ECLI:CZ:US:2021:4.US.1838.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1838/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jindřicha Holého, CSc., zastoupeného JUDr. Jurajem Kozicem, advokátem, sídlem Prvního pluku 320/17, Praha 8 - Karlín, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. května 2021 č. j. 2 As 183/2020-27, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. května 2020 č. j. 30 A 57/2018-73, rozhodnutí Krajského úřadu Královéhradeckého kraje ze dne 14. března 2018 č. j. KUKHK-15076/UP/2017/Bk a rozhodnutí Městského úřadu Vrchlabí ze dne 9. března 2017 č. j. SÚ/8106/2015-12, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Hradci Králové, Krajského úřadu Královéhradeckého kraje a Městského úřadu Vrchlabí, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výše uvedených soudních a správních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 11 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z vyžádaných správních spisů a soudního spisu Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") se podává, že Městský úřad Vrchlabí (dále také jen "stavební úřad") napadeným rozhodnutím zamítl stěžovatelovu žádost o vydání dodatečného povolení stavby "stavba pro zemědělství - srub" na pozemku parc. č. X v katastrálním území Strážné.
3. K odvolání stěžovatele Krajský úřad Královéhradeckého kraje (dále jen "krajský úřad") napadeným rozhodnutím sice změnil rozhodnutí stavebního úřadu, ale šlo pouze o formální úpravu výroku (označení ustanovení použitého právního předpisu), v ostatním zůstalo rozhodnutí stavebního úřadu nezměněno.
4. Krajský soud žalobu stěžovatele proti rozhodnutí krajského úřadu napadeným rozsudkem zamítl (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
5. Kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III). Nejvyšší správní soud přisvědčil stěžovateli v tom, že krajský soud porušil §75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), a dopustil se tak jiné vady řízení podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., když se zabýval nesouladem stavby s územním plánem. Stěžovatel však tuto otázku v souladu s dispoziční zásadou neučinil předmětem soudního řízení (žádný jím precizovaný žalobní bod se netýkal souladu stavby s územním plánem); nadto na tomto důvodu vůbec nestojí napadené rozhodnutí krajského úřadu. Nejvyšší správní soud připomenul, že ne každá tzv. jiná vada řízení je důvodem zrušení rozhodnutí krajského soudu. Je tomu tak pouze v případě, že shledaná vada řízená mohla mít za následek nezákonnost rozhodnutí o věci samé. Nejvyšší správní soud v posuzované věci totiž uvedl, že všechny stěžovatelem uplatněné kasační námitky shledal nedůvodnými (viz dále), tedy aproboval správnost posouzení (čili krajským soudem naznanou nedůvodnost) všech stěžovatelových žalobních tvrzení. Nebyla-li ovšem žádná stěžovatelova žalobní námitka důvodná, bylo tak jako tak namístě žalobu zamítnout. Krajský soud by tedy podle Nejvyššího správního soudu dospěl ke stejnému závěru (rozhodl by totožně), i kdyby se nedopustil výše konstatované vady řízení. Předmětná vada tedy neměla vliv na zákonnost napadeného rozsudku krajského soudu.
6. K samotným věcným námitkám stěžovatele Nejvyšší správní soud uvedl, že námitky stěžovatele byly krajským soudem posouzeny zákonně, a to jak k údajně neoprávněnému obvinění správních orgánů z účelové definice stavby (vypořádáno v bodě 59 napadeného rozsudku krajského soudu), tak k tvrzení stěžovatele, že srub je obklopen dalšími architektonicky nevýznamnými stavbami {implicitně vypořádáno v bodě 58 napadeného krajského soudu výslovným ztotožněním se závazným stanoviskem orgánu ochrany přírody [Správy Krkonošského národního parku (dále jen "KRNAP")] ze dne 23. 3. 2016 č. j. KRNAP 01172/2016, které bylo nesouhlasné}, tak k poukazu stěžovatele na kladné stanovisko Správy KRNAP při vyhodnocení vlivů návrhu změny č. 2 územního plánu Strážné (vypořádáno v bodě 61 napadeného rozsudku krajského soudu), tak i konečně k tvrzenému nedostatečně zjištěnému skutkovém stavu (vypořádáno v bodě 62 napadeného rozsudku krajského soudu), přičemž se s odůvodněním krajského soudu ztotožnil.
7. Nejvyšší správní soud konstatoval, že stěžovatel se celé řízení odvolával zejména na stanovisko Správy KRNAP ze dne 7. 5. 2014, jež vyloučilo významný vliv jím navrhované změny územního plánu na příznivý stav krajiny; nesouhlasí přitom s posouzením krajského soudu, že šlo o "zřejmý exces", přičemž argumentuje tím, že hned dva dny nato vydala Správa KRNAP nové negativní stanovisko. Nejvyšší správní soud však shledal, že stěžovatel stavbu zbudoval s vědomím nesouhlasu Správy KRNAP s tímto záměrem (srov. již její stanovisko ze dne 18. 7. 1994), a především si byl vědom toho, že k její realizaci nemá nezbytná povolení. Pozitivní stanovisko Správy KRNAP ze dne 7. 5. 2014, platící fakticky pouze do dne 9. 5. 2014 (navíc toliko k návrhu změny územního plánu), rozhodně nemohlo vyvolat dobrou víru stěžovatele, že jeho stavba bude dodatečně povolena; v tomto svém tvrzeném legitimním očekávání tedy nemohl být dotčen.
8. Nejvyšší správní soud konečně dodal, že stěžovatel taktéž (poprvé až v kasační stížnosti) namítá, že stanovisko Ministerstva životního prostředí (dále jen "MŽP") ze dne 29. 6. 2017 č. j. 794/550/17-Ka, 32625/ENV/17, které potvrdilo závazné stanovisko Správy KRNAP ze dne 23. 3. 2016 č. j. KRNAP 01172/2016, se nevypořádalo se všemi jeho odvolacími námitkami, akceptace čehož způsobuje nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí krajského úřadu; tvrdí přitom, že z tohoto důvodu jej měl krajský soud zrušit. Nejvyšší správní soud konstatuje, že jelikož stěžovatel tento právní důvod nevznesl již v řízení před krajským soudem (nutno podotknout, že v žalobě neuvedl jedinou výhradu ke stanovisku MŽP), ačkoliv tak učinit mohl, jde o argumentaci, jež není přípustná (srov. §104 odst. 4 s. ř. s.).
II.
Argumentace stěžovatele
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvedl, že pro věc klíčové závazné stanovisko Správy KRNAP ze dne 23. 3. 2016 č. j. KRNAP 01172/2016 je věcně nesprávné a neúplné (zejména v komplexním posuzování zásahu do krajinného rázu). Navíc nebylo náležitě a v plném rozsahu přezkoumáno stanoviskem MŽP ze dne 29. 6. 2017 č. j. 794/550/17-Ka, 32625/ENV/17, a to zejména z hlediska odvolacích námitek stěžovatele. Na toto pochybení nereagoval odpovídajícím způsobem ani krajský úřad, když měl po MŽP žádat nápravu a doplnění stanoviska, přičemž tato pochybení správních orgánů nebyla zhojena ani ve správním soudnictví, resp. byla dále umocněna (když zejména navzdory výslovnému návrhu stěžovatele nebylo provedeno nezávislé znalecké zkoumání předmětných odborných otázek týkajících se ochrany přírody). Napadená rozhodnutí tak lze považovat za nepřezkoumatelná a v rozporu se zákazem libovůle při rozhodování orgánů veřejné moci. Takovýmto postupem správních orgánů a správních soudů bylo podle stěžovatele prokazatelně zasaženo do jeho ústavního práva na soudní ochranu a do jeho práva na ochranu vlastnictví.
III.
Procesní předpoklady pro posouzení ústavní stížnosti
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
12. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); tato i všechna dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
13. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Postup v soudním řízení správním, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry správních soudů nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.
14. Takovéto pochybení v posuzované věci Ústavní soud neshledal. Jak se podává z vyžádaných správních spisů a soudního spisu krajského soudu, stěžovatel pouze polemizuje se správným právním závěrem správních soudů o nemožnosti dodatečného povolení stavby srubu, a to zejména z důvodu nesouhlasného závazného stanoviska Správy KRNAP, které bylo potvrzeno MŽP, což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti. Na právních závěrech správních soudů (sub 5 až 7) neshledal Ústavní soud žádné vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí, které by odůvodňovalo jeho případný kasační zásah.
15. K námitce stěžovatele, směřující proti stanovisku MŽP ze dne 29. 6. 2017 č. j. 794/550/17-Ka, 32625/ENV/17, nutno uvést, že stěžovatel tuto námitku uvedl poprvé až v kasační stížnosti u Nejvyššího správního soudu (též sub 7), což bylo Ústavním soudem ověřeno ze spisu krajského soudu, pročež tato argumentace nemohla být u Nejvyššího správního soudu podle §104 odst. 4 s. ř. s. přípustná.
16. Za těchto okolností by bylo posouzení uvedené námitky Ústavním soudem rovněž porušením zásady subsidiarity řízení před Ústavním soudem. Ta nespočívá jen v pouhém vyčerpání procesních prostředků, nýbrž obsahuje i požadavek předestření relevantních námitek soudům, jimž ochrana všech základních práv a svobod přísluší (čl. 4 Ústavy). Právě tento aspekt ochranné funkce obecných soudů (a potřeby domáhání se práva zákonem stanoveným postupem - srov. čl. 36 odst. 1 Listiny) vymezuje jejich vztah k Ústavnímu soudu a nepřipouští, aby Ústavní soud vystupoval jako další (popř. jediná) instance soudního řízení a rozhodoval o věcech, o kterých obecné soudu nedostaly příležitost rozhodnout. Takové pojetí řízení o ústavní stížnosti odpovídá i prioritě její tzv. subjektivní funkce spočívající v ochraně dotčených práv konkrétního stěžovatele, jenž určitý postup orgánu veřejné moci pociťuje od počátku jako reálnou křivdu a porušení svých ústavních práv, proti tomuto postupu pak v soudním řízení brojí a Ústavní soud je tedy především v roli garanta účinné soudní ochrany subjektivních práv stěžovatele.
17. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že z hlediska předmětu řízení o ústavní stížnosti [např. nález ze dne 19. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 432/98 (N 160/16 SbNU 181), usnesení ze dne 5. 6. 2000 sp. zn. II. ÚS 242/2000, ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000, ze dne 28. 6. 2004 sp. zn. I. ÚS 269/02, ze dne 26. 9. 2005 sp. zn. IV. ÚS 430/05, ze dne 17. 9. 2008 sp. zn. I. ÚS 1324/08, ze dne 26. 7. 2016 sp. zn. III. ÚS 330/15] jde v této části posuzované věci o nepřípustný návrh v materiálním smyslu (tzv. vnitřní subsidiarita). Je-li ústavním úkolem obecných soudů poskytovat ochranu základním právům, nelze od toho z hlediska posuzování vyčerpání procesních prostředků odhlížet, a tím jejich roli v ochraně základních práv obcházet. Ústavní soud by následně nemohl efektivně posoudit, zda obecné soudy v napadeném řízení jako celku selhaly při ochraně stěžovatelových ústavních práv, když jeho vinou nedostaly právem předvídanou příležitost se jejich tvrzeným porušením účinně zabývat. Uvedené je rovněž vyjádřením zásady sebeomezení a minimalizace zásahů Ústavního soudu, který do činnosti obecných soudů zasahuje zásadně pouze tam, kde soudy v ochraně základních práv a svobod v celém řízení selžou.
18. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu