ECLI:CZ:US:2021:3.US.2319.21.1
sp. zn. III. ÚS 2319/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., t. č. ve vazbě ve Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Brno, zastoupeného JUDr. Janem Groborzem, advokátem se sídlem Příkop 843/4, Brno, směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2021, č. j. 7 To 129/2021-175, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 6. 4. 2021, č. j. 91 T 23/2021-144, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným usnesením Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva, zaručená čl. 8 odst. 5, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 1 písm. c) a čl. 6 odst. 1 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a z připojených soudních rozhodnutí vyplývá, že rozsudkem Městského soudu v Brně (dále "městský soud") ze dne 6. 4. 2021 č. j. 91 T 23/2021-141 byl stěžovatel uznán vinným přečinem krádeže. Za to a taktéž za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí, kterým byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. 1. 2021, sp. zn. 3 T 6/2021, byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třinácti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Ve stejném hlavním líčení pak rozhodl městský soud nyní napadeným usnesením, že se stěžovatel ponechává ve vazbě, jelikož i nadále přetrvávají důvody dle §67 písm. a) a c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"). Městský soud konstatoval, že od posledního rozhodování o vazbě nebyly ve věci zjištěny okolnosti oslabující materiální podmínku vazby a ani samotné vazební důvody. Splněny byly rovněž podmínky dle §68 odst. 3 písm. a) a e) tr. řádu, neboť se stěžovatel v průběhu trestního řízení snažil zastřít svoji totožnost a skrýt se, když se prokazoval falešnou identitou. Zároveň je proti němu vedeno další trestní stíhání, jelikož stěžovatel opakoval trestnou činnost, pro niž je stíhán.
3. Krajský soud v Brně stížnost stěžovatele podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.
4. Stěžovatel spatřuje porušení svých základních práv v tom, že bylo zasaženo do jeho práva na přiměřenou délku vazby, když soudy nesprávně posoudily nutnost jeho vazebního stíhání. Soudy dle stěžovatele přihlédly v obavě, že by se pokusil skrývat a vyhýbat se výkonu trestu, chybně ke skutečnosti, že má hlášen trvalý pobyt na úřední adrese, a dále k jeho nezaměstnanosti, jako možnému důvodu páchání případné další majetkové trestné činnosti. Naopak ale soudy nezohlednily příslib zaměstnání a ubytování, stěžovatelem učiněná prohlášení o vedení řádného života, zájem o střídavou péči o děti, a nevyužily ani jiných prostředků nahrazujících vazbu.
5. Dále stěžovatel namítá, že současná právní kvalifikace trestného činu, jehož se dopustil, a kterým ho rovněž městský soud shledal vinným, nemůže založit důvod pro vazební stíhání dle §68 odst. 2 tr. řádu, které se původně odvíjelo od dřívější kvalifikace jím spáchaného skutku jako přečinu spáchaného dle §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, tedy v době vyhlášeného nouzového stavu, s hrozící vyšší trestní sazbou.
6. Porušení práva na spravedlivý proces pak stěžovatel spatřuje v postupu městského soudu, který v hlavním líčení rozhodl o vazbě, aniž by na to stěžovatele dopředu upozornil, poučil jej o jeho právech a umožnil mu se k prodloužení vazby vyjádřit. Stěžovatel tak byl znevýhodněn, neboť byl držen ve vazbě, čímž byla výrazně omezena jeho možnost obstarávat si a předkládat důkazy a nebyl mu dán ani přiměřený čas k přípravě své procesní obrany.
7. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, neboť účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
8. Ústavní soud si pro posouzení relevance uplatněných stížnostních námitek vyžádal spis městského soudu vedený pod sp. zn. 91 T 23/2021 a vyjádření městského soudu a krajského soudu, jakož i městského státního zastupitelství a krajského státního zastupitelství.
9. Městský soud ve vztahu k tvrzenému porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu, který jeho postup aproboval, a doplnil, že stěžovatelem odkazovaná judikatura je nepřiléhavá, neboť se týká rozhodování ve vazebním zasedání a nutnosti, aby měly osoby ve vazbě možnost být slyšeny před soudem. V nyní posuzované věci však bylo rozhodováno v hlavním líčení, ve kterém byl obžalovaný vyslechnut a není tedy zřejmé, z čeho stěžovatel dovozuje porušení práva se k důvodům vazby vyjádřit. K námitkám směřujícím k nesplnění podmínek vazby městský soud odkázal na odůvodnění svého usnesení, kde jsou jako důvody vazby uvedeny skutečnosti, že stěžovatel skrýval svoji identitu a zároveň opakoval trestnou činnost, pro kterou již byl stíhán. Městský soud na své rozhodnutí odkázal i ve vztahu k možnosti nahrazení vazby alternativními prostředky. S ohledem na okolnost, že poskytnuté vyjádření účastníka řízení neobsahovalo žádné argumenty, překračující obsah napadeného rozhodnutí, nepovažoval Ústavní soud za účelné zasílat je stěžovateli k případné replice.
10. Krajský soud v Brně, stejně jako Městské státní zastupitelství v Brně práva účastníka a vedlejšího účastníka řízení nevyužily, a k podané ústavní stížnosti se nevyjádřily; Krajské státní zastupitelství v Brně se tohoto postavení výslovně vzdalo. V případě obou státních zastupitelství proto zdejší soud konstatuje, že se postavení vedlejšího účastníka v řízení vzdala.
11. Po prostudování ústavní stížnosti, vyžádaného spisu a zaslaného vyjádření dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
12. Ústavní soud připomíná, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu napadených rozhodnutí z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
13. Ústavní soud ve svých rozhodnutích v minulosti rovněž opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 83 a čl. 90 Ústavy). Dále akcentoval subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203), nebo nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
14. Ústavní soud proto k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti jejich zásah do základních práv a svobod jednotlivce, což se však v nyní posuzovaném případě nestalo.
15. Ústavní soud se ve své rozhodovací činnosti ustáleně vyslovuje tak, že vazba je mimořádný institut, který vždy podstatně zasahuje do osobní svobody obviněného [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 980/14 ze dne 18. 6. 2014 (N 125/73 SbNU 887), nález sp. zn. I. ÚS 432/01 ze dne 17. 1. 2002 (N 8/25 SbNU 55), nález sp. zn. I. ÚS 381/01 ze dne 30. 10. 2001 (N 160/24 SbNU 175), nález sp. zn. I. ÚS 303/01 ze dne 23. 10. 2001 (N 156/24 SbNU 149) či usnesení sp. zn. I. ÚS 77/02 ze dne 2. 4. 2002 (U 12/26 SbNU 343)], proto je jeho uplatnění ovládáno zásadou zdrženlivosti a subsidiarity [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2183/12 ze dne 22. 5. 2013 (N 91/69 SbNU 429) či nález sp. zn. I. ÚS 40/04 ze dne 24. 2. 2004 (N 28/32 SbNU 261)], jakož i maximální šetrnosti k zájmům osoby, jež má být do vazby vzata [k tomu srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1115/09 ze dne 15. 4. 2010 (N 85/57 SbNU 137)]. Nesmí jím být v žádném případě předjímána vina osoby, která má být do vazby vzata [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 371/02 ze dne 16. 10. 2002 (N 130/28 SbNU 117)].
16. I v případě rozhodování obecných soudů o vazbě však platí, že do něj může Ústavní soud zasahovat pouze výjimečně, dopustí-li se tyto zjevného excesu, neboť rozhodování o vzetí do vazby či o prodloužení jejího trvání je v převážné míře věcí skutkového posouzení [srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 1252/08 (N 125/50 SbNU 85)]. Vždy však musí být obecnými soudy naplněn požadavek na přesvědčivé odůvodnění vazebních rozhodnutí, v nichž musí být zejména pregnantně vylíčeny skutečnosti, které zakládají riziko materializace vazebního důvodu [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 185/01 ze dne 21. 6. 2001 (U 23/22 SbNU 391), nález sp. zn. IV. ÚS 137/2000 ze dne 20. 11. 2000 (N 174/20 SbNU 235)]. Takovému požadavku však obecné soudy v nyní posuzované věci bezezbytku dostály.
17. První okruh námitek stěžovatele směřuje proti závěrům o opodstatněnosti a zákonnosti rozhodnutí soudu o setrvání stěžovatele ve vazbě. Stěžovateli lze dát za pravdu potud, namítá-li, že se změnou právní kvalifikace jím spáchaného skutku, na který dopadá trestní sazba v maximální délce dvou let, již nebyly naplněny zákonné podmínky pro uvalení vazby či setrvání v ní dle §68 odst. 2 tr. řádu, neboť podle jeho znění "Vzít do vazby nelze obviněného, který je stíhán pro úmyslný trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje dvě léta,..." Stěžovatel však opomenul, že aplikace tohoto pravidla je dle §68 odst. 3 písm. a) a e) tr. řádu vyloučena mimo jiné v případě, že obviněný uprchl nebo se skrýval, nebo již opakoval trestnou činnost, pro niž je stíhán, nebo v takové trestné činnosti pokračoval, nebo byl za takovou trestnou činnost v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán.
18. V dané věci tak - jak se i v napadených rozhodnutích podává - nebyla pro ponechání stěžovatele ve vazbě rozhodující právní kvalifikace jím spáchaného přečinu a skutečnost, zda jej spáchal v době vyhlášení nouzového stavu či mimo něj, ale jeho pokus vyhnout se trestnímu řízení skrýváním se pod falešnou identitou a opakování trestné činnosti, pro kterou již byl stíhán. To však musí být stěžovateli známo, neboť zejména okolnost, že se vydával za svého bratra, mu byla v průběhu hlavního líčení zvlášť vytýkána.
19. Se stěžovatelem nelze souhlasit, ani pokud se domáhá zohlednění oslabení důvodů vazby, ke kterému postupem času mělo dojít, neboť v návaznosti na jeho (v době rozhodování o trvání vazby sice nepravomocné) odsouzení, se naopak pouhé důvodné podezření, že stěžovatel trestnou činnost spáchal, proměnilo téměř v jistotu.
20. Ve vztahu k této skupině námitek Ústavní soud proto uzavírá, že z obou napadených rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že se obecné soudy podrobně zabývaly veškerými důvody pro ponechání stěžovatele v útěkové i předstižné vazbě, včetně možnosti jejího nahrazení alternativními prostředky. S ohledem na výše uvedené přitom nelze jejich závěrům z ústavněprávního pohledu ničeho podstatného vytknout.
21. Jde-li o namítané procesní pochybení městského soudu, kterému stěžovatel vytýká, že jej dopředu neupozornil na svůj záměr rozhodovat v hlavním líčení rovněž o ponechání stěžovatele ve vazbě, rovněž nelze stěžovateli přisvědčit. Z žádného ustanovení trestního řádu totiž taková speciální poučovací povinnost soudu nevyplývá. Naopak lze stěžovatele odkázat na znění příslušných ustanovení trestního řádu, jmenovitě §73d odst. 1 trestního řádu. Ten stanoví, že koná-li se hlavní líčení nebo veřejné zasedání, jehož se účastní obviněný, rozhodne soud i o vazbě, je-li to potřebné vzhledem ke stanoveným lhůtám. Stěžovatel i jeho obhájce tak mohli a měli s variantou (která byla umocněna blížícím se koncem lhůty stanovené dle §72 odst. 3 tr. řádu), že v rámci hlavního líčení může být rozhodováno o i vazbě, počítat a připravit se na ni. Uplatní se zde zásada, že neznalost zákona neomlouvá, přičemž právě pomoc obhájce coby právního profesionála má obviněnému zajistit, že u něho k negativním důsledkům potenciálně vyplývajícím z této zásady nedojde. Tvrzení o nemožnosti připravit se na eventualitu rozhodování o vazbě tak Ústavní soud považuje za značně nepřesvědčivé.
22. Stejně tak za neopodstatněné pokládá zdejší soud výhrady stěžovatele k jím tvrzené nemožnosti se vyjádřit k jeho ponechání ve vazbě. Mimo to, že byla tato námitka již dostatečně vypořádána stížnostním soudem, Ústavní soud dodává, že z napadených rozhodnutí i obsahu spisu vyplývá, že se stěžovatel v průběhu hlavního líčení v rámci své výpovědi i k otázkám vazby vyjádřil. Rovněž tato námitka je proto neopodstatněná.
23. Souhrnně lze uvést, že z napadených usnesení je dostatečně patrné, že se soud prvního stupně i stížnostní soud věcí zabývaly v dostatečném rozsahu a natolik pečlivě, aby mohly o ponechání stěžovatele ve vazbě, respektive o stížnosti proti takovému výroku, rozhodnout. Obecné soudy přitom postupovaly v souladu s procesními předpisy a dostály i požadavku přesvědčivého odůvodnění napadených rozhodnutí, která jsou přesvědčivá, logická a vnitřně konzistentní, přičemž z nich vyplývají zcela konkrétní důvody, z nichž zejména nalézací soud riziko útěku a páchání další trestné činnosti stěžovatele dovodil.
24. Z těchto důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že svoboda stěžovatele byla omezena v souladu se zákonem a tudíž i ústavně akceptovatelným způsobem. Protože Ústavní soud v postupu obecných soudů tvrzený zásah do základních ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal, odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. října 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu