ECLI:CZ:US:2021:3.US.1711.21.1
sp. zn. III. ÚS 1711/21
Nález
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. V., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Znojmo, zastoupeného Mgr. Pavlem Kandalcem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem Panská 895/6, Praha, směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 4. 2021, č. j. 3 To 92/2021-70, a usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 11. 3. 2021, č. j. 3 Pp 1/2021-63, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě, jako účastníků řízení, takto:
I. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 21. 4. 2021, č. j. 3 To 92/2021-70, bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 a zákaz dvojího přičítání zaručený čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod.
II. Toto usnesení se proto ruší.
III. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Okresního soudu ve Znojmě (dále jen "okresní soud") a rovněž označeného usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), Stěžovatel má za to, že byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
2. V řízení, předcházejícímu podání nyní posuzované ústavní stížnosti, okresní soud napadeným rozhodnutím podle §88 odst. 1 písm. a) a odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), za použití §331 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zamítl žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, který vykonává podle rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 11. 2017, sp. zn. 17 T 30/2002, ve spojení s usnesením Vrchního soudem v Praze ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 9 To 74/2017.
3. Okresní soud totiž shledal, že splnění první a druhé zákonem stanovené podmínky pro podmíněné propuštění stěžovatel prokázal, přihlédl však současně ke skutečnosti, že stěžovatel nenastoupil sám k výkonu trestu (§88 odst. 3 tr. zákoníku) a ve vztahu k náhradě škody se nespokojil s vyjádřením stěžovatele, že vzhledem k její výši ji nikdy nebude schopen uhradit, neboť pouze její výše stěžovatele nemůže odrazovat od její úhrady a měl by se pokusit uhradit co nejvíce. Za nesplněnou považoval soud rovněž podmínku prognózy řádného života. Přihlédl přitom k zázemí v rodině, domluvenému zaměstnání i k představám stěžovatele o oboru jeho působení v budoucnu; na druhou stranu však soud zohlednil působení předchozích trestů na stěžovatele, skutečnost, že se již v průběhu zkušební doby po dřívějším podmíněném propuštění dopouštěl další majetkové trestné činnosti s rozsáhlou škodou, že po propuštění z vazby uprchl a 14 let se skrýval na neznámém místě. Negativně soud hodnotil i okolnost, že stěžovatel žádá o podmíněné propuštění již při první příležitosti, přestože se mnoho let vyhýbal trestnímu stíhání a způsobil mnohamilionové škody, což nesvědčí o přijetí odpovědnosti za spáchané jednání. Soud uzavřel, že pouze delší trest může upevnit nově přijatou změnu postoje stěžovatele, zejména když část trestu byla vykonána již vazbou před více než 19 lety. Zkrácení trestu by tak nemělo takový efekt, aby se stěžovatel příště jakékoli trestné činnosti vyvaroval.
4. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou však krajský soud rovněž napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl. Ztotožnil se totiž se závěry soudu prvního stupně, že stěžovatel nesplnil třetí zákonnou podmínku prognózy vedení řádného života. V této souvislosti soud poukázal na celkem 4 záznamy v rejstříku trestů stěžovatele, na dobrodiní amnestie za spáchanou trestnou činnost, která souvisela s týráním zvířat, kdy mu byl uložen pouze alternativní podmíněný trest odnětí svobody. Zohlednil rovněž, že již druhé odsouzení vedlo k nepodmíněnému trestu odnětí svobody za rozsáhlou majetkovou trestnou činnost a že již z tohoto výkonu trestu byl podmíněně propuštěn. Po propuštění z vazby, do které byl vzat v důsledku další trestné činnosti, však tohoto propuštění zneužil, uprchl a skrýval se po dobu 14 let, přičemž opakovaně vystupoval pod změněnou identitou. Krajský soud proto zohlednil nesplnění podmínky včasného nástupu do výkonu trestu a rovněž okolnost, že dosud ani částečně neuhradil škodu způsobenou trestnou činností. Vzhledem k rozsahu trestné činnosti, výši způsobené škody, k dlouhodobému plánovitému vyhýbání se výkonu trestu a s přihlédnutím k dřívějšímu dobrodiní, soud považoval za nutné delší působení trestu na stěžovatele tak, aby mohl prokázat neměnnou a trvalou změnu chování i změnu jeho motivace.
II. Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že náhrada škody a předchozí trestní minulost nemohou být rozhodujícími podmínkami pro úspěšné propuštění z výkonu trestu. Obecné soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces, když nadto vycházely z nesprávně zjištěného skutkového stavu, pokud jde o jeho snahu nahradit způsobenou škodu. Závěr krajského soudu, že stěžovatel nemá nic uhrazeno ze způsobené škody, totiž neodpovídá skutečnosti. Stěžovatel odkazuje na vyúčtování srážek a pohledávek věznice, ze kterého vyplývá, že po celou dobu pobytu ve výkonu trestu mu je pravidelně ze mzdy strhávána částka 897 Kč (což představuje maximum v rámci jeho omezených možností), určená k úhradě pohledávek z trestné činnosti.
6. Dále stěžovatel tvrdí, že soudy porušily zákaz dvojího přičítání, když na jednu stranu nezpochybňují existenci skutečností svědčících o prognóze vedení řádného života stěžovatele (rodinné zázemí, příslib zaměstnání atd.), na druhou stranu však překvapivě učinily závěr, že od trestní minulosti stěžovatele nelze při hodnocení splnění této podmínky odhlédnout. Stěžovatel zdůrazňuje, že vykonává trest za trestnou činnost, kterou spáchal v roce 1999. Je pravdou, že se trestnímu stíhání po dlouhou dobu vyhýbal, avšak po tuto dobu se nedopustil žádné trestné činnosti. Stěžovatel dále vytýká krajskému soudu, že se nevypořádal s jeho argumentací a odkazy na nálezovou judikaturu Ústavního soudu, na druhou stranu tento soud poukazuje na ta rozhodnutí Ústavního soudu (vesměs usnesení), která nejsou závazná a ani na věc nedopadají.
7. Stěžovatel upozorňuje, že faktické dvojí přičítání, kterého se obecné soudy dopustily, je o to závažnější, že se stížnostní soud při hodnocení jeho předchozích tří odsouzení dopustil pochybení, když zaměnil trestný čin příživnictví dle §203 tr. zákoníku účinného v době odsouzení stěžovatele za trestný čin týrání zvířat dle §203 tr. zákoníku v pozdějším znění. I tato záměna dle stěžovatele ovlivnila závěr soudu, který jej tím pádem považoval za osobu, která se dopustila zvlášť zavrženíhodné činnosti - týrání zvířat, ačkoliv byl ve skutečnosti odsouzen za trestný čin v dnešní době již neexistující.
8. Stěžovatel uzavírá, že obecné soudy de facto paušálně vyloučily možnost podmíněného propuštění pro osoby s trestní minulostí, neboť tato skutečnost byla spolu s výší způsobené škody rozhodující pro zamítnutí jeho žádosti, aniž by bylo zohledněno jeho chování ve výkonu trestu, jakož i další aktivity potvrzující jeho polepšení a snahu o vedení bezúhonného života v budoucnu.
9. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel předložil rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 11. 9. 1989, sp. zn. 3 T 129/89, kterým byl uznán vinným ze spáchání trestného činu příživnictví dle §203 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v tehdy platném a účinném znění.
III. Vyjádření účastníků řízení
10. Okresní soud a krajský soud ve svých vyjádřeních pouze odkázaly na odůvodnění napadených rozhodnutí. S ohledem na absenci jakékoliv argumentace proto zdejší soud tato vyjádření nezasílal stěžovateli k případné replice, jelikož by to bylo zjevně neúčelné.
11. Krajské státní zastupitelství v Brně a Okresní státní zastupitelství ve Znojmě se k výzvě Ústavního soudu postavení vedlejšího účastníka vzdaly (výslovně, resp. konkludentně).
IV. Splnění podmínek řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posuzoval splnění procesních podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je rovněž právně zastoupen advokátem podle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv.
13. Ústavní soud dospěl vzhledem k obsahu ústavní stížnosti k závěru, že není nutné nařizovat ústní jednání, neboť od něho nelze očekávat další objasnění věci (§44 zákona o Ústavním soudu).
V. Vlastní hodnocení Ústavního soudu
14. Ústavní soud zvážil obsah napadeného rozhodnutí i průběh řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele je z části důvodná, z části je zjevně neopodstatněná.
15. Ústavní soud se ve svých četných nálezech vyjádřil, že podmíněné propuštění je mimořádný zákonný institut [nález ze dne 15. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 4851/12 (N 97/73 SbNU 589), bod 7; nález ze dne 5. 11. 2015, sp. zn. III. ÚS 599/14 (N 194/79 SbNU 207), bod 8; usnesení ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. I. ÚS 2018/18; nález ze dne 1. 12. 2005, sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323); veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná z http://nalus.usoud.cz]. Tato mimořádnost spočívá dle judikatury v tom, že soud má možnost, a nikoli povinnost odsouzeného podmíněně propustit. Neexistuje tedy ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. To ovšem neimplikuje, že by snad soudy měly možnost libovolného rozhodování, anebo že by se na toto rozhodování nevztahovala povinnost rozhodovat předvídatelně a přesvědčivě. Český právní systém tedy nezná "automatické" podmíněné propuštění, ale pouze jeho diskreční variantu; to však neznamená, že soud nemá povinnost odsouzeného podmíněně propustit, pokud odsouzený splnil všechny zákonné podmínky, což bez dalšího vyplývá z požadavku právního státu (srov. čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny).
16. Právní úprava podmíněného propuštění obsažená v ustanovení §88 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku stanoví tři kumulativní podmínky, při jejichž splnění soud odsouzeného podmíněně propustí na svobodu. První, objektivně lehce zjistitelnou podmínkou je, že odsouzený vykonal alespoň polovinu uloženého trestu; soudy přitom nesmí při splnění dalších podmínek vyžadovat výkon delšího trestu, byly-li ostatní podmínky naplněny. Druhá a třetí podmínka se vztahuje k osobě odsouzeného. Ten má prokázat polepšení v důsledku výkonu trestu odnětí svobody (druhá podmínka) a je na místě od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život nebo soud přijme záruku za dovršení nápravy odsouzeného (třetí podmínka). Ustanovení §88 odst. 3 tr. zákoníku přidává k těmto třem základním (obligatorním) podmínkám tři další podmínky v případě osob odsouzených za zločin: zda odsouzený včas nastoupil do výkonu trestu, zda se pokusil odčinit následky svého činu a jak přistupoval k výkonu ochranného léčení, pokud je vykonával.
17. Podstatou podané ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s ústavněprávním výkladem a aplikací zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle §88 odst. 1 písm. a) a odst. 3 trestního zákoníku, tedy podmínky očekávání vedení řádného života v budoucnu, a zda stěžovatel částečně nebo zcela nahradil či jinak odčinil škodu nebo jinou újmu způsobenou trestným činem.
18. V obecné rovině platí, že posouzení splnění zákonných podmínek je věcí soudcovské úvahy a je proto plně na obecných soudech, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci tohoto institutu jsou dány a aby své úvahy v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily. Ústavní soud zásadně respektuje takové nezávislé rozhodnutí obecných soudů; je povolán zasáhnout pouze v případě, vybočuje-li výklad obecných soudů ze zásad spravedlivého procesu [srov. nález ze dne 5. 11. 2015, sp. zn. III. ÚS 599/14 (N 194/79 SbNU 207), nález ze dne 15. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 4851/12 (N 97/73 SbNU 589), nález ze dne 1. 12. 2005, sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323), nebo nález ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 2201/16].
19. Ústavní soud tak v minulosti přikročil k vydání kasačního nálezu například tehdy, pokud obecné soudy rozhodovaly o podmíněném propuštění na základě zcela nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci a opíraly se toliko o informace z doby odsouzení stěžovatele [nález ze dne 22. 3. 2001, sp. zn. III. ÚS 611/2000 (N 51/21 SbNU 439)], pokud své závěry řádně a přesvědčivě neodůvodnily, jestliže zákonnou podmínku prognózy vedení řádného života na svobodě posuzovaly pouze na základě minulého chování stěžovatele, respektive okolností vztahujících se k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, čímž porušily zákaz dvojího přičítání v rozporu s čl. 40 odst. 5 Listiny, či nerespektovaly při rozhodování o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění princip kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní dle čl. 38 odst. 2 Listiny [nález ze dne 12. 5. 2011, sp. zn. III. ÚS 1735/10 (N 90/61 SbNU 405) a nález ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 2503/16 (N 185/83 SbNU 37)].
20. Ve své rozhodovací praxi definoval Ústavní soud rovněž výjimky, v nichž může mimořádně zasáhnout i proti procesu dokazování a ustálení skutkového stavu před obecnými soudy. Může tak učinit v případech, jestliže skutková zjištění nevyplývají z provedených důkazů, případně je-li mezi skutkovými zjištěními a právními závěry extrémní nesoulad či jejich zdánlivý nesoulad není řádně odůvodněn [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 888/14 ze dne 10. 7. 2014 (N 140/74 SbNU 185)].
21. K takovému zásahu přikročil Ústavní soud i nyní, neboť zjistil, že krajský soud rozhodoval o podmíněném propuštění stěžovatele na základě nedostatečně (resp. nesprávně) zjištěného skutkového stavu věci.
22. To se týká zejména hodnocení zákonné podmínky pro podmíněné propuštění vyplývající z §88 odst. 3 tr. zákoníku, tedy zda odsouzený částečně nebo zcela nahradil či jinak odčinil škodu nebo jinou újmu způsobenou trestným činem. Dle krajského soudu totiž nebyla podmínka splněna, neboť stěžovatel "nemá nic uhrazeno ze škody, kterou způsobil" (bod 8 napadeného usnesení). Takový skutkový závěr však nevyplývá ani z provedených důkazů, ani z předloženého spisového materiálu a současně je v rozporu s tvrzením stěžovatele, že pravidelně ze své mzdy způsobenou škodu v maximální možné míře splácí (viz jeho výpověď na veřejném zasedání u okresního soudu dne 11. 3. 2021, č. l. 54), což doložil i potvrzením vězeňské služby.
23. Oba soudy nadto shodně odsoudily stěžovatelovo vysvětlení k jeho možnostem tak vysokou částku uhradit, ačkoliv stěžovatel žádným způsobem nevyjádřil, že by snad na úhradu způsobené škody rezignoval; toto jeho konstatování bylo spíše součástí úvahy o možném způsobu řešení dané situace. Jeho postoj k náhradě vzniklé škody proto krajský soud hrubě zkreslil, když v odůvodnění napadeného usnesení stěžovateli přiřadil stanovisko, "že škoda je tak vysoká, že není v silách odsouzeného ji uhradit" (bod 8). Ve skutečnosti totiž na veřejném zasedání u okresního soudu dne 11. 3. 2021 (č. l. 55) uvedl, že sice splácí dluhy, nicméně dluhy jsou tak velké, že nebude schopen je reálně uhradit do konce života, ani když bude reálně pracovat a proto hodlá řešit nějakou formu oddlužení a osobního jednání s poškozenými, protože "synovi zůstane akorát katastrofa po mně".
24. Jelikož se jedná o okolnosti, které mohly ovlivnit rozhodnutí krajského soudu, Ústavní soud shledal, že odůvodněním krajského soudu bylo zasaženo do stěžovatelova základního práva na soudní ochranu spočívajícím v extrémním nesouladu mezi provedenými skutkovými zjištěními a vyvozenými právními závěry.
25. Co se týče hodnocení splnění podmínky prognózy vedení řádného života, Ústavní soud v nálezu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. II. ÚS 482/18, blíže rozpracoval kritéria, která by soudy měly při posuzování naplnění podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody zkoumat. Podmínka prognózy řádného života je úzce svázána s podmínkou polepšení, neboť na ni navazuje. Očekávání vedení řádného života, respektive dovršení nápravy odsouzeného v budoucnu je ze své podstaty předpokladem pravděpodobnostním, není třeba stoprocentní přesvědčení soudce (bod 36 nálezu sp. zn. II. ÚS 482/18). Pojem "řádný život" je třeba chápat jako minimální rámec, tedy jako předpoklad nepáchání další trestné činnosti. Soudy při rozhodování o podmíněném propuštění primárně zkoumají, zda bude mít odsouzený po případném propuštění zajištěné zaměstnání (či jiný zdroj příjmů) a ubytování, zda udržoval kontakt s rodinou či jinými blízkými a jaká je jeho širší trestní minulost. Tyto okolnosti, vztahující se k materiálnímu a sociálnímu zázemí odsouzeného, ovlivňují možnost reintegrace odsouzeného do společnosti (bod 40 nálezu sp. zn. II. ÚS 482/18).
26. Obecně relevantním je samozřejmě též faktor trestní minulosti odsouzeného. Jak Ústavní soud vysvětlil v nálezu ze dne 3. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 2201/16 (bod 32), trestní minulost odsouzeného obecně představuje důležité hledisko při posuzování splnění podmínek podmíněného propuštění, nicméně prognóza vedení řádného života v budoucnu nesmí být založena především - nebo dokonce jen - na ní. Naopak, jak již bylo uvedeno výše, je nutné zohlednit i další, zejména aktuální poznatky k osobnosti odsouzeného, stavu jeho nápravy i prostředí, v němž by se ocitl po případném podmíněném propuštění na svobodu, a zabývat se též okolnostmi spáchané trestné činnosti při zaměření na míru překonání subjektivních příčin této trestné činnosti na straně odsouzeného. Trestní minulost nelze hodnotit formalisticky - tedy kolikrát již byl dotčený odsouzen, kolikrát vykonával nepodmíněný trest odnětí svobody či kolikrát porušil podmínky podmíněného propuštění. Je třeba vzít v potaz, před jak dlouhou dobou a z jakých důvodů došlo ke spáchání předchozích trestných činů a zda lze od odsouzeného na základě jeho (aktuálního) výkonu trestu očekávat, že povede řádný život (bod 47 nálezu sp. zn. II. ÚS 482/18).
27. I v případě hodnocení splnění této podmínky dospěl krajský soud ke svému závěru na základě nedostatečně (resp. chybně) zjištěného skutkového stavu. Jak měl možnost Ústavní soud z předloženého rozsudku Okresního soudu v Nymburce ověřit, stěžovatel byl skutečně v minulosti odsouzen za trestný čin příživnictví dle §203 trestního zákona, nikoliv za trestný čin týrání zvířat dle §203 trestního zákona ve znění účinném až po odsouzení stěžovatele. Z napadeného rozhodnutí krajského soudu je přitom patrné, že při svém rozhodování vzal do úvahy právě i odsouzení stěžovatele za trestný čin týrání zvířat a je proto pravděpodobné, že jím mohl být negativně ovlivněn ve svých úvahách.
28. Je tedy namístě, aby splnění podmínky prognózy vedení řádného života vyhodnotil krajský soud (okresní soud nesprávná skutková zjištění o odsouzení stěžovatele za uvedený trestný čin neučinil) nově, a to právě s ohledem na korekci uvedených skutkových zjištění a na nový závěr o skutkovém stavu věci. Přitom by měl naplnit rovněž výše uvedené požadavky vyplývající z judikatury Ústavního soudu, aby o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody soudy rozhodovaly vždy na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu, tedy komplexních informací o odsouzeném vztahujících se nejen k jeho minulosti, ale také k aktuálnímu stavu nápravy a polepšení během výkonu trestu a dalším relevantním okolnostem. Nelze totiž přehlédnout, že krajský soud se při hodnocení splnění této podmínky zaměřil zejména na trestní minulost stěžovatele, aniž by se komplexně vypořádal i s jinými okolnostmi, které zde mohou hrát roli a zejména aktuálními podmínkami jeho návratu na svobodu (před jak dlouhou dobou došlo k trestné činnosti, odstranění příčin dřívější trestné činnosti, rodinné zázemí, zaměstnání apod.). Pokud je totiž závěr soudu o nenaplnění podmínky očekávání budoucího řádného života odsouzeného založen primárně na okolnostech či důvodech, které hrály roli dříve při uložení samotného trestu odnětí svobody, a na předchozím jednání stěžovatele, které už nelze změnit, došlo k porušení zákazu dvojího přičítání vyplývajícího z principu ne bis in idem zakotveného v čl. 40 odst. 5 Listiny (srovnej nálezy sp. zn. III. ÚS 1735/10, sp. zn. II. ÚS 2503/16, sp. zn. I. ÚS 2201/16, sp. zn. II. ÚS 482/18).
29. Ústavní soud závěrem připomíná, že jde-li o odůvodnění soudního rozhodnutí v případě zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění, spočívá jeho podstata také v tom, že odsouzenému má být jasně a srozumitelně vysvětleno (aniž by toto vysvětlení muselo být rozsáhlé), jakým konkrétním způsobem má jednat, aby prokázal polepšení a aby od něj bylo možno očekávat, že povede řádný život, tak, aby měl vyšší šance při dalším projednání své žádosti o podmíněné propuštění. Každé zamítavé usnesení by tedy mělo obsahovat rovněž krátký "návod" pro odsouzeného, jaké konkrétní změny se od něj očekávají. Teprve uvedením konkrétních důvodů, proč žádosti odsouzeného nebylo vyhověno, a to důvodů, které odsouzený mohl a může v průběhu výkonu trestu odnětí svobody ovlivnit, jej totiž soudy mohou motivovat k žádoucí změně [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 575/21, sp. zn. II. ÚS 482/18 (N 195/91 SbNU 411)].
30. Krajský soud tedy nezohlednil ani judikaturu Ústavního soudu o smyslu a účelu aplikovaného institutu podmíněného propuštění, faktorech, které je třeba při posuzování žádostí o podmíněné propuštění zohlednit, a zejména o zákazu dvojího přičítání. Svůj závěr o nedostatku prognózy vedení řádného života založil převážně jen na předchozím jednání stěžovatele, aniž se věnoval jeho aktuální situaci. Jak již bylo uvedeno výše, Ústavní soud uznává, že předchozí trestní minulost je relevantním faktorem pro posouzení prognózy budoucího života odsouzeného, nemůže však být faktorem jediným a nemůže navždy zamezit možnosti podmíněného propuštění, neboť nikdy nelze vyloučit potenciální možnost, že se odsouzený změní, napraví, polepší a do budoucna od něj bude možno očekávat vedení řádného života (srov. nález sp. zn. II. ÚS 482/18).
31. Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že usnesením Krajského soudu v Brně bylo porušeno stěžovatelovo právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny a zákaz dvojího přičítání vyplývající z čl. 40 odst. 5 Listiny; ústavní stížnost je proto v této části důvodná.
32. Ústavní soud však současně neshledal, že by tomu tak bylo i v případě napadeného usnesení Okresního soudu ve Znojmě. Zjištěný skutkový stav, ze kterého při svém rozhodování okresní soud vycházel, totiž odpovídal provedenému dokazování (okresní soud netvrdil, že nebylo splaceno ničeho na náhradě škody, ani že byl v minulosti stěžovatel odsouzen pro trestný čin týrání zvířat) a při hodnocení naplnění prognózy řádného života vzal okresní soud částečně do úvahy i aktuální situaci a podmínky, do kterých by se stěžovatel vracel, vyjádřil se k tvrzené proměně stěžovatele, změně jeho životních postojů. Z napadeného rozhodnutí okresního soudu je patrné, že se naplněním zákonných podmínek pro (ne)vyhovění žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody zabýval řádně a své závěry dostatečně odůvodnil. Ústavní soud při jeho rozhodování neshledal pochybení takové intenzity, které by bylo možné bez dalšího vyhodnotit jako zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, a mohlo by tak být důvodem pro jeho kasační zásah.
33. V této části proto Ústavní soud shledal ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a při respektování zásady, podle kterého má minimalizovat svoje zásahy do rozhodovací činnosti obecných soudů, zrušil pouze rozhodnutí krajského soudu tak, aby mu otevřel procesní prostor pro vydání rozhodnutí nového, již nezatíženého shora popsanými deficity.
34. Krajský soud tak ve svém novém rozhodnutí opětovně posoudí, zda stěžovatel splňuje podmínky podmíněného propuštění a shledá-li, že tomu tak není, měl by svůj závěr pečlivě odůvodnit, aby bylo zřejmé, že jeho rozhodnutí není pouze výsledkem libovůle, ale promyšlené a přesvědčivé úvahy soudu.
VI. Závěr
35. Protože z uvedených důvodů došlo napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Brně k porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a zákazu dvojího přičítání zaručeného v čl. 40 odst. 5 Listiny, Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti podle §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a podle §82 odst. 3 písm. a) tohoto zákona toto napadené rozhodnutí zrušil.
36. Ve zbylé části se ústavní stížnost odmítá podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 31. srpna 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu