ECLI:CZ:US:2021:4.US.2060.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2060/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti obchodní společnosti HEAVY MACHINERY SERVICES, a. s., sídlem Jana Pernera 159, České Velenice, zastoupené Mgr. Petrem Opletalem, advokátem, sídlem Lazarská 11/6, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. května 2021 č. j. KSCB 26 INS 29347/2013, 4 SVPH 551/2021-B-1655, a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. dubna 2021 č. j. KSCB 26 INS 29347/2013-B-1631, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení části v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 2, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") v insolvenčním řízení vedeném pod sp. zn. KSCB 26 INS 29347/2013 usnesením ze dne 21. 3. 2014 č. j. KSCB 27 INS 29347/2013-A-64 zjistil úpadek stěžovatelky. Dále krajský soud usnesením ze dne 28. 12. 2016 č. j. KSCB 26 INS 29347/2013-B-273 zakázal stěžovatelce samostatně disponovat s peněžními prostředky na čtyřech účtech s výhradou souhlasu insolvenční správkyně a usnesením ze dne 18. 10. 2017 č. j. KSCB 26 INS 29347/2013-B-559 omezil další dispoziční oprávnění stěžovatelky s majetkovou podstatou, obojí předběžným opatřením. Krajský soud poté usnesením ze dne 26. 6. 2019 č. j. KSCB 26 INS 29347/2013-B-1234 prohlásil na majetek stěžovatelky konkurs, uvedené usnesení však zrušil Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 11. 2020 č. j. 29 NSČR 55/2019-B-1597.
3. Stěžovatelka dne 21. 1. 2021 a 2. 2. 2021 bez souhlasu insolvenční správkyně písemně uznala pohledávku jejího v záhlaví uvedeného právního zástupce za poskytnuté právní služby. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") proto rozsudkem ze dne 3. 3. 2021 č. j. 47 C 116/2020-222 uložil stěžovatelce zaplatit jejímu právnímu zástupci 6 293 210 Kč za poskytnuté právní služby a 396 457 Kč jako náhradu nákladů řízení.
4. Krajský soud následně napadeným usnesením na návrh insolvenční správkyně zakázal stěžovatelce předběžným opatřením disponovat s majetkovou podstatou a převedl její dispoziční oprávnění na insolvenční správkyni. Stěžovatelka podle krajského soudu uznáním pohledávky jejího právního zástupce a zapříčiněním vydání rozsudku obvodního soudu uvedeného sub 3 postupovala v rozporu s §111 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), a vydanými předběžnými opatřeními uvedenými sub 2. Její jednání je nepředvídatelné, ohrožuje majetkovou podstatu, a tím i možnost uspokojení řádně přihlášených věřitelů. Předběžné opatření stěžovatelku nadměrně nezatěžuje, neboť žádnou ekonomickou aktivitu nevykonává.
5. K odvolání stěžovatelky potvrdil Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením uvedené usnesení krajského soudu. Vrchní soud zdůraznil, že stěžovatelka uznala pohledávku jejího právního zástupce, kterou insolvenční správkyně odmítla uznat a uhradit. Stěžovatelka přitom měla možnost podat žalobu na určení pořadí uplatněné pohledávky (srov. §203a insolvenčního zákona). Stěžovatelka dlouhodobě s insolvenční správkyní nespolupracuje a z jejího předchozího jednání je zřejmé, že má v úmyslu uspokojit jen některé pohledávky na úkor jiných. Namítala-li stěžovatelka, že v její věci rozhodující soudce krajského soudu Zdeněk Strnad je podjatý, neboť má nepřátelský vztah k její ovládající osobě Františku Savovovi, podle vrchního soudu stěžovatelka tato tvrzení ničím neprokázala. Sám rozhodující soudce uvedl, že Františka Savova nezná a nemá k němu žádný vztah. Tím pochybnosti vyloučil. Důvod k pochybnostem o podjatosti soudce nemůže zakládat ani postup v posuzované či jiné věci. Vrchní soud nepostoupil námitku podjatosti nadřízenému soudu s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2018 sen. zn. 29 NSCR 104/2017.
II.
Argumentace stěžovatelky
1. Stěžovatelka zaprvé tvrdí, že krajský soud jí chybně nezaslal návrh insolvenční správkyně k nařízení předběžného opatření k vyjádření. Podle ustálené rozhodovací praxe vrchního soudu přitom "nebude zpravidla možné" vydat předběžné opatření omezující dispoziční oprávnění dlužníka bez jeho slyšení (srov. např. usnesení ze dne 8. 2. 2010 č. j. 3 VSPH 17/2010-B-12, MSPH 96 INS 5317/2008, ze dne 7. 7. 2015 č. j. 3 VSPH 716/2015-A-158, KSPH 35 INS 29389/2012 či ze dne 17. 6. 2021 č. j. 2 VSPH 475/2021-A-26, MSPH 94 INS 5656/2021).
2. Zadruhé, stěžovatelka tvrdí, že napadená usnesení jsou nepřezkoumatelná, neboť obecné soudy nedostatečně reagovaly na její významné námitky pro rozhodnutí věci. Obecné soudy opomněly, že pohledávka právního zástupce stěžovatelky je projevem jejího práva na právní pomoc podle čl. 37 odst. 3 Listiny. Je dále rozhodné, zda šlo o pohledávku za majetkovou podstatou; tím se však obecné soudy nezabývaly. Tvrdí dále, že napadené usnesení vrchního soudu je vnitřně rozporné, neboť v bodu 11 jeho odůvodnění se uvádí, že předběžné opatření ze dne 18. 10. 2017 bylo v rozhodné době platné; z bodu 12 jeho odůvodnění se však podává, že uvedené předběžné opatření zaniklo s účinky rozhodnutí o prohlášení konkursu ze dne 26. 6. 2019. Není zřejmé, s jakou skutečností vrchní soud operoval.
3. Stěžovatelka zatřetí trvá na tom, že v její věci rozhodoval soudce, o jehož nepodjatosti jsou pochybnosti pro jeho vztah k ovládající osobě stěžovatelky. Stěžovatelka odkazuje na jiné insolvenční řízení vedené u krajského soudu pod sp. zn. KSCB 41 INS 27546/2019, ve kterém byl týž rozhodující soudce z rozhodnutí a projednání věci vyloučen. V uvedené věci označil několikrát jednání Františka Savova za účelové a mající za cíl zmařit účel insolvenčního řízení. Nikdy přitom nebylo prokázáno, že František Savov se jakkoli v uvedeném řízení angažoval. Je proto zřejmé, že rozhodující soudce má k uvedené osobě nepřátelský vztah a je důvod pochybovat o jeho nepodjatosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
1. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměla (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
2. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivou věc je zásadně na obecných soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
3. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
4. Způsobilost předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) k zásahu do základních práv a svobod obecně vyloučit nelze. Zásah touto formou však zpravidla nedosahuje takové intenzity, neboť při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků soudního řízení s konečnou platností, nýbrž jde o opatření dočasného charakteru, jímž není prejudikován konečný výsledek věci, protože jde jen o zatímní úpravu práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníku bude posléze poskytnuta konečným rozhodnutím ve věci [srov. např. nález ze dne 14. 9. 1994 sp. zn. IV. ÚS 43/94 (N 41/2 SbNU 27), usnesení ze dne 29. 3. 2000 sp. zn. IV. ÚS 488/99, ze dne 8. 11. 2000 sp. zn. IV. ÚS 115/2000 či ze dne 14. 6. 2007 sp. zn. II. ÚS 44/06 a mnohá další]. Ústavní soud zpravidla nezasahuje do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem; jde o opatření, jejichž trvání je zásadně časově omezeno.
5. Ani v nyní posuzované věci Ústavní soud takové kvalifikované pochybení soudů neshledal. Jde-li zaprvé o námitky stěžovatelky uvedené shora sub 6, stěžovatelka je uplatňuje poprvé až v řízení o ústavní stížnosti. Stěžovatelka k ústavní stížnosti připojila svoje odvolání proti napadenému usnesení krajského soudu (tzv. blanketní i jeho následné doplnění); z něj se podává, že stěžovatelka v odvolacím řízení u vrchního soudu netvrdila, že jí nebylo umožněno se k nařízení předběžného opatření vyjádřit. Z ničeho se nepodává, že stěžovatelka neměla procesní možnost vznést uvedené tvrzení, sama ostatně nic takového v ústavní stížnosti netvrdí. Za takové situace je nutné uvedenou námitku považovat za tzv. materiálně nepřípustnou [srov. body 16 a 17 nálezu ze dne 6. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 3383/14 (N 163/82 SbNU 565), bod 10 usnesení ze dne 25. 3. 2020 sp. zn. II. ÚS 316/20 či bod 37 usnesení ze dne 22. 6. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1721/20].
6. Zadruhé nelze stěžovatelce přisvědčit, že napadená rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná (sub 7). Vrchní soud na uvedené námitky stěžovatelky reagoval výslovně v bodu 13 odůvodnění napadeného usnesení; a to tak, že právnímu zástupci stěžovatelky nic nebránilo řádně postupovat podle §203a insolvenčního zákona (sub 5), a nebyl tak nucen bez vědomí insolvenční správkyně nadměrně zatěžovat majetkovou podstatu. Z napadeného usnesení se proto srozumitelně a logicky podává, že pro vrchní soud oba stěžovatelkou tvrzené aspekty rozhodné nebyly. Takové odůvodnění je proto řádné a vystihující obsah námitek stěžovatelky, byť s ním stěžovatelka nesouhlasí. To však z hlediska řádného odůvodnění rozhodné není.
7. Jde-li o stěžovatelkou tvrzenou vnitřní rozpornost odůvodnění napadeného usnesení vrchního soudu, je třeba mu přisvědčit, že text jeho bodů 11 a 12 skutečně obsahuje rozdílné informace o tom, zda bylo v dané době předběžné opatření ze dne 18. 10. 2017 v platnosti. Současně je však zjevné, že bod 11 odůvodnění napadeného usnesení vrchního soudu obsahuje vylíčení skutkových zjištění krajského soudu, včetně parafráze návrhu insolvenční správkyně. Naopak, bod 12 odůvodnění napadeného usnesení obsahuje hodnocení vrchního soudu. Z odůvodnění se proto srozumitelně podává, že vrchní soud operoval s tím, že předběžné opatření ze dne 18. 10. 2017 již platné nebylo. K tomu lze toliko dodat, že krajský soud nařídil předběžné opatření, neboť stěžovatelka jednala i v rozporu se zákonem (viz bod 28 odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu a sub 4). Lze proto uzavřít, že vrchní soud dostatečně reagoval na rozhodné námitky stěžovatelky a jeho napadené usnesení odpovídá ústavněprávním požadavkům na řádné odůvodnění.
8. Jde-li zatřetí o tvrzení stěžovatelky uvedené sub 8, Ústavní soud považuje vypořádání námitky stěžovatelky o podjatosti soudce vrchním soudem v napadeném usnesení za řádné. Jak se podává ze stěžovatelkou doložené argumentace v odvolání, její argumentace v ústavní stížnosti je s ní totožná. Jde-li o odkaz stěžovatelky na jiné insolvenční řízení, ve kterém byl totožný rozhodující soudce z rozhodování a projednání věci vyloučen, Ústavnímu soudu je věc známa z jeho úřední činnosti (srov. usnesení ze dne 22. 12. 2020 sp. zn. IV. ÚS 3056/20). V uvedené věci však šlo o jinou situaci, neboť rozhodující soudce byl vyloučen pro poměr přímo s osobou insolvenční dlužnice, nikoli jejím zástupcem či osobou, která je s ní jinak spojována, a soud rozhodující o námitce podjatosti v uvedené věci spojoval pochybnosti o nestrannosti rozhodujícího soudce s jeho reakcí na insolvenční dlužnicí publikovaný kritický článek a tím, že tento konflikt nebyl viditelně urovnán (v podrobnostech srov. tamtéž, bod 23). Neshledal-li vrchní soud pochybnosti o nepodjatosti rozhodujícího soudce toliko z jeho zmínky o ovládající osobě stěžovatelky v jiných věcech, není na takové úvaze nic nepřiměřeného, a to ani ve srovnání se stěžovatelkou odkazovanou věcí.
1. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu