ECLI:CZ:US:2021:3.US.2078.21.1
sp. zn. III. ÚS 2078/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů a) JUDr. Františka Kučery a b) JUDr. Marcely Kučerové, zastoupených Mgr. Petrou Raškovou, advokátkou, sídlem Breitfeldova 704/1, Praha 8, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. června 2021 č. j. 30 A 42/2021-127, a s ní spojeným návrhem na zrušení §28 odst. 1 věta prvá zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění), ve znění pozdějších předpisů, a §1 odst. 2, §4 odst. 2 a §4a zákona č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury a infrastruktury elektronických komunikací (liniový zákon), ve znění účinném do 31. 12. 2020, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníka řízení a 1) Krajského úřadu Královéhradeckého kraje, sídlem Pivovarské náměstí 1245, Hradec Králové a 2) Ředitelství silnic a dálnic ČR, sídlem Na Pankráci 546/56, Praha 4, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jejich základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Se svou ústavní stížností spojili stěžovatelé návrh na zrušení §28 odst. 1 věta prvá zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o vyvlastnění"), a §1 odst. 2, §4 odst. 2 a §4a zákona č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury a infrastruktury elektronických komunikací (liniový zákon), ve znění účinném do 31. 12. 2020.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozhodnutím prvního vedlejšího účastníka ze dne 10. 5. 2021 č. j. KUKHK- 18688/MJ/2020-32 bylo stěžovatelům odňato vlastnické právo k částem specifikovaných pozemků doposud zapsaných na LV č. X1, pro kat. území H., obec H., okres Náchod, u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště Náchod, a dále bylo omezeno vlastnické právo stěžovatelů formou zřízení věcného břemene (služebnosti) realizací a umístěním přeložky VTL plynovodu na pozemcích parc. č. X2, X3, X4, v témže katastrálním území a shodně zapsaných jako pozemky vyvlastněné.
3. Stěžovatelé se žalobou u Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") domáhali přezkoumání citovaného rozhodnutí a zároveň požádali, aby byl žalobě přiznán odkladný účinek podle §4 zákona č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury a infrastruktury elektronických komunikací (liniový zákon), ve znění pozdějších předpisů.
4. Usnesením ze dne 24. 6. 2021 č. j. 30 A 42/2021-127 krajský soud rozhodl, že žalobě se odkladný účinek nepřiznává. Krajský soud dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by stěžovatelům hrozilo závažné omezení jejich práv, z něhož v návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě vyjádřili obavu. Nebyla tak naplněna první ze stanovených zákonných podmínek pro přiznání odkladného účinku žalobě, proto se krajský soud již nemusel zabývat problematikou zbývajících dvou podmínek, neboť by to bylo pro posouzení důvodnosti návrhu zcela nadbytečné. Krajský soud současně připomněl, že stěžovatelům nehrozí vznik závažné újmy po dobu řízení před krajským soudem, neboť o žalobě musí soud podle §4a odst. 3 liniového zákona rozhodnout do 60 dnů od jejího podání.
5. Podáním ze dne 30. 8. 2021 stěžovatelé Ústavnímu soudu sdělili, že o jejich žalobě již bylo rozhodnuto, a to tak, že krajský soud rozsudkem ze dne 21. 7. 2021 č. j. 30 A 42/2021-161 rozhodnutí Krajského úřadu Královéhradeckého kraje ze dne 10. 5. 2021 č. j. KUKHK-18688/MJ/2020-32 pro nepřezkoumatelnost zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že si je vědom toho, že je u Ústavního soudu podán návrh na zrušení §4a liniového zákona, primárně se tedy nabízelo řízení přerušit a vyčkat rozhodnutí Ústavního soudu, krajský soud však k tomuto kroku nepřistoupil, neboť se domnívá, že pro ochranu veřejných subjektivních práv stěžovatelů bylo v dané věci efektivnější věc projednat a rozhodnout, neboť rozhodnutí správního orgánu o vyvlastnění je zatíženo vadou nezákonnosti, pro kterou je nutné je bez dalšího zrušit.
II.
Argumentace stěžovatelů
6. Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádějí, že krajský soud se při svém rozhodování o jejich žádosti o přiznání odkladného účinku zabýval toliko podmínkou, zda jsou práva stěžovatelů vážně ohrožena, a tu neshledal naplněnou. Stěžovatelé s tímto závěrem nesouhlasí, poukazují na nevratné a penězi neodčinitelné následky, k nimž v důsledku vydaného správního rozhodnutí ve spojení s napadeným usnesením krajského soudu došlo. Stěžovatelé se neztotožňují ani se závěrem krajského soudu, že přiznání odkladného účinku žalobě nemá ve vztahu k účinkům rozhodnutí o vyvlastnění žádný význam, a související odkaz krajského soudu na judikaturu Ústavního soudu mají za zcela nepřiléhavý. Stěžovatelé dále spatřují pochybení krajského soudu v tom, že se nezabýval namítanou (v ústavní stížnosti argumentačně rozvedenou) protiústavností dotčené právní úpravy spočívající zejména v nerovnosti v přiznání odkladného účinku správní žaloby podle zákona o vyvlastnění na straně jedné a liniového zákona na straně druhé, a nevyjádřil se k návrhu stěžovatelů, aby řízení přerušil a věc předložil Ústavnímu soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Ústavní soud tedy napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud taktéž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná správními soudy byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95), nález ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 239/03 (N 129/31 SbNU 159) a další, dostupné stejně jako další citovaná rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz].
9. Ústavní soud ve věci stěžovatelů neshledal žádné z takových pochybení a dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelů zasaženo nebylo.
10. Podle §4 liniového zákona platí, že je-li podána žaloba proti rozhodnutí podle zákona o vyvlastnění, přizná soud na návrh žalobce po vyjádření žalovaného usnesením žalobě odkladný účinek, jestliže je žalobce závažně ohrožen ve svých právech a přiznání odkladného účinku se nedotkne nepřiměřeným způsobem nabytých práv třetích osob a není v rozporu s veřejným zájmem.
11. Stěžovatelé napadli ústavní stížností usnesení krajského soudu, kterým se žalobě odkladný účinek nepřiznává. K povaze rozhodnutí o nepřiznání odkladného účinku se Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti již vyjádřil a označil ho za ve své podstatě pouhé dílčí rozhodnutí dočasné povahy. V usnesení ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. 2907/20 k tomu Ústavní soud uvedl, že "pravomoc Ústavního soudu je však v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena především na přezkumu pravomocně skončených věcí, v nichž skutečnost, že soudní rozhodnutí zasahuje do základních práv a svobod stěžovatele, nelze napravit v rámci soustavy soudů [srov. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243) nebo usnesení ze dne 15. 5. 2018 sp. zn. III. ÚS 1285/18]. Proto také Ústavní soud odkazem na svou dřívější judikaturu připomíná, že podstatou přezkumu tohoto dílčího rozhodnutí může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a není projevem svévole (čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny) [srov. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), usnesení ze dne 21. 2. 2017 sp. zn. II. ÚS 168/17; ze dne 12. 12. 2017 sp. zn. I. ÚS 2824/17; ze dne 9. 1. 2018 sp. zn. I. ÚS 4035/17 nebo usnesení ze dne 15. 5. 2018 sp. zn. III. ÚS 1285/18]."
12. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelé v ústavní stížnosti v podstatě opakují argumentaci, kterou uplatnili již v návrhu na přiznání odkladného účinku žaloby, s níž se krajský soud řádně vypořádal. Ústavní soud neshledal důvodu, aby závěr krajského soudu z ústavněprávního hlediska neakceptoval, neboť napadené rozhodnutí o nepřiznání odkladného účinku mělo zákonný podklad v §4 liniového zákona, bylo vydáno k tomu příslušným soudem a bylo náležitým způsobem odůvodněno. Ke všem námitkám, jež stěžovatelé vznášejí v ústavní stížnosti, se krajský soud dostatečným způsobem vyjádřil, to platí zejména pro námitku absence přístupové cesty ke zbytkovým pozemkům (bod 31-32 napadeného usnesení, kde bylo nadto poukázáno na odmítnutí ústavní stížnosti proti usnesení o nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti prvního stěžovatele Ústavním soudem za skutkově obdobných tvrzení) a námitku vykácení stromů a dalších dřevin na předmětných pozemcích (zde krajský soud uvedl, že podle doložené fotodokumentace již byly uvedené stromy pokáceny na podkladě pravomocných povolovacích aktů k realizaci výstavby).
13. Podstatnou část argumentace věnovali stěžovatelé otázce protiústavnosti §28 odst. 1 věta prvá zákona o vyvlastnění, jakož i §1 odst. 2, §4 odst. 2 a §4a liniového zákona ve znění účinném do 31. 12. 2020 s tím, že krajský soud pochybil, pokud věc nepřerušil a nepředložil ji Ústavnímu soudu k posouzení souladu citovaných ustanovení s ústavním pořádkem. Na tomto místě Ústavní soud upozorňuje, jak již učinil ve shora citovaném usnesení sp. zn. III. ÚS 2907/2000 ve věci prvního stěžovatele ohledně návrhu na zrušení týchž zákonných ustanovení (vyjma §4a liniového zákona), že neexistuje žádná povinnost obecného soudu "předkládat věc" Ústavnímu soudu kdykoliv na návrh účastníka řízení, který má pochybnost o ústavnosti zákona nebo jeho části. Ostatně, jak již bylo výše uvedeno, k důvodům, proč nepřistoupil k přerušení řízení, se vyjádřil krajský soud ve svém rozhodnutí ve věci samé, to však nebylo ústavní stížností napadeno.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů, byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
15. Pro odmítnutí ústavní stížnosti z důvodu její zjevné neopodstatněnosti musí Ústavní soud současně s ústavní stížností odmítnout návrh stěžovatelů na zrušení §28 odst. 1 věta prvá zákona o vyvlastnění, jakož i §1 odst. 2, §4 odst. 2 a §4a liniového zákona ve znění účinném do 31. 12. 2020. Odmítnutím ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost totiž současně odpadá i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení (srov. usnesení ze dne 3. 10. 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95, ze dne 21. 4. 2020 sp. zn. III. ÚS 787/20 nebo ze dne 2. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 814/20).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. září 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu