ECLI:CZ:US:2021:4.US.1001.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1001/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky právnické osoby Společenství vlastníků X, zastoupené Mgr. Janem Švárou, advokátem, sídlem Duškova 164, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. února 2021 č. j. 29 ICdo 146/2019-512 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. června 2019 č. j. 14 VSOL 289/2019-456, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a 1. Kazimíra Heczka, 2. obchodní společnosti 4ALL Production s. r. o., sídlem Národních hrdinů 886, Praha - Dolní Počernice, 3. Hany Coriové, 4. Drahomíry Cormier, 5. Ing. Michala Čapka, 6. obchodní společnosti ESPRO s. r. o., sídlem Pobřežní 1804/5, Cheb, 7. Ivany Hájkové, 8. Miroslava Hejny, 9. Dany Hejnové, 10. Ing. Luboše Chasáka, 11. Ireny Chasákové, 12. Olgy Jopkové, 13. Mgr. Josefa Novotného a 14. Denisy Novotné, 15. Jana Pačese, 16. Jany Pospíšilové, 17. Martina Průši, 18. Antonína Skřivana, 19. Antonína Skřivana, 20. Ing. Květuše Skřivanové, 21. Ing. Lubomíra Spousty, 22. Ing. Michaely Spoustové, 23. Mgr. Tomáše Svobody, 24. Bc. Ivety Svobodové, 25. Halky Svobodové, 26. Zuzany Šafrhansové, 27. Josefa Šlemra a 28. Jaroslavy Šlemrové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces (sc. práva na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a insolvenčního rejstříku se podává, že Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 3. 1. 2019 č. j. 36 ICm 4288/2014-361 zamítl návrh stěžovatelky a vedlejších účastníků 2. až 28. (dále též jen "žalobci") na určení, že pohledávka věřitele - vedlejšího účastníka 1. (dále jen "žalovaný") přihlášená jím ve výši 3 900 000 Kč do insolvenčního řízení dlužnice PROPERTY & HOUSING, a. s., (vedeného u krajského soudu pod sp. zn. KSOS 36 INS 33854/2013) a evidovaná pod č. P9 není pohledávkou po právu (výrok I), a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). V jeho odůvodnění krajský soud uvedl, že žalobci v řízení neprokázali, že by žalovaný s dlužnicí (či dalšími osobami) "uměle vytvořili" přihlášenou pohledávku a že se naopak přiklonil ke skutkové verzi žalovaného, která se mu za současného stavu uvedených tvrzení a předložených důkazů jevila jako logická a žalobci nevyvrácená, tj. že mezi žalovaným a dlužnicí byla dne 19. 6. 2012 uzavřena kupní smlouva, jejímž předmětem byla blíže specifikovaná bytová jednotka se spoluvlastnickým podílem na společných částech příslušné budovy a pozemcích v katastrálním území Dolní Počernice (dále jen "bytová jednotka"). Na jejím základě žalovaný jako kupující zaplatil kupní cenu ve výši 3,9 mil. Kč, a to prostřednictvím exekutorské úschovy, načež dne 28. 6. 2012 soudní exekutor tuto částku vyplatil dlužnici. Následně smluvní strany dohodou ze dne 4. 10. 2012 kupní smlouvu zrušily z důvodu, že převod nebylo možné zapsat do katastru nemovitostí, protože k návrhu žalobců Okresní soud v Ostravě předběžným opatřením zakázal dlužnici s bytovou jednotkou nakládat. Současně byl sepsán exekutorský zápis o dohodě o splnění pohledávky dlužnice vzniklé z titulu vrácení kupní ceny, na jehož základě byla později nařízena a vedena exekuce.
3. K odvolání žalobců Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem rozsudek krajského soudu ve výroku I potvrdil, ve výroku II jej změnil tak, že žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 10 200 Kč, a rozhodl, že žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 6 800 Kč. Uvedený soud dospěl k závěru, že přes poučení podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o právních účincích uznávacího prohlášení dlužnice v exekutorském zápise (§558 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů) se ani doplněnými tvrzeními nepodařilo žalobcům vyvrátit domněnku o tom, že závazek dlužnice k datu sepisu uznávacího prohlášení trval nebo že nezanikl po sepisu tohoto zápisu. Skutečnost, že finanční prostředky nevložil do úschovy soudního exekutora žalovaný, nebo kdo je ve skutečnosti žalovanému půjčil, označil vrchní soud za nepodstatné s tím, že bylo prokázáno jejich vložení na účet dlužnice. Další tvrzení, že dlužnice neměla žádné finanční prostředky, a nebyl tak důvod sepisovat ujednání o přímé vykonatelnosti uznaného závazku, podle vrchního soudu existenci pohledávky žalovaného není způsobilé zpochybnit. Argumentaci žalobců, že tyto prostředky z účtu dlužnice vybrali její "majitelé" a že pohledávka žalovaného zanikla, když předmětné finanční prostředky byly dlužnicí vráceny osobám, které žalovanému půjčku poskytly, označil vrchní soud za nezpůsobilou zmíněnou domněnku vyvrátit, neboť stěžovatelé ani netvrdili, že by snad došlo k dohodě, na jejímž základě by pohledávka žalovaného za dlužnicí měla takto zaniknout, a i kdyby byly tyto prostředky dlužnicí vyplaceny, nemohlo by dojít touto platbou k zániku závazku dlužnice vůči žalovanému. Za nerozhodné pak považoval to, jaká byla dispozice s částkou odpovídající kupní ceně po poukázání na účet dlužnice, jakož i údajné tvrzení žalovaného před policejním orgánem, že mu u soudního exekutora nebylo zřejmé, co podepisuje, nebo že byla stanovena krátká doba k úhradě pohledávky žalovaného, a stejně tak nebylo podle vrchního soudu podstatné, zda měla dlužnice dostatek prostředků na její zaplacení.
4. Proti tomuto rozsudku brojili žalobci dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl s tím, že směřuje-li proti výrokům II a III (o nákladech řízení), není přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Směřuje-li proti výroku I (ve věci samé), pak toto dovolání, které by mohlo být přípustné jen podle §237 o. s. ř., podle Nejvyššího soudu přípustné nebylo, neboť na řešení dovolateli předestřených právních otázek napadené rozhodnutí vrchního soudu nespočívalo; současně Nejvyšší soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
II.
Stěžovatelčina argumentace
5. Po podrobné rekapitulaci průběhu soudního řízení a obsahu v něm vydaných rozhodnutí stěžovatelka namítá, že soudy nižších stupňů při svém rozhodování postupovaly jednak v rozporu s §132 o. s. ř., když přehlížely skutečnosti uváděné žalobci a jimi překládané důkazy tato tvrzení prokazující, a jednak v rozporu s §157 odst. 2 o. s. ř., když rezignovaly na vyložení toho, které skutečnosti mají za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily, proč neprovedly i další důkazy, jaký učinily závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudily pro právní stránce, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé.
6. Uvedl-li Nejvyšší soud, že není porušením práva na spravedlivý proces (sc. práva na soudní ochranu), nebudují-li obecné soudy své závěry na podrobné oponentuře a vyvrácení jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná, pak je podle stěžovatelky tento závěr formální a k tomuto případu nepřiléhavý. Soudům nižších stupňů, jak stěžovatelka dále uvádí, žalobci předložili ucelený skutkový stav věci, motiv žalovaného a dalších zúčastněných osob k jejich jednání, a popsali sofistikovaný způsob vyvedení majetku navzdory vydanému předběžnému opatření, aby věřitelům dlužnice nemohlo být nic z jejího majetku uhrazeno. Tyto soudy však příslušná tvrzení a důkazy dílem bagatelizovaly a dílem opomíjely, jako např. žádost o zjištění, kdo z hotovosti dlužnice den po vydání předběžného opatření vybral v hotovosti částku 3,9 mil. Kč, výslech Karla Sádla (člena představenstva dlužnice) k tomu, proč signoval předmětný exekutorský zápis se svolením k přímé vykonatelnosti, jde-li o závazek dlužnice vrátit uvedenou finanční částku, která v té době na jejím účtu nebyla. Přitom způsob vyvedení prostředků nebyl komplikovaný.
7. Nejvyšší soud spolu se soudy nižších stupňů podle stěžovatelky "uvázl" v přepjatém formalizmu, nepostihujícím podstatu věci, když uvedl, že žalovanému by svědčila stejná pohledávka z titulu vrácení zaplacené kupní ceny i v případě neplatnosti kupní smlouvy, což obstojí jako samostatný důvod pro zamítnutí žaloby. V případě faktické neexistence pohledávky žalovaného je podle stěžovatelky zbytečná úvaha vycházející z toho, že i při absolutní neplatnosti kupní smlouvy by žalovanému vznikla pohledávka z titulu bezdůvodného obohacení. Problém má podle ní spočívat v předpokladu soudů nižších stupňů, že matka Ing. Josefa Havelky (místopředseda představenstva dlužnice) předmětnou částku žalovanému skutečně půjčila a že ten skutečně kupní smlouvu uzavřel. Kdyby reflektovaly skutečný stav věci, tedy že fakticky žalovaný smlouvu o půjčce ani kupní smlouvu neuzavřel, byt nikdy neviděl, Karel Sádlo ani žalovaný sepis exekutorského zápisu neiniciovali ani nezajišťovali (byla to iniciativa Ing. Josefa Havelky), Karel Sádlo, resp. dlužnice nemohla žádnou částku vrátit, neboť ta byla s největší pravděpodobností Ing. Josefem Havelkou vybrána z účtu ještě předtím, než začal Karel Sádlo ve společnosti dlužnice formálně působit, byť tvrdil opak, tak by nemohly při právním hodnocení věci postupovat tak, jak postupovaly (v této souvislosti stěžovatelka poukazuje na výzvu vrchního soudu k prokazování neexistence dluhu podle exekutorského zápisu a na úvahu o případném bezdůvodném obohacení dlužnice).
8. Závěrem stěžovatelka vytýká obecným soudům, že věc neposoudily v kontextu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2003 sp. zn. 22 Cdo 505/2002 a rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1712/2004 (pozn.: míněn patrně rozsudek ze dne 16. 11. 2004 sp. zn. 22 Cdo 1772/2004), v důsledku čehož poskytly právní ochranu žalovanému a jemu spřízněným osobám namísto žalobcům. V této souvislosti upozornila na přípis žalobců ze dne 18. 12. 2018, kde jsou uvedeny rozhodné skutečnosti a ke každé z nich je navržen konkrétní důkaz, a z něhož plyne časová souvislost jednotlivých kroků žalovaného a motiv jeho jednání. Z toho má být patrno faktické "vytunelování" majetku dlužnice.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
11. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že přihlášená pohledávka ve skutečnosti neexistuje (a nikdy neexistovala) a že byla vytvořena za účelem "vytunelování" majetku dlužnice, resp. k jeho zmenšení tak, aby jejím věřitelům nemuselo být nic uhrazeno. Uvádí, že v soudním řízení v tomto ohledu předestřela ucelenou skutkovou verzi, kterou také prokázala, soudy nižších stupňů však provedené důkazy buď bagatelizovaly, či opomenuly, resp. že své skutkové závěry v napadených rozsudcích řádně neodůvodnily.
12. Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci stály proti sobě dvě skutkové verze, přičemž bylo na stěžovatelce (i na ostatních žalobcích) jako žalobkyni, aby své tvrzení o předstíraném obchodu za účelem vytvoření fiktivní pohledávky žalovaného prokázala, což se jí však podle soudů nižších stupňů nezdařilo, naopak za prokázanou tyto považovaly verzi žalovaného, která se opírala zejména o provedené listinné důkazy (tedy že dlužnici uhradil kupní cenu za bytovou jednotku, následně že byla kupní smlouva zrušena z důvodu, že nemohlo dojít k zápisu vlastnického práva žalovaného do katastru nemovitostí, a dlužnice žalovanému uhrazenou kupní cenu nevrátila). Stěžovatelka v ústavní stížnosti argumentuje obdobně jako v soudním řízení, soudy nižších stupňů se touto argumentací zabývaly a dostatečným způsobem se s ní vypořádaly v odůvodnění napadených rozhodnutích.
13. Těžiště ústavní stížnosti přitom spočívá ve vyjádření stěžovatelčina nesouhlasu s tím, jak soudy nižších stupňů provedené důkazy či stěžovatelkou tvrzené skutečnosti hodnotily, když jim nepřiložily takovou "váhu", jakou by podle stěžovatelky měly mít, případně když tyto nepovažovaly za relevantní. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje, že mu nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, a to ani v případě, že by se s tímto hodnocením sám neztotožňoval; o svém zásahu do této rozhodovací činnosti by mohl uvažovat za předpokladu, že by skutkové (a potažmo právní) závěry obecných soudů byly v extrémním rozporu s provedenými důkazy, tj. neměly by v nich žádnou oporu, anebo dokonce by s nimi byly v rozporu [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255), ze dne 11. 11. 2003 sp. zn. II. ÚS 182/02 (N 130/31 SbNU 165), ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377); takováto vada zpravidla vzniká v důsledku zjevného věcného omylu či evidentní logické chyby. Samotná skutečnost, že by provedené důkazy bylo eventuálně možné vyhodnotit i s jiným (stěžovatelkou požadovaným) výsledkem, tak opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže.
14. Nutno dále zmínit, že stěžovatelka namítá rovněž opomenutí části provedených důkazů soudy nižších stupňů, nelze však vyvodit, že by mělo jít o případ kvalifikované vady v podobě tzv. opomenutých důkazů, kdy obecný soud buď nevyhoví důkaznímu návrhu účastníka řízení, aniž by tento svůj postup řádně odůvodnil, anebo provedený důkaz v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů nezohlední při ustálení skutkového stavu, tj. neučiní jej předmětem svých úvah v odůvodnění rozhodnutí, a to buď vůbec, anebo tak učiní neadekvátním způsobem, tj. neodpovídajícím jeho významu [viz nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93 (N 49/2 SbNU 87), ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94 (N 10/3 SbNU 51), ze dne 15. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 51/96 (N 57/8 SbNU 69), ze dne 20. 2. 2002 sp. zn. II. ÚS 213/2000 (N 19/25 SbNU 143), ze dne 11. 11. 2003 sp. zn. II. ÚS 182/02 (N 130/31 SbNU 165)].
15. Na stěžovatelkou uváděné skutečnosti, jež byly prokázány provedenými důkazy, popř. které měly či mohly být prokázány jí navrženými důkazy (např. vědomost dlužnice o nedostatku prostředků na vrácení kupní ceny, dohodnutí krátké lhůty na vrácení peněz atd.), ovšem soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí zareagovaly (viz zejména bod 21 rozsudku vrchního soudu, bod 51 rozsudku krajského soudu). Dlužno dodat, že krajský soud rovněž zdůvodnil, proč nevyhověl stěžovatelčiným důkazním návrhům (viz bod 34 napadeného rozsudku), a tudíž ani v tomto ohledu o případ tzv. opomenutých důkazů nejde.
16. Stěžovatelka sice naznačuje, že vznikl zmíněný "extrémní rozpor", v čem ale konkrétně by měl spočívat, již blíže nespecifikuje. Poukazuje na některé skutečnosti, které by jistě její tvrzení mohly do určité míry podporovat (a tudíž zpochybňovat skutkovou verzi žalovaného), z hlediska ústavnosti však nelze nic vytknout krajskému soudu, konstatoval-li, že byť v řízení nebyl vyloučen zastřený charakter jednání žalovaného a dlužnice, podstatné je, že tento nebyl žalobci prokázán mimo jakoukoliv pochybnost, a ani "s velkou mírou pravděpodobnosti", a tedy že stěžovatelka k danému tvrzení neunesla své důkazní břemeno. Možno jen dodat, že stěžovatelkou uváděné skutečnosti mají spíše povahu indicií (byť závažných), nicméně zda provedené nepřímé důkazy, které mají stěžovatelčinu verzi podporovat, utvoří dostatečně uzavřený kruh, je z povahy věci (viz výše) zásadně na úvaze soudů obecných, do níž by mohl Ústavní soud zasáhnout výjimečně, kdy by bylo mimo pochybnost, že takový kruh vznikl. O takovou situaci však v posuzované věci nejde. Ostatně, jak bylo v soudním řízení prokázáno, předmětné jednání žalovaného a Ing. Josefa Havelky, případně Karla Sádla, bylo předmětem i šetření policie, ta však k závěru o podezření ze spáchání trestného činu nedospěla (viz body 23 až 25 a 49 rozsudku krajského soudu).
17. Vytýká-li stěžovatelka Nejvyššímu soudu jeho úvahu, že i kdyby kupní smlouva byla neplatná, stejně by žalovanému vznikl nárok na vrácení kupní ceny (z titulu bezdůvodného obohacení dlužnice), pak šlo o reakci na dovolací námitku žalobců, podle které má být tato smlouva neplatným právním úkonem. Nejvyšší soud takto pouze vysvětlil, proč otázka (ne)platnosti kupní smlouvy nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., přičemž na příslušném závěru Ústavní soud nic závadného neshledal. Namítla-li stěžovatelka v této souvislosti, že vrchní soud a Nejvyšší soud neposoudily věc v kontextu výše označených judikátů, daný odkaz není přiléhavý, neboť zde Nejvyšší soud řešil konkrétní případy neplatnosti právních úkonů z důvodu obcházení zákona. Jak ale již bylo řečeno, otázka (ne)platnosti kupní smlouvy (a souvisejících úkonů) nebyla z hlediska existence pohledávky žalovaného za dlužnicí významná, přičemž skutková tvrzení stěžovatelky nespočívala v tom, že by měl žalovaný svými právními úkony obcházet zákon, ale že činil simulované právní úkony za účelem zmenšení majetku dlužnice, a tato její tvrzení se stěžovatelce v soudním řízení prokázat nepodařilo. Samotná skutečnost, že vrchní soud stěžovatelku poučil o důkazním břemenu k jejímu tvrzení, že dluh dlužnice vůči žalovanému ve skutečnosti neexistoval, by stěží mohla představovat zkrácení stěžovatelčiných ústavních procesních práv v daném řízení.
18. Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. května 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu