ECLI:CZ:US:2021:3.US.215.21.1
sp. zn. III. ÚS 215/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Pavly Randýskové, zastoupené Mgr. Stanislavem Kutnarem, advokátem, sídlem Pionýrská 495, Rožnov pod Radhoštěm, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2020 č. j. 29 Cdo 1005/2020-124, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. září 2019 č. j. 12 Cmo 224/2019-103 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. května 2019 č. j. 53 Cm 56/2018-96, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1) obchodní společnosti IFIS investiční fond, a. s., sídlem Čechyňská 419/14a, Brno, a 2) Milana Randýska, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") směnečným platebním rozkazem ze dne 2. 5. 2018 č. j. 53 Cm 56/2018-19, uložil (tehdejším) žalovaným (stěžovatelka v řízení vystupovala původně jako druhá žalovaná), aby do patnácti dnů ode dne jeho doručení zaplatili právní předchůdkyni první vedlejší účastnice řízení (žalobkyni) částku ve výši 107 709 Kč s příslušenstvím, směnečnou odměnu ve výši 359,03 Kč a náhradu nákladů řízení. Ve vztahu k první žalované (obchodní společnosti TriomixStar, s. r. o.) bylo řízení posléze z důvodu nedoručení směnečného platebního rozkazu vyloučeno k samostatnému projednání a rozhodnutí.
3. Rozsudkem ze dne 15. 1. 2019 č. j. 53 Cm 56/2018-64 městský soud ponechal směnečný platební rozkaz ve vztahu ke stěžovatelce a druhému vedlejšímu účastníkovi řízení (vystupujícímu v řízení původně jako třetí žalovaný), jako směnečným rukojmím, v platnosti a rozhodl o náhradě nákladů námitkového řízení.
4. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka a druhý vedlejší účastník řízení odvolání, aniž zaplatili soudní poplatek za odvolání. Městský soud usnesením ze dne 14. 3. 2019 č. j. 53 Cm 56/2018-89 vyzval stěžovatelku, aby zaplatila soudní poplatek za odvolání ve výši 5 386 Kč; usnesením z téhož dne č. j. 53 Cm 56/2018-90 vyzval druhého vedlejšího účastníka řízení, aby zaplatil soudní poplatek za odvolání ve stejné výši. Označená usnesení byla doručena zástupci stěžovatelky a druhého vedlejšího účastníka řízení dne 14. 3. 2019. Usnesením ze dne 30. 5. 2019 č. j. 53 Cm 56/2018-96 městský soud zastavil řízení o odvolání stěžovatelky i druhého vedlejšího účastníka řízení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). S poukazem na §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), konstatoval, že stěžovatelka na soudním poplatku za odvolání nezaplatila ničeho a druhý vedlejší účastník řízení zaplatil soudní poplatek za odvolání (až) dne 1. 4. 2019, tj. po uplynutí lhůty určené k jeho zaplacení.
5. K odvolání stěžovatelky a druhého vedlejšího účastníka řízení Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 25. 9. 2019 č. j. 12 Cmo 224/2019-103 změnil usnesení městského soudu ze dne 30. 5. 2019 č. j. 53 Cm 56/2018-96 ve vztahu mezi první vedlejší účastnicí řízení a druhým vedlejším účastníkem řízení tak, že řízení o odvolání druhého vedlejšího účastníka řízení proti rozsudku ze dne 15. 1. 2019 se nezastavuje (výrok I.); ve vztahu mezi první vedlejší účastnicí řízení a stěžovatelkou toto usnesení potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
6. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 10. 2020 č. j. 29 Cdo 1005/2020-124 odmítl, jelikož nebylo přípustné, neboť napadené rozhodnutí vrchního soudu odpovídalo ustálené judikatuře Nejvyššího soudu. K tomu Nejvyšší soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu uvedl, že §2 odst. 8 zákona o soudních poplatcích se neuplatní v případě účastníků, majících postavení samostatných společníků podle §91 odst. 1 o. s. ř. Směneční rukojmí (jako přímí dlužníci ze směnky) jsou (i v hmotném právu) dlužníky samostatnými (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2010 sp. zn. 29 Cdo 998/2009 a další). Stejně jako směneční dlužníci tak mají procesní postavení samostatných společníků, a tedy i poplatková povinnost každého z nich je samostatná (např. rozsudek ze dne 24. 6. 2009 sp. zn. 29 Cdo 3317/2007). Opírala-li stěžovatelka svoji argumentaci o nález Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 1198/10 (N 125/57 SbNU 559; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) a skutečnost, že stěžovatelka a druhý vedlejší účastník řízení podali odvolání společným podáním, poukázal Nejvyšší soud jednak na svoje usnesení ze dne 29. 7. 2020 sp. zn. 29 Cdo 1625/2020, jednak na důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. IV. ÚS 603/2020. K tomu doplnil, že za právně nevýznamnou (pro účely posouzení přípustnosti dovolání) shledal i dovolací námitku, podle níž soudní poplatek za odvolání neuhradil druhý vedlejší účastník řízení, nýbrž stěžovatelka. Jakkoli totiž ze záznamu o složení vyplynulo, že soudní poplatek "došel" od manžela stěžovatelky, ani sama stěžovatelka ani druhý vedlejší účastník řízení v odvolání proti usnesení městského soudu ze dne 30. 5. 2019 nijak nebrojili proti závěru o tom, kdo soudní poplatek zaplatil, a naopak výslovně uvedli, že příkaz k úhradě "zadal" druhý vedlejší účastník řízení.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svého shora uvedeného ústavně zaručeného práva na soudní ochranu, resp. na spravedlivý proces. Stěžovatelka s poukazem na závěry vyplývající z výše zmiňovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1198/10 zdůrazňuje, že postavení směnečných rukojmí ve vzájemném vztahu má charakter nerozlučného společenství, z čehož vyplývá následně i solidární povinnost k úhradě jediného soudního poplatku podle §2 odst. 8 zákona o soudních poplatcích za podané odvolání. Přestože stěžovatelka v dovolání výslovně na tento nález upozornila, Nejvyšší soud "strojově" rekapituloval jiná svá rozhodnutí týkající se zejména okamžiku vzniku poplatkové povinnosti a postavení společníků podle hmotného práva. Poukázal-li Nejvyšší soud na pozdější nálezy Ústavního soudu, týkaly se vždy jiného postavení účastníků řízení (např. přímých dlužníků nebo přímého dlužníka a avalisty), avšak nikdy nebyla řešena situace dvou směnečných rukojmí ve shodném postavení. Pozice stěžovatelky a druhého vedlejšího účastníka byla navíc ztížena zaměnitelnými usneseními městského soudu k zaplacení poplatkové povinnosti. Nelze rovněž přeceňovat skutečnost, že stěžovatelka ani druhý vedlejší účastník řízení nebrojili proti závěru o tom, kdo soudní poplatek hradil. Stěžovatelka uzavírá, že vzhledem k tomu, že soudní poplatek byl zaplacen z účtu jejího manžela, tedy z účtu náležejícího do společného jmění manželů, je zcela zjevné, že úhrada soudního poplatku byla provedena stěžovatelkou.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
10. Stěžovatelka brojí proti rozhodnutím, jimiž bylo z důvodu nezaplacení soudního poplatku z odvolání vůči ní zastaveno odvolací řízení proti rozsudku, kterým městský soud ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti. Stěžovatelka především namítá, že spolu s druhým vedlejším účastníkem řízení vystupovali z pozice směnečných rukojmí jako nerozluční společníci, takže jim svědčila pouze jedna poplatková povinnost.
11. S ohledem na výše uvedenou argumentaci stěžovatelky Ústavní soud v prvé řadě poukazuje na usnesení ze dne 25. 2. 2020 sp. zn. II. ÚS 2795/19, ve kterém konstatoval, že porušení principu rovnosti účastníků řízení nelze spatřovat v situaci, kdy je zpoplatněn každý úkon toho, kdo se na soud obrací s návrhem na zahájení řízení či opravnými prostředky. Určení pravidel pro zpoplatnění procesních úkonů je tak zásadně otázkou podústavního práva a jeho výkladu. Podmínkami použití §2 odst. 8 zákona o soudních poplatcích se Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zabýval, přičemž dospěl k závěru, že výklad obecných soudů, podle kterého solidární poplatková povinnost podle §2 odst. 8 zákona o soudních poplatcích vzniká jen tehdy, mají-li účastníci v řízení postavení nerozlučných společníků podle §91 odst. 2 o. s. ř., tj. jde-li o taková společná práva nebo povinnosti, že se rozsudek musí vztahovat na všechny účastníky vystupující na jedné straně, označil za ústavně konformní (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2007 sp. zn. III. ÚS 171/06, ze dne 18. 4. 2006 sp. zn. II. ÚS 150/06, ze dne 11. 5. 2006 sp. zn. II. ÚS 95/06, ze dne 20. 6. 2006 sp. zn. III. ÚS 339/06, ze dne 12. 4. 2011 sp. zn. I. ÚS 224/11, ze dne 6. 6. 2012 sp. zn. III. ÚS 1711/12, ze dne 4. 6. 2014 sp. zn. IV. ÚS 240/14 a další). Aplikace §2 odst. 8 zákona o soudních poplatcích se tedy uplatní pouze u tzv. nerozlučných společníků podle §91 odst. 2 o. s. ř., přičemž i solidárně zavázaní dlužníci mohou být samostatnými účastníky. Lze jen připomenout, že institut nerozlučného společenství se objevuje pouze sporadicky (např. v řízení o zrušení věcného břemene, ve sporech o určení neplatnosti veřejné dražby, v řízení o neplatnost výpovědi ze společného nájmu nebo v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví náležejícího více spoluvlastníkům). Řízení vycházející ze směnečného rukojemství nespadá, jak ostatně vysvětlil i Nejvyšší soud, mezi řízení, v nichž by měli jeho účastníci postavení nerozlučných společníků. Ústavní soud dále poukazuje na to, že v uvedeném usnesení sp. zn. II. ÚS 2795/19 se Ústavní soud neztotožnil s námitkou stěžovatelů, že soudy měly na daný případ použít nález sp. zn. II. ÚS 1198/10.
12. K základní námitce stěžovatelky, že jí poplatková povinnost měla být uložena společně a nerozdílně s druhým vedlejším účastníkem řízení, a to v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1198/10, Ústavní soud nicméně zejména uvádí (ve shodě se závěry vyplývajícími z výše Nejvyšším soudem odkazovaného usnesení sp. zn. IV. ÚS 603/2020), že ji měla stěžovatelka předložit ve zcela jiném řízení. Jak Ústavní soud vyložil v usnesení ze dne 14. 3. 2018 sp. zn. IV. ÚS 812/18, v rozsahu, v němž soudem vyměřený soudní poplatek převyšuje skutečnou poplatkovou povinnost, lze navrhnout soudu vrácení soudního poplatku podle §10 odst. 2 zákona o soudních poplatcích. Teprve zamítne-li soud tento návrh, lze ve smyslu stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (124/2013 Sb., ST 35/69 SbNU 859) za podmínky vyčerpání všech dalších opravných prostředků, jsou-li nějaké k dispozici, podat případně ústavní stížnost. Z uvedeného stanoviska se totiž podává, že právní úprava by sice neměla nutit poplatníky, aby se za účelem dosažení soudní ochrany vystavovali riziku zastavení řízení vědomým nezaplacením soudního poplatku, avšak takovýto postup není nezbytný v žádném z řízení, k jejichž zahájení dochází podáním některého z návrhů uvedených v §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích. Poplatník může po zaplacení soudního poplatku ve výši určené výzvou navrhnout jeho, byť i jen částečné, vrácení z důvodu, že na základě nesprávné výzvy soudu zaplatil víc, než byl povinen. Tím by se mu otevřela možnost uplatnit v soudním řízení svou argumentaci i proti výši poplatku určené ve výzvě. Vzhledem k tomu, že tak stěžovatelka zjevně neučinila (a vyměřený soudní poplatek neuhradila), pročež bylo odvolací řízení zastaveno, nemohl se Ústavní soud v nyní posuzované věci touto námitkou obsáhleji zabývat.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. března 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu