ECLI:CZ:US:2021:3.US.820.21.1
sp. zn. III. ÚS 820/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky X, zastoupené JUDr. Tarasem Morozem, advokátem se sídlem Balbínova 404/22, Praha 2, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 1. 2021, sp. zn. 0 Nt 20071/2020, a usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 ze dne 1. 12. 2020, č. j. 3 ZN 3016/2020-257, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4 a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na účinné opravné prostředky podle čl. 13 Úmluvy, právo na ochranu vlastnictví podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a princip zákazu libovůle a porušování legitimního očekávání, což stěžovatelka konkretizuje odkazem na čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny. Dále mělo být porušeno právo stěžovatelky podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se především podává, že Policie České republiky, Národní centrála proti organizovanému zločinu SKPV, Odbor výnosů a praní peněz, 1. oddělení, prověřuje podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti, jehož se měl dopustit podezřelý J. P. a M. S. tím, že dne 9. 12. 2019 J. P. jako jednatel stěžovatelky založil běžný účet vedený u FIO banky, a. s., jehož majitelem byla stěžovatelka a disponenti byli právě J. P. a M. S. Ještě v prosinci roku 2019 byly na zmíněný bankovní účet přijaty platby v celkové výši 762 496 200 Kč, a to od ruské společnosti, jež se má zabývat výrobu nafty (dále jen "ruská těžební společnost") s tím, že stěžovatelka bude této společnosti za uvedené prostředky zajišťovat dodávky materiálů a služeb pro výstavbu výrobního komplexu. Stěžovatelka však podle orgánů činných v trestním řízení nespecifikovala, jaké konkrétní služby bude pro ruskou těžební společnost zajišťovat, když sama stěžovatelka vznikla krátce před tím, než jí byly prostředky poskytnuty (mající základní kapitál ve výši 1 000 Kč) a jejím vlastníkem je jiná právnická osoba, jež se zabývá sociálními službami pro postižené a sídlí ve stejném bytovém domě jako stěžovatelka. Nadto krátce poté, co byly stěžovatelce uvedené prostředky ruskou těžební společnosti poukázány, chtěla stěžovatelka většinu z nich převést na účet ve Švýcarsku patřící společnosti XY, založené na Panenských ostrovech, a to z titulu údajné půjčky poskytnuté právě ze strany stěžovatelky.
3. Na základě uvedeného orgány činné v trestním řízení dovodily, že je dáno důvodné podezření, že osoby stojící za všemi v dané věci zúčastněnými právnickými osobami se pomocí smyšlených smluvních vztahů podílejí na trestné činnosti zastíráním původu peněžních prostředků, které byly stěžovatelce ruskou těžební společností poukázány. Tyto finanční prostředky přitom mohly být získány trestným činem na území Ruské federace a jejich zamýšleným převodem na společnost XY by bylo podstatně ztíženo nebo znemožněno zjištění jejich skutečného původu. Proto rozhodly orgány činné v trestním řízení o zajištění těchto finančních prostředků.
4. Dne 1. 12. 2020 vydalo Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 4 (dále jen "obvodní státní zastupitelství") ústavní stížností napadené usnesení, jímž nevyhovělo žádosti stěžovatelky o zrušení zajištění těchto finančních prostředků. Následná stížnost stěžovatelky podaná podle §141 a násl. zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř." nebo "trestní řád") byla ústavní stížností napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") zamítnuta, a to z důvodů stručně rekapitulovaných výše.
5. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, především ústavně zaručených práv a svobod. I když toto široce pojaté vymezení ochrany ústavnosti nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při rozhodování o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva podústavního, neboť k tomu jsou primárně povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, došlo-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [viz kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000 ze dne 29. 3. 2001 (N 53/21 SbNU 451), sp. zn. III. ÚS 303/04 ze dne 10. 3. 2005 (N 52/36 SbNU 555) a další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
7. Ústavní soud považuje za nutné také připomenout závěry své ustálené judikatury, dle níž je nutno možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu vykládat restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, ve kterých se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. např. usnesení ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. I. ÚS 2532/12, nebo usnesení ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 674/05).
8. Podobně ve věcech týkajících se uplatnění zajišťovacích prostředků v rámci trestního řízení Ústavní soud zdůraznil, že posuzovat jejich oprávněnost je především úkolem orgánů činných v trestním řízení. Kasační pravomoc Ústavního soudu se proto může projevit teprve tehdy, byly-li v řízení před obecným soudem porušeny ústavní procesní principy či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem [viz např. nález ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 3502/13 (N 63/73 SbNU 209)].
9. Majetkové zajišťovací instituty upravené v ustanovení §79a a násl. trestního řádu Ústavní soud obecně považuje [srov. především nález ze dne 13. 8. 2015, sp. zn. III. ÚS 3647/14 (N 147/78 SbNU 275)] za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 11 odst. 1 Listiny. Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srov. např. nález ze dne 2. 12. 2013, sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429), usnesení ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. II. ÚS 708/02, nebo usnesení ze dne 1. 7. 2004, sp. zn. III. ÚS 125/04]. Jak přitom již bylo uvedeno, jsou to v prvé řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je vyhodnotit ústavnost (resp. zákonnost) použití zajišťovacích nástrojů v trestním řízení, přičemž ty musí - při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení - posoudit opatření upravená v zákoně o výkonu zajištění majetku a opodstatněnost jejich aplikace.
10. Jak je z ústavní stížnosti patrno, stěžovatelka ústavní stížností napadá nikoliv samotné rozhodnutí o zajištění, nýbrž následná rozhodnutí obvodního státního zastupitelství a obvodního soudu, když tyto orgány nevyhověly jejímu návrhu na zrušení zajištění podle §79f tr. ř. Vysvětlily přitom, že u daného typu trestné činnosti je obvyklé, že pachatelé dokáží zpětně doložit řadu formálních dokumentů, jež mají prokazovat legální zdroj sporných prostředků. Naplnění skutkové podstaty shora popsaného trestného činu přitom nebrání, že se pachatelům nepodařilo prostředky pocházející patrně z trestné činnosti postupnými převody zcela zastřít (tedy v tomto případě převést na konto ve Švýcarsku). Stěžovatelka sice obsáhle argumentuje, že orgány Ruské federace údajně nevedou žádné trestní stíhání ani vyšetřování ruské těžební společnosti ani osob, jež tuto společnost řídí, nicméně v ústavní stížnosti dostatečně nevysvětluje pochybnosti, které jsou v napadených rozhodnutích popsány, tedy zejména, jak se malá obchodní společnost, jež se doposud zabývala například přestavbou vozů pro invalidy, může podílet na budování ropného těžebního zařízení, a to navíc v kontextu investice v rozsahu stovek milionů korun (tvrzení opomenutých důkazů ze strany orgánů činných v trestním řízení tak není podle Ústavního soudu zcela přiléhavé).
11. Právě nazíráno v daných konkrétních souvislostech je tak podle Ústavního soudu trvání zajištění finančních prostředků v dané věci zcela přiměřené a dostatečně odůvodněné, a to i v intencích nálezu sp. zn. III. ÚS 1396/07 ze dne 19. 3. 2009 (N 62/52 SbNU 609), na nějž mimo jiné stěžovatelka blanketně odkazuje.
12. Ústavní soud tedy uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelky a proto byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. dubna 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu