ECLI:CZ:US:2021:3.US.92.21.1
sp. zn. III. ÚS 92/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Pavla Kubíčka, zastoupeného JUDr. Filipem Matoušem, advokátem, sídlem Lazarská 6/11, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2020 č. j. 72 Co 369/2020-64, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České televize, sídlem Na Hřebenech II 1132/4, Praha 4, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby bylo zrušeno v záhlaví označené rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V řízení před obecnými soudy se vedlejší účastnice jako žalobkyně domáhala po stěžovateli zaplacení neuhrazeného televizního poplatku za období od srpna 2018 do září 2018 a od prosince 2018 do dubna 2019. Ještě před zahájením jednání ve věci samé vzala žalobu zpět z důvodu, že stěžovatel po podání žaloby uhradil dlužnou částku i s úroky z prodlení (celkem 1038 Kč). Obvodní soud pro Prahu 5 (dále "obvodní soud") usnesením ze dne 9. 9. 2020 č. j. 16 C 262/2020-55 řízení zastavil a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit náklady řízení ve výší 3 057 Kč, z toho 1 000 Kč soudní poplatek a 2 057 Kč náklady právního zastoupení.
3. Po odvolání stěžovatele do výroku o nákladech řízení bylo ústavní stížností napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") rozhodnutí soudu prvého v napadeném výroku potvrzeno.
II. Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel tvrdí porušení práva na soudní a jinou právní ochranu garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny tím, že se městský soud nevypořádal s jeho argumenty, které vznesl proti způsobu výpočtu nákladů řízení ze strany obvodního soudu. Konkrétně stěžovatel namítal a v ústavní stížnosti opakuje, že vedlejší účastnice doručovala předžalobní výzvu na nesprávnou adresu, ačkoli má přístup do centrální evidence obyvatel a měla doručovat na tam uvedenou adresu, jakož i to, že náklady právního zastoupení ve výši 2 057 Kč měly být soudem kráceny dle §14b odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) do výše dlužné částky zvýšené o DPH.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti je třeba vycházet z toho, že Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, nikoliv další revizní instancí v systému obecného soudnictví [viz např. nález ze dne 12. 3. 1997 sp. zn. I. ÚS 157/96 (N 26/7 SbNU 165)]. Ústavní soud zpravidla není povolán k přezkumu správnosti výkladu a aplikace podústavního práva ani k nápravě zjevných chyb, kterých se obecné soudy dopustí, neboť tím by byl stavěn do role pouhé další instance v soustavě soudů [nález ze dne 13. 3. 2013 sp. zn. IV. ÚS 512/12 (N 41/68 SbNU 419)].
8. V nyní posuzované věci se navíc ústavní stížnost týká nákladů řízení, navíc v bagatelní výši. Jak ke sporům o náklady řízení, tak ke sporům týkajícím se bagatelních částek, přistupuje Ústavní soud velmi zdrženlivě. Ústavní soud opakovaně a konstantně uvádí, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů a samotný spor o náhradu nákladů řízení obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02 či usnesení ze dne 6. 12. 2006 sp. zn. III. ÚS 255/05, všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz).
9. V bagatelních věcech je ústavní stížnost, byť s výhradou nutnosti individuálního posouzení v některých extrémních případech flagrantních pochybení s intenzivními reálnými dopady do sféry stěžovatelů, v podstatě vyloučena. Zpravidla totiž platí, že bagatelní částky "již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv" (srov. např. usnesení ze dne 3. 5. 2016 sp. zn. II. ÚS 918/16).
10. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že výše uvedená bagatelnost předmětu sporu zakládá (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové mimořádné okolnosti, které jej z hlediska ústavnosti činí významným [srov. např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]. Je přitom zejména na stěžovateli, aby vysvětlil a případně doložil, proč věc i přes svou bagatelní povahu vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14 či ze dne 8. 12. 2020 sp. zn. I. ÚS 2393/19). Nic takového však stěžovatel netvrdí a ani Ústavní soud neshledal, že by ve věci byly dány tak závažné či výjimečné důvody, které by navzdory výše uvedeným principům zdrženlivosti odůvodňovaly nutnost meritorního přezkumu.
11. K námitce chybného doručování Ústavní soud dodává, že pokud městský soud v napadeném usnesení uvedl, že "zmíněné výzvy byly žalovanému doručeny na adresu (...) uložením na poště, resp. vhozením do jeho schránky" a "žalobkyně tudíž neměla žádný objektivní důvod pátrat po jiné adrese žalovaného", jde o reakci, byť velmi stručnou, na argument stěžovatele týkající tvrzeného pochybení při doručování, resp. povinnosti doručovat pouze na adresu uvedenou v centrální evidenci obyvatel. Není nijak neobvyklé, že jednotlivci používají pro různé účely jinou doručovací adresu než tu, která je uvedena v centrální evidenci obyvatel. Možnost vedlejší účastnice nahlédnout do centrální evidence obyvatel nelze vykládat jako povinnost doručovat vždy na adresu tam uvedenou, neboť to může být nezřídka v rozporu s tím, jakou korespondenční adresu si jednotlivec vůči určité instituci sám zvolil. Ačkoli stěžovatel tvrdí a dokládá, že změnil trvalé bydliště již v roce 2010, nezaplacené televizní poplatky se týkají pouze dvou období v roce 2018, resp. 2019. Pokud vedlejší účastnice doručovala, mj. vhozením do poštovní schránky, opakované výzvy k úhradě televizního poplatku na poslední adresu, kterou stěžovatel sdělil vedlejší účastnici, nelze proti závěru, že "žalobkyně tudíž neměla žádný objektivní důvod pátrat po jiné adrese žalovaného", tedy např. využít informace z centrální evidence obyvatel, ničeho namítat.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. května 2021
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu