ECLI:CZ:US:2021:3.US.2742.21.1
sp. zn. III. ÚS 2742/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele F. Š., zastoupeného advokátkou JUDr. Irenou Strakovou, sídlem Karlovo náměstí 287/18, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. srpna 2021 č. j. 10 As 280/2021-15, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, a Okresního státního zastupitelství v Sokolově jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na právní pomoc v řízení před soudy podle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na informace podle čl. 17 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Stěžovatel se žalobou podanou u Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") domáhal soudní ochrany před nečinností vedlejšího účastníka ve věci své žádosti o poskytnutí informace. Současně požádal o osvobození od soudních poplatků, ustanovení právního zástupce z řad advokátů a podal též návrh na vydání předběžného opatření. Krajský soud usnesením ze dne 25. 6. 2021 č. j. 57 A 75/2021-23 zamítl žádost stěžovatele o osvobození od soudních poplatků, návrh na ustanovení zástupce z řad advokátů i návrh na vydání předběžného opatření. Dále ho vyzval k zaplacení soudního poplatku. Krajský soud zdůraznil, že požadované informace se nijak netýkají stěžovatelova života a z obsahu jeho "univerzální" žádosti o informace je zjevné, že tu rozeslal hromadně nespočtu povinných subjektů. Správní soudy se obdobnými věcmi téhož stěžovatele již mnohokrát zabývaly, pročež krajský soud odkázal na příslušnou judikaturu. Jelikož stěžovatel nemohl být se svou žalobou úspěšný, nebylo dle krajského soudu možné mu přiznat osvobození od soudního poplatku, a tudíž ani ustanovit právního zástupce.
3. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost. Nejvyšší správní soud ji v části směřující proti výrokům o zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření a výzvě k zaplacení soudního poplatku odmítl jako objektivně nepřípustnou podle §104 odst. 3 písm. b) a c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), ve zbytku ji zamítl jako nedůvodnou. Byť Nejvyšší správní soud na rozdíl od krajského soudu zdůraznil, že "ani v případě kverulačních žalob není vyloučeno, aby žalobce v některých případech ve věci uspěl", dospěl podle něj krajský soud ke správnému závěru, že stěžovateli nelze osvobození od soudního poplatku přiznat. Uvedl dále, že "pravomoc soudu nepřiznat osvobození od soudních poplatků účastníkovi řízení, jenž vede s různými veřejnými institucemi množství sporů týkajících se žádostí o informace ... je výkladem v souladu se smyslem a účelem osvobození od soudních poplatků. Cílem tohoto výkladu není upřít kverulujícímu žalobci soudní ochranu. Žalobce má právo vést takové spory, dává-li mu objektivní právo procesní možnosti tak činit. Není však důvod, aby náklady na vedení takových sporů, které je zásadně povinen hradit každý žalobce, za žalobce nesl stát formou osvobozování od soudních poplatků." Jelikož stěžovateli nebylo přiznáno osvobození od soudního poplatku, nebylo možné mu ani ustanovit právního zástupce z řad advokátů. Stěžovatel je navíc sám bývalým advokátem, který se v dané problematice orientuje.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel uvádí, že napadeným rozhodnutím byla porušena jeho výše uvedená základní práva. Svou ústavní stížnost odůvodňuje pouze tak, že "správní žaloba i kasační stížnost ... byly podmíněné uhrazením správního poplatku, ačkoliv stěžovatel dostatečně prokázal své nepříznivé majetkové poměry, status osoby se zdravotním postižením i obsahem okruhů žádostí, které se významně dotýkají jeho životní sféry (ochrana zdraví, programy prevence, evidence osobních údajů apod.), což zakládá právní titul na ústavní stížnost".
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem podle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti stojícím mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), nikoliv další revizní instancí v systému obecného soudnictví [viz např. nález ze dne 12. 3. 1997 sp. zn. I. ÚS 157/96 (N 26/7 SbNU 165)]. V řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti soudů pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Za zjevně neopodstatněnou považuje Ústavní soud ústavní stížnost zejména tehdy, jestliže napadená rozhodnutí nejsou vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým nebo vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelů, tj. postihnout situace, v nichž ústavní stížnost postrádá ústavněprávní rozměr.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti čítající pouhou půl stranu vlastního textu neuvádí žádné argumenty, kterými by kvalifikovaně rozporoval právní závěry Nejvyššího správního soudu. Uvádí pouze, že s ohledem na jeho osobní a majetkové poměry mu mělo být přiznáno osvobození od soudního poplatku. Ačkoli toto podání splňuje požadavky §34 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, Ústavní soud není povinen za stěžovatele, zastoupeného advokátkou, argumentaci domýšlet a sám vyhledávat možná pochybení ze strany soudů (viz usnesení ze dne 20. 12. 2006 sp. zn. II. ÚS 635/06). Stěžovatel, který podá ústavní stížnost v takto minimalistickém stylu, musí být srozuměn s tím, že minimalistické bude i odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu (viz usnesení ze dne 24. 8. 2021 sp. zn. I. ÚS 1982/21). Prakticky shodnou ústavní stížností stěžovatele se navíc Ústavní soud již zabýval v usnesení ze dne 19. 10. 2021 sp. zn. III. ÚS 2679/21, když dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněnou.
8. Při přezkumu rozhodnutí o žádosti o osvobození od soudních poplatků Ústavní soud opakovaně konstatuje, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození, resp. pro ustanovení právního zástupce, spadá výlučně do rozhodovací sféry obecných soudů (srov. usnesení ze dne 30. 4. 2009 sp. zn. III. ÚS 788/09, ze dne 31. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 4096/12, ze dne 16. 6. 2020 sp. zn. I. ÚS 879/20 a ze dne 19. 10. 2021 sp. zn. III. ÚS 2679/21). Právo na osvobození od placení poplatků za řízení před obecnými soudy a na ustanovení právního zástupce není Listinou bez dalšího zaručeno, ostatně obecně zaručeno není ani na zákonné úrovni bez splnění dalších podmínek. Případy, kdy ústavní stížnost dovolávající se tohoto práva Ústavní soud připouští k věcnému posouzení, jsou výjimečné, neboť k přezkumu napadených rozhodnutí přistupuje až při extrémním vykročení z pravidel upravujících toto osvobození, resp. z pravidel pro ustanovení právního zástupce při zjištění soudní svévole, typicky v důsledku absence jakéhokoliv odůvodnění [srov. např. nálezy ze dne 3. 9. 1998 sp. zn. IV. ÚS 13/98 (N 98/12 SbNU 45), ze dne 31. 8. 2004 sp. zn. IV. ÚS 289/03 (N 125/34 SbNU 281), ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. IV. ÚS 121/11 (N 96/61 SbNU 489), ze dne 27. 2. 2013 sp. zn. IV. ÚS 3543/12 (N 33/68 SbNU 351) a další].
9. Napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu je řádně odůvodněn, a úvahy, kterými byl soud veden, neshledává Ústavní soud nikterak vybočujícími z požadavků kladených ústavním pořádkem. Stejně jako v řízení o ústavní stížnosti, která byla vedena pod sp. zn. III. ÚS 2679/21, stěžovatel pomíjí, že podle §36 odst. 3 s. ř. s. lze přiznat osvobození od soudních poplatků "pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody". Tyto zvlášť závažné důvody přitom nebyly dány, když se stěžovatel obrací na správní soudy s enormním množstvím podání ve věcech, které očividně nemají vztah k podstatným okolnostem jeho právní sféry. I v této věci Ústavní soud zdůrazňuje, že §36 odst. 3 s. ř. s. "jehož cílem je zajistit účastníkovi přístup k soudu a s ním spjatou ochranu právům i v případě nepříznivé materiální situace, ... nezakládá nárok na předmětné osvobození, nýbrž toliko právo o něj požádat. Zhodnocení oprávněnosti žádosti přísluší obecným soudům, kterým je tak ponechán prostor k uvážení, zda a případně v jakém rozsahu osvobození v konkrétním případě přiznat..." (usnesení ze dne 27. 7. 2021 sp. zn. I. ÚS 1572/21).
10. Ústavní soud dále připomíná, že ustanovit právního zástupce lze jen tomu účastníku řízení, u něhož byly splněny předpoklady pro osvobození od soudního poplatku (§35 odst. 10 věta první s. ř. s.), což nebyl případ stěžovatele. Podmínkou přitom rovněž je, že takový postup je "nezbytně třeba k ochraně práv" účastníka řízení. Takovou skutečnost však stěžovatel jako bývalý advokát neprokázal, ani v ústavní stížnosti netvrdil.
11. Za protiústavní nelze považovat ani odmítnutí kasační stížnosti stěžovatele v té části, v níž jde o návrh objektivně nepřípustný. Jde totiž o zákonem předvídaný postup, kterým Nejvyšší správní soud nezasáhl do žádného z ústavně zaručených práv stěžovatele.
12. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. listopadu 2021
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu