ECLI:CZ:US:2021:3.US.1457.21.1
sp. zn. III. ÚS 1457/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti JUDr. Milana Usnula, soudního exekutora, sídlem Bryksova 763/46, Praha 14 - Černý Most, zastoupeného Mgr. Janem Hejdukem, advokátem, sídlem Viktora Huga 377/4, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. března 2021 č. j. 53 Co 86/2021-169 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 17. prosince 2020 č. j. 98 C 208/2018-153, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a JUDr. Michala Kalenského, insolvenčního správce, sídlem Sokolská 1802/32, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. V řízení o náhradu škody ve výši 1 056 488,30 Kč s příslušenstvím Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") výrokem I. usnesení ze dne 17. 12. 2020 č. j. 98 C 208/2018-153 rozhodl, že se pokračuje v řízení, které bylo přerušeno usnesením téhož soudu ze dne 11. 9. 2019 č. j. 98 C 208/2018-113. Výrokem II. řízení zastavil a výrokem III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení, o něž jde v ústavní stížnosti, obvodní soud uvedl, že stěžovateli (žalovanému) by sice náležela náhrada nákladů řízení podle §146 odst. 2 věta první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť z procesního hlediska není pochyb o tom, že zastavení řízení zavinil zpětvzetím žaloby vedlejší účastník řízení (žalobce), avšak vzhledem k existenci důvodů zvláštního zřetele hodných (§150 o. s. ř.) stěžovateli tuto náhradu odepřel. Důvody zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání náhrady nákladů spatřoval obvodní soud v podílu stěžovatele na vzniku sporu, když stěžovatel, jako soudní exekutor, i přes zjištění úpadku a prohlášení konkursu na majetek dlužníka (v exekuci, jejímž provedením byl stěžovatel pověřen, vystupujícího v postavení povinného), vyplatil od něj vymožené plnění oprávněnému, ačkoliv bylo exekuční řízení ze zákona přerušeno a povinností stěžovatele bylo takto vymožené plnění, kterým dosud disponoval, vydat bezodkladně insolvenčnímu správci [§46 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a §109 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů].
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 16. 3. 2021 č. j. 53 Co 86/2021-169 usnesení obvodního soudu fakticky věcně potvrdil, když je změnil ve výroku III. pouze tak, aby odpovídal znění §150 o. s. ř., s tím, že stěžovateli se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení (výrok I.). Výrokem II. uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi řízení náklady odvolacího řízení ve výši 800 Kč. Městský soud se ohledně posouzení existence důvodů zvláštního zřetele hodných ztotožnil s obvodním soudem. Obhajoval-li stěžovatel svůj postup ujednáním s oprávněným v rámci smlouvy o provádění exekuce, podle něhož jsou vymožené prostředky až do jejich vyplacení majetkem oprávněného v úschově stěžovatele, městský soud poukázal na to, že ze sdělení Exekutorské komory vyplynulo, že podle uvedeného ujednání nebyl striktně dodržen úschovní řád, neboť vymožené plnění se nenacházelo na samostatném účtu přímo pro účel jeho úschovy zřízeném. O tom, že stěžovatel pověřený provedením exekuce nepostupoval v souladu s exekučním řádem, vypovídá i skutečnost, že oprávněnému (v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 12 C 333/2018) byla rozhodnutím soudu uložena povinnost takto vymožené a poukázané plnění vydat insolvenčnímu správci a že se tak skutečně stalo. Městský soud uzavřel, že spornou realizací ujednání s oprávněným se stěžovatel významnou měrou podílel na vzniku sporu, a přestože v jeho postupu nebylo shledáno kárné provinění, bylo plně odpovídající situaci, odepřít mu právo na náhradu nákladů řízení, které vedlejší účastník řízení nezahájil nijak svévolně nebo bezúčelně, ale při plném respektování svých zákonných povinností insolvenčního správce.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Stěžovatel popisuje průběh řízení, jakož i okolnosti uplatnění nároku vedlejším účastníkem řízení. Nesouhlasí s aplikací §150 o. s. ř., přičemž se domnívá, že bylo na místě postupovat podle §146 odst. 2 věta první o. s. ř., neboť to byl vedlejší účastník řízení, který procesně zavinil zastavení řízení. K věci samé uvádí, že vůbec nebyl osobou pasivně legitimovanou ve sporu o náhradu škody, když primárně tato povinnost stíhala oprávněného, jemuž byly peníze vydány, a subsidiárně pak stát. V této souvislosti stěžovatel připomíná, že vedlejší účastník řízení podal tři žaloby (vůči oprávněnému na vydání bezdůvodného obohacení a vůči státu a stěžovateli z titulu jejich odpovědnosti), což nelze považovat za účelné uplatňování práva. Stěžovatel rovněž poukazuje na to, že kárné žaloby byl zproštěn, neboť jeho postup při výplatě vymoženého plnění nebyl kárným proviněním. Vůči usnesení obvodního soudu namítá, že bylo pro něj nepředvídatelné, neboť nebyl upozorněn na to, že by mohla přicházet v úvahu aplikace §150 o. s. ř., což představuje i z pohledu judikatury Ústavního soudu [např. nález ze dne 5. 11. 2008 sp. zn. I. ÚS 1671/08 (N 191/51 SbNU 321) nebo nález ze dne 5. 8. 2009 sp. zn. I. ÚS 988/08 (N 177/54 SbNU 225)] porušení práva na spravedlivý proces. Obvodní soud přitom již v usnesení o přerušení řízení (usnesení ze dne 11. 9. 2019 č. j. 98 C 208/2018-113) formuloval názor o předčasnosti žaloby (právě z důvodu uplatnění nároku vůči oprávněnému a státu v jiných řízeních), takže nebýt přerušení řízení, byla by bývala žaloba zamítnuta. Proto je pro stěžovatele závěr obvodního soudu, který považoval postup vedlejšího účastníka řízení za řádný a účelný, překvapivý. Proti námitkám stěžovatele uplatňovaným v průběhu řízení pak obvodní soud nepostavil vlastní ucelenou argumentaci, která by je vyvracela a odůvodňovala jeho postup při rozhodování o nákladech řízení.
5. Městskému soudu pak vytýká, že se rovněž nevypořádal s jeho stěžejními námitkami. Podle stěžovatele došlo k porušení dvojinstančnosti řízení, když teprve v rámci odvolání mohl brojit proti aplikaci §150 o. s. ř. Městský soud se taktéž vyhnul hodnocení námitek o předčasnosti a neoprávněnosti podání žaloby vedlejším účastníkem řízení. Navíc městský soud z vlastní iniciativy použil další argumenty ve prospěch závěru, že stěžovateli nebude přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, když poukázal na sdělení Exekutorské komory ohledně nedodržení úschovního řádu nebo na výsledek rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10, v němž byla oprávněnému uložena povinnost vydat vyplacené prostředky vedlejšímu účastníkovi řízení. Stěžovatel uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou tendenční a naplňují znaky libovůle, kdy ve prospěch stěžovatele nebylo hodnoceno vůbec nic a na základě tohoto jednostranného hodnocení mu bylo odepřeno právo na náhradu nákladů řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Z hlediska námitek stěžovatele je nutno především uvést, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o nákladech řízení. V této souvislosti Ústavní soud opakovaně a konstantně uvádí, čehož si je stěžovatel vědom, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí soudů o nákladech řízení [srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05 (všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Problematika nákladů řízení zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), usnesení ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02 nebo usnesení ze dne 6. 12. 2006 sp. zn. III. ÚS 255/05]. Náhrada nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávního významu toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku svévolného výkladu a použití příslušných ustanovení zákona. Případy, kdy Ústavní soud připouští meritorní přezkum rozhodnutí o nákladech řízení, jsou spíše výjimečné. Silněji než jinde se v případě sporu o náklady řízení uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
9. Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení potom platí o to více pro rozhodování podle §150 o. s. ř., který obsahuje zvláštní zmírňovací oprávnění soudů, jimž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu. Toto oprávnění však přísluší především soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti toho kterého případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv. Není žádných pochybností o tom, že úvaha soudu, zda v dané věci jde o tak výjimečný případ, že jsou důvody pro použití §150 o. s. ř. naplněny, musí být v rozhodnutí soudu řádně a přesvědčivě odůvodněna, neboť jinak by šlo o soudní postup, v němž by bylo možné spatřovat prvky libovůle [srov. nález ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145)].
10. V nyní posuzované věci považuje Ústavní soud zdůvodnění nutnosti použití §150 o. s. ř., které provedly obecné soudy tím, že zdůraznily podíl stěžovatele na vyvolání sporu způsobeného tím, že - jak se posléze ukázalo neoprávněně - vyplatil vymožené plnění třetí osobě, přičemž zohlednily i další okolnosti, z pohledu standardů kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí za dostačující. Ze strany stěžovatele jde pak o pouhou polemiku s hodnocením existence důvodů zvláštního zřetele hodných a o snahu přesvědčit Ústavní soud o vlastním, pro stěžovatele příznivějším pohledu na věc, která však ústavněprávní roviny nedosahuje.
11. K námitce stěžovatele, že soudy (zejména městský soud) nevypořádaly všechny jím uplatněné argumenty lze připomenout, že soudy nemusí nutně reagovat na každou dílčí námitku či argument. Tato praxe byla aprobována i Ústavním soudem, který uvedl že, "není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná" [srov. nález ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08 (N 26/52 SbNU 247)]. Tato podmínka byla v napadených rozhodnutích bezezbytku naplněna.
12. Namítal-li stěžovatel, že aplikace §150 o. s. ř. pro něj byla překvapivá, když jej obvodní soud na jeho možné použití neupozornil, neshledává Ústavní soud ani tuto námitku důvodnou. O překvapivé a nepředvídatelné rozhodnutí podle judikatury Ústavního soudu [srov. např. nález ze dne 30. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 1506/13 (N 110/73 SbNU 739)] jde pouze tehdy, když soud rozhodne způsobem, který účastníci řízení nemohli s ohledem na dosavadní průběh řízení očekávat, v důsledku čehož neměli ani možnost se k názoru soudu vyjádřit a tento názor tím zvrátit. Taková situace však v nyní posuzované věci nenastala. Jakkoliv sice mohlo být rozhodnutí obvodního soudu z pohledu stěžovatele překvapivé, když skutečně zřejmě o možné aplikaci §150 o. s. ř. nebyl informován, byl tento nedostatek napraven v odvolacím řízení. Stěžovatel totiž využil možnosti podat odvolání, v němž všechny svoje námitky mohl uplatnit a městský soud se je snažil v největší možné míře vypořádat. Jinak řečeno, stěžovateli byl vytvořen dostatečný procesní prostor k vyjádření svého stanoviska, což odpovídá i závěrům vyplývajícím z rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 5. 9. 2013 ve věci Čepek proti České republice, stížnost č. 9815/10 (dostupný na http://hudoc.echr.coe.int; v českém překladu na http://portal.justice.cz/).
13. V této souvislosti stěžovatelem vznesenou námitku porušení zásady dvojinstančnosti řízení nepovažuje Ústavní soud rovněž za relevantní. Pro oblast občanskoprávního řízení není totiž právo na dvě nebo více instancí garantováno ani Listinou, ani Úmluvou či dalšími mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách; právo na dvě instance zaručuje toliko pro oblast trestního soudnictví čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě [srov. např. usnesení ze dne 18. 6. 2002 sp. zn. III. ÚS 298/02 (U 18/26 SbNU 381)]. V postupu obecných soudů tak nelze spatřovat porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces.
14. Uváděl-li stěžovatel, že městský soud z vlastní iniciativy použil argumenty, které svědčily v neprospěch stěžovatele, lze připomenout, že soudy při posuzování a hodnocení věci přihlížejí mj. ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo (srov. §132 o. s. ř.). Pakliže měl městský soud možnost seznámit se se skutečnostmi, které vyplynuly např. z rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího správního soudu ve věci kárné žaloby na stěžovatele nebo z rozsudku vydaného v jiném řízení, jimiž podpořil svůj názor o existenci důvodu zvláštního zřetele hodných pro nepřiznání náhrady nákladů řízení, který i řádně odůvodnil, nelze v jeho postupu spatřovat porušení práva na soudní ochranu, když hodnocení důkazů je zásadně věcí obecných soudů a Ústavnímu soudu do něj nepřísluší vstupovat.
15. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. června 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu