ECLI:CZ:US:2021:4.US.1871.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1871/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Josefa Fialy o věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Zoji Korsakové, zastoupené Mgr. Martinem Kainem, advokátem sídlem Nádražní 58/110, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. dubna 2020 č. j. 6 Cmo 2/2020-46, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Společenství vlastníků X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá
Odůvodnění:
I.
Rekapitulace ústavní stížnosti a dosavadního průběhu řízení
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") o náhradě nákladů řízení, a to s tvrzením, že jím byla porušena její práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného usnesení vyplývá, že stěžovatelka, jako přehlasovaný vlastník bytové jednotky, podala k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud") návrh na vyslovení neplatnosti usnesení Společenství vlastníků X. (dále jen jako "vedlejší účastník"), založeným za účelem správy domu, v němž stěžovatelka vlastní bytovou jednotku (dále jen "návrh"). Vedlejší účastník byl usnesením ze dne 25. 11. 2019 vyzván městským soudem, aby se vyjádřil k podanému návrhu. Vedlejší účastník udělil dne 3. 12. 2019 plnou moc k zastupování ve věci advokátovi. Stěžovatelka vzala návrh zpět podáním doručeným městskému soudu dne 26. 11. 2019, přičemž uvedla, že důvodem zpětvzetí je respektování předběžného názoru soudů ve věci. V návaznosti na to městský soud usnesením ze dne 4. 12. 2019 sp. zn.
74 Cm 152/2019, řízení zastavil pro zpětvzetí návrhu (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle §146 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen "usnesení městského soudu").
3. Vrchní soud k odvolání vedlejšího účastníka napadeným usnesením změnil usnesení městského soudu ve výroku II. tak, že stěžovatelka je povinna nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení v částce 3 400 Kč. Vrchní soud konstatoval, že náhrada nákladů řízení v případě, že některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, se řídí §146 odst. 2 občanského soudního řádu, podle kterého jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení). Podle vrchního soudu nebylo v daném případě zjištěno, že návrh byl podán důvodně a že byl vzat zpět pro chování vedlejšího účastníka. Podle vrchního soudu vedlejšímu účastníkovi vznikly náklady řízení v řízení před soudem prvního stupně, a to za 1 úkon právní služby - převzetí zastoupení.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že stejnopis odvolání podané vedlejším účastníkem jí nebyl zaslán a nebyl jí tak poskytnut prostor, aby se k tomuto odvolání mohla vyjádřit a reagovat na argumentaci v něm obsaženou a rovněž navrhnout důkazy k prokázání svých tvrzení. Stěžovatelka k tomu uvádí, že měla k dispozici poměrně zásadní argumentaci, podle které případné náklady na právní zastoupení vedlejší účastník nevynaložil účelně. Podle stěžovatelky je z obsahu komunikace mezi ní a vedlejším účastníkem (její záznam je přiložen k ústavní stížnosti) patrné, že již 3. 12. 2019 byl vedlejší účastník informován o tom, že dne 26. 11. 2019 bylo učiněno zpětvzetí návrhu a dále, že 4. 12. 2019 v 10:14 hod dosud nedošlo ke sjednání právního zastoupení vedlejšího účastníka, přitom dne 4. 12. 2019 bylo usnesení městského soudu o zastavení řízení doručováno do datové schránky vedlejšího účastníka. Podle stěžovatelky celá záležitost působí tak, že došlo k účelové antedataci plné moci o den dříve, aby mohl vedlejší účastník uplatnit alespoň nějaké náklady řízení vůči ní.
II.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud se nejprve zabýval splněním procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost je přípustná (stěžovatelka neměla k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně práva dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
III.
Posouzení ústavní stížnosti
6. Ústavní soud předesílá, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
7. Uvedené zásady se ještě markantněji promítají do rozhodování o nákladech řízení, neboť náhradu nákladů řízení, resp. její výši, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02, ze dne 3. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 106/11, ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05 a další; veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná z http://nalus.usoud.cz). Z judikatury Ústavního soudu dále vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení je výhradně doménou civilních soudů. Ústavní soud tak dal opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku
o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.
8. Z pohledu posouzení námitek stěžovatelky je nutno dále uvést, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o nákladech řízení v tzv. bagatelní částce (3 400 Kč), proti níž by ani dovolání nebylo přípustné [srov. §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Ústavní soud přitom již dal opakovaně ve své rozhodovací praxi najevo (např. usnesení ze dne 8. 4. 2008 sp. zn. IV. ÚS 3247/07), že v takových případech, s výjimkou zcela extrémních situací, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Co se oněch "extrémních situací" týká, jde zejména o případy, kdy by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily libovůle, tedy své rozhodnutí vůbec neodůvodnily, anebo by se jejich závěry a odůvodnění příčily pravidlům logiky, byly by výrazem přepjatého formalismu nebo by byly jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti.
9. Z těchto principů Ústavní soud vyšel i při posouzení námitky stěžovatelky, že jí nebylo doručeno odvolání vedlejšího účastníka, a nemohla proto uplatnit svou obranu.
10. Podle §210 odst. 1 občanského soudního řádu se odvolání proti usnesení, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé, doručuje "účastníkům, jejichž práv a povinností se týká, je-li to s ohledem na okolnosti případu či povahu věci vhodné a účelné", podle §214 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu pak odvolací soud nemusí nařizovat jednání k projednání odvolání, které "se týká toliko nákladů řízení". Uvedená zákonná úprava tedy nestanoví povinnost, aby odvolání proti rozhodnutí o nákladech řízení bylo vždy doručeno dalším účastníkům, jejichž práv a povinností se týká, nicméně podle judikatury Ústavního soudu tato ustanovení je třeba vykládat s ohledem na právo na spravedlivý (řádný) proces a kontradiktornost řízení. V některých případech, kdy odvolání obsahuje novou, dosud neuplatněnou skutkovou či právní argumentaci, resp. kdy tato argumentace je zasazena do dosud neozřejměných věcných či procesních souvislostí, tak může postup soudů, které neumožnily účastníkům řízení vyjádřit se k takovému odvolání, vést i
k porušení práva na spravedlivý (řádný) proces. O takový případ však v posuzované věci nejde.
11. Pro vrchní soud, resp. jeho posouzení věci bylo podstatné především procesní zavinění za zastavení řízení, přičemž ani sama stěžovatelka nezpochybňuje, že svým procesním postupem zavinila zastavení řízení se všemi důsledky z toho plynoucími. Stěžovatelka tak zpochybňuje pouze účelnost právního zastoupení vedlejšího účastníka, kdy jde pouze o jeden úkon právní služby, a to převzetí zastoupení v reakci na výzvu městského soudu vedlejšímu účastníkovi, aby se vyjádřil k návrhu stěžovatelky. V posuzované věci tak nejde o případ, kdy by situace navozená podáním odvolání vedlejším účastníkem, který se domáhal změny výroku o nákladech řízení ve svůj prospěch, vyžadovala, aby druhá strana byla s argumenty odvolatele seznámena a mohla se k nim vyjádřit, neboť nebylo možno očekávat, že její vyjádření může přispět k náležitému posouzení věci. Nad rámec uvedeného Ústavní soud poznamenává, že ani ze záznamu komunikace přiloženého k ústavní stížnosti nijak jednoznačně nevyplývá, že by k převzetí zastoupení vedlejšího účastníka nemohlo dojít ještě před tím, než došlo k doručení usnesení o zastavení řízení vedlejšímu účastníkovi.
12. Ze všeho shora uvedeného proto vyplývá, že okolnost, že soud neseznámil stěžovatelku s odvoláním vedlejšího účastníka v posuzované věci, nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní právo stěžovatelky. Případný zásah Ústavního soudu by byl v rozporu se zásadou minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů (srov. např. usnesení ze dne 17. 10. 2017 sp. zn. I. ÚS 2432/17 a ze dne 16. 10. 2018 sp. zn. III. ÚS 2097/17).
13. Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. března 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu