ECLI:CZ:US:2021:4.US.1331.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1331/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti spolku Za Dašice zdravější, z. s., sídlem Družstevní 473, Dašice, zastoupeného Mgr. Pavlem Černohousem, advokátem, sídlem Lublaňská 398/18, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. března 2021 č. j. 5 As 134/2018-45 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 28. března 2018 č. j. 52 A 62/2017-49, a s ní spojeném návrhu na zrušení části §84 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve slovech "nejpozději však do 1 roku ode dne, kdy bylo rozhodnutí oznámeno poslednímu z účastníků, kterým ho správní orgán byl oznámil; zmeškání úkonu nelze prominout", za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Ministerstva životního prostředí, sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10 - Vršovice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení napadených rozhodnutí s tvrzením, že jimi správní soudy porušily čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 35 odst. 1 Listiny. S ústavní stížností spojuje návrh na zrušení v záhlaví uvedeného ustanovení zákona č. 500/2004 Sb., správní řád.
2. Z ústavní stížnosti, doručených písemností a vyžádaného spisu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 As 134/2018 se podává, že stěžovatel je spolkem, jehož cílem je zamezit znečišťování ovzduší a poškozování životního prostředí průmyslovými podniky s provozovnami v katastru města Dašice a blízkém okolí. V roce 2004 byl na území města Dašice povolen zkušební provoz kataforesní linky (lakovna automobilových dílů). Krajský úřad Pardubického kraje (dále jen "krajský úřad") k žádosti obchodní společnosti KATAFORESIS CZ, s. r. o. (dále jen "provozovatelka"), povolil provoz kataforesní linky jako tzv. velký zdroj znečišťování ovzduší rozhodnutím ze dne 25. 6. 2007 č. j. 27876-6/2007 OŽPZ/Ne. Odvolání proti němu zamítl vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 19. 9. 2007 č. j. 486-II/550/07/MOR. Obě uvedená rozhodnutí zrušil k žalobě stěžovatele a občana města Dašice Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 18. 3. 2011 č. j. 8 A 165/2010-162, neboť správní orgány, mimo jiného, neprovedly posouzení vlivů na životní prostředí (EIA).
3. Krajský úřad následně znovu provoz kataforesní linky povolil rozhodnutím ze dne 26. 5. 2010 č. j. KrU 38696/2010/OŽPZ/PI a odvolání proti němu zamítl vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 20. 5. 2011 č. j. 537550/11-Mor, 40710/ENV/l. Obě uvedená rozhodnutí znovu zrušil městský soud k žalobě dvou občanů města Dašice rozsudkem ze dne 21. 9. 2016 č. j. 6 A 256/2011-67, neboť správní orgány nerespektovaly závazný právní názor městského soudu v uvedeném rozsudku (sub 2), nevyžádaly-li ve věci stanovisko EIA orgánu ochrany ovzduší.
4. Mezitím krajský úřad rozhodnutím ze dne 26. 8. 2014 č. j. KrÚ 54512/2014/OŽPZ/Pi povolil k žádosti provozovatelky ze dne 19. 8. 2014 trvalý provoz uvedené kataforesní linky podle §13 odst. 2 zákona č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší (dále jen "zákon č. 201/2012 Sb."). Krajský úřad uvedené rozhodnutí oznámil dne 26. 8. 2014 toliko provozovatelce. Dne 13. 2. 2017 zjistil právní zástupce stěžovatele při nahlížení do správního spisu ve věci povolení provozu kataforesní linky k žádosti provozovatelky z roku 2007 (sub 2 a 3), že krajský úřad vydal rozhodnutí ze dne 26. 8. 2014, a proto proti němu stěžovatel a občan města Dašice dne 28. 2. 2017 brojili odvoláním. Vedlejší účastník odvolání zamítl rozhodnutím ze dne 26. 5. 2017 č. j. 534550/17-Mor, 24462/ENV/17 jako opožděné podle §84 odst. 1 správního řádu, neboť tzv. objektivní odvolací lhůta stěžovateli a občanovi města Dašice, jako účastníkům správního řízení podle §27 odst. 2 téhož zákona, uplynula dne 26. 8. 2015.
5. Stěžovatel brojil proti uvedeným dvěma rozhodnutím krajského úřadu a vedlejšího účastníka správní žalobou. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") žalobu proti uvedenému rozhodnutí vedlejšího účastníka zamítl (výrok I.) a proti rozhodnutí krajského úřadu odmítl (výrok II.) napadeným rozsudkem. Krajský soud zdůraznil, že každý tzv. opomenutý účastník podle dříve platného zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů, mohl požadovat doručení rozhodnutí a podat proti němu odvolání. Správní řád již však takovou možnost tzv. opomenutým vedlejším účastníkům neposkytuje, váže-li počátek tzv. objektivní odvolací lhůty k okamžiku doručení rozhodnutí poslednímu z účastníků, kterému správní orgán rozhodnutí oznámil. Správní řád přitom zvýhodňuje tzv. hlavní účastníky (§27 odst. 1 téhož zákona), neboť jsou-li opomenuti, tzv. objektivní lhůta pro ně neplatí.
6. Kasační stížnost stěžovatele zamítl Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem. Z něj se podává, že Nejvyšší správní soud důsledky použití §84 odst. 1 správního řádu, který stanoví jednoroční tzv. objektivní odvolací lhůtu pro tzv. opomenuté vedlejší účastníky, se mohou jevit jako nepřiměřeně tvrdé, neboť je zbavuje možnosti účastnit se řízení a hájit svá práva. Po uplynutí určitého času však dostává přednost právní jistota subjektů, které postupovaly s důvěrou ve vydané rozhodnutí. Namítal-li stěžovatel, že v jeho věci jej správní orgány jako účastníka opomenuly úmyslně, Nejvyšší správní soud odkázal na rozsudky ze dne 27. 11. 2013 č. j. 8 As 111/2012-30, ze dne 5. 12. 2013 č. j. 9 As 131/2013-53, ze dne 4. 2. 2015 č. j. 3 As 136/2015-30 (sic) či ze dne 25. 10. 2017 č. j. 10 As 21/2017-83, podle nichž tzv. objektivní odvolací lhůta ve správním řízení podle §84 odst. 1 správního řádu je přiměřeným řešením kolize právní jistoty dalších účastníků řízení a práv tzv. opomenutých účastníků. Podle Nejvyššího správního soudu jsou nadto lhůty k podání opravných prostředků běžným nástrojem k dosažení právní jistoty a hospodárnosti řízení; jednoletá tzv. objektivní lhůta přitom není "excesivně krátká".
7. Tvrdost §84 odst. 1 správního řádu nadto zmírňuje zaprvé, že u tzv. hlavních účastníků tzv. objektivní lhůta neplatí. Tzv. opomenutí účastníci mají zadruhé možnost bránit svá práva žádostí o obnovu řízení, byť se svou účinností nemůže rovnat odvolání jako řádnému opravnému prostředku, neboť důvody pro obnovu taxativně stanoví §100 odst. 1 a 3 správního řádu. Nejvyšší správní soud odkázal dále na usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 3721/14, ze dne 24. 3. 2017 sp. zn. I. ÚS 437/17, ze dne 22. 5. 2018 sp. zn. I. ÚS 75/18 a ze dne 4. 9. 2018 sp. zn. IV. ÚS 2891/18 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), v nichž Ústavní soud ústavní stížnosti v obdobných věcech odmítl jako zjevně neopodstatněné a neshledal §84 odst. 1 správního řádu v rozporu s ústavním pořádkem České republiky. Podle Nejvyššího správního soudu proto řešení zvolené zákonodárcem splňuje kritérium proporcionality. Nejvyšší správní soud jako obiter dictum závěrem uvedl, že postup krajského úřadu ve věci skutečně vzbuzuje "významné pochybnosti o způsobu vedení správního řízení".
II.
Argumentace stěžovatele
8. Stěžovatel tvrdí, že krajský úřad řízení o žádosti provozovatelky z roku 2014 (sub 4) úmyslně utajil. Stěžovatel je "o tomto úmyslu přesvědčen, přímé důkazy k tomu však nemá"; proto ani neočekával řešení věci v trestním řízení. Správním orgánům však byly známy závěry dřívějšího rozsudku sp. zn. 8 A 165/2010, jímž městský soud předchozí rozhodnutí správních orgánů zrušil "zejména z důvodu, že vůbec neproběhlo posouzení vlivů na životní prostředí". Nejvyšší správní soud nezohlednil úmyslné opomenutí stěžovatele jako účastníka řízení krajským úřadem při poměřování zásahu do jeho práv, byť si nezákonnost postupu krajského úřadu uvědomoval (viz obiter dictum v napadeném rozsudku). Nedostatečně se proto zabýval specifickou procesní situací, do které se stěžovatel dostal. Nejvyšší správní soud nadto chybně odkázal na svůj rozsudek sp. zn. 3 As 136/2015 (sub 6), který neexistuje, a judikaturu Ústavního soudu (sub 7), která na věc nedopadá. Nejvyšší správní soud rovněž opomenul princip, že nikdo nesmí těžit z vlastního protiprávního jednání. Krajský úřad přitom v nyní posuzované věci úmyslně porušil zákon, aby se vyhnul soudní kontrole.
9. Řešení předložené Nejvyšším správním soudem představuje návod, jak se "zbavit nepohodlných účastníků" a použití jednoroční tzv. objektivní odvolací lhůty ve věci stěžovatele "nahrává ne-řádnému výkonu veřejné správy". Uvedenou lhůtu proto lze použít pouze při opomenutí účastníků, s nimiž správní orgán jednal, avšak pouze jim opomenul rozhodnutí oznámit. Podle stěžovatele je proto použití kogentní normy v jeho věci nepřiměřené a stěžovatel se domáhá použití tzv. Radbruchovy formule. Per analogiam, je-li v občanském soudním řízení výjimečně uplatňován tzv. korektiv dobrých mravů, stejně tak měly správní soudy v nyní posuzované věci odmítnout použití v záhlaví uvedeného ustanovení zákona. O tom, že jednoroční lhůta je krátká, svědčí i délka soudního řízení správního vedeného městským soudem pod sp. zn. 6 A 256/2011 (sub 3) trvající "cca pět let". Rozsudek v uvedené věci přitom byl impulsem ke zjištění stěžovatele o "utajeném" rozhodnutí krajského úřadu. Řešení zvolené zákonodárcem nesplňuje již druhý krok testu proporcionality; šetrnějším řešením k právům tzv. opomenutých účastníků je např. tříletá lhůta k podání odvolání či uplatnění tzv. objektivní lhůty toliko na "neúmyslné" opomenutí účastníků řízení. Obnova řízení není "adekvátní náhradou", neboť "nedopadá na všechna rozhodnutí, ve kterých došlo k úmyslnému opomenutí účastníků". Stěžovatel nadto byl "bdělým" účastníkem řízení; tím spíše mu nelze vyčítat, že se pravidelně nedotazoval krajského úřadu, zda vede jiné správní řízení s obdobným předmětem, a nelze na něj přednášet negativní důsledky porušení zákona krajským úřadem. Použití v záhlaví uvedeného ustanovení správního řádu (roční tzv. objektivní odvolací lhůty) proto představuje porušení zásady zákonnosti výkonu veřejné moci, že nikdo nesmí těžit z vlastního protiprávního jednání, principu právního státu a ústavně zaručených práv stěžovatele na ochranu zdraví a příznivé životní prostředí. Stěžovatel proto navrhuje, aby Ústavní soud rovněž zrušil v záhlaví uvedené ustanovení zákona.
III.
Vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení
10. Soudce zpravodaj podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům, vedlejšímu účastníkovi řízení a krajskému úřadu, jemuž náleželo postavení vedlejšího účastníka řízení o ústavní stížnosti.
11. Nejvyšší správní soud ve vyjádření nejprve uvedl, že byť se i jemu jeví postup krajského úřadu ve věci "nelogický", stěžovatel nepředložil pádné argumenty a důkazy k tomu, že krajský úřad opomenul stěžovatele jako účastníka správního řízení úmyslně. V odůvodnění napadeného rozsudku nadto řádně stěžovateli vysvětlil, že v jeho věci nelze uplatnit žádnou výjimku z tzv. objektivní odvolací lhůty; smysl §84 odst. 1 správního řádu by tím byl popřen. Prolomení striktního trvání na plynutí lhůt by znemožnilo dosáhnout ochrany právní jistoty a stability právních vztahů založených pravomocným rozhodnutím. Nadto, podle §92 odst. 1 správního řádu je nadřízený správní orgán povinen zkoumat u opožděného odvolání, zda nejsou důvody pro obnovu řízení či pro zahájení přezkumného řízení. I po uplynutí tzv. objektivní odvolací lhůty proto existují zákonné prostředky pro ochranu práv stěžovatele. Trestněprávní řešení věci se stěžovatel výslovně brání; jde přitom o jeden ze způsobů ochrany práv, který stěžovateli právní řád poskytuje. Jde-li o odkazy na rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu, na věc stěžovatele je přiléhavá, a to zejména usnesení sp. zn. I. ÚS 75/18, v němž se Ústavní soud ústavností §84 odst. 1 správního řádu zabýval. Na věc nedopadá toliko usnesení sp. zn. I. ÚS 437/17; zmínka o něm se však do konečné verze odůvodnění napadeného rozsudku dostala omylem, stejně jako chybné označení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2015 č. j. 3 As 135/2014-30 (srov. sub 6). Uvedená pochybení však představují toliko "formální nepřesnosti".
12. Krajský soud se ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádřil.
13. Vedlejší účastník ve vyjádření uvedl, že z hlediska ochrany ovzduší byl provoz uvedené kataforesní linky povolen již v roce 2001. Nadto proběhlo posouzení vlivů záměru na životní prostředí (EIA) závěrem zjišťovacího řízení ze dne 10. 2. 2011 č. j. 9599/EN22 s tím, že záměr nemá vliv na životní prostředí. Došlo přitom k posouzení "nejproblematičtější části" záměru; jsou zaručeny nízké emise těkavých organických látek do venkovního ovzduší. V předcházejících soudních řízeních správních přitom bylo sporné, zda je uvedené posouzení vlivů na životní prostředí dostatečné, či nikoli; městský soud rozsudek sp. zn. 6 A 256/2011 vydal až po vydání rozhodnutí krajského úřadu, které stěžovatel napadl opožděným odvoláním. Rozhodné je rovněž to, že §41 odst. 5 zákona č. 201/2012 Sb. stanovil provozovatelce povinnost požádat o změnu nebo o nové povolení provozu, a to do 31. 8. 2014.
14. Krajský úřad se ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádřil. Vzhledem k tomu, že byl poučen, že za takové situace se má za to, že se svého postavení vedlejšího účastníka vzdává, nebylo s ním ve věci nadále jednáno.
15. Soudce zpravodaj zaslal doručená vyjádření stěžovateli na vědomí a k případné replice. Stěžovatel využil této možnosti a v replice uvedl, že vyjádření vedlejšího účastníka se netýká ústavnosti napadených rozhodnutí, nýbrž toliko "dílčích otázek" předcházejících a souvisejících správních řízení. Stěžovatel zdůrazňuje, že uvedené zjišťovací řízení z roku 2011 (sub 13) se týkalo jen posouzení čištění odpadních plynů, nikoli provozu jako celku. "Nově" stanovená povinnost provozovatelky zákonem č. 201/2012 Sb. nic nemění na povinnosti krajského úřadu vzít dotčené osoby za účastníky řízení. Co do nutnosti posouzení vlivů na životní prostředí byl pro krajský úřad závazný již rozsudek městského soudu sp. zn. 8 A 165/2010 (sub 2 in fine); nerespektoval-li krajský úřad jeho závazný právní názor, poukazuje to buď na "neodbornost ... úředníků", či "vědomé porušování zákona". Stěžovatel trvá na tom, že nezákonné opomenutí účastníků, lhostejno zda úmyslné či nikoli, se musí promítnout v možnosti neaplikovat tzv. objektivní odvolací lhůty.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
16. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
17. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení správním (či správním řízení nebo při procesním postupu jemu předcházejícímu), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
18. Těžištěm ústavní stížnosti stěžovatele je tvrzení neústavních důsledků použití jednoroční tzv. objektivní odvolací lhůty v jeho věci, neboť správní orgány jej úmyslně opomenuly jako (tzv. vedlejšího) účastníka řízení podle §27 odst. 2 správního řádu v nově zahájeném řízení se stejným předmětem, o němž bylo městským soudem vedeno soudní řízení správní; navrhuje proto zrušení v záhlaví uvedeného ustanovení správního řádu, jež uvedenou lhůtu stanoví a neumožňuje její prominutí v konkrétní věci, a v záhlaví uvedených rozhodnutí.
19. Ústavní soud vychází při hodnocení nyní posuzované věci ze svého ustáleně judikovaného předpokladu, že lhůta sama o sobě nemůže být neústavní [srov. nález ze dne 6. 6. 2001 sp. zn. Pl. ÚS 46/2000 (N 84/22 SbNU 205; 279/2001 Sb.) či bod 59 nálezu ze dne 12. 5. 2015 sp. zn. Pl. ÚS 55/13 (N 93/77 SbNU 339; 170/2015 Sb.)]; neústavní může být toliko pro konkrétní okolnosti, mezi něž patří zejména její nepřiměřenost ve vztahu k ní časově omezené možnosti uplatnění ústavně zaručeného práva, případně k ní vymezenému časovému úseku omezení subjektivního práva, a svévole zákonodárce při stanovení lhůty [srov. např. bod 32 nálezu ze dne 14. 7. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 25/19 (347/2020 Sb.)].
20. Pro Ústavní soud je proto rozhodné, že "horší" postavení stěžovatele jako tzv. vedlejšího účastníka ve správním řízení, jde-li o tzv. objektivní odvolací lhůtu, je odůvodněno zaprvé tím, že jeho práva v daném řízení jsou dotčena pouze zprostředkovaně (srov. bod 26 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2019 č. j. 6 As 24/2019-22). To značí, že zákonodárce při stanovení tzv. objektivní odvolací lhůty ve správním řízení nepostupoval svévolně. Zadruhé, stěžovatel své účastenství na uvedeném správním řízení dovozoval ze svého právního postavení jako spolku založeného za účelem ochrany přírody a krajiny. Jak se však podává z nálezu ze dne 26. 1. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 22/17 (124/2021 Sb.), z ústavního pořádku České republiky nelze dovodit povinnost státu zajistit uvedeným spolkům účastenství ve všech správních řízeních. Zájem na ochraně jeho právního postavení v uvedeném správním řízení je proto z ústavněprávního hlediska snížen a v tomto smyslu úvahy Nejvyššího správního soudu o přiměřenosti řešení zvoleného v §84 odst. 1 správního řádu, vycházející z jeho ustálené rozhodovací praxe a také z judikatury Ústavního soudu, v rozporu ze shora naznačenými východisky nejsou.
21. Jak dále vyplývá z bodu 15 usnesení ze dne 24. 3. 2020 sp. zn. IV. ÚS 3494/19, není a priori neústavní právní závěr, že tzv. odvolací lhůta ve správním řízení nijak neohraničená tzv. lhůtou objektivní se uplatní toliko na tzv. hlavní účastníky správního řízení, tj. nikoli na stěžovatele v nyní posuzované věci. Z bodu 8 usnesení ze dne 15. 2. 2017 sp. zn. I. ÚS 3829/16 (v této věci stěžovatel rovněž argumentoval úmyslem znemožnit účast na řízení) se dále podává, že znění napadeného ustanovení, jež tzv. objektivní odvolací lhůtu stanoví, je jednoznačné a nedovoluje prominutí zmeškání lhůty v konkrétní věci. V podrobnostech proto postačí odkázat na odůvodnění usnesení ze dne 15. 2. 2017 sp. zn. I. ÚS 3829/16 a ze dne 22. 5. 2018 sp. zn. I. ÚS 75/18 ve kterých se Ústavní soud, byť stručně, přiměřeností tzv. objektivní odvolací lhůty ve správním řízení zabýval.
22. Ústavní soud se dále soustředil na to, jak zdůraznil Nejvyšší správní soud (sub 11), zda stěžovatel pro uvedené tvrzení o úmyslném nezákonném jednání krajského úřadu předložil pádné argumenty a důkazy. Jak se podává z vyjádření vedlejšího účastníka, podání nové žádosti provozovatelkou v roce 2014 mohlo být motivováno povinností podle §41 odst. 5 (tou dobou nově přijatého) zákona č. 201/2012 Sb. (srov. poslední den lhůty k podání žádosti sub 13 in fine a skutečné datum podání žádosti provozovatelkou sub 4). Byť Ústavní soud nemá dostatek podkladů pro zjištění skutečné motivace krajského úřadu při postupu v uvedeném správním řízení, sám stěžovatel připouští, že pro prokázání jeho úmyslu nemá "přímé důkazy", a nadto se z dostupných podkladů podává, že provozovatelka měla relevantní důvod k podání nové žádosti pod hrozbou uplynutí lhůty ke splnění zákonné povinnosti. Nadto v době vedení řízení o žádosti provozovatelky z roku 2014 mohl být krajskému úřadu znám toliko rozsudek sp. zn. 8 A 165/2010, v němž, jak stěžovatel zdůrazňuje, šlo zejména o to, zda řádně proběhlo posouzení vlivů na životní prostředí (EIA). Ze samotného postupu krajského úřadu, byť mohl být nezákonný, se nepodává, že postupoval úmyslně.
23. Ve světle uvedeného je proto z ústavněprávního hlediska dostatečné i odůvodnění napadených rozsudků, byť sám Nejvyšší správní soud uznal dvě pochybení (sub 11). Jde však toliko o chyby v psaní, resp. jiné zřejmé nesprávnosti, které nemají vliv na srozumitelnost nosných důvodů napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu.
24. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. S ústavní stížností spojený návrh na zrušení v záhlaví uvedeného ustanovení správního řádu jako návrh akcesorický sdílí její osud (§74 zákona o Ústavním soudu), a proto jej Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. b) téhož zákona rovněž odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu