ECLI:CZ:US:2021:4.US.1420.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1420/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele L. K., zastoupeného Mgr. Michalem Přibilem, advokátem, sídlem Kadláčkova 894/17, Kopřivnice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. února 2021 sp. zn. 4 Tdo 94/2021, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. června 2020 sp. zn. 3 To 91/2020 a rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 10. října 2019 sp. zn. 19 T 27/2017, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Novém Jičíně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Novém Jičíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 7, čl. 8, čl. 10 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Novém Jičíně (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a odsoudil ho podle §329 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání třinácti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Dále podle §73 odst. 1 a 3 trestního zákoníku stěžovateli uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu služebního a pracovního poměru v bezpečnostních sborech České republiky na dobu třiceti měsíců. Podle §229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, odkázal poškozeného F. V. (dále jen "poškozený") se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti rozsudku okresního soudu podali odvolání stěžovatel a státní zástupce. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem podle §258 odst. 1 písm. b), písm. e) trestního řádu z podnětu odvolání státního zástupce zrušil rozsudek okresního soudu v celém rozsahu a za podmínek §259 odst. 3 písm. a), písm. b) trestního řádu znovu stěžovatele uznal vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a odsoudil ho podle §329 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon mu podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Dále podle §73 odst. 1 a 3 trestního zákoníku stěžovateli uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu služebního a pracovního poměru v bezpečnostních sborech České republiky na dobu jednoho roku. Podle §229 odst. 1 trestního řádu poškozeného odkázal se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání stěžovatele krajský soud podle §256 trestního řádu zamítl jako nedůvodné.
4. Podle krajského soudu se stěžovatel dopustil shora označeného trestného činu tím, že v konkretizovanou dobu na určeném místě v Novém Jičíně v souvislosti s výkonem pravomoci policejního orgánu jako člen hlídky speciální pořádkové jednotky Policie České republiky po provedené lustraci nevrátil občanský průkaz do rukou poškozeného, ale úmyslně jej upustil na zem, přičemž po následném "nezjištěném verbálním kritickém zhodnocení" tohoto postupu poškozeným mu v rozporu se základními povinnostmi policisty stanovenými v §9 a 11 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky (dále jen "zákon o policii"), a v rozporu s Etickým kodexem Policie České republiky úmyslně a bezdůvodně vyrazil z ruky mobilní telefon, který upadl na zem, čímž způsobil škodu ve výši 1 100 Kč, a nezasáhl proti jednání dalšího člena hlídky A. D. (jehož trestní věc byla rozhodnuta rozsudkem okresního soudu ze dne 4. 4. 2018 sp. zn. 19 T 27/2017 a krajského soudu ze dne 22. 8. 2018 sp. zn. 3 To 312/2018, dále jen "druhý obviněný"), nýbrž se na jeho protiprávním jednání podílel, když zajišťoval druhého obviněného při poutání poškozeného a spoutaného jej společně odvedli do služebního vozidla k provedení převozu na služebnu Policie České republiky, Obvodní oddělení Nový Jičín. Tímto bezdůvodným protiprávním jednáním způsobili stěžovatel a druhý obviněný poškozenému kromě uvedené hmotné škody též újmu spočívající v porušení jeho základních práv a svobod zaručených v čl. 7, čl. 8 odst. 1 a čl. 10 odst. 1 Listiny a v dehonestaci před přítomnými přihlížejícími občany.
5. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel namítá, že jeho jednání mělo být posouzeno nanejvýše jako možné kázeňské provinění, nikoli coby trestný čin. Odkazuje přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2018 sp. zn. 8 Tdo 1513/2017 kladoucí v souvislosti s tímto rozlišením důraz na osobu obviněného (služební hodnocení a opakované odměňování za nadstandardní pracovní výsledky), fakt, že se měl trestné činnosti dopustit před relativně delší dobou, a okolnost, že ani podezření z jejího spáchání nevedlo jeho nadřízené k rozhodnutí, jímž by byl postaven mimo službu.
7. Stěžovatel namítá, že k jeho jednání došlo v reakci na protiprávní jednání samotného poškozeného, nikoli bez jakéhokoli důvodu, jak dovodily soudy. Škoda způsobená poškozenému byla bagatelní, navíc stěžovatel pád mobilního telefonu nezpůsobil úmyslně. Ke zranění poškozeného nedošlo. Stěžovatel byl vysoce a opakovaně kladně služebně hodnocen a oceněn jako nejlepší pracovník svého oddělení za rok 2019 a dosud nebyl trestán.
8. Podle stěžovatele vykazuje skutková věta rozsudku krajského soudu odlišnosti od skutkové věty (zrušeného) rozsudku okresního soudu, ačkoli krajský soud ve veřejném zasedání provedl jediný důkaz, když zopakoval dokazování kamerovým záznamem, který byl pořízen "bez zvuku, za tmy a ze značné dálky".
9. Stěžovatel má za to, že soudy záměrně přehlížely důkazy (výpověď stěžovatele, druhého obviněného a svědka V.), podle kterých byl poškozený vyzván, aby poté, co jej vulgárně urážel, zůstal na místě (§114 zákona o policii). Nevyhověl-li této výzvě, dopustil se přestupku podle §47 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, v rozhodném znění, pročež mohl být zajištěn za použití donucovacích prostředků podle §26 odst. 1 písm. f) zákona o policii. Podle stěžovatele ze skutečnosti, že tato výzva není seznatelná z pořízeného videozáznamu, nelze dovodit, že vyslovena nebyla. Soudy nehodnotily ani (jak stěžovatel tvrdí, sníženou) věrohodnost poškozeného, který zpočátku uváděl, že byl vystaven od policistů surovému násilí, což bylo vyvráceno posudkem znalce z oboru soudního lékařství.
10. Stěžovatel dává najevo, že ve vyhrocené situaci se domníval, že druhý obviněný jednal správně a v souladu se zákonem. Událost navíc proběhla velmi rychle, nelze přesvědčivě dovodit, že pojal s druhým obviněným společný úmysl, tedy nemohlo jít o spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku. Za použití donucovacích prostředků odpovídal druhý obviněný, stěžovatel poškozeného pouze pomohl zvednout a odvedl jej do policejního vozidla. Soudy se nevypořádaly s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020 sp. zn. 8 Tdo 1549/2019, který podle stěžovatele zdůrazňuje "individuální odpovědnost" zasahujícího policisty za použití těchto prostředků. Navíc velitelem hlídky byl druhý obviněný, přičemž podle závazného pokynu policejního prezidenta ze dne 28. 11. 2012 o plnění základních úkolů služby pořádkové policie, čl. 13, platí, že: "velitel hlídky je určován, v případě výkonu hlídkové služby, ve vícečlenné nebo smíšené hlídce, je nadřízen všem členům hlídky, ukládá jim úkoly a odpovídá za jejich plnění". Stěžovatel tedy jednal v souladu s pokynem svého nadřízeného a jeho participace na zásahu nemohla v žádném případě dosáhnout intenzity trestného činu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Jde-li o rozsudek okresního soudu, který zrušil krajský soud, k rozhodování o jeho ústavnosti není Ústavní soud příslušný (není povolán eventuálně jej zrušit podruhé).
12. Dále Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku krajského soudu a usnesení Nejvyššího soudu byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána tato rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Následně Ústavní soud posoudil stěžovatelovu ústavní stížnost v těchto (viz předchozí bod) specifikovaných částech (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu).
14. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)], v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
15. Procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; deficit takového adekvátního posouzení lze zjistit poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá ustáleným závěrům soudní praxe, není výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
16. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o posouzení, zda se soudy nedopustily pochybení způsobilého založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do základních práv stěžovatele, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny.
17. Po seznámení s předloženými podklady dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť ústavněprávně relevantními pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postižen není, a proto postačuje odkaz na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí. V rovině konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovateli na vysvětlenou, lze doplnit následující závěry.
18. Stěžovatelovy námitky jsou zaměřeny nejprve proti závěrům obecných soudů o naplnění objektivní stránky trestného činu a k jejímu dokazování. Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře formuloval celkem tři skupiny případů, v nichž pochybení při dokazování před obecnými soudy nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod.
19. V prvé řadě jde o situace, kdy důkaz není získán procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Námitky tohoto druhu stěžovatel v ústavní stížnosti neuplatnil.
20. Druhou skupinu pochybení soudů tvoří tzv. opomenuté důkazy [srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci. Jde dále o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)].
21. Konečně třetí skupinu vad důkazního řízení, jež jsou relevantní z ústavněprávního hlediska, tvoří vady, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Jsou-li právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, je nutno takovéto rozhodnutí považovat za rozporné s čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257). Stejně tak nutno považovat za rozpor s principy řádného procesu situaci, jsou-li skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255)].
22. Ke druhé a třetí skupině vad důkazního řízení lze zařadit stěžovatelovy námitky, že soudy se nezabývaly řádně věrohodností výpovědí poškozeného, přehlížely výpovědi, které nepodporovaly obžalobu, a zdůrazňovaly zjištění údajně učiněná z kamerového záznamu, ačkoli je z nich dosáhnout nemohly. Ústavní soud shledal, že obecné soudy se vypořádaly se stěžovatelovou obhajobou ústavněprávně konformním způsobem. Soudy svá zjištění nezaložily pouze na kamerovém záznamu (nezastíraly, že je nekvalitní, beze zvuku a nezachycuje průběh služebního zákroku od úplného počátku kontroly vozidla), ale též z výpovědi poškozeného, přičemž tato výpověď je podporována nejen zmiňovaným záznamem, ale též výpověďmi svědků M. P., Ch. B., P. T., D. Z. a D. H. (přítomných na místě činu), jakož i dalšími důkazními prostředky (odborné vyjádření soudního znalce Jiřího Kleina, znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, úřední záznamy atd.).
23. Obecné soudy konstatovaly, že situace na místě kontroly vozidla nebyla vyhrocená a nebezpečná. Vyhrocená situace tak, jak ji popisovali stěžovatel, druhý obviněný a svědek V., by byla zřejmá z pohybů, postojů osob, gestikulace, výrazu obličejů apod. Soudy nevyloučily, že "nějaké komentáře" při policejní kontrole byly vysloveny, nicméně nešlo o jednání tvrzené stěžovatelem a druhým obviněným (výkřiky, pískání apod.). Jediným, kdo s policisty diskutoval, byl S. Š., který se - jak sám připustil - choval drze, nicméně policisté při jednání s ním vystupovali profesionálně a klidně. Ze záznamu je zřejmé, že stěžovatel záměrně nevydal občanský průkaz poškozenému v době, kdy se vydávaly ostatní občanské průkazy a kdy se i poškozený pro občanský průkaz k hlídce dostavil, naopak si jej na vydání občanského průkazu zavolal později, a to "bokem" do prostoru za policejní dodávku. Soudy neuvěřily tvrzení stěžovatele, že tak učinil za účelem, aby poškozenému domluvil za jeho předchozí nevhodné chování v průběhu kontroly, když je zřejmé, že poté, co se poškozený natáhl pro občanský průkaz, který stěžovatel držel ve vztyčené pravé ruce a záměrně jej upustil před poškozeného, tak ihned odešel, aniž by s poškozeným cokoliv řešil. Vrátil se až poté, co poškozený situaci komentoval, a to velmi "důrazným" způsobem, do těsné blízkosti poškozeného, a zde již bylo podle soudů zřejmé napětí, kdy v této chvíli se do konfliktu zapojil i druhý obviněný, který namísto, aby situaci zklidnil, spolu se stěžovatelem přišel do těsné blízkosti poškozeného, kterému následně stěžovatel záměrně vyrazil z ruky mobilní telefon. Následoval prudký výpad hlavou druhého obviněného vůči poškozenému, na který on reagoval pohybem hlavy vzad a vzápětí následovalo použití donucovacích prostředků, hmatů a chvatů a svedení poškozeného k zemi, kdy toto již ze záznamu není patrné, neboť kamera městské policie místo děje opouštěla, nicméně ještě bylo možné zachytit to, že stěžovatel stál a pohyboval se těsně kolem místa činu. Soudy tedy dospěly k závěru, že svedení poškozeného na zem pomocí donucovacích prostředků učinil pouze druhý obviněný tak, jak sám vypověděl. Nicméně z kamerového záznamu je podle obecných soudů následně zřejmé, že stěžovatel napomáhal zákroku svého nadřízeného - druhého obviněného a poté společně odvedli poškozeného do policejní dodávky a odjeli na obvodní oddělení.
24. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že jej poškozený (poté, co před něj upustil občanský průkaz) vulgárně urážel, proto ho vyzval, aby zůstal na místě. Tuto svoji výhradu však konstruuje na skutkové verzi odlišné oproti té, kterou vzaly za prokázanou obecné soudy. Podle zjištění soudů se poškozený nesnažil z místa kontroly odejít, tedy nemohl ignorovat výzvu, kdyby ji stěžovatel - jak proklamuje - skutečně vyslovil, naopak byl napaden, a to stěžovatelem (který poškozenému vyrazil z ruky mobilní telefon) a druhým obviněným (jenž provedl "výpad čelem").
25. Stěžovatel svoji obhajobu založil převážně na izolování jednotlivých fází incidentu a vlastního jednání od jednání druhého obviněného, nicméně obecné soudy výstižně položily důraz na celkový kontext a návaznost (sled) jednotlivých kroků jeho samotného a druhého obviněného, kdy nejprve stěžovatel cíleně zaútočil na majetek poškozeného a způsobil mu škodu, následně byl přítomen tomu, jak byl poškozený fyzicky atakován druhým obviněným, a s ohledem na svou přítomnost na místě a znalost celé situace musel spolehlivě vědět, že se poškozený protiprávního jednání nedopustil, tedy jakýkoli služební zásah vůči poškozenému, jakékoli omezení jeho svobody je nezákonným aktem, takovému jednání nezabránil, proti jednání druhého obviněného nezasáhl, ale fakticky se na něm podílel, druhého obviněného podporoval a na místě zajišťoval a následně pomohl poškozeného umístit do služebního vozidla.
26. Obecné soudy nevybočily z požadavků kladených na ně ústavním pořádkem ani při dokazování naplnění znaků subjektivní stránky skutkové podstaty posuzovaného trestného činu, přičemž v podrobnostech lze odkázat na odůvodnění napadených soudních rozhodnutí.
27. Na základě výše uvedených zjištění soudy konstatovaly, že jednání stěžovatele naplňuje znaky spolupachatelství obsažené v §23 trestního zákoníku, tj. došlo ke kumulativnímu naplnění dvou podmínek, a to spáchání trestného činu společným jednáním a existence úmyslu k tomu směřujícího.
28. Ani stěžovatelova námitka, že se skutková věta rozsudku krajského soudu liší od skutkové věty zrušeného rozsudku okresního soudu bez tomu odpovídajícímu doplnění či opakovaní dokazování provedeného v odvolacím řízení, není důvodná. Krajský soud konstatoval, že okresní soud ve skutkové větě svého rozsudku nedostatečně vyjádřil subjektivní stránku stěžovatelova jednání a nepřípustně rozšířil skutkovou větu o skutečnost, že "v rozporu s ust. §46 zák. č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů neupozornil" druhého obviněného "na protiprávnost jeho jednání". Není ústavněprávního argumentu proti závěru, že tyto vady bylo možné na základě výsledků dokazování u veřejného zasedání před krajským soudem napravit, byl-li skutkový stav v rozsudku okresního soudu jinak správně zjištěn.
29. Nejvyšší soud stěžovateli objasnil, že nosné důvody usnesení ze dne 31. 1. 2018 sp. zn. 8 Tdo 1513/2017 nemohou vést ke zrušení odsuzujícího rozsudku krajského soudu. Stěžovatel je navíc interpretuje způsobem, který není výstižný, neboť ani podle odst. 53 odkazovaného rozhodnutí nelze dovodit absenci potřebné míry společenské škodlivosti určitého jednání (k jeho kvalifikaci jako trestného činu) pouze proto, že se ho dopustila osoba s kladným služebním hodnocením a "před relativně delší dobou", přičemž po jeho zjištění nadřízenými "nebyla postavena mimo službu". Navíc není udržitelné opomíjet značně odlišný skutkový a právní základ jeho věci oproti rozhodnutí, kterého se stěžovatel dovolává. Závěry obecných soudů nekolidují ani s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020 sp. zn. 8 Tdo 1549/2019, jímž bylo dovolání obviněného odmítnuto.
30. Z ustálené judikatury obecných soudů se podává nutnost respektování zásady přiměřenosti, která je upravena v §11 zákona o policii a patří k základním povinnostem policie a promítá se do všech jejích činností, a to vzhledem k rozsahu pravomocí, kterými policie disponuje. Jde-li o samotné použití donucovacích prostředků, z §51 až 53 zákona o policii plyne, že je lze uplatnit výhradně k ochraně bezpečnosti policisty, jiné osoby nebo majetku anebo k ochraně veřejného pořádku. Použití těchto prostředků předpokládá již existující ohrožení uvedených hodnot, což ve stěžovatelově věci soudy nezjistily.
31. Z nálezů Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2015 sp. zn. I. ÚS 860/15 (N 191/79 SbNU 161) a ze dne 24. 5. 2016 sp. zn. I. ÚS 1042/15 (N 91/81 SbNU 485) vyplývá, že nepředstavuje-li zajištěná osoba hrozbu pro druhé a pouze odmítá vykonat příkaz, je použití donucovacích prostředků nepřípustné pro rozpor s čl. 7 odst. 2 Listiny a s čl. 3 Úmluvy. Rovněž lze poukázat na rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ze dne 28. 9. 2015 ve věci Bouyd v. Belgie, stížnost č. 23380/09, odst. 108 obsahující závěr, že byť byl policista k zákroku vyprovokován neuctivým nebo provokativním chováním zadržené osoby (což v nyní posuzované věci nebylo prokázáno s výjimkou blíže nezjištěného "kritického komentáře" poškozeného v reakci na upuštění jeho občanského průkazu na zem), je absolutně zakázáno proti ní působit pomocí mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení, popř. trestu, protože v demokratické společnosti zlé zacházení nikdy nepředstavuje adekvátní odpověď na problémy, kterým státní orgány čelí. Zvláště pak jde-li o policii, neboť ta se nesmí dopustit, podporovat nebo tolerovat žádný akt mučení, nelidského či ponižujícího zacházení anebo trestu, a to za jakýchkoli okolností. Obdobné závěry se podávají z rozsudku ESLP ze dne 28. 1. 2020 ve věci A. P. v. Slovensko, stížnost č. 10465/17, zdůrazňujícího nutnost důsledného respektování zákazu ponižujícího zacházení u osoby, která je omezena na svobodě, a to i tehdy, když se brání policejnímu zákroku. ESLP konstatoval, že orgány činné v trestním řízení mohou použít vůči takové osobě pouze donucovací prostředky, které jsou zákonem dovoleny, a to způsobem, jenž zákon připouští, a poukázal na požadavek profesionality a vysoké úrovně odbornosti příslušníků bezpečnostních sborů s tím, že se neprokázalo, že za konkrétních okolností případu bylo nezbytně nutné, aby se vyškolený policista uchýlil k užití fyzické síly k zajištění toho, aby stěžovatel spolupracoval (srov. bod 62. uvedeného rozsudku).
32. Stěžovatel též namítá, že obecné soudy měly v jeho prospěch užít zásadu subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio. Podle jeho názoru bylo třeba na věc lze nahlížet pouze jako na případné kázeňské provinění. K námitce týkající se aplikace zásady subsidiarity trestní represe Ústavní soud připomíná, že podle této zásady (§12 odst. 2 trestního zákoníku) trestní odpovědnost nepřichází v úvahu pouze v situacích, kdy lze uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná [srov. z judikatury Ústavního soudu nálezy ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405), ze dne 29. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 469/02 (N 61/33 SbNU 113), ze dne 28. 4. 2010 sp. zn. I. ÚS 541/10 (N 95/57 SbNU 247), ze dne 5. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 474/19 či ze dne 26. 5. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 46/18 (312/2020 Sb.) a odlišná stanoviska k němu, dále např. usnesení ze dne 10. 10. 2013 sp. zn. III. ÚS 2550/12 či ze dne 1. 11. 2016 sp. zn. IV. ÚS 2801/16 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz); obdobně srov. též stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013 sp. zn. Tpjn 301/2012]. Ve shodě s Nejvyšším soudem (který odkázal též na bod 17. rozsudku okresního soudu) Ústavní soud konstatuje, že zásadu subsidiarity trestní represe ve věci stěžovatele nebylo možno aplikovat. Použití dané zásady přichází v úvahu pouze ve výjimečných případech, kdy konkrétní skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Stěžovatel ve skutkové větě rozsudku krajského soudu uvedeným jednáním neplnil úkoly policie a nepostupoval s cílem chránit život, zdraví a majetek osob, ale bezdůvodně napadl poškozeného, čímž svoji příslušnost k policii a svěřenou pravomoc zneužil. Z hlediska hodnocení společenské škodlivosti jednání stěžovatele nelze dospět k závěru, že byť postupoval protiprávně, sledoval legitimní cíl souladný s právem, přičemž nejsou dány ani jiné výjimečné okolnosti, na jejichž základě by bylo možné ve stěžovatelův prospěch uplatnit výše uvedenou zásadu.
33. Stěžovatelovy námitky proti rozhodnutí dovolacího soudu nejsou rovněž opodstatněné. Z odůvodnění napadeného usnesení se zřetelně podává, proč se Nejvyšší soud nemohl zabývat částí dovolacích námitek (s ohledem na jejich skutkový základ). Naopak tam, kde stěžovatel prostřednictvím své argumentace vymezil otázky spadající pod uplatněný dovolací důvod, byl postup soudů nižších stupňů (krajského soudu) podroben přezkumu dovolacím soudem, jenž však žádných pochybení neshledal. Nejvyšší soud rovněž zkoumal, zda bylo respektováno právo stěžovatele na řádně vedené soudní řízení a zda skutkové závěry soudů nejsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy.
34. Ústavní soud připomíná, že je zejména povinen zkoumat, zda bylo řízení jako celek řádně vedené. V posuzovaném případě dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť v postupu obecných soudů neshledal pochybení, jež by byla způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovateli. Komplex provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil v tomto konkrétním případě dospět k přesvědčivému závěru o vině, která byla prokázána na základě provedených důkazů, dostatečně podrobně popsaných a zhodnocených. Hodnocení důkazů nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s vysokou mírou přesvědčivosti.
35. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti (ohledně rozsudku okresního soudu, který již zrušil krajský soud) jako návrh, k jehož projednání není příslušný, podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a zčásti (co do ostatních v záhlaví označených rozhodnutí, tedy rozsudku krajského soudu a usnesení Nejvyššího soudu) jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu