ECLI:CZ:US:2021:4.US.1919.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1919/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Marka Siroty, zastoupeného JUDr. Milanem Vašíčkem, advokátem, sídlem Dominikánské náměstí 656/2, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. května 2021 č. j. 12 Cmo 69/2021-103 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. února 2021 č. j. 40 Cm 44/2020-82, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a 1. obchodní společnosti Oberbank AG, sídlem Untere Donaulände 28, A-4020 Linz, Rakouská republika, jednající organizační složkou Oberbank AG pobočka Česká republika, sídlem nám. Přemysla Otakara II. 6/3, České Budějovice, 2. Tomáše Kochaníčka a 3. Normana Augusta Albrechta Wicka, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručená práva, konkrétně pak právo na spravedlivý proces (sc. na řádný proces či soudní ochranu) podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu se podává, že Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") směnečným platebním rozkazem ze dne 3. 6. 2020 č. j. 40 Cm 44/2020-36 uložil stěžovateli a vedlejším účastníkům (jako žalovaným), aby společně a nerozdílně zaplatili vedlejší účastnici (jako žalobkyni) a) směnečný peníz ve výši 50 000 eur, b) 6% úrok p. a. z částky 50 000 eur od 26. 11. 2019 do zaplacení, c) útraty, d) směnečnou odměnu ve výši 166,66 Kč a e) náhradu nákladů řízení ve výši 105 830,50 Kč.
3. Napadeným usnesením krajský soud podle §164 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), opravil výše uvedený platební rozkaz v bodě d) výroku tak, že částku 166,66 Kč změnil na 166,66 eur, což zdůvodnil tím, že chybou při přepisu byla nesprávně uvedena měna směnečné odměny.
4. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením potvrdil usnesení krajského soudu. Odvolání shledal nedůvodné, přičemž uvedl, že při vyhotovení napadeného usnesení krajského soudu došlo ke zřejmé písařské chybě, když u údaje o výši směnečné odměny namísto správné měny eur byla uvedena chybně česká koruna, tedy měna nekorespondující žalobnímu petitu.
II.
Stěžovatelova argumentace
5. V ústavní stížnosti stěžovatel rekapituluje řízení před obecnými soudy a dále uvádí, že pro změnu výroku směnečného platebního rozkazu postupem podle §164 o. s. ř. nebyly naplněny zákonné podmínky, neboť nejde o opravu zjevné nesprávnosti, jak požaduje uvedené ustanovení. Podle stěžovatele obecné soudy zneužily institut opravy zjevné nesprávnosti k tomu, aby změnily dříve vyjádřený právní názor. Nesprávným postupem obecných soudů došlo k zásahu do jeho práva vlastnit majetek a do práva na spravedlivý proces, když se částka, kterou je povinen zaplatit v důsledku vydaného opravného usnesení, zvýšila nejméně pětadvacetinásobně.
6. V další části ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že krajský soud o opravě směnečného platebního rozkazu neměl vůbec rozhodovat, poněvadž dne 15. 7. 2020 vznesl v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu námitku místní nepříslušnosti krajského soudu. Stěžovatel se domnívá, že vydáním napadeného usnesení krajský soud porušil jeho práva na zákonného soudce, jelikož ke dni vydání rozhodnutí o opravě nebylo o otázce místní příslušnosti rozhodnuto "s konečnou platností", neboť ta je aktuálně předmětem dovolacího řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána napadená soudní rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
9. Stěžovatel namítá, že obecné soudy postupem podle §164 o. s. ř. změnily výrok směnečného platebního rozkazu tak, že u směnečné odměny namísto české měny uvedly euro, čímž se několikanásobně zvýšila jeho platební povinnost.
10. Nelze přehlédnout, že s ohledem na výši peněžního plnění, o které měl být stěžovatel postupem obecných soudů zkrácen, je ústavní stížnost podána ve zjevně bagatelní věci [srov. §202 odst. 2, §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Ústavní soud v této souvislosti konstantně judikuje, že tato skutečnost zakládá (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej naopak z hlediska ústavnosti významným činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]; je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc přes svou "bagatelnost" vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). V tomto ohledu v ústavní stížnosti nic uvedeno není.
11. Nadto stěžovatel opakuje svůj právní názor, který prezentoval již v řízení před obecnými soudy, tj. že pro postup podle předmětného ustanovení musí být naplněny zákonné podmínky, tedy musí jít o zjevné nesprávnosti, přičemž nesprávnost měny není zjevnou nesprávností opravitelnou postupem podle §164 o. s. ř. Jde tak o polemiku s tím, jak obecné soudy interpretovaly a aplikovaly uvedené ustanovení podústavního práva, která není s to (bez dalšího) opodstatněnost ústavní stížnosti založit, neboť věcná nesprávnost (nezákonnost) rozhodnutí soudu, resp. orgánu veřejné moci není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu v řízení o ústavní stížnosti podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu [srov. např. nález ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95 (N 63/5 SbNU 481)].
12. Dlužno dodat, že k přezkumu opravných usnesení Ústavní soud přistupuje se značnou zdrženlivostí [srov. např. nález ze dne 26. 6. 2008 sp. zn. III. ÚS 796/08 (N 116/49 SbNU 645) nebo ze dne 12. 3. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2956/07 (N 54/52 SbNU 539), kde se konstatuje, že "z hlediska ústavněprávního je přípustná náprava vady původního rozhodnutí cestou opravného usnesení i tam, kde z formálního hlediska nejde o opravu zjevné nesprávnosti, v případě, že řízení jako celek je možno po vydání takového usnesení hodnotit jako spravedlivé a souladné s hlavou pátou Listiny"].
13. V posuzované věci krajský soud vyhověl žalobě vedlejší účastnice, která se domáhala toho, aby soud uložil stěžovateli (mj.) zaplatit směnečnou odměnu ve výši 166,66 eur, avšak při "mechanické činnosti", konkrétně přepisu návrhového žádání (petitu) do směnečného platebního rozkazu se dopustil pochybení, jehož následkem byla daná nesprávnost. Uvádí-li stěžovatel, že obecné soudy v napadených usneseních rozhodly o změně právního hodnocení, tomuto tvrzení není možné přisvědčit, neboť otázka měny nebyla spornou, resp. ji obecné soudy neřešily. Výklad §164 o. s. ř. podaný obecnými soudy tak odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016 sp. zn. 30 Cdo 758/2016] i soudu Ústavního [srov. nález ze dne 10. 4. 2012 sp. zn. II. ÚS 1456/11 (N 75/65 SbNU 51)]; nelze tedy mít za to, že by šlo o interpretaci překvapivou, zjevně odporující ustálenému nazírání na tento právní institut či jinak zasahující do ústavně zaručených práv stěžovatele.
14. Namítá-li stěžovatel porušení svého práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny z důvodu, že krajský soud nebyl soudem místně příslušným, tato námitka je nyní, jak sám uvádí, předmětem řízení před Nejvyšším soudem, a tudíž ji s ohledem na §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nelze považovat za přípustnou. Stěžovatelem tvrzená skutečnost, že obecné soudy rozhodovaly "zbytečně" a že to jen zatěžuje subjekty řízení, představuje námitku porušení zásady hospodárnosti řízení, z níž konkrétní porušení ústavně zaručených základních práv či svobod procesní povahy (bez dalšího) neplyne. Možno dodat, že námitku místní nepříslušnosti stěžovatel uplatnil i v odvolání, vrchní soud se jí (byť nikoliv meritorně) zabýval a zdůvodnil, proč ji nemohl považovat za relevantní, přičemž ústavní stížnost v tomto ohledu žádnou argumentaci neobsahuje.
15. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, popř. nepřípustný (viz sub 14), a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. září 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu