ECLI:CZ:US:2021:4.US.157.21.1
sp. zn. IV. ÚS 157/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele A. A., t. č. ve Věznici Valdice, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Honzíkem, advokátem, sídlem Rooseveltova 49/16, Plzeň, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. října 2020 sp. zn. 8 To 85/2020 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 11. srpna 2020 č. j. 33 T 8/2019-1550, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (sc. práva na soudní ochranu) zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozhodl v záhlaví uvedeným usnesením podle §72 odst. 1, odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), o ponechání stěžovatele ve vazbě, neboť u něj nadále trvají důvody vazby podle §67 písm. a) a c) trestního řádu.
3. V odůvodnění rozhodnutí krajský soud poukázal na to, že do té doby nepravomocným rozsudkem ze dne 3. 7. 2020 č. j. 33 T 8/2019-1536 byl stěžovatel uznán vinným jednak zločinem vraždy podle §140 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), jednak přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 trestního zákoníku, za což mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání šestnácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Rovněž mu byl uložen trest propadnutí věci, bylo rozhodnuto o nárocích poškozených a bylo vysloveno zabrání věcí. Dále krajský soud podotkl, že stěžovatel je od samého počátku trestního řízení stíhán vazebně z důvodů podle §67 písm. a) a c) trestního řádu, přičemž naposledy bylo o jeho ponechání ve vazbě rozhodnuto usnesením ze dne 6. 5. 2020, které nabylo právní moci dne 15. 5. 2020. Ve smyslu §72 odst. 3 trestního řádu tak bylo nutné nejpozději do 15. 8. 2020 rozhodnout o dalším trvání jeho vazby. Krajský soud dospěl k závěru, že k posouzení dalšího trvání vazby nebylo třeba ve věci nařizovat vazební zasedání a osobně slyšet stěžovatele, neboť již v minulosti k této otázce neuvedl žádné podstatné skutečnosti a při posledním rozhodování souhlasil s tím, aby o dalším trvání vazby bylo rozhodnuto v jeho nepřítomnosti bez konání vazebního zasedání. Krajský soud shledal, že u stěžovatele jsou i nadále dány důvody vazby podle §67 písm. a) a c) trestního řádu. Zdůraznil, že stěžovatel je cizím státním příslušníkem, již v minulosti se prokazatelně vyhýbal výkonu předešle uloženého desetiletého trestu odnětí svobody ve věci vedené pod sp. zn. 2 T 10/2006 za trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, účinného do 31. 12. 2009, a do výkonu trestu odnětí svobody musel být dodán policejními orgány. Navíc dodal, že stěžovateli byl, byť nepravomocně, uložen vysoký trest odnětí svobody v trvání šestnácti let, a že tak hrozí reálná obava, že by mohl uprchnout či se skrývat nebo se vyhýbat případnému nástupu výkonu trestu odnětí svobody. K vazebnímu důvodu podle §67 písm. c) trestního řádu krajský soud konstatoval, že stěžovatel se vytýkaného jednání měl dopustit ve zkušební době podmíněného propuštění (ve věci vedené pod sp. zn. 2 T 10/2006), z čehož je zřejmé, že má prokazatelně sklony k páchání závažné trestné činnosti. Dodal, že bylo rovněž zjištěno, že je vedeno prověřování ve věci údajného jednání stěžovatele vůči panu S. M., kterému měl vyhrožovat a kontaktovat jej, kdy jmenovaný měl být údajně milencem poškozené, kterou stěžovatel podle výroku nepravomocného rozsudku zastřelil ze žárlivosti. Zjištěné důvody vazby podle názoru krajského soudu nebylo možno nahradit jiným opatřením, neboť vzhledem k jejich závažnosti nejsou žádné instituty, které by mohly rozptýlit obavu z možného útěku stěžovatele či opakování trestné činnosti, a tedy by byly způsobilé účinně je nahradit.
4. Stížnost stěžovatele proti usnesení krajského soudu Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") ústavní stížností napadeným usnesením zamítl podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu s odůvodněním, že dne 14. 10. 2020, tj. ještě před projednáním stížnosti, odsuzující rozsudek krajského soudu ze dne 3. 7. 2020 č. j. 33 T 8/2019-1536 nabyl právní moci a téhož dne bylo příslušné vazební věznici doručeno nařízení výkonu trestu, neboť veřejné zasedání o odvoláních se na žádost stěžovatele konalo v jeho nepřítomnosti. Vrchní soud proto uzavřel, že s ohledem na převedení stěžovatele z vazby do výkonu trestu odnětí svobody bylo rozhodování o dalším trvání jeho vazby bezpředmětné.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že on ani jeho obhájce nebyli vyrozuměni o konání vazebního zasedání ve smyslu §73e trestního řádu, čímž bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces. Nic na tom podle jeho přesvědčení nemůže změnit ani skutečnost, že již nabyl právní moci rozsudek krajského soudu ze dne 3. 7. 2020 č. j. 33 T 8/2019-1536, kterým byl uznán vinným.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
8. Ústavní soud v minulosti opakovaně konstatoval, že vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Je tedy přirozené, že je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoliv jistoty) důsledků, jež mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Vazbu je však ve smyslu §68 odst. 1 trestního řádu nutno náležitě odůvodnit konkrétními skutečnostmi, jež naplňují její zákonné důvody (srov. např. nález ze dne 21. 1. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2468/11 (N 6/72 SbNU 83), nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723) nebo nález ze dne 22. 11. 2010 sp. zn. IV. ÚS 1834/10 (N 231/59 SbNU 357), dále i usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2020 sp. zn. II. ÚS 3662/19, všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
9. Posuzování, zda je vazba nezbytným opatřením k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jiným způsobem ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků orgány činnými v trestním řízení, je věcí především obecných soudů (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 2583/19 ze dne 15. 10. 2019). Zásah Ústavního soudu do činnosti obecných soudů v tzv. vazebních věcech je možný jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem, nebo jsou-li tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku [viz nález sp. zn. IV. ÚS 689/05 ze dne 12. 12. 2005 (N 225/39 SbNU 379)].
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že on ani jeho obhájce nebyli vyrozuměni o konání vazebního zasedání ve smyslu §73e trestního řádu, avšak krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí jasně a srozumitelně vysvětlil, proč k posouzení dalšího trvání vazby nebylo třeba ve věci nařizovat vazební zasedání a osobně slyšet stěžovatele. Zdůraznil, že stěžovatel již v minulosti k tomuto neuvedl žádné podstatné skutečnosti a při posledním rozhodování souhlasil s tím, aby o dalším trvání vazby bylo rozhodnuto v jeho nepřítomnosti bez konání vazebního zasedání. V tomto vyjádření stěžovatel dokonce dopředu uvedl, aniž by znal výsledek rozhodnutí soudu, že se vzdává práva stížnosti (byť to "dopředu" není možné) a netrvá na písemném odůvodnění. Z ničeho nevyplývalo, že by chtěl k trvání vazby uvést jakékoliv konkrétní skutečnosti. Krajský soud proto nepochybil, konal-li vazební zasedání bez přítomnosti stěžovatele a žádné pochybení nelze spatřovat ani v rozhodnutí vrchního soudu, který považoval rozhodování o dalším trvání vazby stěžovatele s ohledem na jeho převedení z vazby do výkonu trestu na základě pravomocného rozhodnutí o jeho vině za bezpředmětné. Stěžovatel nakonec ani v ústavní stížnosti neuvádí žádné skutečnosti, jež hodlal sdělit v případném vazebním zasedání a které by mohly ovlivnit rozhodování obecných soudů o jeho vazbě.
11. Obecné soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná, neboť jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Je tak třeba uzavřít, že ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů není žádný důvod.
12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. února 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu