ECLI:CZ:US:2021:3.US.2920.20.1
sp. zn. III. ÚS 2920/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Pošusty, zastoupeného advokátem Mgr. Pavlem Jakimem, sídlem Velké náměstí 119, Písek, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. srpna 2020 č. j. 9 Afs 154/2020-33, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a obsahu soudního spisu vedeného Krajským soudem v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. 51 Af 1/2019 a Nejvyšším správním soudem pod sp. zn. 9 Afs 154/2020, které si Ústavní soud vyžádal za účelem posouzení opodstatněnosti a důvodnosti ústavní stížnosti, vyplývají následující skutečnosti. Finanční úřad pro Jihočeský kraj (dále jen "správce daně") doměřil stěžovateli po provedené daňové kontrole celkem třiadvaceti (dodatečnými) platebními výměry daň z přidané hodnoty (dále jen "DPH") za zdaňovací období od 2. čtvrtletí 2013 do dubna 2016 a uložil mu povinnost uhradit z doměřené daně penále. Stěžovateli byl přitom odepřen nárok na odpočet DPH z pořízení dřevěných palet, které mu měli poskytnout dodavatelé, obchodní společnosti REZEDA plus s. r. o., RPK invest s. r. o., BELMONTE AUTOMOBILE GROUP SE a Violet Aqualo s. r. o. Odvolání proti platebním výměrům zamítl vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 2. 11. 2018 č. j. 49084/18/5300-21443-702551.
3. Proti rozhodnutí vedlejšího účastníka podal stěžovatel správní žalobu ke krajskému soudu. Ze záznamu ze soudního jednání (č. l. 31 soudního spisu krajského soudu) vyplývá, že právní zástupce stěžovatele úvodem požádal o zaznamenání, že soud jedná s vyloučením veřejnosti, neboť ta nebyla vpuštěna do budovy soudu. Na to předsedkyně senátu krajského soudu reagovala tak, že z jednání se pořizuje zvukový záznam a dotázala se, kdo nebyl do budovy vpuštěn. Právní zástupce stěžovatele uvedl, že do soudní budovy přišli bratři stěžovatele, kteří však nebyli vpuštěni do budovy soudy, resp. jednací síně. Předsedkyně senátu na to odvětila, že s ohledem na pravidla vydaná předsedou krajského soudu jsou do budovy "automaticky" vpouštěni pouze účastníci řízení. Justiční stráž podle ní postupovala v souladu s těmito opatřeními, která byla zveřejněna na internetu.
4. Rozsudkem ze dne 27. 5. 2020 č. j. 51 Af 1/2019-36 krajský soud zamítl správní žalobu stěžovatele. Krajský soud uvedl, že podle §92 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"), nese v daňovém řízení břemeno tvrzení i břemeno důkazní stěžovatel. Stěžovatel teprve ve správní žalobě namítal "nesprávný úřední postup spočívající v nedostatečném zjišťování skutkového stavu neprovedením výslechů svědků...". Jelikož svědci byli na doručovací adrese neznámí, správce daně jejich výslech neprovedl. K tomu krajský soud uvedl, že "správce daně měl své závěry, tvrzení a skutková zjištění dostatečně podložená a nepotřeboval tudíž výslech ... provádět, proto ulpěla iniciativa na žalobci, který měl za dané situace učinit vše nezbytné ke zjištění adresy", na které se svědek zdržoval. Provedení výslechu dalšího z navržených svědků by pak bylo nemělo pro věc zásadní význam, neboť skutečnost již byla prokázána výslechem jiného svědka. Podle krajského soudu vznikly u správce daně důvodné pochybnosti o obchodních transakcích, přičemž stěžovatel tyto pochybnosti nevyvrátil (bod 17 odůvodnění in fine) a setrval pouze na formálním předložení daňových dokladů. Proto krajský soud správní žalobu stěžovatele zamítl jako nedůvodnou.
5. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatele. K námitce stěžovatele ohledně porušení práva na veřejné projednání věci podle čl. 38 odst. 2 Listiny uvedl Nejvyšší správní soud, že důvodnost kasační námitky podle §103 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), založí pouze taková vada řízení, která má za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé. Podle Nejvyššího správního soudu platí, že "právě u tvrzených porušení zásady veřejnosti řízení a veřejného vyhlášení rozsudku může dojít k tomu, že i kdyby byly z hlediska veřejnosti objektivně porušeny požadavky plynoucí z čl. 96 odst. 2 Ústavy, nedojde k porušení subjektivních práv samotného účastníka řízení". Nejvyšší správní soud zdůraznil, že "bylo ... na stěžovateli, aby konkrétně uvedl, v čem tvrzená absence veřejnosti v důsledku epidemiologických opatření zasáhla právě do jeho veřejných subjektivních práv... Vzhledem k tomu, že stěžovatel nijak netvrdí, jaký vliv mohla mít jím tvrzená vada na rozhodnutí v jeho věci, není namístě, aby se Nejvyšší správní soud abstraktně vyslovoval k tomu, zda byla omezení vstupu veřejnosti do budovy krajského soudu dostatečně odůvodněna epidemiologickou situací či nikoli" (bod 14 odůvodnění).
6. Připomíná-li stěžovatel obecně, že "nárok na odpočet doložil ve všech případech řádnými daňovými doklady, které byly vystaveny na nich uvedenými plátci, a prokázal i faktickou existenci plnění, která byla na dokladech uvedena, neboť nakoupil stovky a tisíce dřevěných palet", jde o tvrzení, které je "jednak zcela obecné a jednak je stěžovatel poprvé vznáší až v kasační stížnosti" (bod 16 odůvodnění). Jde tak o nepřípustnou kasační námitku podle §104 odst. 4 s. ř. s. Přezkoumatelnou a přípustnou byla pouze kasační námitka týkající se neprovedení výslechu jednoho ze svědků. Ani této námitce Nejvyšší správní soud nepřisvědčil, mimo jiné proto, že stěžovatel netvrdí, jaká konkrétní zjištění z neprovedené svědecké výpovědi měla vyvrátit pochybnosti správce daně. Namítá-li dále stěžovatel nevyváženost rozložení důkazního břemene, není podle Nejvyššího správního soudu zřejmé, "v čem konkrétně měl krajský soud vyložit zásady pro přenášení důkazního břemene a obecně dokazování v daňovém řízení rozporně s judikaturou Nejvyššího správního soudu".
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel rekapituluje průběh řízení a uvádí, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. práva na veřejné projednání jeho věci podle čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i k porušení čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny.
8. V prvé řadě stěžovatel poukazuje na porušení svého práva na veřejné projednání své věci v řízení před krajským soudem, resp. "napadá posouzení této kasační námitky Nejvyšším správním soudem. Dle názoru stěžovatele odmítnutí námitky Nejvyšším správním soudem bylo posuzováno k situaci, která neodpovídá tehdejšímu skutkovému stavu. Pokud je totiž v rozsudku uvedeno, že ´bylo tedy na stěžovateli, aby konkrétně uvedl, v čem tvrzená absence veřejnosti v důsledku epidemiologických opatření zasáhla právě do jeho veřejných subjektivních práv´, odporuje takový popis tehdy nastalé situaci. Do veřejných subjektivních práv stěžovatele nebylo zasaženo v důsledku epidemiologických opatření, ale bylo zasaženo svévolným zásahem příslušníka justiční stráže, a to právě navzdory přijatým epidemiologickým opatřením.". Stěžovatel chtěl, aby se veřejného projednání "účastnili jeho bratři a oni (nikoli zaplacený zmocněnec) mu o soudu referovali". Právní zástupce stěžovatele na porušení práva na veřejné projednání věci upozornil krajský soud v průběhu jednání, ten se však jeho námitkou blíže nezabýval. Nejvyšší správní soud pak kasační námitku stěžovatele bagatelizoval. Stěžovatel ve své argumentaci poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2020 č. j. 4 Afs 313/2019-42.
9. Nejvyšší správní soud dále podle stěžovatele "aproboval celkem čtrnáct konkrétních pochybností správních orgánů". Měl-li správce daně určité pochybnosti, jež stěžovatel navíc odmítá, nebylo v jeho možnostech je odstranit či vysvětlit. Ačkoliv podle vedlejšího účastníka a soudů stěžovatel v daňovém řízení neprokázal určité skutečnosti, není z jejich rozhodnutí patrné, jaký "důkaz by byl tím uspokojujícím, případně zda takový důkaz je stěžovatelem vůbec dosažitelný". Stěžovatel též upozorňuje na jistého svědka, kterého "na adrese uvedené v obchodním rejstříku nikdo nezná, ale tento svědek je telefonicky kontaktní a opakovaně se správci daně omlouvá z účasti na jednání pro svůj (údajně špatný) zdravotní stav. Navíc správce daně nevyvine elementární úsilí, aby účast identifikovaného svědka, k jehož vyslechnutí sám přisvědčil, byla zajištěna policií".
III.
Vyjádření k ústavní stížnosti a replika stěžovatele
10. Ústavní soud vyzval účastníka řízení, aby se vyjádřil k ústavní stížnosti stěžovatele, zejména k námitce stěžovatele týkající se porušení práva na veřejné projednání věci podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že se nevyjadřuje k tomu, zda bratři stěžovatele splňovali v době konání ústního jednání podmínky pro vstup do jednací síně. Za situace, kdy stěžovatel neuvedl, jakým způsobem mohlo nevpuštění jiných osob do budovy krajského soudu zasáhnout do jeho práv, nemohla být shledána důvodnou námitka vady řízení podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. V návaznosti na to Nejvyšší správní soud uvedl, že "mu nepřísluší, aby se vyjadřoval k pravdivosti stěžovatelových tvrzení ohledně jím tvrzeného nevpuštění jeho bratrů do budovy krajského soudu, ostatně pokud by Ústavní soud tyto skutkové okolnosti pokládal za relevantní, pak je o nich informován jedině sám krajský soud". Podle Nejvyššího správního soudu není "bez dalšího patrné, jakým způsobem může výrok rozhodnutí krajského soudu ovlivnit, pokud nejsou do soudní budovy vpuštěny konkrétní osoby z veřejnosti (poprvé konkretizované až v ústavní stížnosti), když stěžovatel v kasační stížnosti nijak neuvedl, jakým způsobem to mělo do jeho práv zasáhnout". Jde-li o samotnou otázku odepření nároku na odpočet DPH, odkázal Nevyšší správní soud na body 15 až 20 odůvodnění svého rozhodnutí. Argumentace stěžovatele přitom představovala "nepřípustnou právní novotu" podle §104 odst. 4 s. ř. s.
11. Přestože krajský soud není účastníkem řízení, zaslal mu Ústavní soud výzvu k vyjádření, a to k námitce porušení práva na veřejné projednání věci podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Krajský soud uvedl, že se soudního jednání účastnil právní zástupce stěžovatele, na jehož námitku soud reagoval tak, že "veřejnost rozhodnutím předsedkyně senátu vyloučena nebyla a pokud došlo při vstupu do budovy k omezení přístupu veřejnosti k jednání (bratrům stěžovatele, kteří nebyli účastníky soudního řízení), stalo se tak zřejmě na základě protiepidemických opatření vydaných místopředsedou krajského soudu". Krajský soud též upozornil na to že "bratři stěžovatele zvolili jako cestu obrany podání žalob na ochranu před nezákonným zásahem justiční stráže", přičemž o těchto žalobách nebylo dosud rozhodnuto. Ve zbytku je ústavní stížnost pouhou polemikou se závěry soudů, což jí podle krajského soudu činí nedůvodnou.
12. Vedlejší účastník podrobně rekapituloval průběh řízení a shrnul, že stěžovateli nebylo upřeno právo na veřejné projednání věci, neboť "jeho věc byla projednána na soudním jednání ve stanovený den a čas" za přítomnosti jeho právního zástupce, který mohl v řízení před soudem "plně realizovat svá procesní práva". Kvůli obecnosti kasační námitky stěžovatele se přitom Nejvyšší správní soud nemohl věcně zabývat posouzením přiměřenosti a vhodnosti protiepidemických opatření přijatých krajským soudem. Dále vedlejší účastník konstatoval, že stěžovatel byl správcem daně prokazatelně seznámen s výsledkem daňové kontroly a měl možnost proti ní brojit. Jeho následný neúspěch v soudním řízení přitom nelze sám o sobě považovat za porušení jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
13. Stěžovatel v replice na vyjádření Nejvyššího správního soudu a krajského soudu zdůraznil, že jeho právní zástupce při jednání krajského soudu výslovně požádal o to, aby bylo zaznamenáno, že soud jedná s vyloučením veřejnosti. Podle stěžovatele je jisté, že člen justiční stráže telefonoval před jednáním předsedkyni senátu krajského soudu, která právního zástupce stěžovatele přikázala vpustit do jednací místnosti, kdežto jeho bratry, kteří se přišli na jednání podívat, přikázala nevpouštět.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
14. Ústavní soud posuzoval splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem podle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), když stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky obrany, resp. žádné takové prostředky proti napadenému rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nebyly přípustné.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
15. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti stojícím mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Uvedené je vyjádřením zásady sebeomezení a minimalizace zásahů Ústavního soudu, který do činnosti soudů zasahuje zásadně pouze v případech, kdy soudy v ochraně základních práv a svobod v řízení jako celku selžou [nález ze dne 21. 9. 1999 sp. zn. I. ÚS 168/99 (N 126/15 SbNU 203)]. Úkolem Ústavního soudu proto není celkový přezkum činnosti soudů [nález ze dne 4. 4. 2012 sp. zn. I. ÚS 2208/11 (N 74/65 SbNU 41)].
16. Po seznámení se s vyžádanými spisy a vyjádřeními dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
17. Úvodem Ústavní soud připomíná, že je zásadně vázán petitem ústavní stížnosti, v níž stěžovatel požaduje toliko zrušení rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Z toho důvodu nemůže přezkoumávat a zrušit rozhodnutí krajského soudu, byť by bylo v rozporu s ústavním pořádkem.
18. Veřejnost jednání soudů patří k důležitým pojistkám před zneužíváním moci soudním aparátem, resp. proti tzv. kabinetní justici [nález ze dne 27. 3. 2018 sp. zn. III. ÚS 2551/16 (N 56/88 SbNU 793)], když přispívá k legitimitě soudní moci a k budování důvěry v ní [viz nálezy ze dne 30. 3. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 2/10 (N 68/56 SbNU 761) a ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 (N 37/1 SbNU 267)]. Na straně druhé však zásada veřejnosti a ústnosti jednání není absolutní. Výjimkou z ní je například situace, kdy není rozhodováno meritorně pro nesplnění podmínek řízení před soudem, nebo situace, kdy účastníci řízení s takovým postupem projevili souhlas (viz §51 s. ř. s.), spadají sem i některé vybrané typy řízení (např. ochrana ve věcech seznamu voličů podle §88 s. ř. s.) [k tomu blíže např. nález ze dne 26. 1. 1999 sp. zn. I. ÚS 508/98 (N 13/13 SbNU 87)]. Ústavní soud ve své judikatuře rovněž zdůrazňuje povinnost osob, které se zamýšlejí účastnit soudního jednání jako veřejnost, podrobit se zákonným omezením, resp. kontrole prováděné příslušníky justiční stráže [viz nález ze dne 4. 4. 2002 sp. zn. III. ÚS 627/01 (N 44/26 SbNU 11)]. Není-li osoba z řad veřejnosti ochotna se těmto omezením podrobit a dojde-li v důsledku toho k jejímu nevpuštění do jednací síně, nejde o porušení práva na veřejnost soudního jednání podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Nositelem práva na veřejné projednání věci podle čl. 38 odst. 2 Listiny navíc "není ani tak účastník řízení, jemuž svědčí ... záruky přítomnosti při projednávání věci a procesního prostoru k argumentaci, jako spíše zástupci z řad veřejnosti pro naplnění demokratické kontroly soudního rozhodování" (PEKAŘOVÁ, L. In HUSSEINI, F. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 1181).
19. Ústavní soud si z vyžádaného spisu krajského soudu ověřil, že právní zástupce stěžovatele v průběhu jednání skutečně upozornil na to, že soud jedná s vyloučením veřejnosti. Na tuto námitku přitom reagoval krajský soud způsobem uvedeným výše v bodu 3 odůvodnění, a to přímo při ústním jednání. Vadu v řízení před krajským soudem spočívající v tvrzeném porušení práva na veřejné projednání věci podle čl. 38 odst. 2 Listiny uplatnil stěžovatel též v kasační stížnosti (viz její str. 2). Ústavní soud může s ohledem na petit ústavní stížnosti a shora uvedená východiska přezkoumávat pouze to, jak se s touto námitkou vypořádal Nejvyšší správní soud.
20. Z kasačního důvodu vymezeného v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. vyplývá, že aby tzv. jiná vada řízení mohla vést ke zrušení rozhodnutí Nejvyšším správním soudem, musí mít potenciál vlivu na zákonnost rozhodnutí krajského soudu ve věci samé (viz též KÜHN, Z. In KÜHN, Z., KOROUREK, T. a kol. Soudní řád správní. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2019, s. 937). Nikoliv každá vada řízení před krajským soudem tak vede ke zrušení rozhodnutí v řízení o kasační stížnosti. Stěžovatel v kasační stížnosti prokazatelně neuvedl, jak konkrétně měla či alespoň mohla mít jím tvrzená vada řízení za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé. V důsledku toho lze hodnotit jako přiměřenou úvahu Nejvyššího správního soudu, že za této situace není na místě, aby se "abstraktně vyslovoval k tomu, zda byla omezení vstupu veřejnosti do budovy krajského soudu dostatečně odůvodněna epidemiologickou situací či nikoli". Ústavní soud přitom nepřehlédl, že v soudním spisu Nejvyššího správního soudu (č. l. 10 a 11) je založen dokument označený jako "Spr 647/2020 - opatření JUDr. Jiřího Šťastného pověřeného výkonem uvolněné funkce předsedy Krajského soudu v Českých Budějovicích...", vydané v souvislosti s ukončením nouzového stavu a s přihlédnutím k mimořádnému opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 9. 4. 2020 č. j. MZDR 15757/2020-3/MIN/KAN. Z čl. 1 bodu 1 tohoto opatření přitom vyplývá, že do objektu krajského soudu bude umožněn vstup osobě z řad veřejnosti, pokud a) nevykazuje zjevné projevy respiračního onemocnění, b) se podrobí kontrole bezdotykovým teploměrem, přičemž teplota nesmí být naměřena vyšší než 37,5 °C, a c) využívá ochranu dýchacích cest pomocí ústní roušky, ústenky, respirátoru nebo má zajištěnou ochranu svých dýchacích cest jiným prostředkem. Odmítne-li osoba splnit některou z těchto povinností, nebude do objektu krajského soudu podle čl. 1 bodu 2 opatření vpuštěna.
21. Ústavní soud zdůrazňuje, že ani z ústavní stížnosti není patrné, jak mohla mít stěžovatelem vytýkaná vada v řízení před krajským soudem vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé. Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu přitom vyplývá, že "o vadu řízení, která by mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], se nejedná, pokud lze dovodit, že by výrok rozhodnutí byl stejný i za situace, kdyby k vadě řízení vůbec nedošlo" (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 10. 2005 č. j. 6 Ads 57/2004-59). Ústavní soud neshledal, že by se Nejvyšší správní soud od této své judikatury odchýlil nebo §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. vyložil ústavně neslučitelným způsobem.
22. Stěžovatel, resp. jeho právní zástupce se soudního jednání před krajským soudem účastnil a mohl v něm uplatňovat všechna svá procesní práva. Z toho důvodu hodnotí Ústavní soud jako nepřiléhavou argumentaci stěžovatele, v níž odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2020 č. j. 4 Afs 313/2019-42. V odkazovaném případě totiž došlo k projednání věci bez právního zástupce účastníka řízení, který se v důsledku dopravní nehody nemohl včas dopravit na soudní jednání a soud jej navzdory jeho žádosti a omluvě neodročil. V důsledku toho byla věc projednána v nepřítomnosti účastníka řízení, resp. jeho právního zástupce, který se tak nemohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, což mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé. K tomu však v projednávané věci nedošlo, když do jednací síně nebyly podle tvrzení samotného stěžovatele vpuštěny osoby odlišné od účastníků řízení. Tyto osoby se navíc rozhodly soudně bránit cestou podání žaloby proti nezákonnému zásahu, jak vyplývá z vyjádření krajského soudu.
23. Další námitky stěžovatele jsou pouhým pokračováním polemiky zejména se závěry krajského soudu. Jak však Ústavní soud zdůraznil výše, v důsledku vázanosti petitem ústavní stížnosti není oprávněn rozsudek krajského soudu přezkoumávat. Jde-li o rozsudek Nejvyššího správního soudu, je třeba zdůraznil, že zásadní kasační námitka stěžovatele byla podle §104 odst. 4 s. ř. s. shledána nepřípustnou, jelikož ji uplatnil poprvé až v řízení před Nejvyšším správním soudem. S další námitkou stěžovatele, v níž namítal neprovedení výslechu jednoho ze svědků, se Nejvyšší správní soud řádným a logickým způsobem vypořádal (viz bod 6 výše). Odůvodnění napadeného rozhodnutí se neomezilo jen na prostý odkaz na zákonná ustanovení bez bližšího ozřejmění jejich vztahu k projednávané věci, je srozumitelné a prosté prvků soudní svévole. V návaznosti na argumentaci stěžovatele namítajícího porušení jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud připomíná, že obsahem tohoto práva není záruka úspěchu stěžovatele v řízení ani právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám.
24. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 17. srpna 2021
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu