ECLI:CZ:US:2021:4.US.1250.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1250/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti obchodní společnosti JUVENTUS, insolvenční v. o. s., sídlem Šantova 719/2, Olomouc, zastoupené Ing. Mgr. Janou Popelkovou, MBA, advokátkou, sídlem třída Tomáše Bati 201/8, Zlín, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. února 2021 č. j. 75 ICm 1365/2020, 103 VSPH 108/2021-29 (KSPH 67 INS 24540/2019), za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Tomáše Němce, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že stěžovatelka je insolvenční správkyní blíže určeného dlužníka, proti němuž je vedeno insolvenční řízení u Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. KSPH 67 INS 24540/2019. Vedlejší účastník je věřitelem dlužníka a dne 15. 1. 2020 přihlásil svoji pohledávku do uvedeného insolvenčního řízení. Dne 14. 2. 2020 vyzvala stěžovatelka vedlejšího účastníka k předložení originálů směnek do dne 20. 2. 2020. Vzhledem k tomu, že vedlejší účastník požadované dokumenty ve lhůtě nedodal, dne 12. 3. 2020 stěžovatelka pohledávku vedlejšího účastníka popřela. V mezidobí stěžovatelka obdržela požadované dokumenty, přesto popření nevzala zpět.
3. Vedlejší účastník se proto dne 3. 4. 2020 žalobou u krajského soudu domáhal v tzv. incidenčním řízení určení, že jeho pohledávka je po právu. Krajský soud žalobu odmítl usnesením ze dne 10. 11. 2020 č. j. KSPH 75 ICm 1365/2020-16 (KSPH 67 INS 24540/2019), neboť stěžovatelka ve zprávě o přezkumu ze dne 7. 9. 2020 uvedla, že pohledávku ona ani insolvenční dlužník nepopírají.
4. Dne 19. 11. 2020 vzal vedlejší účastník žalobu zpět, neboť bylo vyhověno tomu, čeho se žalobou domáhal. Krajský soud proto usnesením ze dne 15. 1. 2021 č. j. 75 ICm 1365/2020-21 (KSPH 67 INS 24540/2019) zrušil svoje uvedené usnesení (sub 3), řízení zastavil a rozhodl, že nikdo z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vedlejší účastník proti uvedenému usnesení brojil odvoláním u Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"), v němž se domáhal změny nákladového výroku. Stěžovatelka se k odvolání nevyjádřila.
5. Vrchní soud napadeným usnesením změnil uvedené usnesení krajského soudu tak, že stěžovatelka zaplatí vedlejšímu účastníkovi 16 456 Kč jako náklady řízení před krajským soudem (výrok I.) a 2 239 Kč jako náklady odvolacího řízení (výrok II.). Podle vrchního soudu stěžovatelka nedbalým postupem zavinila, že vedlejší účastník podal důvodně žalobu, kterou vzal později zpět. Stěžovatelka nepostupovala řádně (postupovala "zmatečně"), neboť přestože dříve vyrozuměla vedlejšího účastníka o popření pohledávky, z jiných dokumentů se v dané době podávalo, že pohledávka byla zjištěna v plné výši. Stěžovatelka je proto povinna nahradit náklady řízení vedlejšího účastníka podle §202 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka nesouhlasí se svou povinností nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení. Tvrdí, že mezi zjištěným skutkovým stavem a právním hodnocením vrchního soudu v napadeném usnesení existuje "extrémní rozpor". Odkazuje přitom na bod 27 nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2020 sp. zn. II. ÚS 645/20 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), podle nějž je řádným postupem insolvenčního správce, vyzve-li nejdříve věřitele k doložení listinných důkazů předtím, než pohledávku popře a podá incidenční žalobu. Proto bylo namístě vedlejšího účastníka upozornit na chybějící listinné důkazy a vyzvat jej k jejich doplnění. Byl to naopak vedlejší účastník, kdo včas nedodal požadované listiny; první přezkum v insolvenční věci se přitom konal před jejich doručením stěžovatelce.
7. Stěžovatelka dále vrchnímu soudu vytýká, že rozhodl bez nařízení jednání. K odvolání se stěžovatelka nevyjadřovala, neboť nebylo možné z ničeho předpokládat, že vrchní soud zaujme k problematice nákladů řízení takový postoj.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní stížnost splňuje procesní předpoklady stanovené §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměla (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, tj. srozumitelně a logicky odůvodněna.
10. Zaprvé je třeba uvést, že napadené rozhodnutí se týká peněžité povinnosti v tzv. bagatelní výši. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu přitom platí, že jde-li o věci s tzv. bagatelní částkou, zakládá to (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji naopak co do ústavní roviny významnou činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]. Je především na stěžovatelce, aby v ústavní stížnosti vysvětlila (a případně doložila), proč věc přes "bagatelnost" částky vyvolává v její právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14).
11. Jde-li o kvantitativní hledisko, z ústavní stížnosti a dostupných podkladů se nepodává, že stěžovatelka by měla být - s ohledem na jeho osobní, sociální či majetkové poměry, eventuálně i další okolnosti - napadeným rozhodnutím podstatně dotčena na svých majetkových pozicích.
1. Na ústavněprávní rozměr věci nelze usuzovat ani z hlediska kvalitativního. Věc se ostatně týká nákladů řízení, k nimž se však Ústavní soud staví rezervovaně. Vychází z předpokladu, že přestože se stanovení nákladů řízení může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [viz např. usnesení ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02, ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05 či bod 23 nálezu ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. II. ÚS 2578/18 (N 89/94 SbNU 153)]. Toliko procesní povaha orgánem veřejné moci konstituovaného práva, resp. povinnosti způsobuje, že zde není zjevná reflexe ve vztahu k těm základním ústavně zaručeným právům a svobodám, které jsou chráněny předpisy ústavního pořádku. Východisko pro výjimku představují situace, kdy se rozhodnutí obecného soudu vyznačuje zmíněnými "kvalifikovanými vadami" (excesem, nepředvídatelností, libovůlí, absencí rozumného odůvodnění apod.) značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému; zesíleno je proto uplatnění zásady, že nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu (viz usnesení ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 3696/14).
2. Jde-li proto o nyní posuzovanou věc, žádné takové pochybení, natož v požadované intenzitě, Ústavní soud neshledává. Stěžovatelka chybně dovozuje nedostatky napadeného usnesení z přehlédnutých závěrů nálezu ze sp. zn. II. ÚS 645/20. Vrchní soud nespatřoval pochybení stěžovatelky v tom, že vedlejšího účastníka vyzvala k doložení listin nebo že jej toliko informovala o popření pohledávky, neboť na její výzvu v určené lhůtě nereagoval. Z napadeného usnesení se podává, že vrchní soud "zmatečnost" postupu stěžovatelky spatřoval v existenci rozporných informací v insolvenčním spise, jež vedlejšího účastníka oprávněně vedla k podání žaloby "z opatrnosti". Uvedené závažným excesem není, resp. pro tento závěr stěžovatelka nepředkládá žádné ústavněprávně relevantní důvody.
3. Tzv. kvalifikovanou vadou ve věci stěžovatelky není ani postup vrchního soudu v odvolacím řízení (sub 7). Sama stěžovatelka svou procesní pasivitou zavinila, že se vrchní soud nemohl vypořádat s jejími případnými argumenty. Sama přitom tvrdí, že motivem pro nečinnost v odvolacím řízení pro ni bylo její přesvědčení, že vrchní soud závěry krajského soudu přehodnocovat nehodlá. Možnost argumentovat v odvolacím řízení jí však vrchní soud neupřel.
4. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Proto ji z výše uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. června 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu