ECLI:CZ:US:2021:3.US.2294.21.1
sp. zn. III. ÚS 2294/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. H., t. č. ve Věznici Bělušice, zastoupeného Mgr. Milanem Peroutkou, advokátem, sídlem Čsl. armády 2113/58, Most, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. června 2021 č. j. 7 To 162/2021-60, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva garantovaná čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že stěžovatel vykonává trest odnětí svobody v trvání deseti roků, který mu byl uložen rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ze dne 11. 8. 2016 č. j. 3 T 8/2016-1445 za zločin loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 a 3 tr. zákoníku.
3. Usnesením Okresního soudu v Mostě (dále jen "okresní soud") ze dne 23. 4. 2021 č. j. 6 PP 37/2021-50 byla podle §88 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku zamítnuta žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Okresní soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že stěžovatel přes kladné hodnocení z výkonu trestu odnětí svobody není osobou, ohledně níž by bylo možné konstatovat, že na něj výkon trestu zapůsobil natolik, že se již páchání trestné činnosti vyvaruje a povede do budoucna řádný život, a to s ohledem na jeho trestní minulost, kdy předchozí uložené a vykonané tresty odnětí svobody zcela zjevně neměly na jeho chování a způsob života žádných výchovných účinků a neodradily jej od páchání další velmi závažné trestné činnosti. Okresní soud přihlédl též ke zjištění, že stěžovatel byl již dvakrát z výkonu trestu podmíněně propuštěn, ale přesto se znovu opakovaně dopustil úmyslné trestné činnosti, jejíž závažnost se stupňuje.
4. Stížnost stěžovatele krajský soud napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") zamítl jako nedůvodnou s odůvodněním, že stěžovatel splnil pouze část základních zákonných podmínek pro podmíněné propuštění, a to že vykonal více než polovinu uloženého trestu a v rámci výkonu trestu aktuálně plní své povinnosti; jeho osoba však neskýtá záruku, že v budoucnu povede řádný život. Se závěry okresního soudu, na něž v podrobnostech odkázal, se proto ztotožnil.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že jediným důkazem proti němu je jeho okresním soudem předkládaná trestní minulost. Má proto za to, že na jeho případ se vztahují závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 2201/16 (N 4/84 SbNU 69), které krajský soud nerespektoval. Polemizuje přitom s odůvodněním napadeného usnesení a tvrdí, že si soudy neopatřily dostatek aktuálních skutkových podkladů. Poukazuje na to, že hodnocení věznice bylo krajským soudem fakticky negováno. Je proto přesvědčen, že napadeným usnesením byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny, když bylo rozhodováno na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu, a dále zákaz dvojího přičítání a tím i princip ne bis in idem podle čl. 40 odst. 5 Listiny a zásada nulla poena sine lege podle čl. 39 Listiny.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Ústavní soud připomíná svoji ustálenou judikaturu, dle níž smysl podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody není v tom, aby za dobré chování ve výkonu trestu byl pachatel "automaticky" propuštěn po odpykání stanovené doby. Je naopak zapotřebí vzít v úvahu samotný účel trestu, který obsahuje více komponentů, k nimž soudy při svém rozhodování musejí přihlížet. Podstatou jejich úvah je potom v konečném důsledku důvodnost předpokladu, že odsouzený povede v budoucnu i na svobodě slušný život s minimalizací rizika recidivy [srov. usnesení ze dne 12. 4. 2005 sp. zn. IV. ÚS 56/05 (U 7/37 SbNU 715)]. Povinností soudů přitom je, aby řádně zkoumaly a posoudily splnění zákonných podmínek pro použití tohoto institutu a své úvahy v tomto směru zákonu odpovídajícím způsobem odůvodnily [nález ze dne 1. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323)]. S ohledem na povahu uvedeného institutu však nelze dovodit existenci základního práva na podmíněné propuštění (viz citovaný nález sp. zn. II. ÚS 715/04 či usnesení ze dne 15. 9. 2009 sp. zn. I. ÚS 2144/09, dostupné jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz). Ani Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod nezaručuje dodatečnou soudní kontrolu během výkonu trestu, zejména právo požádat o podmíněné propuštění [viz usnesení ze dne 16. 4. 2009 sp. zn. IV. ÚS 70/09 (U 10/53 SbNU 863)].
9. Otázka, zda došlo ke splnění zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je tudíž plně věcí úvahy soudů. Výklad rozhodných podmínek, tj. zda odsouzený prokázal polepšení a zda lze očekávat, že v budoucnu povede řádný život (viz §88 trestního zákoníku), je totiž z povahy věci založen v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitého právního pojmu; o nesprávnost dosahující ústavněprávní relevance tak může jít jen tehdy, jestliže soudy podaný výklad je výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu a představuje tak nepřípustnou svévoli, resp. libovůli (srov. např. usnesení ze dne 9. 4. 2009 sp. zn. III. ÚS 590/09).
10. Okresní soud se návrhem stěžovatele podrobně zabýval, při veřejném zasedání provedl všechny dostupné relevantní důkazy, které také patřičně zhodnotil. Krajský soud jeho úvahy označil za správné, přičemž je dále rozvedl. Stěžovatel sice poukazuje na to, že závěry obou soudů jsou nepřípustně opřeny výhradně o jeho recidivu, jak však vyplývá z odůvodnění obou rozhodnutí, soudy svůj závěr o tom, že stěžovatel není osobou, u níž by byla záruka, že povede v budoucnu řádný život bez páchání trestné činnosti, zhodnotily nejenom v souvislosti s jeho předchozí trestnou činností (v rejstříku trestů má celkem deset záznamů o odsouzeních pro různorodou trestnou činnost, a to převážně majetkového charakteru), ale též ve spojení se zjištěním, že závažnost jím páchané trestné činnosti se stupňuje. Byť byl totiž v minulosti již odsouzen za trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona (č. 140/1961 Sb.), závažnost jím naposledy spáchané trestné činnosti vygradovala ve spáchání zločinu loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Vyvodily-li z tohoto zjištění, že přes kladné hodnocení z věznice nelze důvodně očekávat, že stěžovatel povede na svobodě řádný život bez páchání trestné činnosti, je jejich závěr z ústavněprávního hlediska akceptovatelný.
11. Právě s ohledem na zjištění, že přes opakované odsouzení stěžovatele k nepodmíněnému trestu odnětí svobody a pobyt ve věznici se jeho následně páchaná trestná činnost majetkového charakteru za použití násilí stupňuje, nelze dospět k jinému závěru, než který učinily soudy obou stupňů. V tom se případ stěžovatele liší od poukazovaných závěrů nálezu sp. zn. I. ÚS 2201/16, kterými bylo podrobeno kritice paušální vyloučení podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody toliko na základě trestní minulosti odsouzeného
12. Nelze přitom přeceňovat samotné dobré hodnocení z věznice, z něhož stěžovatel vyvozuje své polepšení, neboť smysl podmíněného propuštění nespočívá jen v tom, aby byl odsouzený propuštěn za dobré chování ve výkonu trestu, ale je nutné zhodnotit prognózu jeho chování. Polepšení je třeba sledovat nejen jako adaptaci odsouzeného na prostředí věznice, kde je jeho chování determinováno režimem věznice, ale musí jít o skutečné změny v jeho chování a postojích, odůvodňující naději, že povede řádný život (srov. usnesení ze dne 11. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 3024/16). Jakkoliv Ústavní soud chápe nespokojenost stěžovatele, není možné nezopakovat, že žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je posuzována soudy individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem, což se právě v předmětné věci stalo, i když s výsledkem pro stěžovatele nepříznivým.
13. K otázce, nakolik lze při rozhodování o podmíněném propuštění vycházet z trestní minulosti odsouzeného, Ústavní soud připomíná, že ve svém nálezu ze dne 12. 5. 2011 sp. zn. III. 1735/10 (N 90/61 SbNU 405) poukázal na princip, že samotnou závažností trestného činu, za nějž byl uložen trest odnětí svobody, z jehož výkonu má být odsouzený podmíněně propuštěn, nelze zdůvodňovat případné zamítavé rozhodnutí o podmíněném propuštění. To však na druhou stranu neznamená, že by v řízení o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění nemohla a neměla být jeho trestní minulost z hlediska rizika recidivy předmětem jakéhokoliv hodnocení. Nejde ani o porušení zásady ne bis in idem, když tato zásada vyjadřuje zákaz někoho stíhat nebo potrestat dvakrát za stejnou věc, avšak rozhodování o podmíněném propuštění není novým či opětovným trestním řízením, ve kterém by bylo rozhodováno o uložení nějakého dalšího trestu, a tedy tato zásada se nemůže uplatnit [obdobně viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2133/13 či II. ÚS 2890/14, či nález ze dne 1. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323)].
14. Lze tak uzavřít, že soudy obou stupňů se otázkou splnění podmínek pro podmíněné propuštění řádně zabývaly, zhodnocení podstatných okolností věnovaly odpovídající pozornost a adekvátně vysvětlily, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily. Svá rozhodnutí také náležitě a srozumitelně odůvodnily v souladu s §134 odst. 2 tr. řádu. Obě rozhodnutí tak lze označit za výraz ústavně konformního nezávislého soudního rozhodování.
15. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím byla porušena stěžovatelova ústavní práva. Postupoval proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. září 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu