ECLI:CZ:US:2021:3.US.3275.20.1
sp. zn. III. ÚS 3275/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Ing. Tomáše Bílka a MUDr. Lenky Bílkové, zastoupených Mgr. Michalem Bedrnou, sídlem Eliášova 922/21, Praha 6 - Bubeneč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. srpna 2020 č. j. 28 Cdo 2318/2020-501 v části, v níž bylo odmítnuto dovolání stěžovatelů, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. prosince 2019 č. j. 72 Co 320/2019 - 469, v části výroku I, v níž byla žaloba stěžovatelů zamítnuta, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a a) Jany Duškové, b) Mg.A. Davida Duška, c) Petra Beneše a d) Jany Benešové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich základní práva zaručená Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") pod sp. zn. 5 C 49/2012 se stěžovatelé společně s vedlejšími účastníky a) a b) domáhali proti vedlejším účastníkům c) a d) zaplacení bezdůvodného obohacení vzniklého investicemi do pozemku spoluvlastněného stěžovateli a vedlejšími účastníky řízení.
3. Obvodní soud ve vztahu ke stěžovatelům rozhodl, že vedlejší účastníci c) a d) jsou povinni zaplatit stěžovatelům částku 365 321 Kč s příslušenstvím.
4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadenou částí výroku I. shora označeného rozsudku změnil rozsudek obvodního soudu ve vztahu ke stěžovatelům tak, že jejich žalobu zamítl, pouze ohledně částky 27 645 Kč s příslušenstvím věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení.
5. Městský soud vyšel z toho, že stěžovatelé a vedlejší účastníci a) a b) (žalobci v řízení před obecnými soudy) dostatečně konkrétně neinformovali vedlejší účastníky c) a d) jakožto spoluvlastníky (žalované v řízení před obecnými soudy) o společných investičních záměrech a nemohou se tak po vedlejších účastnících c) a d) domáhat úhrady příslušné části nákladů na investice do společného majetku. Mají však nárok na vydání bezdůvodného obohacení, jehož vydání se mohou stěžovatelé a vedlejší účastnící a) a b) domáhat po vedlejších účastnících c) a d) při zániku spoluvlastnictví.
6. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelů jako nepřípustné, neboť právní posouzení věci městským soudem, včetně interpretace informační povinnosti spoluvlastníků, shledal jako plně odpovídající judikaturním závěrům dovolacího soudu.
II. Argumentace stěžovatelů
7. Stěžovatelé rekapitulují skutkový a právní základ sporu, a tvrdí, že napadenou částí výroku I. městského soudu, resp. napadenou částí usnesení Nejvyššího soudu došlo k porušení práva na spravedlivý proces a práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i k porušení práva na ochranu majetku ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě.
8. Stěžovatelé tvrdí, že městský soud jako odvolací soud dospěl ke skutkovému závěru odlišnému od závěru soudu prvního stupně, aniž by znovu provedl důkazy (zápisy ze schůzek spoluvlastníků konaných v letech 2009 až 2011 a pozvánky na tyto schůzky), z nichž svůj skutkový závěr vyvodil, což je v rozporu s §213 odst. 2 o. s. ř. Stěžovatelé v této souvislosti citují nález sp. zn. III. ÚS 3432/15 ze dne 8. 8. 2017 (N 140/86 SbNU 399). Zároveň stěžovatelé mají za to, že i kdyby soud důkazy provedl, "vybočuje odvolacím soudem přijatý skutkový závěr a jeho právní hodnocení ze zásad spravedlivého procesu". Závěr odvolacího soudu je výrazem ústavněprávně neakceptovatelné libovůle, neboť není odůvodněn a odvolací soud nedal stěžovatelům možnost na něj reagovat. Zamítnutí žaloby pak podle stěžovatelů představuje nepřiměřený zásah do jejich práva na ochranu majetku.
9. Stěžovatelé mají za to, že rozhodnutí městského soudu je překvapivé a výklad "informační povinnosti" majoritních spoluvlastníků vůči minoritním spoluvlastníkům zaujatý městským soudem neodpovídá dosavadnímu výkladu této povinnosti plynoucí z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Mají za to, že tato povinnost je splněna pozváním na společnou schůzku, která je následně realizována a kde jsou plánované investice podrobněji probírány. Navíc i samotné pozvánky na schůze, jakož i zápisy ze schůzek obsahovaly dostatečnou specifikaci plánovaných investic a vedlejší účastníci c) a d) měli dostatek času a prostoru na informace v pozvánkách reagovat. Stěžovatelé pro ilustraci citují bod 1 pozvánky na schůzku spoluvlastníků na den 18. 2. 2009.
10. Soudy se dle stěžovatelů vadným výkladem §139 odst. 2 zákona č. 40/1964, občanský zákoník, ve znění platném v rozhodné době (dále jen "starý občanský zákoník") postavily na stranu pasivních spoluvlastníků a v důsledku porušily majetková práva stěžovatelů.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV. Vyjádření účastníků řízení a replika stěžovatelů
12. Ústavní soud si vyžádal soudní spis a vyjádření účastníků řízení.
13. Městský soud odkázal na napadené rozhodnutí s tím, že ústavně zaručená práva stěžovatelů porušena nebyla.
14. Nejvyšší soud ve svém vyjádření zopakoval, že přípustnost dovolání nebyla dána, neboť odvolací soud se při právním posouzení věci (při aplikaci §139 odst. 2 starého občanského zákoníku) neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Pokud jde o tvrzené procesní pochybení, nenamítali stěžovatelé v dovolání nesprávné právní posouzení věci, ale jen vady řízení. Zároveň má Nejvyšší soud za to, že rozhodnutí městského soudu neporušilo procesní práva stěžovatelů. Nejvyšší soud setrvává na stanovisku, že odvolací soud nemusí opakovat dokazování toliko listinnými důkazy ani tehdy, pokud dospívá k odlišnému skutkovému závěru než soud prvního stupně. Tyto závěry plynou z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, přičemž pokud stěžovatelé chtěli, aby se Nejvyšší soud od této judikatury odchýlil, měli tomu přizpůsobit obsah dovolací argumentace a řádně vymezit otázku procesního práva, na jejímž řešení mohl záviset rozsudek odvolacího soudu, a uplatnit jeden z důvodů přípustnosti dovolání, což neučinili. Nejvyšší soud připomíná, že při provádění důkazu listinnou je podstatně oslabena zásada přímosti a ústnosti. Důkaz listinou se provádí přečtením celého textu, popř. jeho části, nebo sdělením podstatného obsahu při jednání, není-li dostačující předložením listiny k nahlédnutí. Již samotný způsob provádění důkazu listinou vylučuje, aby text listiny jednou přečtený například v řízení před soudem prvního stupně, mohl být po případném opakování důkazu v odvolacím řízení jiný (obsahově odlišný). Jaký závěr z tohoto textu soud učiní, již není otázkou opakovaného přečtení textu listiny odvolacím soudem, ale jeho hodnocení ve smyslu ustanovení §132 o. s. ř. Stěžovatelé citují nález sp. zn. III. ÚS 3432/15, kde však nešlo o běžný listinný důkaz, ale znalecký posudek.
15. K tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces hodnocením důkazů Nejvyšší soud uvádí, že jde o pokračující polemiku se skutkovým závěrem odvolacího soudu o nedostatečném předestření investičního záměru majoritního spoluvlastníka, jež postrádá ústavněprávní rozměr. Absence údaje o potencionálně uvažované (přibližné) výši investic byla okolnost, kterou odvolací soud při svých úvahách nemohl přehlédnout. Odvolací soud vycházel z toho, že žalovaným nebyla sdělena "alespoň přibližná výše jednotlivých zamýšlených investic a jejich charakter", tj. náležitost investičního záměru, s níž musí být dle judikatury Nejvyššího soudu "neinvestující" spoluvlastník seznámen, přičemž Nejvyšší soud cituje z rozsudku ze dne 21. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 599/99.
16. Nejvyšší soud zpochybňuje tvrzení stěžovatelů o překvapivosti rozhodnutí městského soudu. Rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka překvapivé a nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, kdyby soud vzal v úvahu něco jiného, než co je známo účastníkům řízení. Připomíná dále, že význam skutkového zjištění o splnění informační povinnosti majoritního spoluvlastníka byl vnesen do řízení již ve fázi řízení ukončené prvním kasačním usnesením městského soudu ze dne 3. 2. 2016. Otázka splnění seznamovací (informační) povinnosti stěžovatelů coby majoritních spoluvlastníků byla jádrem sporu již v předchozích fázích řízení.
17. Námitka nedostatečného odůvodnění nemohla sama o sobě v dovolacím řízení obstát, navíc rozsudek městského soudu vytýkaným deficitem netrpí. Z odůvodnění musí být zřejmé, proč bylo takto rozhodnuto, přičemž případné nedostatky odůvodnění rozhodnutí z hlediska požadavků obsažených v ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. nesmí být na újmu uplatnění práv účastníka řízení, tj. nesmí bránit v tom, aby proti rozhodnutí mohl účastník formulovat dovolací důvody. Pokud stěžovatelé byli v dovolání schopni obsáhle brojit proti skutkovým i právním závěrům prezentovaným v rozsudku odvolacího soudu a důvodům, na nichž byl rozsudek založen, pak lze jen stěží argumentovat jeho nedostatečným odůvodněním.
18. Nejvyšší soud nesouhlasí ani s tvrzeným porušením práva na ochranu majetku. Aplikace §139 odst. 2 starého občanského zákoníku nebyla zkoumána z perspektivy zásluhovosti na udržení, zvelebení či zhodnocení společné věci, kteréžto kritérium by vyznívalo ve prospěch stěžovatelů, ale s ohledem na respektování zákonného a judikaturou precizovaného pravidla, jímž se řídí vztahy spoluvlastníků při hospodaření se společnou věcí. K tvrzené nemožnosti zhojit majetkový nárok při zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, k čemuž může dle stěžovatelů dojít až za několik desítek let, odkazuje Nejvyšší soud na úpravu v §1140 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "nový občanský zákoník"). Nejvyšší soud závěrem navrhuje ústavní stížnost odmítnout či zamítnout.
19. Stěžovatelé v replice zopakovali, že Nejvyšší soud ve vztahu k opakování důkazů odvolacím soudem opomíjí dikci §213 o. s. ř., jakož i judikaturu Ústavního soudu. Upozorňují na to, že v nálezu sp. zn. III. ÚS 3432/15 Ústavní soud odkazuje i na starší nálezy, které se týkaly též důkazů listinou. Stěžovatelé také trvají na tom, že hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry extrémně vybočující ze zásad spravedlivého procesu. Mají za to, že Nejvyšší soud neuvádí nic, čím by námitky stěžovatelů vyvracel. Nepostupovali způsobem, v důsledku kterého by vedlejším účastníkům c) a d) nedali "jakoukoliv možnost, aby se pro zamýšlenou investici mohl rovněž rozhodnout či se k ní vyjádřit". Je výrazem nepřípustného formalismu městského soudu i Nejvyššího soudu, pokud se soustředí na to, co bylo či nebylo uvedeno na pozvánkách na schůze spoluvlastníků, aniž by vzal kromě jiného v potaz, že právě na těchto schůzkách se vedlejší účastníci c) a d) mohli dozvědět všechny detailní informace o zamýšlených investicích, pokud by schůzky neignorovali. Stěžovatelé opakují, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo překvapivé, neboť odvolací soud zaujal právní názor odlišný od soudu prvního stupně, aniž účastníkům řízení takovou změnu právního názoru jakkoli avizoval a aniž by jim dal možnost na ni reagovat. Stejně tak stěžovatelé trvají na tom, že rozhodnutí odvolacího soudu je nedostatečně odůvodněno a skutková zjištění týkající se obsahu jednotlivých zápisů a pozvánek na schůzky spoluvlastníků jsou nekonkrétní.
20. Stěžovatelé dále uvádějí, že v §139 odst. 2 starého občanského zákoníku sice nevyjádřený, ale judikaturou Nejvyššího soudu dovozený požadavek, aby menšinový spoluvlastník dostal možnost se na rozhodování o společné věci podílet, je třeba vykládat a aplikovat materiálně, s ohledem na jeho účel a s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem daného případu. Připomínají, že vedlejší účastníci c) a d) i přes počáteční dohodu o společném postupu a investicích do společného pozemku zůstali nakonec zcela pasivní a o správu společného majetku nejevili žádný zájem.
21. K možnosti zohlednit náklady vynaložené stěžovateli a vedlejšími účastníky a) a b) při zrušení podílového spoluvlastnictví, tvrdí, že navzdory úpravě v §1140 nového občanského zákoníku jde o možnost spíše hypotetickou a obtížně realizovatelnou s ohledem na to, že jde o společnou příjezdovou cestu a nezbytné inženýrské sítě.
V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
22. Ústavní soud se nejprve zabýval námitkou porušení procesních práv stěžovatelů neprovedením důkazů listinou městským soudem jako soudem odvolacím. Úkolem Ústavního soudu je chránit ústavně zaručená práva, přičemž jak Ústavní soud opakovaně uvádí, ne každý procesně vadný postup ve smyslu podústavního práva současně porušuje ústavně zaručená práva a svobody. Ani procesně vadný postup proto nemusí vždy vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2930/18 ze dne 26. 2. 2019 či usnesení sp. zn. II. ÚS 2733/19 ze dne 21. 4. 2020, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
23. Jak správně upozorňují stěžovatelé, Ústavní soud v minulosti zrušil rozhodnutí odvolacího soudu v situaci, kdy odvolací soud odlišně hodnotil důkaz, aniž jej sám provedl, zároveň však Ústavní soud posuzuje případy vždy s ohledem na konkrétní podobu důkazního prostředku, jakož i průběh toho kterého řízení a respektování ústavních procesních práv v rámci daného řízení jako celku. Ústavní soud tak odmítá ústavní stížnosti namítající shora uvedený deficit tehdy, pokud postup soudu nebyl způsobilý ústavně zaručená procesní práva stěžovatelů porušit. K obdobným námitkám opětovného neprovedení důkazů odvolacím soudem a tvrzenému porušení §213 odst. 2 o. s. ř. Ústavní soud např. v usnesení sp. zn. IV. ÚS 1142/20 ze dne 30. 3. 2021 připomněl, že "jeho úkolem není dohlížet na "procesní čistotu" soudního řízení, nýbrž zkoumat, zda v něm jako celku nebyl jeho účastník (stěžovatel) zkrácen na svých základních právech procesní povahy, jež jsou mu ústavně zaručena čl. 36 a násl. Listiny. I s ohledem na další námitky v ústavní stížnosti obsažené je v posuzované věci stěžejní otázkou, zda stěžovatelka měla v daném soudním řízení možnost reálně a efektivně jednat, konkrétně skutkově a právně argumentovat (srov. čl. 38 odst. 2 Listiny)".
24. Ve vztahu k namítaným procesním vadám v řízení před obecnými soudy je tak nutno v kontextu konkrétního průběhu řízení posoudit, zda postup obecného soudu mohl zároveň porušit některé z ústavně chráněných procesních práv stěžovatelů (zde konkrétně kontradiktornost řízení a právo se k prováděnému důkazu vyjádřit).
25. Ústavní soud po vyžádání soudního spisu a seznámení se s předchozím průběhem řízení dospěl k závěru, že k porušení ústavně zaručených procesních práv stěžovatelů v posuzované věci nedošlo. Namítaným neprovedeným důkazem, z něhož městský soud dovodil, že seznámení vedlejších účastníků c) a d) s jednotlivými investičními záměry ostatních spoluvlastníků nebylo dostatečně konkrétní, byly listiny (pozvánky na schůzky, resp. zápisy ze schůzek), které byly součástí spisu a jejichž obsah byl všem účastníkům řízení znám. Z hlediska spravedlivého procesu a kontradiktornosti řízení není nutné klást stejné požadavky na opětovné provádění důkazů různé druhu, typicky listinou založenou ve spise, na straně jedné, a např. výslechem svědka či znalce, na straně druhé. K předmětným listinám se účastníci řízení mohli vyjádřit v předchozích fázích řízení, každá ze stran mohla vyjádřit názor na to, zda z nich plyne či neplyne řádné, resp. dostatečné předestření investičního záměru (resp. investičních záměrů). Konečné posouzení však náleží soudu. Pokud na základě totožných listin dospěl odvolací soud závěru, že předestření investičního záměru nebylo dostatečně konkrétní, neboť vedlejším účastníkům c) a d) sice bylo v hrubých rysech nastíněno, o čem se bude na konkrétních schůzkách jednat a hlasovat, zároveň jim však nebyly sděleny informace o konkrétních projektech a rozpočtech, z nichž by bylo možno dovodit alespoň přibližnou výši jednotlivých investic a jejich charakter, nelze jeho postup, resp. závěr z ústavního pohledu zpochybnit. Šlo o listiny založené ve spise, všem stranám sporu známé, k nimž se všichni mohli v rámci řízení jako celku dostatečně vyjádřit, jejich obsah sám o sobě nebyl sporný a jejich opětovné přečtení, shrnutí, či předložení k nahlédnutí při jednání odvolacího soudu by na jejich obsahu nemohlo ničeho změnit. Všem stranám řízení bylo zjevné, že předmětem sporu je právě otázka dostatečného seznámení vedlejších účastníků c) a d) s investičními záměry stěžovatelů a vedlejších účastníků a) a b) do společného majetku, tudíž možnost k této věci navrhovat důkazy a tvrdit rozhodné skutečnosti byla stěžovatelů poskytnuta. Nelze pominout ani to, že původním rozsudkem obvodního soudu č. j. 5 C 49/2012-189 ze dne 18. 6. 2015 byla žaloba stěžovatelů zamítnuta právě z důvodu neprokázání seznámení vedlejších účastníků c) a d) s charakterem a výší investic do společného majetku, přičemž následné kasační usnesení městského soudu č. j. 72 Co 395/2015-233 ze dne 3. 2. 2016 zrušilo citovaný rozsudek obvodního soudu z důvodu, že obvodní soud dospěl k závěru o neunesení důkazního břemene bez toho, aby stěžovatele předem poučil dle §118 odst. 1 a 3 o. s. ř. Po poučení stěžovatelů o potřebě tvrdit a prokázat, že o svých investičních záměrech vedlejší účastníky c) a d) dostatečně seznámili, bylo tedy zřejmé, co mají stěžovatelé tvrdit a prokázat, resp. na prokázání jakých skutečností výsledek sporu závisí. Následná rozhodnutí (byť i negativní) již v tomto ohledu nemohla být pro stěžovatele překvapivá. Právní kvalifikace posuzované situace byla stále shodná a městský soud nevycházel z důkazů, ani tvrzení, které by stěžovatelům nebyly známy, resp. se k nim nemohli v rámci řízení vyjádřit a předestřít soudu svou argumentaci.
26. Z principu kontradiktornosti řízení mj. plyne, že účastníci řízení nemohou být překvapeni zcela nepředvídatelným výsledkem řízení. Soudy proto nesmí založit své rozhodnutí na skutkových zjištěních a právním posouzení, k nimž se strany během řízení nemohly vyjádřit a které znamenají zásadní obrat v řízení (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva Čepek proti České republice ze dne 5. 9. 2013, stížnost č. 9815/10, §48). S ohledem na procesní vývoj v nyní posuzované věci však nelze dospět k závěru, že opětovné neprovedení důkazu některými listinami založenými ve spise, bylo způsobilé porušit ústavně chráněná procesní práva stěžovatelů, zejména kontradiktornost řízení a možnost skutkově i právně argumentovat, resp. vyjádřit se k prováděným důkazům.
27. Konečné posouzení stěžovateli předložených dokumentů (jejichž obsah byl stále stejný a žádnou ze stran nezpochybněn co do své pravosti či úplnosti) z pohledu dostatečné konkrétnosti předestření investičního záměru, je otázkou hodnocení důkazů, nikoli jeho opětovného provedení.
28. K samotnému procesu hodnocení důkazů Ústavní soud pro úplnost dodává, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Pokud jde o pouhou věcnou polemiku se správností rozhodnutí, resp. se způsobem hodnocení důkazů, není v kompetenci Ústavního soudu suplovat činnost další soudní instance. Z předchozích fází řízení, jakož i z poučení, které se dle §118 o. s. ř. stěžovatelům dostalo, bylo všem stranám sporu zřejmé, že klíčová a sporná je právě otázka, zda byli menšinoví vlastníci dostatečně konkrétně seznámeni s chystanými investicemi ze strany většinových spoluvlastníků. Městský soud vyšel z toho, že "ze zápisů ze schůzek spoluvlastníků konaných v průběhu let 2009 až 2011 a z pozvánek, které žalovaní na tyto schůzky dostávali, však vyplývá, že žalovaní sice byli na tyto schůzky zváni, současně jim však bylo pouze v hrubých rysech nastíněno, o čem se bude na předmětných schůzkách jednat a hlasovat. Informace o konkrétních projektech a rozpočtech, z nichž by bylo možné dovodit alespoň přibližnou výši jednotlivých zamýšlených investic a jejich charakter, však žalovaným sděleny nebyly". Po prostudování spisového materiálu nelze závěr městského soudu o tom, že pozvánky obsahovaly pouze rámcové vymezení investičního záměru ("v hrubých rysech)" považovat za excesivní hodnocení důkazů, resp. za závěr, který by nebylo možno z posuzovaných listin vyvodit. Stěžovatelé staví argumentaci primárně na tom, že vedlejší účastníci byli zváni na schůzky, na nichž se mohli podrobnosti dozvědět a odkazují též na zápisy ze schůzek. Pokud však soudy dospěly k závěru, že samotná pozvánka nepředstavuje seznámení protistrany s konkrétní investiční akcí (co do druhu a výše investice), nelze tomuto závěru ničeho vytknout. Pokud v pozvánkách byly zmíněny podrobnosti o již dříve uskutečněných investicích, což mj. citují stěžovatelé též v ústavní stížnosti, nejde o seznámení se chystaným záměrem, ale informaci ex post. Totéž se týká zápisů z již uskutečněných schůzek. Hodnocení důkazů provedeného městským soudem tak nepředstavuje shora označenou situaci, kdy by závěry soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývaly.
29. Stěžovatelé se ve své podstatě dovolávají s odkazem na formalistický přístup soudů odlišného výkladu §139 odst. 2 starého občanského zákoníku, než který plyne z judikatury Nejvyššího soudu. V napadeném rozhodnutí dovolacího soudu je vyloženo, že závěr městského soudu koresponduje judikatuře dovolacího soudu a v úvahách dovolacího soudu vyjádřených v napadeném rozhodnutí neshledává Ústavní soud pochybení zdůvodňující kasační zásah Ústavního soudu. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 599/99, od něhož se dle stěžovatelů měl městský soud odchýlit, plyne následující: "Pokud zákon stanoví, že rozhodují spoluvlastníci většinou, počítanou podle velikosti jejích podílů, pak z toho vyplývá, že nerozhoduje jen většina, aniž by menšinovému spoluvlastníku byla dána jakákoliv možnost, aby se pro zamýšlenou investici mohl rovněž rozhodnout či se k ní vyjádřit. To lze dovodit i z logického výkladu tohoto ustanovení: má-li vůbec v úvahu připadat dohoda spoluvlastníků nebo rovnost hlasů nebo nedosažení většiny musí být menšinovému spoluvlastníku záměr investici provést (a to jakého druhu a v jaké výši) ostatními spoluvlastníky předestřen, aby se tak mohl vyjádřit k tomu, zda s ní souhlasí či nikoliv (a také případně uvážit možnost zrušení a vypořádání spoluvlastnického vztahu)". Z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu tedy plyne povinnost informovat spoluvlastníka o chystané investici, jak co do jejího druhu, tak její výše. Požadavek soudů plynoucí z napadených rozhodnutí, že stěžovatelé měli prokázat, že seznámili vedlejší účastníky c) a d) s konkrétní výší jednotlivých zamýšlených investic, tak není rozporná s dosavadní praxí, resp. nepředstavuje dezinterpretaci rozhodovací praxe Nejvyššího sodu, jak městskému soudu vytýkají stěžovatelé. Sám tento požadavek plynoucí z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a aplikovaný v dané věci ani není způsobilý porušit majetková práva většinových vlastníků (v daném případě stěžovatelů), neboť neznemožňuje většinovým spoluvlastníkům disponovat s majetkem, ani do něj investovat, nevyžaduje k nakládání s majetkem souhlas menšinových spoluvlastníků, ani neznemožňuje většinovým spoluvlastníkům vymáhat od menšinových spoluvlastníků náhradu za společnou investici, pokud jsou menšinoví spoluvlastníci předem seznámeni s jednotlivými investičními záměry většinových spoluvlastníků. Požadavek, že má jít o seznámení "co do druhu a výše" konkrétní investice není jakkoli přehnaný či nepřiměřený, zároveň tento požadavek vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu časově předcházející vzniku nyní posuzovaného sporu.
30. Ústavní soud nemůže přisvědčit ani námitce nedostatečného zdůvodnění, neboť jakkoli odvolací soud zdůvodnil rozporovanou pasáž stručně a přímo necitoval různé pasáže z pozvánek na schůzky, je z odůvodnění rozhodnutí zřejmé, proč a za základě jakých argumentů dospěl k závěru o zamítnutí žaloby stěžovatelů.
31. Ústavní soud tak uzavírá, že po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti, obsahu napadených rozhodnutí, jakož i vyžádaného spisu a vyjádření učiněných v řízení před Ústavním soudem, nemůže přisvědčit stěžovatelům, že by napadená rozhodnutí porušila jejich ústavně zaručená práva.
32. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. července 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu