ECLI:CZ:US:2021:4.US.2133.20.2
sp. zn. IV. ÚS 2133/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky J.-O. P., zastoupené Mgr. Bc. Lukášem Topinkou, advokátem, sídlem Spálená 97/29, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 2020 sp. zn. 8 Tdo 333/2020, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. září 2019 sp. zn. 12 To 28/2019 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. října 2018 sp. zn. 42 T 6/2018, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 90 Ústavy a čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a její přílohy se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem stěžovatelku uznal vinnou pod body 1), 2), 3), 5), 7), 8) účastenstvím na zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, dílem dokonaném, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, pod body 1) až 4), 6) až 10) zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku ve stadiu přípravy podle §20 odst. 1 trestního zákoníku, pod body 3), 5) zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 alinea 2, odst. 3 písm. a) a b) trestního zákoníku a pod body 1) až 10) zločinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Za to jí podle §209 odst. 5 trestního zákoníku, §43 odst. 1 trestního zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon ji podle §56 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a podle §80 odst. 1 a 2 trestního zákoníku trest vyhoštění z České republiky na dobu deseti let. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, rozhodl o povinnosti stěžovatelky k náhradě škody. Stěžovatelka se podle skutkové věty výroku o vině rozsudku městského soudu dopustila uvedených trestných činů, stručně řečeno, tím, že jako členka organizované skupiny v období od 30. 7. do 22. 9. 2014 získala svojí fotografií opatřené padělané doklady (řecký cestovní pas a řidičský průkaz na cizí jméno), jež na území České republiky na různých místech použila k založení celkem 17 bankovních účtů, které byly využívány organizovanou skupinou ke kumulaci a dalšímu pohybu finančních prostředků vylákaných podvodnou trestnou činností, spočívající především v tom, že poškozené subjekty byly falešně kontaktovány (telefonicky, e-mailem apod.) osobou vydávající se za zástupce dodavatelského subjektu, který byl oprávněn vůči poškozenému fakturovat za zboží nebo služby. Tato osoba pak prezentovala legendu např. o změně čísla účtu či si vyžádala fakturu, kterou "opravila" v pasáži čísla účtu, na který mělo být placeno, a vrátila ji zpět k úhradě. Poškozené subjekty v takto vyvolaném omylu hradily na účty za tímto účelem založené stěžovatelkou místo na účty oprávněných fakturujících dodavatelů zboží a služeb. Ne ve všech případech však (díky ostražitosti odpovědných pracovníků poškozených) fakticky k požadované úhradě došlo, ne všechny stěžovatelkou založené účty byly k těmto transakcím nakonec využity. Celkově v 10 případech byla popsaným jednáním způsobena škoda 15 437 207 Kč a bezprostředně hrozilo způsobení další škody ve výši 60 066 733,50 Kč.
3. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka odvolání, které Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") nadepsaným usnesením podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu, odmítl.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka namítá, že v její věci měl být uplatněn institut mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle §58 odst. 1 trestního zákoníku, neboť trestnou činnost spáchala poprvé (a též naposledy) ve věku 18 let (tedy ve věku blízkém věku mladistvých), z nedostatku životních zkušeností a nerozvážnosti, napomáhala objasnit trestnou činnost (označila všechny jí známé osoby, se kterými přišla při trestné činnosti do styku, i vše, co tyto osoby dělaly, a to před orgány Bulharské republiky a v rámci dožádání i před orgány České republiky), svého jednání upřímně lituje, v minulosti vedla řádný život, čin spáchala pod vlivem tíživých osobních poměrů, které si nezpůsobila sama, trestnou činnost spáchala pod vlivem závislosti a též hrozby nebo nátlaku, aktuálně je řádně zaměstnaná, studuje vysokou školu a vede ve věku 25 let řádný život. Nesprávné právní posouzení spatřuje v nepřiměřené přísnosti uloženého trestu odnětí svobody. Všechny široce uvedené polehčující okolnosti měly být soudy chápány jako podklad pro uplatnění §58 odst. 1 trestního zákoníku.
6. Stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy porušily její ústavně zaručené právo na ochranu vlastnictví tím, že jí s poukazem na §228 odst. 1 trestního řádu uložily povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným stanovené částky (konkrétně 51 808,71 USD, 525 404 Kč a 174 603 Kč), čímž nedocenily, že byla v podstatě pouze zneužita a stala se nástrojem použitým pro páchání trestné činnosti. Skuteční pachatelé, kteří trestnou činnost vymysleli, organizovali, řídili a zabezpečovali, zůstali bez uloženého trestu, a to i přesto, že soudy o jejich zatčení a vyšetřování věděly z výpovědi stěžovatelky učiněné do spisu č. 1420/11/5/2016 v sídle Úřadu pro vyšetřování organizovaného zločinu a terorismu - Územní odbor Valcea, dne 28. 11. 2016. Soudy měly zohlednit činnost P. G., R. C., tzv. R., a dalších osob a podle míry zavinění rozhodnout o náhradě škody v poměru přiměřeném účasti na trestné činnosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)], v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
9. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o posouzení, zda se soudy nedopustily pochybení způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do práv stěžovatelky, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny.
10. K námitce stěžovatelky o neuplatnění institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle §58 odst. 1 trestního zákoníku Ústavní soud uvádí, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu [srov. nález ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05 (N 74/49 SbNU 119)], neboť rozhodování soudů je v této oblasti nezastupitelné (srov. čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, kdyby soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu (viz čl. 39 Listiny). Toto pochybení by mohlo nastat v případě, že soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou zcela opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, resp. je zde extrémní nevyváženost prvku represe a prevence (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 2613/13 a ze dne 5. 3. 2015 sp. zn. III. ÚS 2925/14; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná rovněž na http://nalus.usoud.cz). Taková situace ve stěžovatelčině věci nenastala.
11. Ústavní soud připomíná, že §58 odst. 1 trestního zákoníku zakotvuje jeden z prostředků soudcovské individualizace trestu a je projevem depenalizace. Postup podle tohoto ustanovení umožňuje reagovat na situace, kdy by trest odnětí svobody uložený v mezích zákonné trestní sazby neodpovídal okolnostem konkrétního případu a osobě pachatele, a byla-li by dolní hranice tohoto trestu stanovená v zákoně důvodně pociťována jako překážka, která brání uložení přiměřeného trestu v intencích §39 trestního zákoníku. Jde proto o mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné sazby. Použití §58 odst. 1 trestního zákoníku je třeba posuzovat nikoliv mechanicky, ale přísně individuálně ke konkrétnímu činu a konkrétnímu pachateli. Jde o ustanovení obecné, které je subsidiární vůči ostatním zvláštním případům uvedeným v dalších odstavcích §58 trestního zákoníku. Již z nadpisu tohoto ustanovení, podle něhož jde o mimořádné snížení trestu odnětí svobody, vyplývá, že nebude možno jej použít pravidelně, na jakoukoliv věc, ale na situace něčím zvláštní, neobvyklé, které se odlišují od případů běžně se vyskytujících (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014 sp. zn. 8 Tdo 550/2014), byť jinak podmínky užití tohoto ustanovení nejsou vázány na "výjimečné" okolnosti případu či "mimořádné" poměry pachatele. Proto bude velmi záležet na individuálním posouzení každého konkrétního případu soudem a na jeho řádném odůvodnění, přičemž je obtížné tyto situace vzájemně porovnávat a paušalizovat.
12. Předmětné ustanovení obsahuje tři kumulativně stanovené podmínky nezbytné k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby: a) existenci určitých okolností případu nebo poměrů pachatele, b) pro které použití "normální" (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody (s ohledem na její dolní hranici) by bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné, a c) existuje možnost dosáhnout nápravy pachatele i trestem odnětí svobody kratšího trvání.
13. Podle první podmínky lze mimořádné snížení trestu odnětí svobody odůvodnit buď okolnostmi případu, nebo poměry pachatele, případně těmito hledisky zároveň. Užití přichází v úvahu především tehdy, když určitá okolnost, která dokonce může být i znakem příslušné skutkové podstaty trestného činu, natolik vybočuje z ostatních případů, že již sama o sobě nebo ve spojitosti s jinými okolnostmi odůvodňuje shovívavější přístup k potrestání pachatele. Může jít ovšem také o situaci, kdy více okolností daného případu ve svém souhrnu vede k úvaze, že použití zákonné trestní sazby by bylo nepřiměřeně přísné a postačí i mírnější postih pachatele. Půjde zejména o ty případy, v nichž polehčující okolnosti a nízká intenzita naplnění zákonných znaků ve svém souhrnu a kvalitě přesvědčivým způsobem snižují závažnost trestného činu, případně některá z nich je nezvykle intenzivní povahy, takže je namístě ji hodnotit jako okolnost významně polehčující, např. zvlášť tíživé osobní nebo rodinné poměry, za kterých pachatel spáchal trestný čin, aniž by si je způsobil, a podobně. Mimořádné snížení trestu odnětí svobody je namístě i tam, kde některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu (nerozhodno, zda jde o znak základní nebo kvalifikované skutkové podstaty) byl naplněn neobvykle nízkou intenzitou a tato skutečnost výrazně ovlivnila společenskou škodlivost trestného činu a snížila ji pod obvyklou mez natolik, že je namístě mírnější trestní postih, než jaký je zákonem obecně předpokládaný. Postup podle §58 odst. 1 trestního zákoníku proto nemohou odůvodnit jen běžně se vyskytující skutečnosti, např. že pachatel před spácháním činu vedl řádný život, k činu se doznal a učinil kroky k náhradě způsobené škody, ani přesvědčení soudu, podle něhož trest odnětí svobody uložený v mezích zákonné trestní sazby by byl pro pachatele příliš přísný. Zmíněné okolnosti ovšem mohou mít podpůrný význam při zohlednění celé škály těch dalších, jak tomu bylo i v posuzovaném případě. Za okolnosti případu nebo poměry pachatele odůvodňující mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle §58 odst. 1 trestního zákoníku lze považovat existenci více významných polehčujících okolností při nedostatku významných přitěžujících okolností. Zpravidla se uvádí, že může jít o vážnou nemoc pachatele, závislost mnohačlenné rodiny pachatele na jeho výdělku, stav snížené příčetnosti, není-li možný postup podle §40 odst. 2 trestního zákoníku, péči pachatele o větší počet osob na něj odkázaných, zejména o nezletilé děti, psychický stav pachatele, není-li důvodem postupu podle §26, §47 a §360 odst. 1 trestního zákoníku, dále skutečnost, že trestný čin byl vyprovokován, byl spáchán v afektu pachatele, který po spáchání trestného činu pominul, atd. Předpokladem použití §58 odst. 1 trestního zákoníku je dále to, že uvedené okolnosti případu nebo poměry pachatele vedou k odůvodněnému závěru, podle něhož by použití "normální" (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody (s ohledem na její dolní hranici) bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné, přičemž je zde možnost dosáhnout nápravy pachatele i trestem odnětí svobody kratšího trvání.
14. Znaky neústavního postupu nespatřuje Ústavní soud v závěrech obecných soudů, podle kterých jimi vyhodnocené polehčující okolnosti ve spojení i s dalšími okolnostmi případu či poměry stěžovatelky rozhodně nejsou natolik netypické až výjimečné, aby dovolily vyslovit závěr, že by použití trestní sazby odnětí svobody stanovené trestním zákoníkem bylo pro stěžovatelku nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout její nápravy i trestem kratšího trvání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016 sp. zn. 6 Tdo 780/2016).
15. Městský soud v odůvodnění rozsudku vyložil, jakými úvahami se řídil při stanovení druhu trestu a jeho výměry, a závěry, k nimž dospěl, též řádně zdůvodnil (str. 25 až 26 rozsudku), přičemž se výslovně zabýval i možným snížením trestu pod dolní hranici zákonné trestní sazby podle §58 odst. 5 trestního zákoníku. Městský soud označil za polehčující okolnost skutečnost, že stěžovatelka se k trestnému činu doznala, snažila se v zásadní míře spolupracovat s orgány činnými v trestním řízení a napomoci k odhalení a objasnění trestné činnosti (podrobně označila osoby, které se na ní podílely), projevila lítost nad svým jednáním, trestnou činnost spáchala v osmnácti letech (ve věku blízkém mladistvému), před spácháním trestné činnosti vedla řádný život a byla v podstatě "posledním článkem" organizované trestné činnosti a nepodílela se zásadně na výnosech z ní. Současně však městský soud shledal přitěžující okolnosti, jmenovitě mnohost útoků při spáchané trestné činnosti a výši škody způsobené a (několikanásobně ji přesahující) výši škody hrozící. Stěžovatelka si musela být vědoma, že užití falešných dokladů při zakládání bankovních účtů nemůže být legální činností, přesto byla za tímto účelem ochotna do České republiky třikrát přicestovat. Soud zmínil, že studuje-li v současnosti stěžovatelka vysokou školu ekonomického zaměření, musela i v předmětné době být natolik intelektuálně vyspělá, aby si uvědomila, jaký rozsah může mít trestná činnost při užití nástrojů bankovnictví, resp. že pravděpodobně nepůjde o marginální trestnou činnost, nicméně u ní převážila vůle snadno si vydělat finanční prostředky, ačkoliv v jejím věku nebyla zatížena zásadními finančními závazky, například vůči na ní výživou závislým osobám.
16. Se stěžovatelčinými námitkami se vyčerpávajícím způsobem vypořádal též vrchní soud (srov. str. 3 a 4 usnesení), který zdůraznil její nikoli zcela bezvýhradné doznání, nijak mimořádné osobní poměry, jakož i okolnosti přitěžující, spočívající především v parametrech pokračující trestné činnosti v organizované skupině - mnohost útoků a podíl na působení škody v celkovém rozsahu cca 75 500 000 Kč.
17. Byl-li za daných okolností stěžovatelce uložen trest odnětí svobody v délce pěti let, tedy na samé dolní hranici trestní sazby stanovené pro zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, nelze přisvědčit její argumentaci, že trestněprávní sankce nebyla dostatečně individualizována a nebylo v potřebné míře přihlédnuto ke skutečnostem svědčícím v její prospěch. Sankce uložená stěžovatelce není ani v extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, přičemž tato sankce není neslučitelná s ústavním principem přiměřenosti trestní represe. Rozhodnutí o trestu není ani nepřezkoumatelné z důvodu absence potřebného odůvodnění.
18. Ústavní soud konstatuje, že tzv. adhezní řízení se nenachází mimo ústavní rámec pravidel práva na soudní ochranu. K tomu, aby byl výrok o náhradě škody, o odčinění nemajetkové újmy nebo o vydání bezdůvodného obohacení vykonatelný, musí z něj být dále patrné, zda jde o povinnost více obžalovaných rukou společnou a nerozdílnou (solidární), či podle účasti na způsobené škodě nebo nemajetkové újmě nebo na získaném bezdůvodném obohacení jednotlivými podíly. To platí jen za situace, že za způsobenou škodu nebo nemajetkovou újmu, resp. za získání bezdůvodného obohacení, odpovídá více spoluobžalovaných, nárok byl uplatněn vůči všem a že konkrétní hmotněprávní předpis připouští tyto alternativy. Předmětné trestní řízení však bylo vedeno pouze proti stěžovatelce a jen vůči ní mohli poškození uplatnit návrh na náhradu majetkové škody -již proto jsou její úvahy o solidární nebo dělené odpovědnosti více obžalovaných bezpředmětné.
19. Stěžovatelka ústavní stížností napadla i usnesení Nejvyššího soudu, avšak důvody, proč je pokládá za neústavní, s již výše vypořádanými výjimkami neuvedla, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Přestože Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, zabýval se také otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení jejích základních práv a svobod, avšak ani takové porušení neshledal. Odůvodnění usnesení je logické, jeho závěry mají oporu v provedených důkazech a neodporují žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudního řízení podle hlavy páté Listiny. Na tyto závěry lze tedy v podrobnostech odkázat.
20. Ke stěžovatelčině námitce o porušení čl. 90 Ústavy lze uvést, že Ústavní soud již v minulosti dovodil, že toto ustanovení představuje institucionální pravidlo fungování soudní moci a nezakládá žádná ústavně zaručená základní práva konkrétním jednotlivcům [srov. nálezy ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149) a ze dne 17. 9. 1997 sp. zn. I. ÚS 176/97 (N 104/9 SbNU 9)].
21. Na základě uvedeného Ústavní soud uzavírá, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a použití práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nebyl zjištěn ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení od pravidel ústavnosti traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Z těchto důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl stěžovatelčinu ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2021
Jan Filip v. r.
předseda senátu