ECLI:CZ:US:2021:4.US.1466.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1466/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, za kterou jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, proti výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. února 2021 č. j. 12 Co 357/2020-483, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a V. E. H., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení části v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jí byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že vedlejší účastník se žalobou domáhal po stěžovatelce u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") náhrady škody a nemajetkové újmy za nezákonné trestní řízení. Na náhradě škody se domáhal zaplacení 76 850 Kč a nemajetkové újmě 476 914 Kč za nezákonný výkon trestu odnětí svobody a 50 000 Kč za trestní stíhání.
3. Obvodní soud rozsudkem ze dne 18. 6. 2020 č. j. 25 C 149/2017-442 připustil změnu žaloby (výrok I.), uložil stěžovatelce zaplatit vedlejšímu účastníkovi 299 774 Kč s příslušenstvím (výrok II.), ve zbylé části (303 000 Kč) žalobu zamítl (výrok III.) a uložil stěžovatelce zaplatit vedlejšímu účastníkovi 16 649 Kč jako náhradu nákladů řízení (výrok IV.).
4. Šlo-li o nárok na náhradu nemajetkové újmy za nezákonný výkon trestu, obvodní soud uznal jeho základ, avšak peněžité zadostiučinění určil v nižší částce, než kterou vedlejší účastník žalobou požadoval. Šlo-li o nárok na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání, obvodní soud neuznal ani jeho základ. Obvodní soud posoudil tzv. poměr úspěchu pro účely rozhodnutí o nákladech řízení podle §142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), podle jednotlivých nároků vedlejšího účastníka. U nároků náhrady nemajetkové újmy vycházel z jejich tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč podle §9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif"). Shledal, že vedlejší účastník byl z 19 % úspěšný, proto rozhodl o náhradě nákladů řízení, jak je shora uvedeno.
5. Stěžovatelka brojila proti uvedenému rozsudku obvodního soudu ve výrocích II. a IV., vedlejší účastník ve výroku IV. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem změnil výrok II. rozsudku obvodního soudu tak, že se žaloba zamítá co do částky 133 010 Kč s příslušenstvím, jinak jej potvrdil (výrok I.) a uložil stěžovatelce zaplatit vedlejšímu účastníkovi 40 678,50 Kč jako náhradu nákladů řízení v prvním i druhém stupni (výrok II.).
6. Městský soud snížil výši peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným výkonem trestu. Šlo-li o náklady řízení, městský soud zdůraznil, že podle nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. I. ÚS 799/20 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) prokáže-li žalobce základ nároku na přiznání přiměřeného zadostiučinění, avšak přiměřené zadostiučinění mu není přiznáno v plné výši, použije se §142 odst. 3 o. s. ř., nikoli odst. 2 téhož ustanovení. Podle městského soudu se vychází z tarifní hodnoty 50 000 Kč bez ohledu na požadované částky; to odráží specifika rozhodování o náhradě nemajetkové újmy. Městský soud proto vycházel z plného úspěchu vedlejšího účastníka u nároků na náhradu nemajetkové újmy. Jde-li o nároky o náhradu škody, vedlejší účastník byl úspěšný toliko co do 5 % požadované částky. Městský soud odečetl náklady řízení stěžovatelky od těch vzniklých vedlejšímu účastníkovi a dospěl ve II. výroku k částce sub 5 in fine.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka brojí proti výpočtu nákladů řízení. Tvrdí, že celková tarifní hodnota věci činí 176 850 Kč. Stěžovatelka přitom byla úspěšná co do tarifní hodnoty 123 086 Kč (celý nárok na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání a část nároku na náhradu škody) a vedlejší účastník toliko co do částky 53 764 Kč (celý nárok na náhradu nemajetkové újmy za nezákonný výkon trestu a část nároku na náhradu škody). Tzv. poměr úspěchu stěžovatelky činil po vydání napadeného rozsudku 39,2 %. Přesto stěžovatelka nemá nárok na náklady řízení.
8. Podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (viz usnesení ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. 30 Cdo 1435/2015) při určování poměru úspěchu a neúspěchu účastníka, který vedle nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu v řízení uplatnil rovněž nárok na jiné peněžité plnění, se vychází ze vzájemného poměru tarifních hodnot takto uplatněných nároků podle §8 a násl. advokátního tarifu. Městský soud však postupoval jinak. Zvlášť vypočetl náklady stěžovatelky a vedlejšího účastníka a teprve poté od sebe částky odečetl. Nejde přitom o to, kdo měl vyšší náklady, ale kdo byl úspěšnější. Městský soud však opomněl, že vedlejší účastník byl neúspěšný u nároku na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání; v odůvodnění napadeného rozsudku o nákladech řízení není uvedený nárok zmíněn, přestože v jiné části odůvodnění zmíněn je. Napadený rozsudek je proto rovněž nepřezkoumatelný.
9. Stěžovatelka přitom odkazuje na nález ze dne 6. 6. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3277/18 (N 107/94 SbNU 305), v němž Ústavní soud v obdobné věci napadené rozhodnutí zrušil. Obecný soud se totiž v tam napadeném rozhodnutí odchýlil při výpočtu nákladů řízení od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Šlo rovněž o náklady řízení, a to dokonce ve "zhruba poloviční výši" oproti nyní posuzované věci.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud ustáleně vychází z předpokladu, že stát může být nositelem základních práv, nevystupuje-li v pozici subjektu veřejného práva čili jako nositel veřejné moci [viz stanovisko pléna ze dne 9. 11. 1999 sp. zn. Pl. ÚS-st. 9/99 (ST 9/16 SbNU 372) či body 45 až 47 nálezu ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15 (N 127/82 SbNU 61)]. Stěžovatelka přitom v nyní posuzované věci vystupovala jako účastník v řízení před civilním soudem a rozporuje způsob určení výše nákladů řízení. K témuž závěru se Ústavní soud přiklonil v řízení o ústavní stížnosti téže stěžovatelky v bodu 14 jí odkazovaného nálezu sp. zn. IV. ÚS 3277/18.
11. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost splňuje procesní předpoklady stanovené §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, neboť za stěžovatelku jedná jí k tomu pověřená osoba (§30 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměla (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, tj. srozumitelně a logicky odůvodněna.
13. Ústavní stížností napadený výrok v záhlaví uvedeného rozhodnutí se týká peněžité povinnosti v tzv. bagatelní výši. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu přitom platí, že jde-li o věci s tzv. bagatelní částkou, zakládá to (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji naopak co do ústavní roviny významnou činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]. Je především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc přes "bagatelnost" částky vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14).
14. Jde-li proto o kvantitativní hledisko, z ústavní stížnosti a dostupných podkladů se nepodává, že stěžovatelka by měla být - s ohledem na svoje majetkové poměry, eventuálně i další okolnosti - napadeným rozhodnutím podstatně dotčena na svém majetku.
1. Na ústavněprávní rozměr věci nelze usuzovat ani z hlediska kvalitativního. Věc se ostatně týká nákladů řízení, k nimž Ústavní soud přistupuje rezervovaně. Vychází z předpokladu, že přestože se stanovení nákladů řízení může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [viz např. usnesení ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02, ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05 či bod 23 nálezu ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. II. ÚS 2578/18 (N 89/94 SbNU 153)]. Toliko procesní povaha orgánem veřejné moci konstituovaného práva, resp. povinnosti způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním ústavně zaručeným právům a svobodám, které jsou chráněny předpisy ústavního pořádku. Východisko pro výjimku představují situace, kdy se rozhodnutí obecného soudu vyznačuje "kvalifikovanými vadami" (excesem, nepředvídatelností, libovůlí, absencí rozumného odůvodnění apod.) značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému; zesíleno je proto uplatnění zásady, že nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu (viz usnesení ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 3696/14).
2. Jde-li proto o nyní posuzovanou věc, stěžovatelka ústavněprávní rozměr své věci odvozuje z nálezové judikatury Ústavního soudu (sub 9). Stěžovatelkou odkazovaný nález sp. zn. IV. ÚS 3277/18 však vychází ze specifických okolností dané věci, jež nyní posuzovanou věc nedoprovází. Stěžovatelce lze přisvědčit, že Ústavní soud v odkazované věci shledal porušení ústavně zaručených práv téže stěžovatelky v situaci, kdy obecný soud v tehdy napadeném rozhodnutí nerespektoval ustálenou rozhodovací praxi o výpočtu nákladů řízení a napadený výrok se týkal peněžité povinnosti v tzv. bagatelní výši.
3. Zaprvé však nešlo o totožnou problematiku. Zatímco v nyní posuzované věci jde o posouzení tzv. poměru úspěchu, ve věci odkazované šlo o "určení tarifní hodnoty sporu v [řízení] o poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem" a posouzení, zda je tarifní hodnota určena podle žalované částky, nebo "paušálně" podle §9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu (viz bod 19 a násl. nálezu sp. zn. IV. ÚS 3277/18) V uvedené problematice si ostatně tvrzení obecných soudů a stěžovatelky v nyní posuzované věci neodporují, neboť obvodní soud i městský soud shodně vycházely z uvedeného ustanovení advokátního tarifu (sub 4 a 6).
4. Zadruhé, a to je pro Ústavní soud rozhodné, v odkazované věci podala odvolání proti nákladovému výroku rozhodnutí soudu v prvním stupni pouze tehdejší stěžovatelka. Odvolací soud tehdy napadeným rozhodnutím rozhodl v její neprospěch, aniž by takový postup mohla očekávat, což bylo pro Ústavní soud v odkazované věci rozhodné (srov. body 22 a 23 nálezu sp. zn. IV. ÚS 3277/18). Taková situace v nyní posuzované věci nenastala, neboť odvolání proti výroku IV. rozsudku obvodního soudu podali jak stěžovatelka, tak vedlejší účastník (sub 5), přičemž, jak se podává z bodu 16 odůvodnění napadeného rozsudku, vedlejší účastník se odvoláním domáhal náhrady nákladů za řízení v prvním stupni ve výši 87 398 Kč, tj. ve výrazně vyšší částce, než mu přiznal obvodní soud v uvedeném rozsudku.
5. Lze proto uzavřít, že odkaz na shora uvedený nález (sub 18) není případný, neboť stěžovatelka jiné okolnosti "povyšující" její věc do ústavněprávní roviny nepředkládá. Ústavnímu soudu přehodnocování výpočtu nákladů řízení zásadně nepřísluší; pouhá správnost není referenčním hlediskem jeho přezkumu, k čemuž se ostatně přihlásil Ústavní soud i ve stěžovatelkou odkazované věci (viz bod 25 nálezu sp. zn. IV. ÚS 3277/18).
6. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Proto ji z výše uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. června 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu