ECLI:CZ:US:2021:3.US.2184.21.1
sp. zn. III. ÚS 2184/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Moladen s.r.o., se sídlem Opletalova 1015/55, Praha 1 - Nové Město, zastoupené JUDr. Michalem Stupkou, advokátem se sídlem Družstevní 8/1395, Praha 4 - Nusle, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2021, č. j. 11 Tvo 7/2021-35975, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 2. 2021, č. j. 6 To 28/2020-35912, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Má za to, že jimi porušily jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům řízení jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje uvést toliko základní fakta.
3. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených usnesení Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") vyplývá, že stěžovatelka jako zúčastněná osoba požádala v rámci odvolacího řízení vrchní soud o zrušení zajištění blíže specifikovaných nemovitostí a finančních prostředků, ke kterému došlo v souvislosti s trestní věcí vedenou u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 T 3/2016. Předseda vrchního soudu žádost stěžovatelky napadaným usnesením zamítl s tím, že vyhovění žádosti je před rozhodnutím o podaných odvoláních vyloučeno. Předseda vrchního soudu dospěl k závěru, že jsou dány okolnosti, které s vysokou mírou pravděpodobnosti hraničící s jistotou nasvědčují závěru o potřebě dalšího trvání zajištění nemovitostí a finančních prostředků v řízení o odvoláních s ohledem na to, že jsou výnosy zdrojového trestného činu, popřípadě byly určeny coby nástroj k zakrytí trestné činnosti.
4. Stížnost stěžovatelky proti napadenému usnesení vrchního soudu následně zamítl napadeným usnesením Nejvyšší soud s odůvodněním, že s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu a dosavadní zjištění, která byla v trestním řízení učiněna, nespatřuje v závěrech vrchního soudu, že existuje i nadále důvodné podezření, že zajištěné nemovitosti a peněžní prostředky byly při páchání trestné činnosti použity, a to při koordinované trestné činnosti devatenácti obžalovaných mající ekonomickou povahu s přeshraničními účinky, jež v obecné rovině podle závěrů rozsudku Městského soudu v Praze spočívá zejména v podvodném odčerpávání peněžních prostředků ve výši 1.373.000.000 Kč ke škodě poškozeného Metropolitního spořitelního družstva, následné nezákonné legalizaci souvisejících majetkových dispozic zastírajících jejich skutečný účel, případně původ peněžních prostředků, a u členů představenstva Metropolitního spořitelního družstva v nesplnění funkčních povinností v úvěrovém procesu vedoucích ke vzniku extrémně vysoké škody na úkor poškozeného, žádného pochybení. Dle Nejvyššího soudu i skutková zjištění nalézacího soudu podrobně vyložená v jeho rozsudku (i když nepravomocném), kterým bylo rozhodnuto o zabrání zajištěných věcí, vedou k závěru o opodstatněnosti trvání zajištění.
5. Délku řízení a tedy i délku trvání zajištění předmětných nemovitostí, která činí již osm let, neshledal Nejvyšší soud nepřiměřenou, a to zejména s ohledem na skutkovou složitost a značný rozsah věci, včetně přítomnosti mezinárodního prvku, sofistikovanost trestné činnosti, do které byl zapojen větší počet fyzických i právnických osob a v neposlední řadě i s ohledem na omezení činnosti soudů v souvislosti s pandemií onemocnění SARS-CoV-2. Vrchní soud tak dle Nejvyššího soudu při posuzování přiměřenosti tohoto zásahu do majetkových práv stěžovatelek nepochybil a jeho závěry nelze považovat ani za generalizující či nedostatečně odůvodněné. Nejvyšší soud současně upozornil, že se nemohl zabývat správností skutkových závěrů nalézacího soudu, neboť toto není předmětem stížnostního řízení a takový přezkum mu nepřísluší.
6. Stěžovatelka spatřuje zásah do svých ústavně zaručených práv v nedostatečném odůvodnění nezbytnosti a potřebnosti trvání zajištění jejích nemovitostí a finančních prostředků obecnými soudy a rovněž v nepřiměřenosti délky samotného zajištění. Poukazuje na závěry judikatury Ústavního soudu, že trvání zajištění musí být nezbytné a potřebné, musí být zdůvodněno a podloženo, a že nároky na přezkum odůvodnění a trvání zajištění se plynutím času zpřísňují, přezkum musí být důkladnější - zejména trvá-li zajištění již sedm a osm let. Současně se soud musí s argumenty, které jsou pro posouzení zajištění relevantní, vypořádat, a alespoň na ně stručně reagovat. Uvedeným podmínkám však dle stěžovatelky obecné soudy nedostály a jejich odůvodnění považuje za obecná, nikoliv individualizovaná - reagující na důvody a důkazy, o které svoji žádost o zrušení zajištění opírá, a které dále v ústavní stížnosti rozvádí. Soudy tak de facto přezkum trvání zajištění odložily na dobu, kdy bude rozhodnuto o odvolání ve věci samé.
7. Stěžovatelka dále namítá, že existence nepravomocného rozsudku o zabrání zajištěných věcí není sama o sobě dostatečným důvodem pro trvání zajištění či důvodem bránícím přezkumu jeho trvání. Naopak, z příslušné právní úpravy vyplývá, že osoba, jejíž věci byly zajištěny, je oprávněna žádat zrušení zajištění kdykoliv v průběhu řízení, tedy i ve fázi odvolacího řízení a je povinností soudů se takovou žádostí náležitě zabývat.
8. Závěr Nejvyššího soudu, že se nemohl částí námitek stěžovatelky zabývat (jedná se zejména o hodnocení správnosti skutkových závěrů nalézacího soudu), stěžovatelka odmítá, neboť takový postup by vedl k popření práva na soudní přezkum zajištění; soudy totiž musí vždy posoudit, zda mohl být spáchán trestný čin a zda zajištěná věc může představovat nástroj nebo výnos z trestné činnosti.
9. Ve vztahu k tvrzené nepřiměřenosti délky trvání zajištění (sedm a osm let) stěžovatelka namítá, že se s její argumentací obecné soudy nevypořádaly a pouze konstatovaly, že je délka trvání zajištění přiměřená a zajištění má trvat i nadále. Připomíná, že dle judikatury Ústavního soudu je nutné přiměřenost délky trvání zajištění zkoumat vždy, že zajištění nemůže trvat libovolně dlouho, a že nepřiměřené délka zajištění představuje zásah do základního práva vlastnit majetek. Odkázala přitom na závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. II. ÚS 1367/17 (veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná z http://nalus.usoud.cz) "Současně je třeba zohlednit, jakou relevanci mají argumenty podporující trvání zajištění, tedy zdali jsou tyto argumenty vymezené na počátku trestního řízení podporovány vývojem a směřováním celé trestní kauzy. Přihlédnout je pak nutné i k tomu, jak intenzivní zásah dané zajištění pro dotčeného individuálně představuje." a nálezu ze dne 9. 11. 2020, sp. zn. II. ÚS 2713/18, ve kterém Ústavní soud dospěl k závěru o nepřiměřenosti délky trvání zajištění i ve zjevně značně komplikovaném právním případu, když délka trvání zajištění dosáhla necelých deseti let.
10. Dle stěžovatelky je tedy nutné více než osm let trvající zajištění považovat z povahy věci za nepřiměřené s výjimkou situace, kdy zde existují závažné skutečnosti odůvodňující další trvání zajištění. Stěžovatelka je přesvědčena, že z jejího tvrzení v žádosti plyne, že další trvání zajištění není nezbytné ani potřebné a s ohledem na práva stěžovatelky a společnosti Bazcom jako poškozeného představuje jeho další trvání závažný zásah do práv těchto subjektů. Za těchto okolností je nutné považovat délku trvání zajištění za nepřiměřenou a napadená usnesení za protiústavní.
11. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
12. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
13. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených akty ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. I když toto široce pojaté vymezení ochrany ústavnosti nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, došlo-li porušením podústavního práva současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegezí. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému soudnímu aktu, byly dodrženy ústavní limity, zejména jestli v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich [viz nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000 in fine (N 53/21 SbNU 451), III. ÚS 303/04 (N 52/36 SbNU 555), III. ÚS 351/04 (N 178/35 SbNU 375), a další].
14. Ve věcech týkajících se uplatnění zajišťovacích prostředků v rámci trestního řízení Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že posuzovat jejich oprávněnost je především úkolem orgánů činných v trestním řízení. Ústavní soud se proto cítí být povolán korigovat pouze excesy, jež by byly výrazem jejich svévole. Vyjádřeno jinými slovy, kasační intervence Ústavního soudu do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání), a to včetně zásahu do zajišťovacích prostředků, má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, ve kterých se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 3502/13 ze dne 17. 4. 2014 (N 63/73 SbNU 209)].
15. Majetkové zajišťovací instituty upravené v ustanovení §79a a násl. trestního řádu Ústavní soud obecně považuje [srov. především nález ze dne 13. 8. 2015, sp. zn. III. ÚS 3647/14 (N 147/78 SbNU 275)] za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 11 odst. 1 Listiny. Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srov. např. nález ze dne 2. 12. 2013, sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429), usnesení ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. II. ÚS 708/02, nebo usnesení ze dne 1. 7. 2004, sp. zn. III. ÚS 125/04]. Jak přitom již bylo uvedeno, jsou to v prvé řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je vyhodnotit ústavnost (resp. zákonnost) použití zajišťovacích nástrojů v trestním řízení, přičemž ty musí - při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení - posoudit opatření upravená v zákoně o výkonu zajištění majetku a opodstatněnost jejich aplikace.
16. V nyní posuzované věci se Ústavní soud zabýval námitkami stěžovatelky, ovšem neshledal, že by napadená rozhodnutí obecných soudů trpěla vadami v ústavní stížnosti tvrzenými. Napadená rozhodnutí totiž korespondují se závěry obsaženými i ve stěžovatelkou citované judikatuře Ústavního soudu. Jde-li například o požadavek přísnějšího hodnocení důvodů pro zajištění majetku v závislosti na délce trvání tohoto zajištění, lze za jeho naplnění považovat právě argumentaci nepravomocným rozhodnutím nalézacího soudu. Jakkoliv jeho vydání skutečně nemůže být důvodem k odepření práva stěžovatelky na přezkoumání dalšího trvání zajištění jejího majetku, a ani obecné soudy se ostatně takového stěžovatelkou tvrzeného odepření nedopustily, přesto existence obdobného rozhodnutí soudu logicky musí mít na jejich hodnocení vliv.
17. Takové rozhodnutí, ač nepravomocné, je již totiž nepochybně výsledkem komplexního zkoumání dané věci nezávislým soudem, a shledal-li v této fázi řízení nalézací soud důvody pro zabrání věci, pak takový výrok (i když nikoliv konečný) logicky svědčí právě spíše závěru o nezbytnosti zajištění věcí, než tvrzení stěžovatelky, že k zajištění jejích věcí legitimní důvod neexistuje.
18. Opodstatněnost takového zásahu do majetkové sféry stěžovatelky je proto nyní, ve fázi odvolacího řízení, zjevně větší, než na jeho počátku, kdy bývá přece jen o využití institutu zajištění věcí rozhodováno daleko více v rovině pouze pravděpodobnostní. Tímto je tedy naplněn i stěžovatelkou připomínaný požadavek na přísnější hodnocení důvodnosti takového opatření v případě jeho delšího trvání, a to včetně stěžovatelkou citovaného závěru vysloveného ve výše označené judikatuře Ústavního soudu, podle něhož je třeba rovněž zohlednit, jakou relevanci mají argumenty podporující trvání zajištění, tedy zdali jsou tyto argumenty vymezené na počátku trestního řízení podporovány vývojem a směřováním celé trestní kauzy. Přihlédnout je pak nutné i k tomu, jak intenzivní zásah dané zajištění pro dotčeného individuálně představuje.
19. Právě s ohledem na směřování celé trestní kauzy, by se totiž daleko spíše jevilo překvapivým takové rozhodnutí soudu, kterým by za této situace bez dalšího ke zrušení zajištění věcí přikročil. Ačkoliv lze tedy zcela jistě s mnoha názory prezentovanými stěžovatelkou v ústavní stížnosti souhlasit, Ústavnímu soudu nicméně nezbývá než konstatovat, že i přes nepochybně dlouhodobý zásah do majetkové sféry stěžovatelky, neshledal v hodnocení vrchního a Nejvyššího soudu o nezbytnosti jeho dalšího trvání žádné skutečnosti, které by jejich právní závěry zpochybňovaly, či dokonce způsobily porušení základních práv či svobod, jichž se stěžovatelka dovolává.
20. Nazíráno v daných konkrétních souvislostech je tedy podle Ústavního soudu trvání zajištění finančních prostředků v dané věci zcela přiměřené a dostatečně odůvodněné, a to i v intencích nálezu sp. zn. III. ÚS 1396/07 ze dne 19. 3. 2009 (N 62/52 SbNU 609), na nějž mimo jiné stěžovatelka rovněž odkazuje. Ústavní soud tedy uzavírá, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatelka dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí obecných soudů totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
21. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Dospěl tak ke stejnému závěru, který učinil v usnesení sp. zn. II. ÚS 2115/21 ze dne 17. 8. 2021, kterým odmítl pro zjevnou neopodstatněnost ústavní stížnost jiného stěžovatele, brojící však proti stejným soudním rozhodnutím.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. září 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu