ECLI:CZ:US:2021:4.US.1514.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1514/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele L. V., zastoupeného JUDr. Jiřím Císařem, advokátem, sídlem Revoluční 551/6, Ústí nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2021 č. j. 5 Tdo 87/2021-1676, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. července 2020 č. j. 4 To 125/2020-1591 a rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 28. února 2020 č. j. 5 T 103/2017-1506, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Děčíně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Děčíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv.
2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Děčíně (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 2 a odst. 4 písm. a) a b), zločinu neoprávněného podnikání podle §251 odst. 1 a odst. 3 písm. b) a zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 a odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Těch se podle okresního soudu dopustil, stručně řečeno, tak, že se ve 24 případech vydával za osobu oprávněnou uzavírat obchody jménem obchodní společnosti X a z tohoto titulu uzavíral smlouvy a nechával odběratelům vystavovat faktury, které byly hrazeny na jeho bankovní účet a účet jeho bývalé manželky, přičemž tímto způsobem získal částku ve výši 37 458 039,35 Kč. Dále jako osoba jednající za uvedenou společnost nenechal do účetnictví zahrnout faktury vystavené na zdanitelné plnění, čímž neoprávněně snížil daňovou povinnost dané společnosti o celkovou částku 2 034 682 Kč. Za toto jednání byl stěžovatel odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání šedesáti měsíců, k trestu zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokury v obchodních společnostech a družstvech na dobu desíti let. Dále mu bylo podle §82 odst. 2 trestního zákoníku uloženo, aby podle svých možností a sil doplatil způsobenou škodu. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud na základě listinného doznání stěžovatele, které zaslal soudu v průběhu řízení, neboť hlavní líčení se konala v jeho nepřítomnosti, a dále na základě listinných důkazů a obsahu úředních záznamů o výpovědích svědků. Proti právní kvalifikaci neměla žádná ze stran připomínky. Podmíněný trest soud uložil zejména z důvodu stěžovatelova doznání a jeho nepříznivého zdravotního stavu.
3. Proti uvedenému rozsudku podal státní zástupce odvolání, na jehož základě Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem zrušil rozsudek okresního soudu ve výroku o trestu, přičemž sám rozhodl tak, že stěžovatele odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Ve zbytku ponechal napadený rozsudek beze změny. Krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatelem předkládané důkazy o jeho špatném zdravotním stavu (zejména lékařské zprávy), nepotvrzené jinými důkazy, budí podezření o jejich (ne)pravosti, zejména pro významné vnitřní rozpory. Špatný zdravotní stav však nemá mít zásadní vliv na ukládání trestu, nýbrž na jeho výkon. Zároveň nelze přeceňovat písemné (tedy v nepřítomnosti učiněné) doznání stěžovatele, neboť trestná činnost byla bezpečně prokázána i bez jeho součinnosti. Ze způsobené škody stěžovatel uhradil jen marginální částku.
4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatel sice svými námitkami zpochybnil rozsudek okresního soudu, avšak nenapadl jej odvoláním. Z toho důvodu byla část dovolacích námitek nepřípustná. Za důvod pro vyhovění stěžovatelovu dovolání nepovažoval Nejvyšší soud ani námitku znemožnění návrhů na doplnění dokazování po seznámení se spisem a neupozornění na změnu právní kvalifikace státním zástupcem. Pochybení v přípravném řízení totiž nemusí zakládat nezákonnost celého řízení před soudem, v němž je takové pochybení napraveno. Řízení před soudem tak naplnilo podle Nejvyššího soudu všechny zásady spravedlivého procesu (sc. řádně vedeného soudního řízení).
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že jeho právo na obhajobu bylo v první řadě porušeno tím, že nebyl před podáním obžaloby státním zástupcem upozorněn na zpřísňující změnu právní kvalifikace. Spolu s tím se státní zástupce v rozporu se svou povinností nepokusil zjistit, zda bude stěžovatel (s ohledem na uvedenou změnu právní kvalifikace) navrhovat doplnění dokazování. V důsledku tohoto pochybení měla být věc státnímu zástupci vrácena k došetření. Závěry Nejvyššího soudu považuje stěžovatel za nepřijatelné, neboť z nich podle jeho názoru vyplývá, že nezákonné postupy orgánů činných v trestním řízení jdou na vrub obviněným, kteří za něj fakticky odpovídají. Takové závěry odporují zásadám spravedlivého procesu (sc. práva na řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
6. Dále stěžovatel namítá, že soudy protiprávně jako důkaz přečetly úřední záznamy o podání vysvětlení několika osob, a to bez jeho souhlasu. Takový postup je v rozporu s §211 odst. 6 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Toto pochybení žádný ze soudů vyšších stupňů nenapravil. Dovolací soud se s touto námitkou vypořádal nepřijatelně formalisticky.
7. Odvolací soud navíc provedl masivní doplnění dokazování v rozsahu vymykajícím se možnostem odvolacího soudu. Zároveň se však u některých skutečností spokojil s nedostatečným dokazováním (např. s telefonickou informací lékaře, aniž by vyčkal jeho písemné zprávy).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario) v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku krajského soudu. Proti žádné (tedy ani nezrušené) části rozsudku okresního soudu stěžovatel nebrojil odvoláním, a proto v této části jde o návrh nepřípustný.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Skutečnost, že stěžovatel nepodal proti rozsudku okresního soudu odvolání, se promítá i do závěrů Ústavního soudu o opodstatněnosti jeho ústavní stížnosti. De facto totiž stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti tvrzeným pochybením v přípravném řízení (námitka neoznámení změny právní kvalifikace a zjištění návrhu na doplnění dokazování) nebo v řízení před nalézacím soudem (námitka čtení úředních záznamů).
10. Z hlediska předmětu řízení o ústavní stížnosti v judikatuře Ústavního soudu [např. nález ze dne 19. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 432/98 (N 160/16 SbNU 181), usnesení ze dne 5. 6. 2000 sp. zn. II. ÚS 242/2000, ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000, ze dne 28. 6. 2004 sp. zn. I. ÚS 269/02, ze dne 26. 9. 2005 sp. zn. IV. ÚS 430/05, ze dne 17. 9. 2008 sp. zn. I. ÚS 1324/08 a řada dalších; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz] může vůči rozhodnutím soudů nižších stupňů jít o nepřípustný návrh v materiálním smyslu (tzv. vnitřní subsidiarita - nevyčerpání obsahu opravných prostředků). Subsidiarita ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu tedy nespočívá jen ve formálním vyčerpání procesních prostředků, které má stěžovatel k dispozici, nýbrž i v předestření argumentů s ústavněprávní relevancí v těchto procesních prostředcích, jak to odpovídá roli obecných soudů zakotvené v čl. 4 Ústavy. Je-li ústavním úkolem obecných soudů poskytovat ochranu základním právům, nelze takto chápané pojetí subsidiarity při posuzování vyčerpání procesních prostředků pominout. Ústavní soud nemůže zpravidla zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů vyhověním takovým námitkám, s nimiž nebyly obecné soudy, jež jsou rovněž oprávněny chránit základní práva a svobody (čl. 4 Ústavy), konfrontovány v předcházejícím řízení. Jinak řečeno, Ústavní soud nemůže zásadně obecným soudům vytknout neposkytnutí ochrany základním právům a svobodám účastníků, kteří se v řízení před nimi takové ochrany fakticky nedomáhali.
11. Z toho, co bylo právě uvedeno, vyplývá, že v nynější věci může Ústavní soud posoudit toliko způsob, jakým se se stěžovatelovými námitkami vypořádaly Nejvyšší soud a krajský soud.
12. Předně nelze argumentaci Nejvyššího soudu považovat za přepjatě formalistickou. Nejvyšší soud se částí námitek odmítl zabývat pro jejich nepřípustnost, neboť stěžovatel podobné námitky nevznesl v odvolacím řízení. Takový postup je v souladu s trestním řádem a ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. S částí námitek (týkajících se pochybení státního zástupce v přípravném řízení) se pak Nejvyšší soud vypořádal ústavně souladným způsobem. Za přepjatě formalistický by naopak Ústavní soud musel považovat postup, kterým by se celé soudní řízení muselo opakovat kvůli chybě státního zástupce nesouvisející nijak s postupem soudů, která navíc byla materiálně v řízení před soudem odčiněna. Takový postup nejen nezkracuje práva obhajoby, ale je naopak naplněním (druhou stranou mince) "víceúrovňové" ochrany práv obviněného v trestním řízení. Lze tedy přisvědčit Nejvyššímu soudu, že řízení před okresním soudem splňovalo všechny podmínky řádně vedeného trestního řízení, což ostatně nepřímo potvrdil i stěžovatel tím, že proti rozsudku okresního soudu nikterak nebrojil.
13. Porušení práv nelze ani spatřovat v rozsahu provedeného dokazování před krajským soudem. V první řadě je třeba konstatovat, že toto dokazování se týkalo výhradně posouzení přiměřenosti uloženého trestu, což je oblast, v níž může odvolací soud činit vlastní ("autonomní") závěry za splnění zákonem daných podmínek (srov. §259 odst. 1 a 5 trestního řádu a contrario). Vrácení věci nalézacímu soudu toliko k novému rozhodnutí o trestu je v takové procesní situaci výjimečným (a nehospodárným) postupem. Jsou-li všechny rozhodné okolnosti známé (avšak podle odvolacího soudu nesprávně vyhodnocené), je namístě, aby je odvolací soud vyhodnotil sám. K tomu je možné doplnit, že většina prováděných důkazů byla provedena již okresním soudem a byla tak založena ve spise. Navíc obsah důkazního řízení před odvolacím soudem byl konečně stěžovateli znám z obsahu odvolání státního zástupce. Postup krajského soudu tak nelze považovat ani za překvapivý.
14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů v postupu Nejvyššího soudu ani krajského soudu nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Co se týče napadeného rozsudku okresního soudu, proti žádné (tedy ani nezrušené) části rozsudku okresního soudu stěžovatel nebrojil odvoláním, a proto v této části byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu