ECLI:CZ:US:2021:3.US.2521.20.1
sp. zn. III. ÚS 2521/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky M. K., zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Sokolská 1788/60, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2020, č. j. 4 Tdo 68/2020-12742, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 5. 2019, č. j. 2 To 89/2018-12323 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 4. 2018, č. j. 77 T 3/2014-11998, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů, stěžovatelka byla napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") uznána vinnou ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), za což byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Uvedeného jednání se stěžovatelka dopustila stručně řečeno tím, že se jako zaměstnankyně společnosti X účastnila osobně jak naskladňování minerálních olejů, které prováděly autocisterny polských přepravců, tak následného vyskladňování minerálních olejů již jako motorové nafty pro odběratele společnosti X do sítě čerpacích stanic na území České republiky, a také tím, že do účetnictví X zakládala faktury a další doklady o fiktivních dodávkách motorové nafty a jednala s koncovými zákazníky, komunikovala s účetní společností a jinak zajišťovala odběr minerálních olejů v podobě motorové nafty a zastírala původ tohoto zboží.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala stěžovatelka odvolání, které bylo Vrchním soudem v Olomouci (dále jen "vrchní soud") podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") zamítnuto napadeným usnesením.
4. Proti usnesení vrchního soudu podala stěžovatelka dovolání, které bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnuto napadeným usnesením Nejvyššího soudu.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka namítá existenci extrémních rozporů skutkových zjištění s provedenými důkazy, v důsledku čehož došlo dle jejího názoru ze strany obecných soudů k porušení jejího práva na spravedlivý proces. Stěžovatelka má za to, že skutečným důvodem, proč byla odsouzena, není to, že by bylo prokázáno, že se vědomě a úmyslně podílela na stíhané trestné činnosti, nýbrž to, že byla družkou obžalovaného Ch., o jehož vině existuje značné množství důkazů. Soudy dle jejího názoru zaujaly postoj, že důkazy svědčící v neprospěch Ch. zároveň nutně svědčí v neprospěch stěžovatelky. V návaznosti na výše uvedenou námitku extrémního rozporu mezi skutkovými závěry a provedeným dokazováním pak stěžovatelka uvádí, že nižší soudy v její trestní věci porušily zásadu in dubio pro reo. Dále namítá, že odvolací soud porušil její právo na obhajobu a na soudní a jinou ochranu tím, jak rozhodl o jejím odvolání. Zdůrazňuje, že pokud soud námitky toliko bez rozumného odůvodnění odmítá, nelze to v žádném případě považovat za "vypořádání se s námitkami" a za "explicitní reagování" na odvolací argumenty, kterými je realizováno právo na obhajobu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení ústavní stížnosti
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud přezkoumal obsah napadených rozhodnutí a obsah trestního spisu, avšak zásahy či pochybení obecných soudů v nyní projednávané věci neshledal.
8. Na tomto místě je také vhodné připomenout, že úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257); veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz], neboť Ústavní soud by je mohl hodnotit odchylně jen tehdy, provedl-li by je znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy, jen zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidlu "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Ústavní soud takto opakovaně vyslovil, že důvod ke kasačnímu zásahu je dán také tehdy, neprobíhalo-li dokazování v trestním řízení v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny. Obecné soudy jsou totiž povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a obecné soudy jsou povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene [viz např. nález ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 463/2000 (N 181/20 SbNU 267) nebo nález ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08 (N 65/52 SbNU 635)].
9. K tomu je možno dále uvést, že pravidlo in dubio pro reo, které vychází z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) a jehož porušení stěžovatelka namítá, vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem pravidla in dubio pro reo pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5. 3. 2010 (N 43/56 SbNU 479)]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407)]. Uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozené zásady in dubio pro reo je tedy namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupin odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud tyto pochybnosti nemá.
10. Uvedené nastalo rovněž v případě stěžovatelky. Ústavní soud totiž nezjistil, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, neslo znaky jednostrannosti či tendenčnosti tak, jak ve vztahu k provádění a hodnocení důkazů obecnými soudy tvrdí stěžovatelka, namítá-li například, že byla odsouzena proto, že byla družkou obžalovaného Ch. Souhrnně lze uvést, že stěžovatelkou uplatněné námitky směřují ke zpochybnění závěrů obecných soudů o její vině, a podstatou stěžovatelčiných námitek je její přesvědčení, že odsuzující rozsudek krajského soudu není dostatečně a přesvědčivě odůvodněn - zvláště ve vztahu k naplnění subjektivní stránky daného trestného činu stěžovatelkou. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že shora uvedené požadavky na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů byly v projednávané věci pečlivým přístupem soudů zcela naplněny. Krajský soud své rozhodnutí logicky zdůvodnil (viz odst. 60 - 62, odst. 68 a odst. 228 napadeného rozsudku), přičemž přesvědčivým způsobem vysvětlil, na základě jakých důkazů dospěl k závěru o vině stěžovatelky - krajský soud své rozhodnutí opřel o obsah několika záznamů o odposlechu mobilních telefonů, emailovou komunikaci a listinné důkazy. Vrchní soud se s námitkami stěžovatelky dle Ústavního soudu vypořádal a své rozhodnutí řádně odůvodnil - ve vztahu k zavinění stěžovatelky a subjektivní stránky trestného činu lze poukázat na str. 35 usnesení vrchního soudu, ve kterém vrchní soud uvádí, že stěžovatelka věděla o tom, že se obchodní aktivity společnosti musí skrývat před celníky, neboť toto zjevně vyplývá ze záznamu telekomunikace mezi stěžovatelkou a jejím partnerem Ch. - viz hovor ze dne 24. 3. 2010), či že v případě dodané pohonné hmoty nebudou schopni doložit úhradu spotřební daně (hovor ze dne 3. 3. 2010). Nejvyšší soud své rozhodnutí dle Ústavního soudu řádně a logicky odůvodnil, přičemž otázce naplnění subjektivní stránky trestného činu stěžovatelkou se podrobně věnoval na několika stranách napadeného rozhodnutí (odst. 71 - 79). K otázce úmyslného zavinění dodal, že "cena prodávané komodity byla o 1 Kč - 1, 50 Kč pod vyhlašovanou cenu Čepra, přičemž již z této skutečnosti si všichni obvinění museli být vědomi skutečnosti, že ze zboží není odváděna spotřební daň a pouze tímto způsobem lze libovolně s cenou manipulovat", a že stěžovatelka "prováděla přepočet váhy dočasné komodity na litry a fakturovala dodavatelům a odběratelům a přicházela do styku s dalšími obviněnými. V jednu chvíli dokonce disponovala plnou mocí jednatelství za firmu X".
11. Z výše uvedeného je proto patrno, že v nyní projednávaném případě řetězec důkazů spolu se záznamy telefonické komunikace dovoloval dospět k závěru o vině stěžovatelky, přičemž obecné soudy tyto svoje závěry řádně, dostatečně pečlivě a přesvědčivě odůvodnily. Obecné soudy tedy neměly žádných pochybností o tom, že se stěžovatelka se vytýkaného jednání dopustila tak, jak bylo popsáno ve skutkových větách výroku o vině, přičemž těmto závěrům nelze z ústavněprávního hlediska ničeho podstatného vytknout.
12. V nyní posuzované věci je přitom z konfrontace obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dostatečně zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost de facto představuje pouze a jen pokračující polemiku se závěry obecných soudů. Ústavní soud dospěl k závěru, že v projednávaném případě neshledal žádný exces či jiný nepřípustný odklon od zákonných zásad trestního řízení, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, jež by teprve odůvodňovaly případný kasační zásah ze strany Ústavního soudu. Dle Ústavního soudu stěžovatelka pouze polemizuje s - pro ni nepříznivým - výsledkem soudního řízení a snaží se jej revidovat prostřednictvím ústavní stížnosti.
13. Lze proto uzavřít, že obecné soudy ve svých rozhodnutích přesvědčivě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům. Odůvodnění napadených rozhodnutí přitom tvoří jednotný celek, který se opírá o skutečnosti svědčící o vině stěžovatelky, přičemž Ústavní soud s ohledem na svoje shora popsané ústavněprávní postavení neshledává důvod, pro který by měl učiněné skutkové závěry zpochybňovat. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. května 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu