenty jsou tak projevem snahy paušalizovat závěry vyslovené v nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 a zobecňovat je na úkor jedinečnosti každého individuálního případu a v nich zkoumaného zájmu a potřeb nezletilého dítěte, o jehož péči je rozhodováno.
14. Ze zákona tedy nevyplývá žádná priorita přístupu při rozhodování o tom, komu bude dítě svěřeno do péče, základním kritériem musí vždy být především zájem dítěte. Při posuzování nejlepšího zájmu dítěte nelze postupovat podle předem daného schématu, přičemž střídavá péče nemůže být paušálně využívána jako forma "spravedlivého" rozdělení péče o dítě mezi oba rodiče. Stejně tak pochopitelně nelze možnost střídavé péče "automaticky" a bez důkladného posouzení případu odmítat. Zájem a potřeby konkrétního dítěte je proto třeba posuzovat v každém jednotlivém případě zvlášť a se snahou o minimalizaci negativních důsledků pro dítě, jak v posuzované věci obecné soudy učinily.
15. Ze shora popsaných příčin nemá Ústavní soud důvod zpochybňovat závěry okresního a krajského soudu, které se danou věcí podrobně zabývaly, a v odůvodnění svých usnesení srozumitelně uvedly, na základě jakých úvah k jednotlivým závěrům dospěly. Napadená rozhodnutí nevybočují z Ústavou stanoveného rámce, jejich odůvodnění jsou ústavně konformní a nikoli v rozporu se stěžovatelem uváděnou nálezovou judikaturou.
16. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. června 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu