ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.333.2020.1
sp. zn. 8 Tdo 333/2020-1661
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 4. 2020 o dovolání obviněné J.-O. P. , nar. XY v XY, státní občanky Rumunské republiky, bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 9. 2019, sp. zn. 12 To 28/2019, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 T 6/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné J.-O. P. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 42 T 6/2018, byla obviněná J.-O. P. uznána vinnou pod body 1), 2), 3), 5), 7), 8) účastenstvím na zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaném, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, pod body 1)–4), 6)–10) zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu přípravy podle §20 odst. 1 tr. zákoníku, pod body 3), 5) zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 alinea 2, odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku a pod body 1)–10) zločinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Za to jí byl podle §209 odst. 5 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou, a podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku trest vyhoštění z České republiky na dobu 10 let. V dalším bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o povinnosti obviněné k náhradě škody.
2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněná uvedených trestných činů dopustila v období od 30. 7. do 22. 9. 2014 jako členka organizované skupiny, když si opatřila svojí fotografií opatřené podělané doklady – řecký cestovní pas a řidičský průkaz na cizí jméno. Tyto doklady pak na území České republiky na různých místech použila k založení celkem 17 bankovních účtů, které byly využívány organizovanou skupinou ke kumulaci a dalšímu pohybu finančních prostředků získaných podvodnou trestnou činností. Podvodná trestná činnost spočívala především v tom, že poškozené subjekty byly falešně kontaktovány (telefonicky, e-mailem apod.) osobou vydávající se za zástupce dodavatelského subjektu, který byl oprávněn vůči poškozenému fakturovat za zboží nebo služby. Tato osoba pak prezentovala smyšlenou legendu např. o změně čísla účtu či si vyžádala fakturu, kterou „opravila“ v pasáži uvedení čísla účtu, na který mělo být placeno, a vrátila ji zpět k úhradě. Tím došlo k tomu, že poškozené subjekty v takto vyvolaném omylu hradily na účty za tímto účelem založené obviněnou místo na účty oprávněných fakturujících dodavatelů zboží a služeb. Ne ve všech případech však fakticky k vylákané úhradě došlo díky ostražitosti odpovědných pracovníků poškozených a ne všechny obviněnou založené účty byly k těmto transakcím nakonec využity. Celkově v 10 případech byla popsaným jednáním způsobena škoda 15 437 207 Kč a bezprostředně hrozilo způsobení další škody ve výši 60 066 733,50 Kč.
3. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná odvolání. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 9. 2019, sp. zn. 12 To 28/2019, bylo odvolání obviněné podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 9. 2019, sp. zn. 12 To 28/2019, podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání, v němž odkázala na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby.
5. Obviněná měla za to, že v jejím případě mohlo a mělo být aplikováno ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku, neboť trestnou činnost spáchala poprvé, ve věku 18 let, z nedostatku životních zkušeností, napomáhala objasnit trestnou činnost, svého jednání lituje, v minulosti vedla řádný život, čin spáchala pod vlivem tíživých osobních poměrů, aktuálně je řádně zaměstnaná, studuje vysokou školu a vede ve věku 24 let řádný život. Nesprávné právní posouzení tedy spatřuje v nepřiměřené přísnosti uloženého trestu odnětí svobody. Všechny široce uvedené polehčující okolnosti měly být soudy chápány jako podklad pro použití §58 odst. 1 tr. zákoníku. S ohledem na současné poměry obviněné byl obecně v rámci dovolání dán podnět předsedovi senátu soudu prvního stupně k odkladu výkonu rozhodnutí ve věci. Obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud vyslovil odklad vykonatelnosti, zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a přikázal mu věc znovu projednat a rozhodnout.
6. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) k dovolání obviněné po rekapitulaci dosavadního řízení a obsahu dovolání s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 356/2002, ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012 a ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 5 Tdo 124/2013, připomněla, že námitky dovolatelky k chybějící či nedostatečné aplikaci §58 tr. zákoníku neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Námitka nepřiměřenosti trestního postihu není podřaditelná ani pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., kam nespadá problematika nesprávného vyhodnocení kritérií pro konkrétní výměru trestu podle §39 - §42 tr. zákoníku. S oporou v ustálené judikatuře, zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. 10., sp. zn. 6 Tdo 1244/2017, státní zástupkyně uzavřela, že použití §58 odst. 1 tr. zákoníku o „mimořádném“ snížení trestu odnětí svobody je postupem výjimečným, který odůvodňují „mimořádné“ okolnosti případu či poměrů pachatele, běžně se nevyskytující. Jelikož se o takovou situaci nejedná a soudy nižších stupňů se s argumentací obhajoby již dostatečně vypořádaly, navrhla dovolání obviněné odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
III. Přípustnost dovolání
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání
8. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněná v dovolání odkázala na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
9. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
10. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
11. Co se týče otázek trestu, Nejvyšší soud považuje za podstatné připomenout, že za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu, apod. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu v důsledku nesprávného vyhodnocení kritérií podle §39, §41 a §42 tr. zákoníku, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 430/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb.). V těchto souvislostech je vhodné uvést, že k výroku o trestu se explicitně vztahují dva dovolací důvody, a to podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. První z těchto důvodů spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhý z těchto důvodů spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o upuštění od potrestání nebo o upuštění od potrestání s dohledem, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup. Již ze systematiky ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že pokud jsou stanoveny dva zvláštní dovolací důvody ve vztahu k výroku o trestu, tak se k tomuto výroku nemůže bez dalšího vztahovat dovolací důvod spočívající v nesprávném hmotněprávním posouzení. Pokud by tomu tak bylo a tento dovolací důvod by měl zahrnovat i výrok o trestu, byla by ustanovení o dovolacích důvodech proti výroku o trestu nadbytečná a zcela nelogická (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2002, sp. zn. 7 Tdo 904/2002).
12. Dovolání obviněné, opřené o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., bylo koncentrováno k námitkám, že odvolací soud pochybil, pakliže neaplikoval §58 odst. 1 tr. zákoníku a nesnížil jí trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby stanovené zákonem.
13. Ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku představuje prostředek soudcovské individualizace trestu, který umožňuje zmírnění trestu odnětí svobody. Postup podle §58 tr. zákoníku umožňuje řešit situaci, kdy vzhledem k okolnostem konkrétního případu a osobě pachatele představuje i dolní zákonná sazba trestu odnětí svobody nepřiměřený trest pro pachatele. Trestní zákoník sice neváže postup podle §58 odst. 1 tr. zákoníku na „výjimečné“ okolnosti případu ani na „mimořádné“ poměry pachatele, ale již z názvu tohoto ustanovení je zřejmé, že půjde o mimořádné snížení trestu odnětí svobody, a nikoli o pravidelný postup soudu, jak poukázala též státní zástupkyně. Proto jej nemohou odůvodnit jen běžně se vyskytující skutečnosti. Pro aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku je tedy nutné respektovat zvláštní, výjimečný charakter tohoto ustanovení a použít ho jen v těch případech, kdy lze přesvědčivě dovodit splnění všech zde uvedených podmínek. Nemůže se jednat o souhrn jakýchkoliv polehčujících okolností, nýbrž jen takových, které se v dané kvalitě nebo kvantitě u konkrétního trestného činu běžně nevyskytují a výrazně snižují závažnost trestného činu, neboť jen za splnění těchto předpokladů může nabýt charakteru okolností relevantních (např. věk blízký věku mladistvých, obviněný spáchal čin pod vlivem tíživých osobních nebo rodinných poměrů, které si sám nezavinil, k činu byl vyprovokován surovým násilným jednáním poškozeného apod.; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 8 Tdo 550/2014, publikované pod č. 24/2015-I. Sb. rozh. tr.). Ze znění §58 odst. 1 tr. zákoníku lze dovodit tři kumulativně stanovené podmínky nezbytné k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby: (1) jsou zde určité okolnosti případu nebo poměry pachatele, které způsobují, že (2) použití normální (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody – s ohledem na její dolní hranici – by bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že (3) lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem odnětí svobody kratšího trvání. Závěr o nepřiměřené přísnosti trestu uloženého v rámci normální (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody se musí opírat o zhodnocení okolností případu a poměrů pachatele, nestačí jen názor soudu o přílišné přísnosti trestní sazby a její dolní hranice. Okolnostmi případu se z hlediska postupu podle §58 odst. 1 tr. zákoníku rozumí všechny skutečnosti, které mají vliv na posuzování povahy a závažnosti spáchaného trestného činu a možností nápravy pachatele (§39 odst. 1, 2 tr. zákoníku). Pokud jde o poměry pachatele, jejich význam pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody se zhodnotí podobně jako význam okolností případu. Jestliže poměry pachatele ovlivnily spáchání trestného činu, přihlédne se k nim již v rámci okolností případu, jinak musí být poměry pachatele z hlediska §58 odst. 1 tr. zákoníku takového rázu, že trest odnětí svobody uložený v rámci normální (nesnížené) zákonné trestní sazby, byť i na její dolní hranici, by se u tohoto pachatele důvodně pociťoval jako podstatně citelnější než u jiných pachatelů a byl by příliš přísný. V tomto směru se zde uplatní všechny osobní, rodinné, majetkové a jiné poměry pachatele, které jsou podle §39 odst. 1 tr. zákoníku jedním z obecných hledisek pro stanovení druhu trestu a jeho výměry.
14. V této souvislosti nutno upozornit na již ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, v jejímž smyslu námitky obviněného ohledně neaplikovaného ustanovení §58 tr. zákoníku nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 3 Tdo 263/2016, ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 4 Tdo 890/2016, ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1051/2014, ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 6 Tdo 969/2016 aj.). Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémní rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17). O žádný takový extrémní případ se ale v posuzované věci nejedná.
15. Okolnosti vyhodnocené odvolacím soudem jako okolnosti polehčující ve spojení i s dalšími okolnostmi případu či poměry pachatele – obviněné rozhodně nejsou natolik netypické až výjimečné, aby dovolily vyslovit závěr, že by použití trestní sazby odnětí svobody stanovené trestním zákoníkem bylo pro obviněnou nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout její nápravy i trestem kratšího trvání (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 6 Tdo 780/2016). Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku vyložil, jakými úvahami se řídil při stanovení druhu trestu a jeho výměry, a závěry, k nimž dospěl, též náležitě zdůvodnil (str. 25–26 rozsudku), přičemž se výslovně zabýval i možným snížením trestu pod dolní hranici zákonné trestní sazby podle §58 odst. 5 tr. zákoníku. S obsahově zcela totožnými námitkami jako v dovolání, se vyčerpávajícím způsobem vypořádal již odvolací soud (viz str. 3–4 usnesení). Správně poukázal nejen na nikoli zcela bezvýhradné doznání obviněné, nijak mimořádné osobní poměry, ale i na okolnosti přitěžující, spočívající především v parametrech pokračující trestné činnosti v rámci organizované skupiny – mnohost útoků a podíl na působení škody v celkovém rozsahu cca 75,5 mil. Kč. Pokud za daných okolností byl obviněné uložen trest odnětí svobody v délce pěti let, tedy na samé dolní hranici trestní sazby stanovené pro zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, která činí pět až deset let, není možno přisvědčit závěru, že by snad trestněprávní sankce nebyla dostatečně individualizována, že by nebylo v potřebné míře přihlédnuto ke skutečnostem svědčícím ve prospěch obviněné. Proto nelze ve světle shora popsaných judikatorních východisek ani dovodit, že by v případě sankce uložené obviněné šlo o extrémní rozpor s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, a že by tato sankce byla neslučitelná s ústavním principem proporcionality trestní represe. Rozhodnutí o trestu není ani nepřezkoumatelné z důvodu absence potřebného odůvodnění.
16. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněné bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Proto je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
17. Nejvyšší soud nerozhodoval o návrhu obviněné na odložení výkonu rozhodnutí, poněvadž obviněná není osobou oprávněnou k podání takového návrhu (což nevylučuje, aby k takovému postupu učinila podnět). Předseda senátu soudu prvního stupně spis s příslušným návrhem nepředložil a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu – též s ohledem na výsledek řízení o dovolání – důvody pro případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledala.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 4. 2020
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu
Vypracoval:
Mg. Pavel Göth