ECLI:CZ:US:2021:4.US.205.21.1
sp. zn. IV. ÚS 205/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Aloise Humpolíka, zastoupeného JUDr. Michalem Janovcem, Ph.D., advokátem, sídlem Dobrovského 1310/64, Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2020 č. j. 21 Cdo 2441/2020-301, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a právnické osoby Střední škola X, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou u Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") proti vedlejší účastnici domáhal určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí ze strany zaměstnavatele, a to z důvodu neexistence organizační změny. Rozsudkem městského soudu ze dne 19. 6. 2019 č. j. 38 C 95/2013-251 bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru je neplatná. K odvolání vedlejší účastnice byl rozsudek městského soudu potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 3. 3. 2020 č. j. 15 Co 266/2019-275. Proti tomuto rozsudku podala vedlejší účastnice dovolání. V něm namítala, že krajský soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, podle níž se naplnění důvodu výpovědi a její platnost posuzují vždy k okamžiku doručení zaměstnanci. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2020 č. j. 21 Cdo 2441/2020-301 byl rozsudek krajského soudu zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím extrémně vybočil z procesních ústavně zaručených pravidel soudního řízení, a to zejména nesplněním povinnosti vycházet ze skutkových zjištění soudů nižších článků, neboť pouze v jejich rámci mohl zvažovat právní posouzení stavu věci.
4. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost není přípustná.
5. Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje procesní prostředek ochrany základních práv a svobod stěžovatele. Z §72 odst. 1, 3 a 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu však vyplývá, že ústavní stížnost je subsidiárním prostředkem, který lze využít až po vyčerpání všech právních prostředků poskytnutých zákonem. To zdůrazňuje především §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle nějž platí, že ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. S řízením o ústavní stížnosti by proto paralelně nemělo ve stejné věci probíhat řízení před obecnými soudy.
6. V nyní posuzované věci lze se stěžovatelem souhlasit v tom, že proti rozsudku Nejvyššího soudu nelze podat žádný opravný prostředek. V důsledku jeho vydání však nedochází k takovému zásahu do práv stěžovatele, který by nebyl napravitelný v systému obecného soudnictví. Napadeným rozsudkem totiž bylo zrušeno předchozí rozhodnutí krajského soudu s tím, že se mu věc vrací k dalšímu řízení. Krajský soud tak bude ve věci rozhodovat znovu a stěžovatel bude v pokračujícím řízení moci uplatnit všechny námitky, které rozvádí v ústavní stížnosti [k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 2596/14, ze dne 4. 1. 2017 sp. zn. II. ÚS 3736/16, ze dne 19. 6. 2017 sp. zn. I. ÚS 1682/17, ze dne 14. 1. 2020 sp. zn. III. ÚS 3983/19 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
7. Ústavní soud rovněž dospěl k závěru, že nejsou dány důvody připuštění ústavní stížnosti podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle nějž Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle §75 odst. 1 tohoto zákona, přesahuje-li stížnost svým významem podstatně vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Tato možnost obecně představuje výjimku ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti, kterou je nutné vykládat restriktivně [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 1996 sp. zn. II. ÚS 193/94 (N 19/5 SbNU 159)]. Přesah vlastní zájmů stěžovatele, mimo jiné s přihlédnutím k předmětu řízení v nyní posuzované věci, nebyl dán.
8. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2021
Josef Fiala v. r.
soudce zpravodaj