ECLI:CZ:US:2021:3.US.2456.21.1
sp. zn. III. ÚS 2456/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů a) Michala Hofmanna a b) Stephena Rainera Hofmanna, zastoupených JUDr. Martinem Kölblem, advokátem, sídlem Štěpánská 39, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. července 2021 č. j. 28 Cdo 1688/2021-197 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. března 2021 č. j. 29 Co 383/2020-150, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a 1) Hlavního města Prahy, sídlem Mariánské nám. 2/2, Praha 1, 2) Městské části Praha 5, sídlem náměstí 14. října 1381/4, Praha 5 a 3) Bytového podniku v Praze 5, státního podniku v likvidaci, sídlem Nádražní 24, Praha 5, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich základní práva zaručená v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 90 Ústavy.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Státní pozemkový úřad, Krajský úřad pro hlavní město Prahu, rozhodnutím ze dne 27. 9. 2019 č. j. PÚ 1854/01/29 zn. SPÚ 388732/2019 rozhodl podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), a podle zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb. (dále "zákon č. 243/1992 Sb."), o tom, že stěžovatelé nejsou vlastníky (každý v podílu ideální 1/10 k celku) ve výroku uvedených pozemků.
3. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 27. 8. 2020 č. j. 25 C 353/2019-106 zamítl žalobu stěžovatelů na nahrazení citovaného rozhodnutí (I. výrok) a uložil stěžovatelům povinnost nahradit společně a nerozdílně vedlejším účastníkům náklady řízení (II. - IV. výrok). Obvodní soud dospěl k závěru, že stěžovatelé nejsou oprávněnými osobami podle §2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb., neboť k odnětí vlastnického práva jejich právní předchůdkyně nedošlo v období od 29. 9. 1938 do 8. 5. 1945, ale až v roce 1950 na základě dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy (dále jen "dekret č. 108/1945 Sb."). Tento závěr učinil obvodní soud na základě zjištění, že vlastnické právo k předmětným pozemkům sice bylo právní předchůdkyni stěžovatelů odňato orgány německé okupační moci v důsledku rasové perzekuce rozhodnutím Centrály pro židovské vystěhování ze dne 22. 4. 1942 č. j. 16138/931-B a ze dne 2. 7. 1942 (č. d. 12866/43, č. d. 14190/43), nicméně k jeho obnovení došlo podle zápisu v pozemkové knize ke dni 20. 1. 1944 (položka výkazu změn 697/1944). Obvodní soud připustil, že navrácení odňatého majetku v roce 1944 osobě židovské národnosti, která zahynula v koncentračním táboře Lodž v roce 1942 (v roce 1947 byla úředně prohlášena ke dni 21. 4. 1942 za mrtvou), bylo sice velmi zvláštní, nicméně k obnovení vlastnického práva podle listinných důkazů došlo, byť listina, na základě které došlo k zaknihování obnovení vlastnického práva, není založena ve sbírce listin pozemkových knih. Nedůvodnost žaloby a nemožnost naturální restituce obvodní soud rovněž shledal i v zastavěnosti pozemků čistě obytnými stavbami a jejich veřejným funkčním využitím, což tvoří překážku k jejich vydání podle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, navíc pozemky nejsou součástí zemědělského nebo lesního půdního fondu a nejedná se ani o jiný zemědělský majetek [§1 odst. 1 písm. a) a b) zákona o půdě].
4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 18. 3. 2021 č. j. 29 Co 383/2020-150 rozsudek obvodního soudu ve věci samé (v I., III. a IV. výroku) potvrdil. Městský soud korigoval závěr obvodního soudu, že restituční nárok stěžovatelů nepodléhá posouzení podle zákona o půdě, a zdůraznil, že předmětné pozemky náležely k zemědělské usedlosti a byly v době odnětí vlastnického práva užívány k zemědělským účelům. Městský soud se však ztotožnil se závěrem obvodního soudu, že stěžovatelé nejsou oprávněnými osobami podle §2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb. (na základě kterého včas uplatnili restituční nárok), neboť k odnětí vlastnického práva k předmětným pozemkům jejich právní předchůdkyni nedošlo v rozhodném období vymezeném citovaným ustanovením, ale na základě dekretu č. 108/1945 Sb. ke dni jeho účinnosti, tj. ke dni 30. 10. 1945. Městský soud tento závěr opřel (shodně s obvodním soudem) o stav zápisu v pozemkové knize, kdy v roce 1944 byl podíl ideální 1/5 na předmětných pozemcích původní vlastnici vrácen a majetek se tak dostal do tzv. ležící pozůstalosti. Takový majetek nemohl být odevzdací listinou v roce 1947 odevzdán ani přihlášenému dědici, pozůstalému synovi (otci stěžovatelů); majetek již totiž nebyl v důsledku konfiskace podle dekretu č. 108/1945 Sb. součástí pozůstalosti. Městský soud dále nad rámec výše uvedeného doplnil, že restituční nárok stěžovatelů by nemohl být uspokojen ani v režimu §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., neboť prekluzivní lhůta k uplatnění nároku upravená v §11a odst. 2 tohoto zákona marně uplynula ke dni 15. 7. 1996 (stěžovatelé v domnění, že jsou oprávněnými osobami podle §2 odst. 2, restituční nárok uplatnili dne 26. 6. 2001, tedy ve lhůtě uvedené v §11a odst. 3 zákona č. 243/1992 Sb.).
5. Proti rozsudku městského soudu podali stěžovatelé dovolání, které Nejvyšší soud odmítl s odůvodněním, že není pro absenci řádného vymezení některého z důvodu přípustnosti dovolání věcně projednatelné. Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatelé sice s odkazem na §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nicméně tuto otázku hmotného práva nijak (ani obsahově) nevymezují. V textu dovolání pak stěžovatelé sice ještě jedenkrát zmiňují důvod přípustnosti dovolání spočívající v odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nicméně spojují jej s kritikou hodnocení provedeného důkazu (stavu zápisu v pozemkové knize o obnovení vlastnického práva ve prospěch jejich právní předchůdkyně v roce 1944) a odchylného závěru se dožadují na podkladě zohlednění ostatních provedených důkazů a historického kontextu doby. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu Nejvyšší soud konstatoval, že hodnocení provedených důkazů způsobem, s nímž stěžovatelé nesouhlasí, porušení jejich procesních práv nezakládá.
II.
Argumentace stěžovatelů
6. Stěžovatelé v ústavní stížnosti rozporují obecnými soudy tvrzený skutkový stav, podle kterého právní předchůdkyni stěžovatelů coby osobě židovského původu bylo poté, co jí byl odebrán veškerý majetek, a byla internována v koncentračním táboře, kde v roce 1942 zemřela, Velkoněmeckou říší dle zápisu v pozemkové vložce vrácen v roce 1944 nepatrný soubor majetku, aniž by k tomuto vrácení byl uložen jakýkoliv právní titul, na jehož základě tak bylo učiněno, přičemž tento postup byl v rozporu nejenom s notorietami doby, ale především s platným právem, kdy nebylo možné vrátit cokoliv osobě zemřelé. I pokud by stěžovatelé přijali argument, že tyto nemovitosti byly vráceny do tzv. ležící pozůstalosti, pak by muselo dojít k jejímu projednání, nebo alespoň k zahájení dědického řízení po zůstavitelce, což se se však nestalo. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že v jejich věci soudy připustily výklad práva založený na zjevném právním paaktu, nicotném zápisu v pozemkových knihách, který nemá žádnou oporu v právním titulu, ani tento titul není nikterak zmíněn nebo specifikován, aby bylo si možno jeho obsah, účastníky a důvod jeho vzniku vůbec představit, naopak je soudy irelevantně dáváno k tíži stěžovatelům, že neprokázali neexistenci tohoto právního titulu, tedy neunesli důkazní břemeno. Učiněný skutkový závěr soudů nemůže podle stěžovatelů vzhledem k okolnostem obstát, a nelze proto dospět k závěru, že k obnovení vlastnického práva došlo v souladu se zákonem. Je nepředstavitelné, že by hitlerovské Německo dobrovolně vracelo židovský majetek jejich vlastníkům, ostatně o tento majetek neměl kdo z rodiny stěžovatelů požádat, tato žádost by navíc ve své době byla životu nebezpečná, když větší část rodiny byla internována v koncentračních táborech, menší část rodiny emigrovala převážně na Nový Zéland. Stěžovatelé mají za to, že v roce 1944 a ani následně nedošlo k obnově vlastnického práva původního vlastníka a je proto třeba mít za to, že k odnětí tohoto majetku došlo v rozhodném období (§2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb.). Stěžovatelé upozorňují, že předmětné pozemky byly součástí zemědělského statku Ladronka, kdy vůči ostatním desítkám pozemků v téže lokalitě k tomuto zpětnému zápisu vlastnického práva do pozemkové knihy nedošlo, z čehož stěžovatelé dovozují svou představu o stejném právním osudu všech pozemků původně náležejících jejich právní předchůdkyni, když do dnešní doby vydal pozemkový úřad přes 30 rozhodnutí v témže restitučním nároku stěžovatelů, přičemž toto jediné sleduje popsaný právní osud.
7. Stěžovatelé rovněž nesouhlasí se závěry Nejvyššího soudu, který namísto právního posouzení věci uvedl vyčerpávající důvody, proč se jí meritorně nezabýval. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že v dovolání podrobně vylíčili dovolací důvody a označili judikaturu Nejvyššího soudu, s níž je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu, především jde-li o důraz na hodnocení důkazů ve vzájemných souvislostech a s ohledem na jejich vnitřní logiku, a to ve vztahu k neexistenci právního titulu, na jehož základě mělo dojít k zápisu do pozemkových knih, od něhož soudy odvíjí právní hodnocení věci. V dovolání samém stěžovatelé konkrétně klasifikovali otázku hmotného práva, která dle znalosti stěžovatelů nebyla dosud řešena, a to, zda při absenci právního titulu lze vycházet ze zápisu z pozemkové vložky, který se zjevně příčí notorietám doby.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Proti napadenému rozsudku městského soudu však ústavní stížnost z níže uvedených důvodů (body 21 - 22) přípustná není.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud předně konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy soudů (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností; k takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce a nerespektují hodnotový základ právního řádu daný zejména ústavním pořádkem a mezinárodními závazky České republiky. Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85) dostupný stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz)]. Je tomu tak tehdy, jestliže rozhodování obecných soudů nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva).
10. Z obsahu napadeného usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že odmítl dovolání stěžovatelů pro vady, neboť stěžovatelé svou kritiku závěru o neexistenci "vkladuschopné" listiny, jež by odůvodňovala správnost zápisu v pozemkové knize (výmaz vlastnického práva pro Vystěhovalecký fond pro Čechy a Moravu a obnovení vlastnického práva v podílu ideální 1/5 k celku pro právní předchůdkyni stěžovatelů) nespojili s řešením odpovídající právní otázky, jež již byla, popřípadě by měla být, v praxi dovolacího soudu reflektována. Nejvyšší soud dále uvedl, že stěžovatelé dovoláním napadají skutkové závěry odvolacího soudu či způsob hodnocení důkazů, od 1. 1. 2013 však v režimu dovolacího řízení úspěšně zpochybnit skutková zjištění učiněná v nalézacím, případně odvolacím řízení, nelze.
11. Námitku stěžovatelů týkající se porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces a zásady rovnosti účastníků vypořádal Nejvyšší soud s odkazem na stanovisko pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.) tak, že tvrzený zásah do ústavně zaručeného práva je způsobilý založit přípustnost dovolání, pouze pokud jej dovolatel prováže s náležitě vymezenou otázkou ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., což se v daném případě nestalo.
12. Uvedeným závěrům nemá Ústavní soud z pohledu ústavnosti čeho vytknout. Ústavní soud ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 připustil, že otázka, zda soudy při zjišťování skutkového stavu respektovaly procesní zásady, je otázkou právní (otázkou procesního práva) a jako taková může být prezentována i Nejvyššímu soudu v dovolání, ovšem s náležitostmi uvedenými v §241a odst. 2 a §237 občanského soudního řádu. To platí i pro případ, kdy dovolatel namítá porušení svých ústavně zaručených práv. Ústavní soud v citovaném stanovisku s vědomím skutečnosti, že neúspěšný účastník odvolacího řízení se chce "dostat" až k Ústavnímu soudu, a musí tedy dovolání podat bez ohledu na povahu námitek, které vůči odvolacímu či nalézacímu rozhodnutí uplatňuje, uvedl, že nemůže být za vadu podání považována skutečnost, že dovolatel za této situace uplatnil ve skutečnosti jiný dovolací důvod, než jakým je nesprávné právní posouzení věci. Uvedené však Ústavní soud opět podmínil tím, že stěžovatel v dovolacím řízení řádně vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 až 238a občanského soudního řádu.
13. V nyní posuzované věci z obsahu dovolání vyplývá, že stěžovatelé řádně vymezili dovolací důvody, neboť nepochybně způsob, jakým byl skutkový stav v jejich věci zjišťován, včetně hodnocení důkazů a z něj učiněných závěrů měl průmět do právního posouzení věci - stanovení okamžiku pozbytí majetku právní předchůdkyní stěžovatelů, které bylo zásadní pro to, zda stěžovatelé byli oprávněnými osobami podle §2 odst. 2 zákona č. 243/1991 Sb., tedy zda byla splněna podmínka pozbytí majetku v období od 29. září 1938 do 8. května 1945. Ostatně Nejvyšší soud poznamenal, že kritizují-li stěžovatelé závěr městského soudu, že k odnětí vlastnického práva jejich právní předchůdkyni nedošlo v rozhodném období, na základě argumentu o absenci právního titulu, na němž mohl být podle dobové právní úpravy knihovní zápis se zřetelem k intabulačnímu principu založen, jde o výtku právní povahy, jež by naplňovala právní důvod nesprávného právního posouzení věci, vymezili-li by stěžovatelé otázku hmotného či procesního práva, na jejímž řešení konečné rozhodnutí odvolacího soudu závisí, a spojili by vazbu tohoto řešení s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Oproti řádnému vymezení dovolacích důvodů však stěžovatelé v dovolání Nejvyššímu soudu nepředložili žádnou právní otázku, s níž by spojili některý z předpokladů přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.).
14. Ústavní soud opakovaně připomíná (viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16), že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Ústavní soud připouští, že současná konstrukce právní úpravy dovolání klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (blíže např. usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14).
15. Ústavní soud se po zjištění obsahu dovolání shoduje se závěrem Nejvyššího soudu, že dovolání stěžovatelů neobsahuje vymezení předpokladů jeho přípustnosti, jak jsou stanoveny především v §237 o. s. ř. Z obsahu dovolání lze sice dovodit snahu stěžovatelů, aby se Nejvyšší soud zabýval jejich námitkami, ale současně z něj plyne nerespektování příslušné právní úpravy, konkrétně požadavku, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), zejména aby vymezil právní otázku, na jejímž vyřešení závisí rozhodnutí odvolacího soudu a uvedl předpoklad přípustnosti dovolání, tedy zda se při řešení této otázky odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolací soud sice není vázán dovoláním v tom smyslu, zda se stěžovatel do důvodu přípustnosti dovolání "trefil", to však nemění nic na skutečnosti, že z dovolání musí být vždy seznatelné, o který z případů uvedených v §237 o. s. ř. jde, nepostačuje přitom pouhá citace tohoto ustanovení.
16. Stěžovatelé v úvodu dovolání uvádějí, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, tuto otázku však nijak nespecifikují, a to ani v další části dovolání, kde pouze rozsáhle argumentují, že podle jejich přesvědčení provedené dokazování neodůvodňuje závěr, že by k předmětným pozemkům bylo v roce 1944 obnoveno vlastnické právo jejich právní předchůdkyně. Podle stěžovatelů přitom nelze za absence příslušného právního titulu pouze konstatovat, že zápis v knihovní vložce prokazuje uvedenou skutečnost, nýbrž je třeba posoudit provedené důkazy v kontextu doby, kdy byly učiněny, a zkoumat, zda předložené veřejné listiny nemohou být vzhledem k dalším okolnostem neplatné, nicotné či právně irelevantní. Stěžovatelé dále v dovolání poukazují na odklon městského soudu od judikatury Nejvyššího soudu, podle které musí být veškerá rozhodnutí opřena o důkazy, jež je třeba hodnotit jednotlivě i ve vzájemné souvislosti, není tedy přípustné, aby vystavěly své rozhodnutí na domněnkách, nebo na zápisu v knihovní vložce, ke které není veden příslušný titul, na jehož základě k zápisu došlo. Konkrétně stěžovatelé označují judikaturu Nejvyššího soudu, podle které je nutné, aby důkazy zcela jasně a nezvratně prokazovaly tvrzené skutečnosti (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5226/2009), a dále řadu rozsudků Nejvyššího soudu, které kladou důraz na hodnocení důkazů ve vzájemných souvislostech, jeho postup a vnitřní logiku.
17. Z uvedeného je zřejmé, že podstata dovolání stěžovatelů spočívá ve vyjádření nesouhlasu s tím, jakým způsobem městský soud postupoval při hodnocení provedených důkazů. Jak však konstatoval Nejvyšší soud, v dovolání absentuje vymezení právní otázky, která by založila předpoklad přípustnosti dovolání. Otázku, dle stěžovatelů dosud Nejvyšším soudem neřešenou, "zda lze při absenci právního titulu zcela vycházet ze zápisu z pozemkové vložky, nebo naopak při absenci takovéhoto titulu, který se navíc zjevně příčí notorietám doby, z tohoto vycházet nelze a nelze jej považovat za bezvadný", stěžovatelé poprvé předkládají až v ústavní stížnosti.
18. Dovolání neobsahuje ani vymezení otázky hmotného či procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu. Závěr Ústavního soudu vyjádřený v III. výroku stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 o přípustnosti dovolání za situace, kdy napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu, je nutno chápat jako apel, aby dovolací soud v souladu s čl. 4 Ústavy příslušná ustanovení občanského soudního řádu interpretoval a aplikoval ústavně konformním způsobem. Tím je současně s ohledem na čl. 4 ve spojení s čl. 83 a čl. 89 odst. 2 Ústavy vyjádřen požadavek podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, aby stěžovatel vyčerpal i dovolání jako podmínku přípustnosti jeho ústavní stížnosti. Poskytování ochrany základním právům a svobodám však musí probíhat podle pravidel stanovených zákonem (čl. 4 odst. 2 Listiny). Neznamená to tedy, že by v takovém případě dovolání bylo projednatelné, aniž by obsahovalo náležitosti stanovené mj. v §241a o. s. ř. anebo aniž by splňovalo předpoklady jeho přípustnosti podle §237 o. s. ř.
19. Postupovali-li by stěžovatelé v souladu s těmito ustanoveními, musel by se Nejvyšší soud zabývat tím, zda jimi předestřená otázka - byť by byla označena za skutkovou -mohla založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. s ohledem na její průmět do základních práv a svobod stěžovatelů [srovnej nález ze dne 19. 4. 2017 sp. zn. I. ÚS 425/17 (N 63/85 SbNU 145)]. Z judikatury přitom vyplývá, že Nejvyšší soud k podobnému zkoumání přistupuje (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2015 sp. zn. 30 Cdo 211/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016 sp. zn. 33 Cdo 3693/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2016 sp. zn. 33 Cdo 2850/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016 sp. zn. 30 Cdo 3762/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016 sp. zn. 30 Cdo 1144/2014).
20. Neobsahuje-li však dovolání stěžovatelů vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny (viz stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Tento závěr odpovídá přístupu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato v. Itálie, stížnost č. 32610/07). Na základě výše uvedených zjištění Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost stěžovatelů proti usnesení Nejvyššího soudu je sice přípustná, ale je zjevně neopodstatněná.
21. Závěr o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu má přitom nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části, v níž je navrhováno zrušení rozsudku městského soudu. Z hlediska posouzení přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li dovolání stěžovatelů odmítnuto proto, že neobsahovalo řádné vymezení předpokladu jeho přípustnosti, nebyl Nejvyššímu soudu, jenž v takovém případě postupoval způsobem předvídaným v §243c odst. 1 větě první o. s. ř., dán prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec uvážil, to znamená, že nemohl následně přikročit k hodnocení dovolání z hlediska toho, zda jde o dovolání přípustné (viz §243c odst. 2 o. s. ř).
22. Je tedy namístě uzavřít, že je-li předpokladem přípustné ústavní stížnosti vyčerpání mimořádného opravného prostředku v podobě dovolání (srov. §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), tedy jinými slovy je-li předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu o bezvadném dovolání osoby podávající ústavní stížnost, je v daném kontextu třeba na dovolání stěžovatelů hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno (v podrobnostech viz mutatis mutandis odůvodnění stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). V takovém případě pak nelze ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku městského soudu považovat za přípustnou.
23. Ústavní soud si je vědom své judikatury, z níž vyplývá, že k restitučním nárokům je třeba přistupovat zvlášť citlivě, aby v soudním řízení případně nedošlo k další křivdě. Restituční zákony, tedy i zákon č. 243/1992 Sb., mají zajistit, aby demokratická společnost nastolila alespoň částečné zmírnění následků minulých majetkových a jiných křivd spočívajících v porušování obecně uznávaných lidských práv a svobod ze strany státu. Stát a jeho orgány jsou tedy povinny postupovat - zvláště v řízení podle těchto zákonů - v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma na základních lidských právech či svobodách má být alespoň částečně kompenzována. Ani s přihlédnutím k výše uvedenému však Ústavní soud nemůže dospět k jinému závěru, než že Nejvyšší soud ve věci stěžovatelů postupoval ústavně souladným způsobem a svůj procesní postup řádně odůvodnil.
24. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a ve zbývající části podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. prosince 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu