ECLI:CZ:US:2021:3.US.364.21.1
sp. zn. III. ÚS 364/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Roberta Urbana, zastoupeného JUDr. Janem Polou, advokátem, sídlem Teslova 1125/2b, Ostrava, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. prosince 2020 č. j. 5 Cmo 227/2020-73, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti LDC, s. r. o., sídlem Hrušovská 3202/11, Ostrava, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") výrokem I. usnesení ze dne 3. 11. 2020 č. j. 8 Cm 134/2020-55 zastavil řízení, v němž se stěžovatel (žalobce), jakožto menšinový společník, domáhal po vedlejší účastnici řízení (žalované) poskytnutí informací (umožnění nahlédnutí do jejího účetnictví, zpřístupnění budovy a osobního vozidla). Výrokem II. uložil vedlejší účastnici řízení zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku 18 200 Kč a výrokem III. vrátil stěžovateli zaplacený soudní poplatek ve výši 4 800 Kč. Stěžovatel vzal žalobu zpět ještě před zahájením jednání, a to z toho důvodu, že krajský soud v jiném řízení usnesením ze dne 14. 7. 2020 č. j. 29 Cm 57/2020-75 zrušil účast stěžovatele v obchodní společnosti LDC, s. r. o., čímž stěžovatel ztratil aktivní věcnou legitimaci v řízení stávajícím. Zavinění za zastavení řízení spatřoval krajský soud výlučně na straně vedlejší účastnice řízení, která dlouhodobě porušovala právo stěžovatele na informace o jejím hospodaření.
3. K odvolání vedlejší účastnice řízení Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 17. 12. 2020 č. j. 5 Cmo 227/2020-73 změnil výrok krajského soudu o náhradě nákladů řízení tak, že určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok I.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Na rozdíl od krajského soudu dospěl vrchní soud k závěru, že neplnění informační povinnosti vedlejší účastnicí řízení, které bylo jednou z příčin pro vyvolání jiného řízení vedoucího ke zrušení účasti stěžovatele v obchodní společnosti LDC, s. r. o., nelze považovat za zaviněné zpětvzetí žaloby ve stávajícím řízení ve smyslu §146 odst. 2 věty druhé zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Podle vrchního soudu si stěžovatel musel být vědom, že ukončení jeho účasti ve společnosti bude mít zásadní vliv na jeho aktivní legitimaci v tomto řízení. Podle vrchního soudu vedlejší účastnice řízení svým chováním nezavinila zpětvzetí žaloby, a proto by měl podle §146 odst. 2 věty první o. s. ř. stěžovatel nahradit její náklady. Vrchní soud však dospěl k závěru, že byly splněny předpoklady pro aplikaci §150 o. s. ř., které spatřoval v okolnostech vztahů mezi účastníky řízení, a proto z důvodů zvláštního zřetele hodných žádnému z účastníků řízení nepřiznal náhradu nákladů řízení.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Zdůrazňuje, že žaloba na poskytnutí informací byla podána důvodně s tím, že netušil, zda jeho účast ve společnosti zanikne, ani kdy se tak případně stane. Nelze připustit, aby byly společníky podávány důvodně žaloby, avšak pokud jejich účast ve společnosti zanikne, nebude jim přiznána náhrada nákladů řízení. Za takového stavu je společníkovi odepřeno právo na soudní ochranu, neboť si musí vybrat, zda bude soudně vymáhat poskytnutí informací nebo se bude domáhat ukončení své účasti ve společnosti, a to s nejistým výsledkem. Stěžovatel dále namítá, že mu nebyl vytvořen dostatečný prostor vyjádřit se k odvolání vedlejší účastnice řízení, když její odvolání mu bylo doručeno dne 3. 12. 2020 a rozhodnuto bylo o něm již dne 17. 12. 2020. S poukazem na odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2017 sp. zn. III. ÚS 3592/16 (N 14/84 SbNU 167; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), z něhož vyplývá, že není udržitelné setrvávání na závěru, že zavinění za zastavení řízení podle §146 odst. 2 o. s. ř. je třeba posuzovat výlučně z procesního hlediska, konečně dovozuje, že vrchní soud rozhodl o nákladech řízení přepjatě formalisticky a svým postupem porušil kogentní §146 odst. 2 věta druhá o. s. ř., čímž své rozhodnutí zatížil libovůlí. Stěžovatel uzavírá, že vedlejší účastnici řízení měla být uložena povinnost k náhradě nákladů řízení podle §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
7. Stěžovatel brojí proti rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení v situaci, kdy řízení bylo zastaveno poté, co vzal žalobu zpět, když v důsledku zrušení jeho účasti v obchodní společnosti došlo ke ztrátě aktivní legitimace v tomto řízení, které je předmětem ústavněprávního přezkumu. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, čehož si je stěžovatel vědom, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05). Náhrada nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávního významu toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku výkladu a použití příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou výjimečné [např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000 (N 100/23 SbNU 23), ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145), ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 619/2000 (N 79/22 SbNU 165)].
9. Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení potom platí o to více pro rozhodování podle §150 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení soud může výjimečně, jsou-li pro to důvody hodné zvláštního zřetele, náhradu nákladů zcela nebo zčásti nepřiznat. Aplikace tohoto ustanovení je svou podstatou výjimečná, neboť pouze zjistí-li soud existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.
10. Z výše provedené rekapitulace stěžovatelových námitek se podává, že podstatou jeho polemiky je především nesouhlas s výkladem podústavního práva. V posuzované věci vrchní soud dovodil, že stěžovatel vzal žalobu zpět a z procesního hlediska tak zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Vrchní soud přitom neshledal, že by stěžovatel vzal žalobu zpět pro chování vedlejší účastnice řízení podle §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř., nýbrž naopak dospěl k závěru, že stěžovatel si musel být vědom, že výsledek jiného řízení (řízení o stěžovatelově žalobě na zrušení účasti ve společnosti) může vést ke ztrátě jeho aktivní legitimace pro podání žaloby ve stávajícím řízení. Vzhledem k tomu, že v řízení o žalobě na zrušení účasti ve společnosti byl stěžovatel úspěšný, tak zpětvzetím žaloby na poskytnutí informací v podstatě předešel meritornímu rozhodnutí, jímž by musela být jeho žaloba pro nedostatek aktivní věcné legitimace zamítnuta. Proto nelze mít proti závěru o aplikaci §146 odst. 2 věta první o. s. ř. žádné výhrady. Z tohoto hlediska se pak nyní posuzovaná věc odlišuje od stěžovatelem zmiňovaného nálezu sp. zn. III. ÚS 3592/16, v němž bylo obecným soudům vytknuto, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení podle §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. vyšly pouze z toho, že žalovaný po podání žaloby žalovanou částku zaplatil (i když ještě nenastala splatnost pohledávky), aniž by zohlednily důvodnost žaloby a skutečnost, že žalovaný jinou možnost postupu v řízení neměl. K tomu Ústavní soud dodal, že podání žaloby primárně sledovalo nikoliv uspokojení subjektivního práva žalobce, nýbrž inkasování nedůvodně přiznaných nákladů řízení.
11. Dospěl-li následně vrchní soud k závěru, že okolnosti daného případu představují důvody zvláštního zřetele hodné, pro které je namístě vedlejší účastnici řízení náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznat (§150 o. s. ř.), šlo o výsledek, který je za daného stavu ve prospěch stěžovatele, který by jinak musel vedlejší účastnici řízení nahradit náklady řízení. Uvedené závěry vrchního soudu považuje Ústavní soud za ústavně konformní. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se podává, že vrchní soud se předmětnou věcí náležitě zabýval a své rozhodnutí přezkoumatelným způsobem odůvodnil a rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval.
12. Ústavní soud rovněž nesdílí námitku stěžovatele, že mu nebyl poskytnut dostatečný prostor vyjádřit se k odvolání vedlejší účastnice řízení. Jak stěžovatel sám uvádí, vyjádření vedlejší účastnice řízení mu bylo doručeno dne 3. 12. 2020 a o odvolání bylo vrchním soudem rozhodnuto dne 17. 12. 2020. Z uvedeného tvrzení stěžovatele tedy vyplývá, že možnost vyjádřit se k odvolání vedlejší účastnice řízení mu zůstala zachována včetně přiměřeného časového prostoru (dobu 14 dnů, která uplynula od zaslání odvolání do vydání rozhodnutí, nepovažuje Ústavní soud za nepřiměřenou). Ve skutečnosti, že stěžovatel se k odvolání nevyjádřil (když v ústavní stížnosti mj. poukazuje na to, že by žádné jeho vyjádření stejně nemohlo změnit rozhodnutí vrchního soudu), nelze spatřovat pochybení, jemuž by z hlediska zásady rovnosti účastníků řízení bylo možné přiznat jakoukoliv ústavněprávní relevanci.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu