ECLI:CZ:US:2021:4.US.2209.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2209/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky Mzii Khumarashvili, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem, sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2021 č. j. 21 Cdo 959/2021-316, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. září 2020 č. j. 18 Co 221/2020-243 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 2. března 2020 č. j. 18 C 126/2016-186, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a obchodních společností LITAVERON, a. s., sídlem Václavkova 505/30, Praha 6 - Dejvice, a EKVITA INVEST, a. s., sídlem Jateční 1195, Kladno, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelka domáhala určení neexistence zástavního smluvního práva zřízeného ve prospěch první vedlejší účastnice podle smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 18. 1. 2008, souhlasného prohlášení o změně osoby zástavního věřitele postoupením pohledávky ze dne 19. 11. 2013 a souhlasného prohlášení o změně osoby zástavního věřitele postoupením pohledávky ze dne 9. 9. 2014, včetně souvisejícího zápisu závazku nezajistit zástavním právem ve výhodnějším pořadí nový dluh a závazků neumožnit zápis nového zástavního práva namísto starého podle smlouvy o zastavení pohledávky zajištěné zástavním právem ze dne 2. 7. 2015 a podzástavní právo zřízené ve prospěch druhé vedlejší účastnice podle smlouvy o zastavení pohledávky zajištěné zástavním právem ze dne 2. 7. 2016 a podzástavní právo zřízené ve prospěch druhé vedlejší účastnice na zajištění pohledávky podle smlouvy o zastavení pohledávky zajištěné zástavním právem ze dne 18. 11. 2015 ke konkretizovaným nemovitostem v kat. úz. Suchdol (výrok I.). Dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výroky II. až IV.). Obvodní soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že provedenými důkazy bylo prokázáno, že strany se dohodly za účelem pomoci stěžovatelce se záchranou bydlení v nemovitosti, že první vedlejší účastnice odkoupí od banky přes obchodní společnost Síť realit, s. r. o., pohledávku z hypotečního úvěru a zrekonstruuje a dostaví nemovitost tak, že tato bude rozdělena na dvě samostatné nemovitosti, z toho druhou nemovitost stěžovatelka prodá za účelem vrácení investice do této nemovitosti první vedlejší účastnici a v první nemovitosti zůstane bydlet stěžovatelka. První vedlejší účastnice svůj závazek splnila, pohledávku odkoupila a nemovitost zrekonstruovala. Stěžovatelka však bez uvedení důvodu svůj závazek nesplnila a kupní smlouvu, kterou měla být dohoda stran realizována, nepodepsala, své důvody vedlejším účastnicím nesdělila, naopak téměř obratem podala žalobu na určení neexistence práv vedlejších účastnic s námitkou promlčení závazku. Až v průběhu tohoto řízení se vedlejší účastnice dozvěděly důvody, pro které stěžovatelka nechtěla kupní smlouvu podepsat. Ty však nebyly v rámci řízení prokázány. Popsané jednání stěžovatelky považoval obvodní soud za zneužití práva vzhledem k tomu, že i z rozpočtu ze dne 22. 4. 2014, který byl stěžovatelce znám, jí musela být zřejmá hodnota investice první vedlejší účastnice do celé nemovitosti. Měla-li stěžovatelka již v průběhu rekonstrukce pochybnosti o ekonomičnosti celého projektu, mohla tyto své pochybnosti projevit přímo, zasadit se o zastavení celého projektu a vyrovnat se s první vedlejší účastnicí jiným způsobem. Stěžovatelka však byla nečinná a vedlejší účastnice nemohly mít vědomost o tom, že kupní smlouvu stěžovatelka podepsat nehodlá a že nehodlá naplnit ani na to navazující závazky směřující k finančnímu vypořádání stran. Takový postup stěžovatelky považoval obvodní soud za odporující dobrým mravům a zásadám vyjádřeným v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Na základě provedeného dokazování považoval obvodní soud námitku promlčení vznesenou stěžovatelkou za výraz zneužití tohoto práva, když je zřejmé, že v době, kdy k promlčení došlo, první vedlejší účastnice realizovala dokončení přestavby a rozdělení nemovitosti a investovala nemalé peněžní prostředky k zaplacení osobních dluhů stěžovatelky tak, aby nedošlo k exekučnímu prodeji nemovitosti a neměla tedy ani zájem zahajovat řízení o soudním prodeji zástavy. První vedlejší účastnice tedy promlčení nároku svým chováním nezavinila, přičemž promlčení nároku by znamenalo nemožnost realizace práva první vedlejší účastnice na získání částky, kterou investovala za odkoupení pohledávky od obchodní společnosti Síť realit, s. r. o., ve výši cca 7 000 000 Kč, za situace, kdy stěžovatelka v řízení přisvědčila první vedlejší účastnici a prakticky již ve svých tvrzeních uznala to, že si je vědoma částky, kterou první vedlejší účastnice za odkup pohledávky od obchodní společnosti Síť realit, s. r. o., investovala, a to do výše cca 4 500 000 Kč, aniž by během doby, po kterou je řízení vedeno, cokoli na své deklarované závazky vůči první vedlejší účastnici či jejímu jednateli uhradila. Z takto zjištěných a prokázaných konkrétních okolností sporu účastníků považoval obvodní soud za důvodné odepřít stěžovatelce, která se domáhala určení neexistence zástavních (a jiných) práv (včetně souvisejících omezení), protože podle jejího názoru tato práva zanikla vznesením její námitky promlčení, toto právo uplatnit námitku promlčení pro rozpor s dobrými mravy a žalobu zamítnout.
3. Proti rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") bylo rozhodnutí obvodního soudu potvrzeno (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výroky II. a III.). Městský soud konstatoval, že rozhodné je pouze to, že k promlčení pohledávky, resp. zástavního práva, nedošlo v důsledku toho, že by první vedlejší účastnice nedbala o svá práva, nýbrž proto, že upuštění od realizace zástavního práva po dobu dostavby nemovitosti bylo nutnou podmínkou pro zachování možnosti bydlení stěžovatelky a její rodiny v nemovitosti po zesplatnění hypotečního úvěru bankou a cestou realizace společného záměru prodeje zrekonstruované nemovitosti. Městský soud konstatoval, že obvodní soud se pečlivě zabýval všemi kritérii, vymezenými judikaturou Nejvyššího soudu pro posouzení závěru o rozporu námitky promlčení s dobrými mravy, a dostatečně skutkově odůvodnil i intenzitu nevýhody první vedlejší účastnice v důsledku případné akceptace námitky promlčení. Městský soud proto přisvědčil závěru obvodního soudu, že zjištěné okolnosti uplatnění námitky promlčení stěžovatelkou odůvodňují tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení.
4. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání. Usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatelky podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítnuto. Nejvyšší soud dovodil, že dovolání stěžovatelky není přípustné podle §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí městského soudu (jeho závěr, že uplatnění námitky promlčení zástavního práva stěžovatelkou je v rozporu s dobrými mravy a nelze mu z tohoto důvodu poskytnout soudní ochranu) je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (k posouzení vznesené námitky promlčení z hlediska dobrých mravů Nejvyšší soud poukázal zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002 sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, rozsudek ze dne 8. 2. 2011 sp. zn. 21 Cdo 85/2010, rozsudek ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. 25 Cdo 4223/2016, rozsudek ze dne 5. 9. 2017 sp. zn. 21 Cdo 2057/2017 a rozsudek ze dne 3. 10. 2017 sp. zn. 21 Cdo 2159/2017). Nejvyšší soud uvedl, že v judikatuře Nejvyššího soudu uvedený právní názor, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení se však příčí dobrým mravům v těch výjimečných případech, kdy je výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž je za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí lhůty nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil, přičemž tyto okolnosti musí být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení) a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. Nejvyšší soud konstatoval, že městský soud se v posuzované věci řádně zabýval okolnostmi významnými pro posouzení vznesené námitky promlčení z hlediska možného rozporu s dobrými mravy, jeho úvaha o tom, zda v konkrétním případě jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, není z pohledu skutkových zjištění učiněných na základě dokazování provedeného u obvodního soudu, která městský soud jako správná převzal, zjevně nepřiměřená. Jeho závěr, že uplatnění námitky promlčení zástavního práva stěžovatelkou je v rozporu s dobrými mravy a že zjištěné okolnosti uplatnění námitky promlčení stěžovatelkou odůvodňují tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení, koresponduje s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obecné soudy se v předmětné věci dopustily libovůle při výkladu a aplikaci práva, konkrétně nesprávně aplikovaly korektiv dobrých mravů na námitku promlčení, čímž nepřípustně zasáhly do stěžovatelčiných základních práv a dospěly k nesprávnému závěru, že stěžovatelka uplatnila námitku promlčení zástavního práva v rozporu s dobrými mravy. Podle stěžovatelky obecné soudy nezvážily řádně všechny rozhodné okolnosti daného případu a přihlédly výlučně k těm, které měly svědčit proti ní. Obecné soudy rezignovaly na to, aby řádně posoudily, zda jsou předpoklady pro použití korektivu dobrých mravů naplněny. Přitom namítá, že to byla první vedlejší účastnice, kdo vůči stěžovatelce jednal nepoctivě, v rozporu se zákazem zneužití práva a potažmo rozporem s dobrými mravy, nikoli stěžovatelka. Nesouhlasí ani s tím, že první vedlejší účastnice marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinila, navíc byla vůči první vedlejší účastnici v nerovném postavení. Stěžovatelka vznesla námitku promlčení v souladu se zákonem.
6. Stěžovatelka poukazuje na to, že korektiv dobrých mravů lze použít pouze tam, kde jsou pro to splněny předpoklady. Jeho užití naopak nesmí být na újmu principu právní jistoty a nesmí nepřiměřeně oslabovat subjektivní práva účastníků vyplývající z právních norem. Z důvodu nerespektování podmínek pro použití korektivu byla napadená rozhodnutí vydána v rozporu se zásadou předvídatelnosti práva a důvěry občanů v soudy, čímž bylo nepřípustně zasaženo do jejích základních práv.
7. Stěžovatelka má zato, že výše uvedeným postupem obecných soudů došlo rovněž k nepřiměřenému zásahu do jejího práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny. Ačkoli byla oprávněna uplatnit námitku promlčení zástavního práva, obecné soudy v rozporu se zásadou právní jistoty stěžovatelce ochranu jejímu subjektivnímu právu nepřiznaly a napadenými rozhodnutími rozhodly, že námitka promlčení byla vznesena v rozporu s dobrými mravy. Takový postup obecných soudů svědčí o zřejmé svévoli.
8. V důsledku tohoto excesivního postupu obecných soudů, které použily ve věci korektiv dobrých mravů, aniž by pro jeho použití byly naplněny judikaturou vymezené předpoklady, bylo porušeno nejen právo stěžovatelky na soudní ochranu, ale především jí byla odňata jediná možnost obrany proti soudnímu prodeji zástavy na předmětných nemovitostech, které stěžovatelka obývá spolu se svou rodinou. Tím bylo nepřiměřeným způsobem zasaženo do majetkové sféry stěžovatelky a členů její rodiny.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
12. Těžiště ústavní stížnosti spočívá ve výhradách stěžovatelky k posouzení námitky promlčení z pohledu dobrých mravů. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu námitka promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje. Výjimečně ale mohou nastat situace, kdy je uplatnění této námitky výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil [nález ze dne 6. 9. 2005 sp. zn. I. ÚS 643/04 (N 171/38 SbNU 367); dále nález ze dne 14. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 1532/16 (N 176/82 SbNU 713), bod 20; nález ze dne 14. 11. 2017 sp. zn. I. ÚS 3391/15 (N 209/87 SbNU 413), bod 24].
13. K problematice rozporu námitky promlčení s dobrými mravy Ústavní soud konstantně uvádí (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2013 sp. zn. III. ÚS 1688/13), že nepřihlédnutí k námitce promlčení s ohledem na její rozpor s dobrými mravy vzhledem k požadavku právní jistoty připadá v úvahu jen výjimečně, a to vždy na základě konkrétních okolností jednotlivých případů. Při posuzování souladu nebo rozporu námitky promlčení s dobrými mravy je vždy nezbytné vycházet z individuálních okolností a všech relevantních souvislostí každého jednotlivého případu, které jsou založeny na skutkových zjištěních [srov. např. nález ze dne 2. 1. 2019 sp. zn. IV. ÚS 1447/18 (N 1/92 SbNU 9), bod 21; nález ze dne 16. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 2552/18, bod 28]. Tento úkol přitom náleží primárně obecným soudům a Ústavní soud může korigovat pouze evidentní excesy vybočující z ústavních mezí [srov. např. nález ze dne 21. 6. 2011 sp. zn. I. ÚS 548/11 (N 119/61 SbNU 729), bod 14; nález ze dne 2. 1. 2019 sp. zn. IV. ÚS 1447/18 (N 1/92 SbNU 9), bod 22].
14. Při posouzení či zhodnocení určitého jednání jako odporujícího dobrým mravům je s ohledem na relativní neurčitost pojmu "dobré mravy" dán prostor pro jeho interpretaci, a není ani v možnostech Ústavního soudu zasahovat do subtilních vztahů jednotlivců, nesignalizuje-li jejich jednání porušení základních práv a svobod (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 9. 1998 sp. zn. II. ÚS 249/97). U rozhodnutí založeného na zákonem povolené úvaze soudu je Ústavní soud povinen pouze zkoumat, zda takovéto rozhodnutí nevybočilo z mezí stanovených ústavním pořádkem České republiky (čl. 88 Ústavy). K tomu však v posuzované věci nedošlo.
15. Úvaha soudu musí být také v každém konkrétním případě podložena konkrétními zjištěními, z nichž plyne, že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy [nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2001 sp. zn. I. ÚS 528/99 (N 126/23 SbNU 217)].
16. V posuzované věci obecné soudy shodně dospěly k závěru, že výše uvedené výjimečné okolnosti jsou v této věci naplněny, když zjištěné okolnosti uplatnění námitky promlčení stěžovatelkou odůvodňují tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení.
17. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se námitkami stěžovatelky náležitě zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Jejich úvaha o tom, že v tomto konkrétním případě jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, není z pohledu skutkových zjištění učiněných na základě dokazování provedeného obvodním soudem, která městský soud jako správná převzal, zjevně nepřiměřená. Nejvyšší soud posoudil obsah dovolání stěžovatelky v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a správně dovodil, že dovolání není přípustné. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny (viz sub 2 až 4), proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
18. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu