ECLI:CZ:US:2021:3.US.1735.21.1
sp. zn. III. ÚS 1735/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky D. Š., zastoupené Mgr. Jiřím Šlencem, advokátem, sídlem Velké náměstí 148/11, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2020 č. j. 5 Tdo 144/2019-9366, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. srpna 2018 č. j. 9 To 25/2018-8727 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. prosince 2017 č. j. 6 T 12/2009-6988, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38, čl. 39 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z napadených rozhodnutí a z ústavní stížnosti vyplývají následující skutečnosti. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") byla stěžovatelka společně se spoluobviněným K. Š. uznána vinnou zločinem zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2 a 4 trestního zákoníku, za což jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří let s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v délce trvání čtyř let, krajský soud stěžovatelce též uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti na dobu čtyř let. Skutek, jímž měla stěžovatelka a K. Š. spáchat uvedený trestný čin, spočíval v tom, že obvinění v úmyslu vyvést majetek a fungující podnikání, stávající majetek ochránit a v podnikání pokračovat v jiných závazky nezatížených obchodních společnostech, z obchodních společností A, B, C, a D, které tvořily ekonomicky spjatou skupinu E, jež se nacházela v hlubokém ekonomickém propadu, uskutečnili majetkové transakce mezi různými obchodními společnostmi, jež měly stejný předmět činnosti a v jejichž orgánech vždy působili oba obvinění.
3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") na základě odvolání stěžovatelky a K. Š. napadeným rozsudkem zrušil podle §258 odst. 1 písm. b) a d), odst. 2 trestního řádu rozsudek krajského soudu v celé odsuzující části a podle §259 odst. 3 trestního řádu nově rozhodl tak, že stěžovatelku a K. Š. pod body 1. až 7. výroku o vině uznal vinnými pokračujícím trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 trestního zákona. Za jednání pod body 1. a 2. výroku o vině soud trest podle §227 trestního řádu neuložil, za dílčí útoky pod body 3. až 7. výroku o vině stěžovatelce uložil peněžitý trest ve výměře 250 000 Kč a pro případ, že by uložený trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil soud náhradní trest odnětí svobody v délce trvání pěti měsíců. Odvolání státního zástupce krajský soud zamítl podle §256 trestního řádu.
4. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
5. Ve značně rozsáhlé ústavní stížnosti stěžovatelka namítá vadnou právní kvalifikaci svého jednání, neboť nebyla v řízení před soudem dostatečně zjištěna vlastnická struktura dotčených společností a je dán tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů mezi sebou navzájem. V řízení nebyly zjištěny základní skutkové okolnosti, které by umožňovaly náležitě kvalifikovat jednání stěžovatelky. Obecné soudy se rozcházejí v právních názorech na vlastnictví akcií dotčených akciových společností. Stěžovatelku nelze vinit z tzv. selftradingu, když převáděla majetek z mateřské obchodní společnosti A, do dceřiné obchodní společnosti F. V hlavním líčení nebyla vyvrácena obhajoba stěžovatelky a K. Š., že v inkriminované době byli vlastníky všech dotčených společností a že tedy není možné je vinit z tzv. selftradingu, neboť by šlo o převody mezi jednoosobovými společnostmi. Stěžovatelka uvádí, že vlastnická struktura dotčených subjektů nebyla beze vší pochybnosti krajským soudem stanovena. Bez tohoto skutkového zjištění však nelze ani stanovit právní kvalifikaci jednání stěžovatelky.
6. Stěžovatelka dále namítá absenci řádného výroku, neboť skutková i právní věta jsou nesprávně formulovány. Principům řádného a spravedlivého procesu odporuje absence slov "pracovník" a "společník" ve vymezení trestného činu vrchním soudem, ačkoliv jsou nedílnou součástí zákonné definice daného trestného činu. Stěžovatelka v této souvislosti namítá také nesprávné právní posouzení skutku, neboť užitá právní kvalifikace neodpovídá popisu skutku, když popis skutku obsažený ve skutkové větě výroku není obsažen v tzv. právní větě výroku (značný prospěch). Ve skutkové větě stěžovatelka též postrádá specifikaci postavení společníků (akcionářů) ve všech dotčených společnostech. Taktéž chybí skutková zjištění týkající se toho, jaký úkor měli stěžovatelka s K. Š. konkrétně komu způsobit.
7. Stěžovatelka brojí proti tomu, že vrchní soud opomenul všechny námitky proti rozsudku krajského soudu. Stěžovatelka rozporuje postup vrchního soudu, který porušil princip vázanosti soudu obsahem podaného odvolání podle §254 odst. 1 trestního řádu. Postupem Nejvyššího soudu pak došlo k porušení principu rovnosti, když odmítl námitku stěžovatelky o porušení §254 odst. 1 trestního řádu, neboť námitky nebyly vepsány v dovolacím návrhu, nýbrž bylo na ně toliko odkázáno s uvedením čísel listů spisu. Takový postup Nejvyššího soudu je přepjatě formalistický.
8. Stěžovatelka též v rámci právní kvalifikace skutku namítá absenci jednotného úmyslu u pokračující trestné činnosti. V prvním usnesení o zahájení trestního stíhání nebyl subjektivní úmysl formulován vůbec. Pokud tedy schází úmysl, logicky chybí i úmysl jednotící, čímž absentuje podmínka pro kvalifikaci trestné činnosti jako pokračujícího trestného činu. Jelikož dle stěžovatelky nešlo o pokračující trestnou činnost, tak ještě před vydáním druhého usnesení o zahájení trestního stíhání uplynula pětiletá promlčecí doba. Stěžovatelka tuto námitku opakovaně vznášela, avšak nikdy nebyla řádně vypořádána.
9. Stěžovatelka dále zmiňuje existenci opomenutých důkazů, neboť odmítnutí důkazních návrhů bylo ve většině případů nedostatečně odůvodněno. Porušení zásady rovnosti spatřuje stěžovatelka v tom, že vrchní soud opomenul vyslechnout znalce obhajoby JUDr. Ing. Lukáše Křístka, zatímco znalec obžaloby Hálek a "neznalec" obžaloby Krupka za ústav Česká znalecká a znalec Daněk a "neznalkyně" Zíková požívali před soudy plných procesních práv. Vrchní soud dostatečně nevyložil, proč znalec obhajoby nebyl vyslechnut.
10. Podle názoru stěžovatelky vrchní soud dokonce vycházel i z důkazů, které vůbec provedeny nebyly anebo ani nebyly založeny v trestním spise. Jde o např. o přílohy ke kupním smlouvám ke skutkům I/2, 6 a 7 nebo o směnky ke skutkům I/3, I/4 a), b), c), I/5 a), b) a I/6, které jsou uvedeny v popisu skutku, ale v trestním spise nejsou založeny a nebyly provedeny jako důkaz v hlavním líčení.
11. Řízení před Nejvyšším soudem bylo dle stěžovatelky stiženo porušením práva na obhajobu. Nejvyšší soud při své argumentaci několikrát použil procesně neúčinný důkaz, a to úřední záznam ve znění od 1. 1. 2002 ze dne 3. 6. 2003, úřední záznam ze dne 13. 2. 2004 a úřední záznam ze dne 26. 2. 2004, které podali stěžovatelka a K. Š. ještě před zahájením trestního stíhání, přičemž obhajoba nedala souhlas se čtením těchto záznamů v hlavním líčení. Nejvyšší soud tak porušil právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
12. Stěžovatelka se taktéž domnívá, že jí bylo odňato právo na řádný přezkum věci, neboť odvolací soud nemůže bez provádění důkazů tyto hodnotit jinak než nalézací soud, což však vrchní soud učinil, a ve věci sám rozhodl rozsudkem. Vrchní soud rozšířil formulaci specifického (druhého) úmyslu, aniž by však uvedl, na základě jakých důkazů k tomuto dospěl. Za takové situace byl namístě kasační zásah Nejvyššího soudu, který však nenastal, což je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (viz usnesení č. j. 5 Tdo 192/2018-185). Absencí zásahu Nejvyššího soudu byl porušen princip předvídatelnosti práva. V její věci byla též porušena zásada reformationis in peius, a to chybou vrchního soudu, který zásadní změnou tzv. skutkové věty výrazně zhoršil postavení stěžovatelky, neboť vyjádřil tzv. jednotící úmysl, vedoucí k formulaci pokračujícího trestného činu.
13. Stěžovatelka dále v sérii námitek brojí proti průběhu dokazování před krajským soudem a před vrchním soudem. Namítá nedostatečná skutková zjištění, kdy zejména vrchní soud se v některých případech dopustil logického excesu. Nejzásadnějším excesem je nosné skutkové zjištění vrchního soudu týkající se vlastnictví obchodní společnosti F stěžovatelkou a K. Š. Toto zjištění je však opakem skutkového zjištění krajského soudu, který uvedl, že jediným akcionářem této společnosti je obchodní společnost A. Zároveň stěžovatelka v tomto kontextu namítá také porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady vyhledávací, zásady materiální pravdy a principu presumpce neviny, jakož i principu kontradiktornosti. K uvedenému mělo docházet zejména při provádění znaleckých posudků, resp. jejich obstarávání. Obecné soudy totiž slepě důvěřovaly znalcům obžaloby a nepřipustily výslech znalce obhajoby. Stěžovatelka tak namítá také porušení dvojinstančnosti řízení, což vyústilo ve vydání překvapivého rozhodnutí.
14. Nejvyšší soud se dle náhledu stěžovatelky dopustil ústavně nesouladného přehodnocení a deformace důkazů, neboť dovodil taková skutková zjištění, která nevyplývají z dokazování v hlavním líčení. Takovým tvrzením má být především výrok Nejvyššího soudu, který konstatoval, že majoritním akcionářem obchodní společnosti A, byla obchodní společnost G, jejímž předsedou představenstva byl K. Š. a stěžovatelka byla členkou představenstva. Krajský soud však výslovně nevyjádřil, že by majoritním akcionářem byla obchodní společnost G. Stěžovatelka obsáhle cituje pasáže napadených rozhodnutí a staví je do kontrapozice s cílem prokázat, že si jednotlivé pasáže odporují.
15. Stěžovatelka uvádí, že délka řízení je jí a K. Š. přičítána k tíži, ačkoliv oni sami ji nezapříčinili. Tuto skutečnost potvrdily krajský soud i vrchní soud v napadených rozsudcích. V důsledku těchto prodlení přičitatelných státu došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces.
16. Rozhodnutí krajského soudu není řádně odůvodněno, neboť jeho odůvodnění sestává z kopií různých listin provedených v hlavním líčení (výpovědi svědků, listinné důkazy, text obžaloby, text znaleckých posudků a text závěrečného návrhu státního zástupce). Tímto postupem porušil krajský soud §125 a §134 odst. 2 trestního řádu, neboť fakticky neuvedl, jakými úvahami se řídil. V odůvodnění schází řádná a logická argumentace. Stěžovatelka namítá také nepřezkoumatelnost skutkových zjištění rozsudku vrchního soudu, v němž taktéž chybí řádné odůvodnění, když odůvodnění je jen výčtem důkazů bez jasné argumentace.
17. Stěžovatelka uvádí, že s trestním spisem manipulovala neoprávněná osoba, čímž byla porušena integrita spisu. Stěžovatelka v řízení opakovaně namítala zásadní vadu trestního řízení a vznášela námitku porušení integrity základního důkazu - nosiče dat s ekonomickými údaji obchodní společnosti A. Policejní komisař přechovával tento důkaz způsobem, o němž vznikají pochybnosti, zda tento důkazní prostředek nemohl být upraven, pozměněn či zaměněn. Obecné soudy neprověřily spolehlivost tohoto usvědčujícího důkazu, a stěžovatelka tak namítá absolutní neúčinnost tohoto stěžejního důkazu.
18. Stěžovatelka namítá také porušení kasační závaznosti nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 582/99, a to Nejvyšším soudem, který nevzal v potaz, že v usneseních o zahájení trestního stíhání ze dne 16. 3. 2004 a 26. 4. 2007 scházel obligatorní znak skutkové podstaty trestného činu podle §128 odst. 2 a 4 trestního zákona. Nejvyšší soud se taktéž nezabýval všemi dovolacími důvody. Stěžovatelka neočekávala, že Nejvyšší soud opomene většinu jejích námitek, a to včetně návrhu na posečkání podání dovolání. Stěžovatelka naopak očekávala, že se Nejvyšší soud vyjádří k listině "Vyjádření Poradního sboru ministra spravedlnosti pro obor ekonomika, odvětví ceny a odhady č. j. MSP-25/2019-ODKAROZ/37 ze dne 31. 3. 2020". Stěžovatelka též uvádí, že Nejvyšší soud v bodě 86 napadeného usnesení akceptoval její námitku, že její trestní stíhání bylo od roku 2004 do roku 2009, resp. roku 2012 nezákonné. Usnesení Nejvyššího soudu není jasné a zřetelné.
19. Svou poslední námitkou stěžovatelka brojí proti porušení principu subsidiarity trestní represe, neboť zastává názor, že jejím jednáním nebyla naplněna materiální stránka trestného činu.
20. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která se účastnila řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
21. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
22. Ústavní soud předně konstatuje, že námitky stěžovatelky, které jsou v ústavní stížnosti vzneseny, vyjma námitek napadajících usnesení Nejvyššího soudu, byly již v celé své šíři vypořádány napadenými rozhodnutími, zejména detailním odůvodněním usnesení Nejvyššího soudu. Ústavní stížnost je tedy z velké části pouze opakováním obhajoby v trestním řízení. Stěžovatelka zčásti rozporuje skutkový stav, resp. namítá jeho nedostatečné zjištění (zejména námitky o nedostatečném rozkrytí vlastnické struktury dotčených akciových společností), částečně pak brojí výhradně proti způsobu, jakým orgány činné v trestním řízení shromažďovaly důkazy a jak je následně hodnotily. Ústavní soud však tato namítaná pochybení není povolán přezkoumávat, resp. Ústavní soud vychází ze skutkového stavu zjištěného obecnými soudy. Ústavní soud zdůrazňuje, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudu (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané trestním řádem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není až na výjimky tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Úkolem Ústavního soudu není rekapitulovat závěry obecných soudů ke skutkovým otázkám nebo k otázkám hodnocení důkazů, a pro stručnost proto Ústavní soud odkazuje na napadené usnesení Nejvyššího soudu, které námitky vypořádává. V posuzované věci nelze dovodit ani tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými, který stěžovatelka taktéž namítá. Ústavní soud tudíž neshledal zásah do ústavně zaručeného práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
23. Namítaný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými, resp. i extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů mezi sebou navzájem, má dle stěžovatelky spočívat v tom, že nebyly dostatečně zřetelně objasněny vlastnické struktury dotčených akciových společností, resp. krajský soud a vrchní soud dospěly k odlišným skutkovým závěrům o těchto strukturách. Nadto ještě Nejvyšší soud se měl skutkově odchýlit od zjištění nižších soudů. Na podporu těchto tvrzení stěžovatelka vyjmula z textu odůvodnění všech napadených rozhodnutí různé pasáže, které si údajně protiřečí. Tato tvrzení stěžovatelky je však nutno důrazně odmítnout. Vrchní soud dospěl ke zcela dostačujícím skutkovým závěrům, na základě nichž bylo možno právně kvalifikovat jednání stěžovatelky a K. Š. Nejvyšší soud se zároveň nedopustil deformace důkazu o vlastnických strukturách zúčastněných ekonomických subjektů, když zjevně vycházel ze skutkových zjištění vrchního soudu, přičemž nelze za deformaci důkazů považovat jinými slovy vyjádřený tentýž fakt (viz např. bod 73 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).
24. S údajně nedostatečně zjištěným skutkovým stavem souvisí i další námitky, které zpochybňují právní kvalifikaci skutku, resp. chybějící znaky předmětné skutkové podstaty tzv. selftradingu. Tyto námitky spadající pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu byly vyčerpávajícím způsobem vypořádány napadeným usnesením Nejvyššího soudu v bodech 57 až 82 odůvodnění, na něž Ústavní soud odkazuje. Ústavní soud proto neshledal namítané porušení čl. 39 Listiny.
25. Stěžovatelka dále vznáší řadu námitek procesní povahy (vrchní soud údajně opomenul všechny námitky proti rozsudku krajského soudu a porušil princip vázanosti soudu obsahem podaného odvolání podle §254 odst. 1 trestního řádu; stěžovatelka namítá také existenci opomenutých důkazů, neboť odmítnutí důkazních návrhů bylo ve většině případů nedostatečně odůvodněno; dále namítá porušení zásady rovnosti zbraní, neboť vrchní soud měl opomenout výslech znalce obhajoby JUDr. Ing. Lukáše Křístka, MBA; vrchní soud měl dokonce vycházet i z důkazů, které vůbec provedeny nebyly anebo ani nebyly založeny v trestním spise.), které jsou však neopodstatněné. Předně je třeba odmítnout tvrzení, že vrchní soud se vůbec nevypořádal s námitkami vznesenými v odvolání. Vrchní soud totiž, poté co obdržel několik set stran textu námitek, po jejichž prostudování zjistil, že jde o námitky opakovaně vznesené a shrnuté v odvolání, odkázal toliko na obsah spisu, jehož součástí byla jednotlivá podání stěžovatelky. S odvoláním se vrchní soud vypořádal, když se věcně zabýval námitkami o promlčení trestního stíhání, s námitkami týkajícími se údajně nedostatečně rozkrytého skutkového stavu, resp. právní kvalifikace skutku a vad dokazování v hlavním líčení. Vrchní soud se především vyčerpávajícím způsobem zabýval otázkou znaleckých posudků, což představuje i část námitek uvedených v ústavní stížnosti. Zde je i plausibilně vysvětleno, proč nebyl vyslechnut znalec obhajoby JUDr. Ing. Křístek, MBA. Obsah znaleckého posudku obchodní společnosti Moore Stephens Znalex, s. r. o., jehož obsah měl být obhájen právě JUDr. Ing. Křístkem, MBA, byl vyhodnocen jako nestandardní, když neobjasňoval skutečnosti důležité pro trestní řízení, nýbrž byl zpracován toliko za účelem zhodnocení posudku obžaloby zpracovaného obchodní společností Česká znalecká, a. s., nadto i nepřípustně hodnotil rozsudek krajského soudu. Vrchní soud zjistil, že předmětný posudek obsahuje i věcné nesprávnosti týkající se již zjištěného skutkového stavu. Ústavní soud považuje popsané odůvodnění jako zcela dostatečné pro zamítnutí provedení důkazu výslechem znalce JUDr. Ing. Křístka, MBA. Pokud jde o důkazy, které nebyly provedeny nebo dokonce neměly být ani součástí trestního spisu, a přesto s nimi vrchní soud operoval v odůvodnění napadeného rozsudku, jde opět o námitky nedůvodné, které byly beze zbytku vypořádány Nejvyšším soudem, který měl k dispozici trestní spis sp. zn. 6 T 12/2009 a všechny listiny, které údajně neměly ve spise být založeny, nalezl a opatřil čísly listů. Namítá-li nyní stěžovatelka absenci ještě jiných listin, které údajně neměly být součástí trestního spisu sp. zn. 6 T 12/2009, Ústavní soud pravdivost těchto tvrzení ověřovat nebude, neboť stěžovatelka tyto další listiny měla zmínit ve svém dovolání. Jde-li o námitku tzv. opomenutých důkazů, obecné soudy se s důkazními návrhy obžalovaných musí náležitě vypořádat. Nevyhoví-li soud takovým návrhům, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. V daném případě obecné soudy neprovedení navržených důkazů náležitě odůvodnily, a to s argumentací, že je shledaly nadbytečnými.
26. Ústavní soud považuje za neopodstatněnou taktéž námitku tzv. překvapivého rozhodnutí vrchního soudu a k tomu odkazuje na svou předchozí judikaturu [srov. např. body 13 - 15 nálezu odůvodnění sp. zn. III. ÚS 1980/13 ze dne 9. 1. 2014 (N 1/72 SbNU 23)] s tím, že ve stěžovatelčině případě nové hodnocení věci vrchním soudem nemělo takový vliv na celkový výrok rozsudku vrchního soudu, aby bylo možno dospět k závěru o ústavně nepřijatelném překvapivém rozhodnutí vrchního soudu.
27. Stěžovatelka dále poukázala na to, že Nejvyšší soud ve svém odůvodnění použil k argumentaci procesně nepoužitelný důkaz, a to úřední záznam o podání vysvětlení, k jehož provedení nebyl dán souhlas. V usnesení Nejvyššího soudu tento důkaz byl použit na několika místech toliko jako podpůrný argument. I bez použití argumentů zmiňujících úřední záznam o podání vysvětlení by došlo ke stejnému výsledku rozhodnutí. Obecné soudy jsou povinny se zabývat všemi okolnostmi, které přípustnost použitého důkazu zpochybňují, zejména jde-li o klíčový důkaz [nález sp. zn. II. ÚS 268/03 ze dne 3. 11. 2004 (N 165/35 SbNU 241)]. Naopak tak vysoký standard není vyžadován ve vztahu k podpůrným či vedlejším důkazům - k tomu více viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 623/2000 ze dne 27. 5. 2003 (N 69/30 SbNU 163).
28. Jde-li o otázku nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí, tuto námitku je nutno odmítnout, neboť napadená rozhodnutí se naopak vyznačují nadstandardním odůvodněním, v rámci něhož jsou vypořádány fakticky všechny námitky, které stěžovatelka vznáší, vyjma námitek proti usnesení Nejvyššího soudu.
29. Ke stěžovatelčině argumentu nedostatečného vypořádání se s námitkou promlčení Ústavní soud poukazuje na to, že již krajský soud jako soud prvního stupně se s námitkou promlčení vypořádal a jeho závěr potvrzuje i vrchní soud a Nejvyšší soud. Ústavní soud připomíná, že podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu účinky spočívající v přerušení promlčecí doby podle §67 odst. 3 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, má i takové usnesení o zahájení trestního stíhání, které bylo zatíženo určitými vadami, pro něž bylo později nahrazeno novým sdělením obvinění pro týž skutek. O nepřerušení promlčecí doby by mohlo jít v případě, že by usnesení o zahájení trestního stíhání vykazovalo znaky libovůle [body 13 - 15 odůvodnění nálezu sp. zn. I. ÚS 1553/11 ze dne 30. 1. 2013 (N 20/68 SbNU 259)], což v dané věci nenastalo. Tyto závěry obecných soudů jsou závěry na úrovni výkladu běžného zákona, do něhož zpravidla Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat.
30. Konečně ani námitka brojící proti postupu Nejvyššího soudu, který se údajně nezabýval všemi dovolacími důvody a opomenul většinu stěžovatelčiných námitek, je nedůvodná. Stěžovatelka ve svém dovolání, namísto uplatnění konkrétních námitek, zčásti odkázala na čísla listů trestního spisu, což Nejvyšší soud neakceptoval a s odkazem na svou konstantní judikaturu k této otázce se námitkami, které nebyly zahrnuty přímo v textu dovolání, nezabýval. Ústavní soud tento postup neshledává rozporným s právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť úkolem Nejvyššího soudu není dohledávat v obsáhlém trestním spisu konkrétní argumentaci, kterou stěžovatelka mohla snadno uplatnit přímo v textu dovolání.
31. V souvislosti s námitkou týkající se porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě Ústavní soud podotýká, že obecné soudy uznaly argument nepřiměřené délky řízení, a proto tato skutečnost byla kompenzována zmírněním trestu. Rozhodnutím vrchního soudu byl stěžovatelce uložen peněžitý trest místo podmíněného trestu odnětí svobody. V případě, že se nepřiměřená délka trestního řízení kompenzuje zmírněním uloženého trestu, se pachateli, jenž byl uznán vinným, dostává jednoznačného benefitu za újmu způsobenou délkou řízení v podobě mírnějšího postihu [bod 25 nálezu sp. zn. I. ÚS 741/17 ze dne 26. 9. 2017 (N 182/86 SbNU 877)]. Domnívá-li se stěžovatelka, že jí byla délkou řízení způsobena újma, může se příslušnými prostředky domáhat její náhrady.
32. Ústavní soud vzhledem k rozsahu ústavní stížnosti a množství uplatněných námitek upozorňuje, že odůvodnění rozhodnutí orgánu veřejné moci není možno hodnotit po stránce kvantitativní, nýbrž kvalitativní. Není tedy povinností obecného soudu ani Ústavního soudu vypořádat se s každou jednotlivou námitkou, nýbrž se adekvátně, tj. racionálně logickým způsobem, vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srov. např. rozhodnutí vydaná ve věcech sp. zn. I. ÚS 113/02, III. ÚS 521/05, III. ÚS 151/06, III. ÚS 677/07, I. ÚS 3184/07, III. ÚS 961/09 a IV. ÚS 3327/13). Zmíněnému pojmu "adekvátně" ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument [kupř. nálezy sp. zn. IV. ÚS 201/04 (N 3/36 SbNU 19), I. ÚS 729/2000 (N 224/39 SbNU 369), I. ÚS 116/05 (N 108/41 SbNU 349), IV. ÚS 787/06 (N 16/44 SbNU 201) a III. ÚS 961/09 (N 207/54 SbNU 565)].
33. Ústavní soud na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2021
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu