ECLI:CZ:US:2021:4.US.1790.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1790/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele K. K., zastoupeného JUDr. Jiřím Rakem, advokátem, sídlem Štefánikova 58/31, Kopřivnice, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. března 2021 č. j. 14 Co 174/2020-341 a rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 18. března 2020 č. j. 9 Nc 35/2019-244, 9 P a Nc 292/2019, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Novém Jičíně, jako účastníků řízení, a H. H. a nezletilé K. K., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně (dále jen "okresní soud") byla druhá vedlejší účastnice (dále jen "nezletilá") svěřena do péče první vedlejší účastnice (dále jen "matka"), (výrok I.). Stěžovateli (dále též "otec") bylo stanoveno výživné ve výši 7 000 Kč měsíčně od 1. 7. 2019 s tím, že stanovené výživné je splatné vždy k prvnímu dni v měsíci předem k rukám matky a rovněž bylo rozhodnuto o dlužném výživném za dobu od 1. 7. 2019 do 31. 3. 2020 ve výši 38 500 Kč, které je otec povinen zaplatit do tří dnů od doručení rozsudku, k rukám matky (výrok II.). Dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok III.). Okresní soud dospěl k závěru, že majetkové poměry otce odpovídají jeho vysoké životní úrovni. Nezletilá má v souladu s §915 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník") právo podílet se na životní úrovni otce. Soud při úpravě výživného vycházel z příjmů otce kolem 73 000 Kč měsíčně. Tato částka představuje součet mzdy otce 15 850 Kč, cestovních náhrad ve výši 6 500 Kč měsíčně a pravidelně poukazované částky 50 500 Kč měsíčně investiční společnosti.
3. Proti rozsudku okresního soudu podala matka odvolání. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu v napadené části, tj. vyjma odstavce I. výroku změnil tak, že otec je povinen platit na výživu nezletilé s účinností od 1. 7. 2019 částku 14 000 Kč měsíčně vždy každého prvního dne v měsíci předem k rukám matky. Výživné pro nezletilou splatné za dobu od 1. 7. 2019 do 31. 3. 2021 ve výši 147 000 Kč, jakož i to, které se stane splatným do konce měsíce, v němž bude tento rozsudek doručen, je otec povinen zaplatit do tří dnů od doručení tohoto rozsudku, k rukám matky (výrok I.). Výroky II. a III. bylo rozhodnuto o nákladech prvostupňového a odvolacího řízení. Krajský soud v odůvodnění uvedl, že po vyhodnocení všech důkazů provedených soudy obou stupňů dospěl k závěru, že rozsudek okresního soudu je třeba ve výrocích o výživném změnit. Krajský soud poukázal na to, že otec se od ledna 2020 stal jediným společníkem obchodní společnosti X, přičemž tvrdí, že jeho jediný příjem je plat (v roce 2019 jeho průměrný měsíční příjem činil 15 850, cestovní náhrady byly vypláceny v průměru ve výši 16 361 Kč měsíčně, v roce 2020 byl jeho průměrný čistý měsíční příjem 19 159 Kč, cestovní náhrady mu vypláceny nebyly), který mu společnost vyplácí jako zaměstnanci. Krajský soud konstatoval, že okresní soud, přestože dovodil příjem otce cca 73 000 Kč měsíčně, mu stanovil výživné pro nezletilou z tohoto příjmu hluboko pod spodní hranicí tzv. doporučující tabulky Ministerstva spravedlnosti vytvořené za účelem sjednocení rozhodovací praxe o výživném. Krajský soud považoval tvrzení otce o jeho příjmech za účelová. Podle krajského soudu je zřejmé, že v daném případě nelze pro účely stanovení výživného pro nezletilou vycházet pouze z platu, který otci vyplácí obchodní společnost, ve které je otec jediným společníkem a zároveň jednatelem. Krajský soud shodně s okresním soudem dospěl k závěru, že měsíční příjem otce je možné dovodit minimálně ve výši 70 000 Kč měsíčně. Přitom lze vycházet z příjmu otce a dále s přihlédnutím k tomu, že si v té době pravidelně spořil přes 50 000 Kč měsíčně. Krajský soud uvedl, že i kdyby zohlednil pouze skutečnost, že otci bylo v prosinci 2019 vyplaceno 1 048 881 Kč jako podíl na zisku, že si vyplácí mzdu v částkách shora uvedených jako zaměstnanec své obchodní společnosti, a že má naspořeny finanční prostředky, když pouze za období od června 2019 do listopadu 2019 otec naspořil přes 600 000 Kč, pak odpovídající všem zákonným kritériím je výživné pro nezletilou podle krajského soudu částka 14 000 Kč měsíčně. Dále krajský soud zohlednil i majetkové poměry otce, který sice tvrdí, že nemá možnost disponovat s finančními prostředky své obchodní společnosti, na druhé straně je jediným společníkem obchodní společnosti X, která vykazuje nerozdělený zisk z minulých let ve výši 14 336 000 Kč a finanční prostředky ve výši 21 497 000 Kč. Krajský soud nepřisvědčil tvrzení otce, že jde pouze o účetní položky. Jde o peníze, které podle daňového přiznání obchodní společnosti by měly být na účtech a v pokladně této společnosti, přičemž jde fakticky o majetek stěžovatele, který rozhodně jeho životní úroveň ovlivňuje.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti výši výživného, kterou mu krajský soud uložil platit pro nezletilou dceru. Nesouhlasí zejména s tím, jak soudy posoudily jeho příjmy, zejména cestovní náhrady, stravné a krátkodobé investice. Stěžovatel poukazuje na to, že používal-li jako zaměstnanec silniční motorové vozidlo, pak mu podle zákona náleží náhrada. Nejde tedy o žádný příjem zaměstnance, který by byl svým účelem určen pro výpočet výživného. Cestovné a nocležné by do příjmů započítány být neměly, protože jde o náklady, které zaměstnanec skutečně vynaložil v souvislosti s pracovní cestou a které by za jiných okolností vynaložit nemusel.
5. Stěžovatel namítá, že neúčtoval-li žádné stravné zaměstnavateli a ani žádné stravné jako náhradu od zaměstnavatele nepobíral, pak by se mu do základu pro výpočet výživného neměla započítávat žádná částka. Stěžovatel napadá postup soudu, který vedle výtky určené stěžovateli o vzdání se nároku na stravné stanovil pro výpočet výživného částku ve výši 5 000 Kč jako vypočtenou 1/3 z cestovních náhrad, které stravné ani nezahrnují.
6. Stěžovatel dále soudu vytýká, že do základu pro výpočet výživného zahrnul částku ve výši 50 500 Kč, když nešlo o žádný aktuální příjem stěžovatele, ale zhodnocení zděděných prostředků z roku 2 000 a částečně naspořených finančních prostředků, které stěžovatel investoval poukázáním v šesti splátkách od června do listopadu 2019 po 50 500 Kč investiční společnosti na dlouhou dobu.
7. Stěžovatel namítá, že za sledované období neměl žádný "pravidelný" příjem, který by bylo možno do základu pro výpočet výživné vztáhnout, v období od června do listopadu 2019 "nenaspořil" částku ve výši 600 000 Kč. S přihlédnutím k uvedenému obecné soudy při svém rozhodování nevycházely ze skutečně prokázaného stavu, zejména jde-li o započítání částky ve výši 50 500 Kč do základu pro výpočet výživného. Stěžovatel uvádí, že skutečný příjem v době rozhodování okresního soudu činil 15 850 Kč a v době rozhodování krajského soudu 19 159 Kč. Stěžovatel nesouhlasí s příjmem ve výši 73 000 Kč, kterou stanovil okresní soud a s výší výživného, kterou určil krajský soud ve výši 14 000 Kč, neboť tato částka je v rozporu se zákonnými požadavky na její určení, zejména s ohledem na schopnosti a majetkové poměry stěžovatele.
8. Stěžovatel rovněž považuje za nesprávná zjištění soudu o majetku obchodní společnosti X. Dále soudům vytýká, že z důvodu užití daňového paušálu nezapočítal do příjmů matky jí samotnou přiznané měsíční úhrady a statisícové příjmy, když vycházel jen z daňového přiznání bez jejich uvedení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
12. V posuzované věci stěžovatel brojí proti rozhodnutím obecných soudů, zejména proti rozhodnutí krajského soudu, o výši výživného, které je povinen platit na nezletilou dceru.
13. Ústavní soud zastává obecně rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech péče o nezletilé, včetně stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je především doménou obecných soudů, které v součinnosti s orgány sociálně právní ochrany dětí mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné spravedlivé rozhodnutí. Ústavní soud zejména nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy a do rozhodování obecných soudů zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel férového procesu (srov. usnesení ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. IV. ÚS 4305/18). Ke zrušení soudem přijatého rozhodnutí přistupuje Ústavní soud pouze tehdy, shledá-li extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, tedy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování (srov. usnesení ze dne 7. 3. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2834/15).
14. V posuzované věci z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že oba soudy se předmětnou věcí zabývaly. Krajský soud rozhodnutí okresního soudu změnil. Při stanovení výše výživného se přitom pečlivě zabýval naplněním zákonného požadavku na určení výživného zakotveného v §915 odst. 1 občanského zákoníku, podle něhož má být životní úroveň zásadně shodná s životní úrovní rodičů. Při určení výše výživného, které je stěžovatel povinen na nezletilou dceru platit, vzal krajský dále v úvahu odůvodněné potřeby nezletilé i majetkové poměry, schopnosti a možnosti stěžovatele. Přihlédl zejména k tomu, že od ledna 2020 se stěžovatel stal jediným společníkem obchodní
společnosti X, přičemž nyní tvrdí, že jeho jediný příjem je plat, který mu obchodní společnost vyplácí jako zaměstnanci. Tvrzení stěžovatele hodnotil krajský soud jako účelová, a proto dovodil, že v daném případě nelze pro účely stanovení výživného pro nezletilou vycházet pouze z platu, který stěžovateli vyplácí společnost, kde je on sám jediným společníkem a zároveň jednatelem. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí přitom podrobně vysvětlil, z jakých důvodů měsíční příjem otce dovodil minimálně ve výši 70 000 Kč. Krajský soud se zabýval i tvrzením otce, že nemá možnost disponovat s finančními prostředky své společnosti, ale současně podotkl, že je jednatelem a jediným společníkem obchodní společnosti X, která mu vyplácí plat a vykazuje nerozdělený zisk z minulých let ve výši 14 336 000 Kč a finanční prostředky ve výši 21 497 000 Kč.
15. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy nebyly oprávněny zahrnout jeho cestovní náhrady do jeho příjmových poměrů relevantních pro stanovení výše výživného. Ústavní soud konstatuje, že zahrnutí cestovních náhrad pod režim §913 odst. 1 občanského zákoníku excesivní úvahou není.
16. Ústavní soud již ve své dřívější judikatuře uvedl, že vztah mezi §96 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině (nyní vtěleným do §913 odst. 1 občanského zákoníku) a zákonem č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách, ve znění pozdějších předpisů, považuje toliko za otázku výkladu běžného práva (srov. usnesení ze dne 14. 8. 2001 sp. zn. II. ÚS 713/2000, usnesení ze dne 12. 5. 2011 sp. zn. I. ÚS 1254/11, nebo usnesení ze dne 21. 6. 2011 sp. zn. I. ÚS 996/11), do níž zasahovat nemíní. Opačný názor - tedy, že by snad cestovní náhrady nebylo v principu možné zahrnout do příjmových poměrů povinného rodiče - by umožňoval extrémně nerozumné a nespravedlivé důsledky. Povinní by byli v podstatě motivováni k tomu, že cestou, jak si snížit výši vyživovací povinnosti, je právě přijetí takového zaměstnání, u něhož by disponovali oproti běžné mzdě vysokými cestovními náhradami (srov. usnesení ze dne 21. 6. 2011 sp. zn. I. ÚS 996/11). Právě v posledně odkazovaném usnesení Ústavní soud výstižně vyložil problematiku a úskalí vyplácených cestovních náhrad a rozsahu jejich spotřebování, a proto pro stručnost na odůvodnění tohoto usnesení odkazuje.
17. Ústavní soud připomíná, že v rámci ochrany ústavnosti a při posuzování procesu jako celku nemůže do nejmenšího detailu zkoumat každou jednotlivou námitku, jež ve svém důsledku směřuje do hodnocení důkazů, které provedly soudy, či do závěru zaujatého obecnými soudy o výši výživného. Jak bylo předesláno, úkolem Ústavního soudu není, aby znovu či podrobněji přezkoumával či stanovil výši výživného.
18. Ústavní soud konstatuje, že podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatele s právními závěry obecných soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Ústavní soud však neshledal, že by stěžovatelem vytýkaná pochybení mohla ovlivnit výsledek sporu, resp. svou intenzitou zapříčinit zásah do ústavně zaručených práv. Ústavní soud má za to, že obecné soudy posuzovaly věc v kontextu všech zjištěných okolností. Své závěry o adekvátnosti přisouzeného výživného krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku, kterým změnil výši výživného stanoveného okresním soudem, přesvědčivým a dostatečným způsobem odůvodnil.
19. Ústavní soud považuje za vhodné připomenout, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě poměrů rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných", a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z §909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Uvedené platí tím spíše, zakládají-li obecné soudy svá rozhodnutí na okolnostech, jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně možná. V budoucnu není ani v posuzované věci vyloučena nová úprava výživného v návaznosti na konkrétní okolnosti, které nastanou.
20. Ústavní soud proto v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z provedeného dokazování v dostatečném rozsahu, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. V závěrech především krajského soudu Ústavní soud neshledal ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud shledává jeho postup ústavně konformním, a proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
21. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu