ECLI:CZ:US:2021:4.US.170.21.1
sp. zn. IV. ÚS 170/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele T. Z., zastoupeného Mgr. Milanem Partíkem, advokátem, sídlem Slezská 949/32, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2020 č. j. 33 Cdo 1177/2020-220 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. srpna 2019 č. j. 27 Co 294/2017-191, ve znění opravného usnesení ze dne 4. listopadu 2019 č. j. 27 Co 294/2017-200, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a města Jílové u Prahy, sídlem Masarykovo náměstí 194, Jílové u Prahy, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení části výroku I. v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ve znění opravného usnesení, ve které byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud") ze dne 30. 3. 2017 č. j. 6 C 281/2016-63 a dále výroků II. a III. rozsudku krajského soudu, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen Ústava") a dále v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že okresní soud výše uvedeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se stěžovatel jako žalobce po vedlejším účastníkovi jako žalovaném domáhal zaplacení částky 555 804,79 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a vedlejšímu účastníkovi přiznal náhradu nákladů řízení (výrok II.). Okresní soud dovodil, že žalobě nelze vyhovět, neboť stěžovatel neprokázal, v jakém rozsahu byly jím posléze vedlejšímu účastníkovi účtované práce skutečně provedeny.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Napadeným rozsudkem krajského soudu ve znění opravného usnesení (dále jen "rozsudek") krajský soud rozsudek okresního soudu změnil tak, že vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost zaplatit stěžovateli částku 82 171,70 Kč s příslušenstvím, a co do částky 473 633,09 Kč s příslušenstvím rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.). V odůvodnění oproti závěrům okresního soudu shledal nárok stěžovatele zčásti prokázaným a důvodným. Přitom krajský soud především uvedl, že ze smlouvy nazvané "smlouva o spolupráci" vyplývá, že povinnost zajistit řádné zjištění množství odvezených skládkových odpadních vod měl stěžovatel a nikoli vedlejší účastník. Krajský soud doplnil dokazování fakturami vztahujícími se k ceně vyúčtované stěžovatelem za odpadní vody vyvezené do čističek odpadních vod. Z faktury vystavené dodavatelem Vodovody a kanalizace Mladá Boleslav, a. s., za odpadní vodu ke zpracování za období II. čtvrtletí 2016 krajský soud zjistil, že stěžovatel v předmětném období odvezl ke zpracování celkem 337,56 m3 vody. K doplňujícímu dotazu krajského soudu na Vodovody a kanalizace Mladá Boleslav, a. s., bylo dále ze sdělení uvedeného dodavatele a příloh k nim připojených zjištěno, že v období května 2016 (kromě 1. 5. 2016) bylo na čističku odpadních vod I. Mladá Boleslav stěžovatelem odevzdáno ke zpracování celkem 110,85 m3 vody a v červnu 2016 celkem 154,22 m3. Krajský soud rovněž vyložil, proč z ostatních faktur neučinil žádná skutková zjištění. Krajský soud hodnotil provedené důkazy, včetně uvedených faktur za likvidaci dovezené odpadní vody stěžovatelem na předmětné čističky ve spojení s doplněnými tvrzeními stěžovatele, a to i ve spojení s odůvodněním rozhodnutí soudů v trestní věci stěžovatele (zprošťující rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 11. 12. 2018 č. j. 17 T 34/2017-1206 a na něj navazující usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2019 č. j. 13 To 58/2019-1243). V předmětném řízení bylo zejména svědeckou výpovědí svědka R. N. prokázáno, že vážní lístky, na základě kterých stěžovatel vyúčtoval své služby vedlejšímu účastníkovi a které měly sloužit k prokázání množství odpadní vody, neodpovídaly řádně provedenému vážení množství odebrané vody, neboť údaje na nich uvedené byly jím stanoveny pouze odhadem, což odpovídalo i odůvodnění výše uvedeného trestního rozsudku, jímž byl proveden důkaz jeho přečtením (viz body 11 až 13 odůvodnění rozsudku krajského soudu). Krajský soud proto učinil své závěry zejména na základě listinných důkazů, a to včetně sdělení Magistrátu města Kladno a příloh k němu připojených, a dovodil, že stěžovatel v řízení neprokázal, jaké množství odpadní vody bylo ze skládky Radlík v předmětném období odvezeno a neprokázal ani souvislost v květnu 2016 a červnu 2016 odvezené vody s odpadními tekutinami likvidovanými na čističce odpadních vod Dubí v měsíci červenci a srpnu 2016. Naopak, šlo-li o odpadní vodu stěžovatelem odvezenou ke zpracování na čističce odpadních vod I Mladá Boleslav v průběhu měsíce května 2016 a června 2016, dospěl krajský soud, a to na rozdíl od okresního soudu, k závěru, že lze mít bez rozumných pochybností za to, že tato likvidovaná voda byla vyvezena ze skládky Radlík, neboť na podkladě provedených důkazů nemohla pocházet z jiného zdroje (viz body 19 a 20 odůvodnění rozsudku krajského soudu). V měsíci květnu 2016 při množství likvidované odpadní vody 110,85 m3 šlo o částku 34 363,50 Kč a v měsíci červnu 2016 při množství likvidované odpadní vody 154,22 m3 šlo o částku 47 808,20 Kč, proto krajský soud stěžovateli přiznal celkem částku 82 171,70 Kč se shora uvedenými úroky z prodlení.
4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání. V záhlaví uvedeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatele podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), v potvrzujícím výroku o věci samé jako nepřípustné odmítnuto s odůvodněním, že stěžovatel nepředložil Nejvyššímu soudu k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Souběžně s dovoláním podal stěžovatel i ústavní stížnost, která byla usnesením Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2020 sp. zn. IV. ÚS 93/20 odmítnuta jako předčasná.
5. Byť stěžovatel výslovně petitem ústavní stížnosti nenavrhuje zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo jeho dovolání odmítnuto, z obsahu ústavní stížnosti je naprosto zřejmé, že napadá jak rozhodnutí krajského soudu, tak i navazující usnesení Nejvyššího soudu. Rozhodnutí o posledním opravném prostředku stěžovatel označil způsobem, který Ústavnímu soudu umožňuje, aby je vzal v úvahu a přezkoumal, aniž by bylo nutné stěžovatele vyzývat k upřesnění petitu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08 a ze dne 7. 12. 2004 sp. zn. IV. ÚS 406/04, všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz; dále viz rozsudek Evropského soudu pro lidská zpráva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č. 3, 2004, str. 125).
II.
Argumentace stěžovatele
6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v odůvodnění zprošťujícího trestního rozsudku, ze kterého krajský soud v předmětné věci vycházel, trestní soud obsah provedených důkazů nepřesně interpretoval. Krajský soud, aniž by provedl důkaz jednotlivými potvrzeními, převzal za svá skutková zjištění trestního soudu obsažená pod bodem 26. odůvodnění trestního rozsudku, tj. zjištění o datech a množství odpadní vody převzaté p. M. od stěžovatele. Hodnotil-li krajský soud předložené důkazy a tvrzení stěžovatele ve spojení se zjištěními uvedenými v rozhodnutí trestního soudu, když tato zjištění krajský soud učinil mimo jiné z vadného odůvodnění trestního rozsudku, porušil tím projednací zásadu a zásadu ústnosti soudního řízení a také procesní pravidla pro provádění důkazu, když k závěrům o neunesení důkazního břemene stěžovatelem dospěl na základě podkladů, které k důkazu sám neprovedl a neprovedl je ani okresní soud, když je provedl v jiném řízení trestní soud. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na §135 odst. 1 o. s. ř., a namítá, že závazný pro soud je pouze výrok rozsudku v trestní věci, nikoliv však jeho odůvodnění. Vyvodil-li krajský soud z důkazů provedených trestním soudem v jiném řízení, pro stěžovatele nepříznivé závěry, aniž by sám zjistil skutečný obsah každé jednotlivé listiny, a umožnil stěžovateli se k nim vyjádřit, porušil zásadu bezprostřednosti a ústnosti soudního řízení a tím i právo stěžovatele na soudní ochranu. Krajský soud tak uvedeným postupem odňal stěžovateli možnost se k provedenému důkazu vyjádřit v souvislostech potřebných pro správné rozhodnutí ve věci. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2011 sp. zn. I. ÚS 2014/10 (N 67/61 SbNU 61) a na nález ze dne 12. 10. 2004 sp. zn. IV. ÚS 57/04 (N 144/35 SbNU 37).
7. Neinformoval-li krajský soud účastníky průběžně o svých závěrech o skutkovém a právním posouzení věci, stěžovatele nepoučil a hodnotil důkazy bez jejich provedení soudem, porušil čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Stěžovatel proto nemohl krajský soud upozornit na chybnou interpretaci obsahu jednotlivých potvrzení v odůvodnění trestního rozsudku a nemohl navrhnout doplnění dokazování o veškerá potvrzení. Krajský soud tím porušil i zásadu předvídatelnosti soudního rozhodnutí, která je součástí práva na soudní ochranu a jeho rozhodnutí je tak překvapivé.
8. Stěžovatel dále namítá, že krajský soud posoudil chybně nárok stěžovatele, neboť nepřihlédl k tomu, že stěžovatel je plátcem daně z přidané hodnoty (dále jen "DPH"), cena za službu dle cenové nabídky stěžovatele na odvoz skládkových vod byla ve výši 310,- Kč za tunu bez DPH. Pokud tedy krajský soud rozhodl tak, že přiznal stěžovateli nárok za měsíc květen 2016 za 110,85 m3 odpadní vody a za měsíc červen 2016 za 154,22 m3 odpadní vody, a toto množství vynásobil cenou za tunu 310,- Kč, avšak nepřipočetl ke konečné částce DPH ve výši 15 %, pak došel k nesprávné částce, kterou má vedlejší účastník stěžovateli uhradit. Stěžovatel již navíc DPH státu odvedl. Tímto postupem krajský soud porušil právo stěžovatele na soudní ochranu, neboť jím přiznaná částka není v souladu se žalobou a provedenými důkazy navýšena o daň z přidané hodnoty v zákonné výši.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
12. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
13. Z výše uvedeného vyplývá, že Ústavní soud nemůže přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, resp. posuzovat skutkový stav jako správně zjištěný, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v posuzované věci nejde.
14. Namítá-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že krajský soud nesprávně zjistil skutkový stav věci, když nepřípustně vycházel z odůvodnění výše uvedeného trestního zprošťujícího rozsudku vydaného ve věci stěžovatele (viz bod 6 shora), aniž by k tomu provedl řádné dokazování, Ústavní soud k tomu uvádí, že podle §135 o. s. ř. je soud vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal. Soud je vázán pouze výrokem a nikoli odůvodněním odsuzujícího trestního rozsudku [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 1424/09 (N 49/64 SbNU 607)]. Výkladem a contrario, který vyplývá i z judikatury Nejvyššího soudu, lze dovodit, že v občanském soudním řízení soud není vázán zprošťujícím rozsudkem vydaným v trestním řízení (srov. č. 58/66 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní). Z nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 469/02 (N 61/33 SbNU 113) dále vyplývá, že odůvodněním trestního rozsudku, výrokem o trestu (který je pro účely civilního řízení stěží použitelný) ani zprošťujícím rozsudkem soud vázán není. Soud prvního stupně proto musí rozhodné skutečnosti znovu posoudit sám, přitom při provádění důkazů a jejich hodnocení musí vyjít z ustanovení občanského soudního řádu, konkrétně z §132 o. s. ř., podle něhož soud přihlíží ke zjištěním z provedených důkazů a přihlíží ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Rozhodnutí trestního soudu však má povahu veřejné listiny, a proto se nabízí uplatnění vyvratitelné domněnky pravdivosti jejího obsahu vyplývající z §134 o. s. ř.
15. Jde-li o rozsáhlou argumentaci stěžovatele k provedení důkazu zprošťujícím trestním rozsudkem vydaným v jeho věci, je třeba uvést, že krajský soud provedl dokazování v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, když v souladu s §125 o. s. ř. mohou za důkaz sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, mimo jiné i listiny, které k důkazu provede tak, že ji nebo její část při jednání předseda senátu přečte (§129 o. s. ř.).
16. Z napadeného rozsudku krajského soudu se podává, že krajský soud namítaný trestní rozsudek přečetl k důkazu, a v návaznosti na svědeckou výpověď R. N., ze které zjistil celkovou nevěrohodnost vážních lístků, použil podpůrně část odůvodnění tohoto rozsudku, ve které se uvádí, že na dotčených vážních lístcích byly (v některých případech) uváděny časy, kdy vozidlo na skládce být nemohlo a že nelze vycházet ani z váhy (vykazované na vážních lístcích), když tato byla (jen) kopírována podle prvních vážních lístků. Takový postup krajského soudu nevykazuje žádné ústavní deficity, zvláště když krajský soud založil své závěry na listinných důkazech, kterými doplnil provedené dokazování (viz bod 3 shora).
17. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, nebylo možno vycházet z dokladů o množství odvezených skládkových vod, o něž stěžovatel zejména opíral své tvrzení o rozsahu provedené práce a na základě nichž žalobou uplatněný nárok vyčíslil, poněvadž na základě nich nebylo možno učinit žádná relevantní skutková zjištění o tom, zda skutečně stěžovatel tvrzené množství odpadní vody ze skládky vyvezl, jak již uzavřel i okresní soud. Ústavní soud konstatuje, že ve věci bylo provedeno podrobné dokazování, které bylo učiněno v souladu s procesními předpisy, na jehož základě byl po zhodnocení provedených důkazů dostatečně zjištěn skutkový stav. S důkazy provedenými přímo okresním soudem a krajským soudem v souladu se zásadami ústnosti a bezprostřednosti, je i stěžovatelem odkazovaný zprošťující trestní rozsudek, a to i včetně jeho odůvodnění, u kterého je třeba uplatnit vyvratitelnou domněnku pravdivosti jeho obsahu, neboť byly splněny podmínky §134 o. s. ř. Postupu krajského soudu proto nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
18. Z výše popsaného vyplývá, že postup krajského soudu není v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 57/04, ve kterém se Ústavní soud zabýval zjišťováním skutkového stavu a hodnocením důkazů a vyslovil, že skutková zjištění může činit toliko ten soud, který důkaz provedl (s výjimkou dle §122 odst. 2 o. s. ř.) a dále zdůraznil, že dodržení zásady přímosti je tudíž jedním z pojmových znaků důkazního řízení. Postup krajského soudu není v rozporu ani s nálezem sp. zn. I. ÚS 2014/10, v němž se Ústavní soud vyslovil k požadavku zajištění předvídatelnosti rozhodnutí soudu a dále zdůraznil význam zásady přímosti.
19. Ústavní soud konstatuje, že napadené rozhodnutí krajského soudu obsahuje srozumitelné, logické a celkově ústavně uspokojivé odůvodnění, z něhož je v souladu s §157 odst. 2 o. s. ř. patrné, jaké skutkové závěry a na základě jakých důkazů přímo provedených krajským soudem v návaznosti na dokazování okresního soudu učinil a jak věc právně posoudil (srov. body 15 až 17 shora). Skutečnost, že po tomto procesu a po vyhodnocení důkazů dospěl krajský soud k závěru, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, není a nemůže být samo o sobě důvodem ústavní stížnosti, neboť právo na soudní ochranu nelze zaměňovat s domnělým nárokem na úspěch ve věci. Z tohoto důvodu Ústavní soud v daném případě neshledal zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele.
20. Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení skutkových a právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy ohledně jeho nároku na zaplacení žalované částky za odvoz odpadních vod. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry krajského soudu. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
21. Stěžovatel v závěru ústavní stížnosti namítá, že mu krajský soud sice přiznal nárok v celkové výši 82 171,70 Kč, tedy za měsíc květen 2016 za množství odebrané odpadní vody v objemu 110,85 m3 a za měsíc červen 2016 za množství odebrané odpadní vody ve výši 154,22 m3, ale nepřiznal mu již zaplacenou daň z přidané hodnoty ve výši 12 325,75 (15 % z přiznaného plnění). Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že k této námitce však stěžovatel žádnou ústavněprávní argumentaci neuvádí. Z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu vyplývá, že krajský soud započtení daně z přidané hodnoty v přiznané částce opomněl.
22. Nezbytným předpokladem meritorního zkoumání předmětné věci v tomto směru je vyloučení tzv. bagatelnosti. Přestože úprava řízení před Ústavním soudem tento pojem nezná, není možné nepřihlížet k hranicím, které zákonodárce v civilním řízení vymezil (stěžovatelem požadovaná částka z důvodu nepřiznané daně z přidané hodnoty by už jen pro svoji výši nemohla založit přípustnost dovolání). Ústavní soud dal ve své ustálené judikatuře najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí je ústavní stížnost v zásadě vyloučena s výjimkou extrémních pochybení obecného soudu znamenajících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele (usnesení ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09 či usnesení ze dne 13. 10. 2009 sp. zn. I. ÚS 2552/09). V těchto usneseních Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod; nemohlo-li dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, jsou podle Ústavního soudu ústavní stížnosti v bagatelních věcech zjevně neopodstatněné, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti (tedy v okamžiku rozhodování Ústavního soudu). Ústavní soud uvedl, že takový výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (blíže viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09). Ústavní soud sice dovodil, že při splnění určitých podmínek je oprávněn meritorně přezkoumat též věci bagatelního rázu [např. nález ze dne 17. 3. 2009 sp. zn. I. ÚS 3143/08 (N 59/52 SbNU 583)], stěžovatel však žádné zvláštní okolnosti, které by byly způsobilé ústavněprávně "povýšit" relevanci tohoto případu, v ústavní stížnosti neuvádí.
23. Stěžovatel namítá porušení procesního základního práva (v daném případě čl. 36 odst. 1 Listiny). Toto právo však není právem samoúčelným, jeho uplatňování je vždy vázáno na základní právo hmotné (v daném případě právo majetkové podle čl. 11 odst. 1 Listiny), přičemž zásah do tohoto hmotného základního práva je intenzity tak nízké, že mu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu. Ve sporech o bagatelní částky, kterou je i částka 12 325,75 Kč, je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti rozsudku vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde jde o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.
24. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování. Postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději, přičemž na věc aplikovaly relevantní právní předpisy. Nejvyšší soud posoudil obsah dovolání stěžovatele v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a správně dovodil, že dovolání není přípustné. Argumentaci soudů rozvedenou v jejich napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou a jejich úvahy se nejeví být nikterak nepřiměřenými. V závěrech obecných soudů Ústavní soud neshledal ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup.
25. Obecné soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny a Úmluvy jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná, neboť jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení hmotněprávních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, a proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
26. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu