ECLI:CZ:US:2021:3.US.2348.21.1
sp. zn. III. ÚS 2348/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky L. V., zastoupené Mgr. Ivou Říhovou, advokátkou se sídlem Zahradnická 223/6, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. června 2021, č. j. 20 Co 141/2021-294 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 8. dubna 2021 č. j. 40 Nc 2504/2020-165, spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, za účasti Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a 1) nezl. Ch. J. V. a 2) O. O. A., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 10 odst. 2, čl. 14 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 3 a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte.
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů, Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 8. 4. 2021 č. j. 40 Nc 2504/2020-165 nařídil navrácení nezletilého dítěte stěžovatelky a vedlejšího účastníka do místa jeho obvyklého bydliště na území Švédska (výrok I.) a stěžovatelce uložil povinnost zajistit navrácení nezletilého ve lhůtě dvou měsíců od doručení tohoto rozsudku. Pokud stěžovatelka v dané lhůtě navrácení nezletilých nezajistí, vedlejší účastník je oprávněn za tímto účelem převzít nezletilého od stěžovatelky v České republice (výrok II.). Městský soud v projednávané věci aplikoval Úmluvu o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí (sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 34/1998 Sb., dále jen "Haagská úmluva"), přičemž dospěl k závěru, že stěžovatelka dítě zadržuje v České republice mimo jeho obvyklé bydliště. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání.
3. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") v odvolacím řízení doplnil dokazování a rozsudkem ze dne 29. 6. 2021 sp. zn. 20 Co 141/2021 rozhodl tak, že rozsudek okresního soudu potvrdil s tím, že navrácení nezletilého podmínil splněním záruky ze strany otce (vedlejšího účastníka) v podobě uhrazení částky 40.000 SEK na účet, který sdělí stěžovatelka ve lhůtě pro navrácení nezletilého.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že se obecné soudy odchýlily od rozhodovací praxe Ústavního soudu (v této souvislosti stěžovatelka odkazuje na nález sp. zn. II. ÚS 378/17), a že soudy vycházely z nesprávného právního posouzení věci, neboť na věc neaplikovaly čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy, dle něhož justiční anebo správní orgán dožádaného státu nemusí nařídit návrat dítěte, existuje-li vážné nebezpečí, že návrat by dítě vystavil fyzické nebo dušení újmě anebo ho jinak přivedl do nesnesitelné situace. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy v její věci rezignovaly na hledání nejlepšího zájmu dítěte, a že se neztotožňuje s výkladem obvyklého bydliště, provedeného městským a krajským soudem. Uvádí, že se oba soudy odchýlily od metodologie posouzení místa obvyklého bydliště, dle výkladu Soudního dvora Evropské unie (dále jen "SDEU"), přičemž odkazuje na rozsudek SDEU ze dne 22. 12. 2010 ve věci C-497/10 PPU Barbara Mercredi proti Richard Chaffe. Dle stěžovatelky soudy nepřihlédly k existenci souhlasu otce nezletilého s tím, že nezletilý bude žít v České republice. Ústavní stížnost stěžovatelka spojila s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Tento návrh stěžovatelka odůvodnila tím, že napadená rozhodnutí vystavují stěžovatelku riziku vzniku materiální, finanční újmy, kdy by si stěžovatelka byla nucena hradit drahé ubytování v hotelu, a současně i újmě psychické, kdy odvolací soud nijak nezohlednil, jaké dopady bude mít rozhodnutí na psychické zdraví stěžovatelky. Toto tvrzení stěžovatelka opírá o skutečnost, že bude nucena se vrátit do země, kde byla dle jejího tvrzení již v průběhu těhotenství ze strany vedlejšího účastníka (otce nezletilého) vystavena takovému zacházení, kvůli kterému byla nucena vyhledat pomoc psychologa. Stěžovatelka návrhem ze dne 2. 9. 2021 požádala o přednostní projednání věci.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud se úpravou mezinárodních únosů dětí již v minulosti opakovaně zabýval. Základní pravidla pro neprodlené navrácení dítěte přeshraničně neoprávněně odebraného nebo zadrženého, včetně možnosti odmítnout jeho navrácení ve zvláštních, řádně odůvodněných případech, jsou upravena v Haagské úmluvě a v Nařízení Rady ES č. 2201/2003 o uznávání rozhodnutí ve věcech manželských ("Brusel II bis", dále jen "Nařízení"), které doplňuje a provádí Haagskou úmluvu. Zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, pak v ustanoveních §478 až 491 stanoví zvláštní procesní pravidla pro postup při vnitrostátním zajišťování této mezinárodní spolupráce správních a soudních orgánů. Cílem Haagské úmluvy je chránit děti před škodlivými účinky protiprávního přemístění nebo zadržování a stanovit postupy k zajištění bezodkladného návratu do státu jejich obvyklého bydliště, jakož i zajistit ochranu práva styku s nimi a odradit od šíření mezinárodních únosů dětí jakožto hlavních obětí traumat způsobených protiprávním přemístěním nebo zadržováním. Prvořadým hlediskem je nejlepší zájem dítěte, se kterým je neodmyslitelně spjato právo dítěte nebýt přemístěno od jednoho rodiče a nebýt zadržováno druhým rodičem. Děti totiž nemohou být považovány za vlastnictví rodičů, ale musí být k nim přistupováno jako k individuím s vlastními právy a potřebami (srov. odst. 11-13 nálezu sp. zn. II. ÚS 3742/14 ze dne 8. 9. 2015 a rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 6. 12. 2007 ve věci Maumousseau a Washington proti Francii, stížnost č. 39388/05, §68). K tomu Ústavní soud dodává, že povinnost státu provádět opatření k potírání nezákonného přemísťování dětí do zahraničí a jejich nenavracení zpět plyne rovněž z čl. 11 Úmluvy o právech dítěte.
7. Podle čl. 3 Haagské úmluvy se přemístění nebo zadržení dítěte považuje za protiprávní, jestliže [písmeno a)] bylo porušeno právo péče o dítě, které má osoba, instituce nebo kterýkoli jiný orgán buď společně, nebo samostatně, podle právního řádu státu, v němž dítě mělo své obvyklé bydliště bezprostředně před přemístěním nebo zadržením, nebo [písmeno b)] v době přemístění nebo zadržení bylo toto právo skutečně vykonáváno, společně nebo samostatně, nebo by bylo takto vykonáváno, kdyby bylo nedošlo k přemístění nebo zadržení. Právo péče o dítě uvedené v písmenu a) může vyplývat zejména ze zákonů nebo ze soudního nebo správního rozhodnutí nebo z dohody platné podle právního řádu daného státu.
8. Článek 12 Haagské úmluvy stanoví, že jestliže dítě bylo protiprávně přemístěno nebo zadrženo podle čl. 3 a v den zahájení řízení před soudním orgánem smluvního státu, v němž dítě je, uplynulo období kratší jednoho roku ode dne protiprávního přemístění nebo zadržení, nařídí příslušný orgán bezodkladně navrácení dítěte. Neprokáže-li se, že dítě se sžilo se svým novým prostředím, soudní nebo správní orgán nařídí navrácení dítěte, i když řízení začalo po uplynutí období jednoho roku uvedeného v předcházejícím odstavci. Má-li soudní nebo správní orgán dožádaného státu důvod se domnívat, že dítě bylo přemístěno do jiného státu, může zastavit řízení nebo zamítnout návrh na navrácení dítěte.
9. V projednávané věci je zásadní především pojem "obvyklé bydliště dítěte", který má význam jako hraniční určovatel pro stanovení neoprávněnosti přemístění. Tento pojem však Haagská úmluva nedefinuje. Výklad kritérií vhodných k určení obvyklého bydliště pro účely použití čl. 8 a 10 Nařízení (upravujících obecně příslušnost soudu ve věcech rodičovské zodpovědnosti, resp. zvláštní příslušnost v případech únosu dítěte) podal SDEU v rozsudku ze dne 22. 12. 2010 ve věci C-497/10 PPU v řízení o předběžné otázce z podnětu žádosti britského soudu, v němž uplatnil interpretační vodítko podle bodu 12 preambule, reflektované už v jeho dřívějším rozsudku ve věci C 523/07 A, jímž je nejlepší zájem dítěte, zejména blízkost soudu jeho obvyklému bydlišti. Jelikož Nařízení neobsahuje výslovný odkaz na právo členských států, SDEU vyložil tento pojem autonomním a jednotným způsobem pro celou Evropskou unii s přihlédnutím k souvislostem příslušných ustanovení Nařízení a jeho cílům. V rozsudku SDEU uvedl, že "obvyklé bydliště odpovídá místu, které vykazuje určitou míru integrace dítěte v rámci sociálního a rodinného prostředí. (...) Vnitrostátnímu soudu přísluší určit obvyklé bydliště dítěte s přihlédnutím ke všem konkrétním skutkovým okolnostem v každém jednotlivém případě" (bod 56). Ústavní soud k uvedenému dodává, že tento výklad SDEU podal ve skutkovém kontextu, v němž bylo dítě přemístěno z místa svého obvyklého bydliště do jiného členského státu Evropské unie zákonným způsobem.
10. V projednávané věci stěžovatelka namítá, že obecné soudy nesprávně posoudily obvyklé bydliště jejího syna, když dospěly k závěru, že místo jeho obvyklého bydliště je ve Švédsku. Dle jejího názoru je obvyklé bydliště dítěte v České republice, v Č., kde nezletilý prožil více než rok svého života.
11. Městský soud měl z provedeného dokazování i výpovědí rodičů za prokázané, že se nezletilý narodil a od narození žil se stěžovatelkou a vedlejším účastníkem šest měsíců ve Švédsku. S ohledem na to, že městský soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že ke změně pobytu nezletilého (do České republiky) došlo jednostranným jednáním matky, ve smyslu čl. 3 Haagské úmluvy, z čehož dovodil, že stěžovatelka dítě zadržuje v České republice mimo jeho obvyklé bydliště (odst. 16 a 17 napadeného rozsudku městského soudu). Krajský soud se otázkou obvyklého bydliště nezletilého důkladně zabýval, přičemž uvedl, že stěžovatelka nijak neprokázala své tvrzení, že odjela do Švédska toliko porodit. Zdůraznil, že po narození nezletilého bydleli všichni (stěžovatelka, otec nezletilého i nezletilý) ve Švédsku jako rodina ve společné domácnosti, a to po dobu několika měsíců (do 24. 11. 2019) čímž bylo založeno obvyklé bydliště nezletilého ve Švédsku. Městský i krajský soud odkázaly na existenci rozhodnutí okresního soudu v Alingsas ze dne 19. 9. 2019 sp. zn. T 1161-19, kterým tento švédský soud svěřil nezletilého do společné péče obou rodičů. Soudy obou stupňů se taktéž shodly na tom, že obvyklé bydliště nezletilého od jeho narození bylo a nadále je ve Švédsku, a že jsou splněny všechny podmínky presumované Haagskou úmluvou pro nařízení navrácení nezletilého do místa jeho obvyklého bydliště. Krajský soud zároveň zdůraznil, že v řízení o navrácení dítěte soud zkoumá pouze skutečnosti rozhodné z hlediska Haagské úmluvy a neprojednává v celé šíři otázky, které by měly být rozhodující v řízení o úpravě práv a povinností rodičů k nezletilým dětem. Uvedl, že narozením a pobytem nezletilého ve společné domácnosti společně s oběma rodiči ve Švédsku tak jednoznačně došlo k založení jeho obvyklého pobytu na území Švédska. Z dokazování i dle krajského soudu jednoznačně vyplývá, že ke změně pobytu nezletilého došlo jednostranným jednáním matky ve smyslu čl. 3 písm. a), b) Haagské úmluvy, čímž došlo k porušení práva otce (vedlejšího účastníka) při péči o nezletilého.
12. Obecné soudy dále zdůraznily, že v řízení nebylo prokázáno, že by otec dítěte souhlasil s tím, že stěžovatelka s nezletilým odcestují ze Švédska natrvalo (viz odst. 20 napadeného rozsudku krajského soudu). K tvrzení o adaptaci nezletilého na prostředí v České republice nemohly obecné soudy přihlédnout, neboť podle čl. 12 odst. 1 a 2 Haagské úmluvy je okolnost, že se dítě sžilo s novým prostředím, důvodem pro nenavrácení dítěte pouze v případě, že řízení o navrácení bylo zahájeno po uplynutí jednoho roku od protiprávního zadržení či přemístění dítěte. O tom, že stěžovatel podal návrh v roční lhůtě není sporu (tuto skutečnost připouští i stěžovatelka v ústavní stížnosti).
13. Ústavní soud v obecné rovině neshledal, že by byl výklad zvolený městským a krajským soudem nesprávný (z hlediska aplikace mezinárodního práva nemá Ústavní soud oproti obecným soudům nijak výsadní postavení). Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí neshledal žádný důvod, pro který by bylo možné z ústavněprávního hlediska rozporovat závěry obecných soudů ohledně protiprávnosti zadržení nezletilého a místa jeho obvyklého bydliště. Provedené důkazy dle Ústavního soudu opodstatňují hodnocení, že mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem neexistovala shoda na trvalém přestěhování se do České republiky nebo na tom, že by zde stěžovatelka měla zůstat se svým synem natrvalo. Vedlejší účastník tento pobyt vnímal pouze jako dočasný, přičemž rozhodnutí matky nevrátit se s nezletilým do Švédska mu brání v tom, aby se mohl jako předtím podílet na péči o syna. Právě absence jeho souhlasu je důvodem, pro který je třeba jednání stěžovatelky považovat za protiprávní zadržení dítěte ve smyslu čl. 3 Haagské úmluvy. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatelky, že se oba soudy odchýlily od metodologie posouzení místa obvyklého bydliště, který zaujal SDEU ve věci C-497/10. V citovaném rozsudku SDEU uvedl, že obvyklé bydliště odpovídá místu, které vykazuje určitou míru integrace dítěte v rámci sociálního a rodinného prostředí. V projednávané věci je však významné právě to, že nezletilý žil po narození téměř půl roku ve Švédsku ve společné domácnosti s matkou i otcem.
14. Další námitky směřují proti procesním pochybením krajského soudu a zejména proti hodnocení skutkového stavu, tak jak byl zjištěn před městským a krajským soudem. Ústavnímu soudu však zásadně nepřísluší zasahovat do činnosti obecných soudů tím, že by hodnotil a přehodnocoval jejich vlastní hodnocení důkazů, pokud byly dodrženy zásady dané příslušnými procesními řády [srov. přiměřeně již nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)], tím spíše, že dokazování sám neprovedl [nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)]. Důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu je dán pouze tehdy, pokud by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly [nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)]. Takové vady, které stěžovatelka spatřuje zejména ve vyhodnocení souhlasu otce nezletilého s trvalým vycestováním ze Švédska, však Ústavní soud v napadeném rozhodnutí neshledal. Krajský soud uvedl, že se stěžovatelce nijak nepodařilo dokázat, že by otec nezletilého s vycestováním souhlasil, naopak z důkazu, který předložila (přepis rozhovoru rodičů nezletilého, zachyceného v notářském zápisu, přiloženého i k ústavní stížnosti), je dle krajského soudu spíše zřejmé, že stěžovatelka (která si rozhovor nahrává), tlačí otce nezletilého k nějakému vyjádření, či stanovisku. Otec nezletilého stěžovatelce ani z části souhlas nedává, uvádí např. "ty ses tak rozhodla", z čehož dle krajského soudu nelze dovozovat jeho souhlas s trvalým přemístěním nezletilého do jiné země.
15. Stěžovatelka dále namítá, že napadená rozhodnutí ji vystavují riziku vzniku materiální, finanční i psychické újmy, a že si ve Švédsku nebude schopna zajistit bydlení. K tomu Ústavní soud uvádí, že krajský soud v napadeném rozsudku stanovil záruky tak, že otec nezletilého složí částku 40.000 SEK na účet stěžovatelky ve lhůtě pro navrácení nezletilého, právě s odůvodněním, že stěžovatelka nemá ve Švédsku zajištěn zatím žádný příjem, je na rodičovské dovolené a bude chvíli trvat, než si vyřídí dávky ze švédského sociálního systému (odst. 25 napadeného rozsudku krajského soudu). Tato částka dle krajského soudu může rovněž krátkodobě pokrýt náklady na ubytování stěžovatelky mimo byt otce nezletilého. Krajský soud zároveň uvedl, že dle jeho názoru by bylo možné upravit bytové poměry i tak, jak navrhoval otec nezletilého, tedy tak, že by otec nezletilého stěžovatelce přenechal svůj byt, přičemž by si zajistil samostatné bydlení (zároveň však krajský soud dodal, že jako soud rozhodující v řízení o navrácení nezletilého do místa jeho obvyklého bydliště k rozhodování o této otázce nemá kompetence).
16. Podle úvah Ústavního soudu by tak návratu nezletilého do Švédska, kde měl nezletilý své obvyklé bydliště před jeho přemístěním koncem roku 2019, mohly bránit jen skutečnosti nasvědčující tomu, že by mu zde hrozila újma. Žádné poznatky tohoto druhu v návratovém řízení najevo nevyšly.
17. Stěžovatelka dále namítá, že obecné soudy dle jejího názoru nepostupovaly v souladu s čl. 13 Haagské úmluvy, přičemž odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 378/17 ze dne 9. 5. 2017. V tomto nálezu Ústavní soud konstatoval, že použití čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy by mělo přicházet v úvahu pouze ve výjimečných případech. Zároveň zdůraznil, že tato skutečnost však nezbavuje soudy povinnosti důkladně zkoumat podmínky pro případné naplnění dikce tohoto ustanovení, zvláště tehdy, uvádí-li účastník řízení konkrétní okolnosti směřující k takovému závěru a podloží je důkazy, či důkazy k prokázání svých tvrzení navrhuje provést.
18. Dle Ústavního soudu však nelze přisvědčit stěžovatelce, že obecné soudy nedostatečně zjistily skutkový stav ohledně následků navrácení nezletilého. Závěry stěžovatelky o existenci vážného nebezpečí, které hrozí nezletilému po návratu do místa obvyklého bydliště, spočívají pouze v jejích tvrzeních, neboť žádné poznatky tohoto druhu v návratovém řízení najevo nevyšly. Na věc stěžovatelky proto nelze aplikovat závěry, jež Ústavní soud přijal v nálezu sp. zn. II. ÚS 378/17, ve kterém uvedl, že "pokud byl v době rozhodování soudu stav nezletilého takový, že dle lékařských zpráv navrácení do Francie ohrožuje jeho zdravý vývoj a zakládá s vysokou pravděpodobností riziko těžké traumatizace, je naprosto nerozhodné, co či kdo způsobil tuto situaci, nýbrž je třeba důkladně posoudit, zda tento stav nenaplňuje předpoklady stanovené článkem 13 písm. b) Haagské úmluvy". Takový stav věci v řízení před soudem tvrzen ani zjištěn nebyl. Krajský soud naopak uzavřel, že čl. 13 Haagské úmluvy v této věci nelze aplikovat, a že nezletilému ze strany otce žádné nebezpečí nehrozí (odst. 23).
19. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Spolu s ústavní stížností odmítl i návrh na odklad vykonatelnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. září 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu