ECLI:CZ:US:2021:4.US.2433.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2433/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti stěžovatele R. V., advokáta, proti jinému zásahu Krajského soudu v Brně v řízení vedeném pod sp. zn. 9 Nt 209/2018, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci - pobočky v Brně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá vyslovení neústavnosti postupu Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"). Podle stěžovatele postupem krajského soudu došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 2 odst. 2, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že na základě příkazu soudce Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 29. 8. 2018 sp. zn. 70 Nt 1391/2018 byla dne 12. 9. 2018 provedena domovní prohlídka prostor užívaných stěžovatelem. Domovní prohlídka byla nařízena z důvodu prověřování podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, kterého se měli dopustit stěžovatel a F. L., L. K., M. V. H. C., K. H., obchodní společnost A a obchodní společnost B. Domovní prohlídky se od počátku účastnil zástupce České advokátní komory (dále jen "ČAK") Mgr. Pavel Kuchynka. Stěžovatel na výzvu policejního orgánu dobrovolně vydal notebook Apple, MacBook Air, který od roku 2013 užíval pro výkon advokacie (dále jen "datový nosič"). Zástupce ČAK Mgr. Pavel Kuchynka prohlásil, že na datový nosič se vztahuje povinnost advokátní mlčenlivosti, a proto neuděluje souhlas s tím, aby se Policie České republiky seznámila s jeho obsahem podle §85b odst. 1 trestního řádu.
3. Soudce městského soudu dne 26. 9. 2018 podal ke krajskému soudu návrh na vydání rozhodnutí o nahrazení souhlasu zástupce ČAK k seznámení se s obsahem listin podle §85b odst. 3 trestního řádu. Řízení o nahrazení souhlasu zástupce ČAK k seznámení se s obsahem listin bylo u krajského soudu vedeno pod sp. zn. 9 Nt 209/2018. Krajský soud nařídil první jednání ve věci na 8. 2. 2019. Před zahájením řízení stěžovatel podal dne 29. 1. 2019 vyjádření, kde namítal, že datový nosič obsahuje údaje klientů za období téměř pěti let, kteří s předmětnou věcí nemají vůbec nic společného a vůči kterým má jako advokát povinnost zachovávat mlčenlivost. Jednání bylo odročeno za účelem přibrání soudního znalce.
4. Krajský soud opatřením dne 24. 10. 2019 přibral znalce Ing. Josefa Kyncla (dále jen "znalec") a uložil mu provést z předloženého datového nosiče kopii na technologicky pevný disk a vytvořit kontrolní sumu otisku takto zkopírovaných dat, z vytvořené bitové kopie disku vyčlenit data, kde se vyskytuje mimo jiné jméno a příjmení stěžovatele, provést kontrolní sumu takto nově vzniklého souboru dat a zbývající data trvale vymazat. Stěžovatel podal proti formulaci otázek položených znalci námitky, jimiž poukazoval rovněž na nález Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2019 sp. zn. III. ÚS 702/17 (všechna rozhodnutí jsou dostupná rovněž na http://nalus.usoud.cz). Dne 24. 6. 2020 byl stěžovateli doručen znalecký posudek ze dne 8. 3. 2020, kterým byla provedena analýza datového nosiče a byla vyčleněna data, kde se vyskytuje mimo jiné jméno a příjmení stěžovatele. Proti postupu krajského soudu podal stěžovatel obsahově obdobné námitky. Stěžovatel navrhl krajskému soudu, aby obnovil stav před porušením zákonem stanovené ochrany listin (dat na datovém nosiči) tak, že k návrhu na nahrazení souhlasu zástupce ČAK podanému v řízení 9 Nt 209/2018 nebude přihlíženo a datový nosič bude bezodkladně vydán ČAK za účelem jeho vrácení stěžovateli.
5. Dne 8. 7. 2020 proběhlo u krajského soudu druhé jednání ve věci nahrazení souhlasu zástupce ČAK k seznámení se s obsahem listin, na kterém soudce krajského soudu na námitky stěžovatele ani zástupce ČAK nereflektoval, vyslechl znalce a rozhodl opatřením, kterým uložil znalci, aby vypracoval doplněk znaleckého posudku, kterým vyčlení pouze data z období od 1. 10. 2017 do 12. 9. 2018.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel namítá, že krajský soud se dopustil zásahu do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod nakládáním s datovým nosičem mimo veřejné zasedání, kdy tento datový nosič předal ke znaleckému zkoumání přibranému znalci Ing. Josefu Kynclovi a tím ho vyloučil z režimu zabezpečení umožňujícího ověřit jednak způsob nakládání s ním, ale i realizaci opatření neumožňující seznámení se s informacemi na datovém nosiči mimo veřejné zasedání soudu. Krajský soud předal datový nosič ke znaleckému zkoumání přesto, že činnost přibraného znalce (selekce velkého souboru dat) musí být prováděna výlučně v průběhu veřejného zasedání, neboť nosič dat nemůže být před rozhodnutím o povaze informací na něm obsažených vydán nikomu, tedy ani znalci.
7. Podle stěžovatele krajský soud zcela rezignoval na povinnost, aby se soudce rozhodující podle §85b odst. 3 trestního řádu o návrhu na nahrazení souhlasu zástupce ČAK seznamoval s informacemi na datovém nosiči výlučně na nařízeném veřejném zasedání, a datový nosič nezabezpečil takovým způsobem, který neumožní nikomu (ani znalci) se s nimi seznámit, popřípadě je zničit nebo poškodit. Uvedený postup podle stěžovatele představuje i porušení základních práv klientů advokáta na právní pomoc.
8. Stěžovatel závěrem navrhl, aby Ústavní soud vydal předběžné opatření, kterým by krajskému soudu zakázal pokračovat v předmětném zásahu a uložil mu vydat převzatý datový nosič, včetně vytvořené kopie, zpět soudci krajského soudu, který je zabezpečí tak, aby soudce ani jiná třetí osoba se nemohla seznámit se s obsahem zajištěného a vytvořeného datového nosiče dříve než na veřejném zasedání nařízeném za tímto účelem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Před tím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ve stěžovatelově věci Ústavní soud dospěl k závěru, že tomu tak není.
10. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
11. Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita, jež se po procesní stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných prostředků k ochraně práv stěžovatelů. Ústavní stížností lze proto brojit proti zásahu orgánu veřejné moci, k jehož nápravě není příslušný žádný jiný orgán a jakékoliv "dvojkolejné" rozhodování je z podstaty institutu ústavní stížnosti vyloučeno. Jinými slovy, Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a ani součástí soustavy ostatních orgánů veřejné moci, a proto do činnosti orgánů veřejné moci zasahuje toliko v případě, kdy náprava tvrzené neústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná. Tato zásada výslovně plyne z citovaného §75 odst. 1 zákona Ústavním soudu a ústavní stížnost nepředstavuje řádný ani mimořádný opravný prostředek proti rozhodnutím orgánů veřejné moci, nýbrž jde o prostředek určený výhradně pro případ, kdy se stěžovatel domnívá, že v předchozím řízení byla porušena nikoliv (pouze) jeho práva, zaručená běžnými zákony nebo podzákonnými předpisy, nýbrž přímo ústavně zaručená základní práva. Proto je legitimní a logické, že ústavní stížnost může být podána až po vyčerpání všech ostatních právních prostředků, určených k ochraně stěžovatelových práv, tj. musí nastat situace, kdy se ochrany práv a svobod již nelze domáhat jiným zákonným způsobem. Ústavní stížnost tedy není procesním prostředkem, sloužícím ke zjednodušení nebo obejití zvlášť stanoveného právního postupu, nýbrž zvláštním právním prostředkem, který před Ústavním soudem otevírá zcela nové řízení, nezávislé na řízeních ostatních.
12. K subsidiaritě ústavní stížnosti Ústavní soud rovněž v minulosti opakovaně uvedl [srov. usnesení ze dne 28. 4. 2004 sp. zn. I. ÚS 236/04 (U 25/33 SbNU 475)], že: "má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje. Na druhé straně jsou důvodem subsidiarity samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, jestliže by jiný orgán o těchto právech rozhodoval, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska je proto třeba reflektovat při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu, v daném případě pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti a příslušnosti Ústavního soudu k jejímu přijetí."
13. V posuzované věci Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná, přičemž důvod nepřípustnosti spočívá v absenci využití zákonných procesních prostředků stěžovatelem.
14. Stěžovatel se vymezuje proti postupu krajského soudu, který datový nosič předal ke zkoumání přibranému znalci, jenž ho analyzoval mimo veřejné zasedání jmenovaného soudu.
15. Ústavní soud se řízením o nahrazení souhlasu zástupce ČAK k seznámení se s obsahem listin zabýval v řadě svých rozhodnutí, například v nálezu ze dne 28. 8. 2009 sp. zn. II. ÚS 2894/08 (N 191/54 SbNU 361), nálezu ze dne 25. 11. 2010 sp. zn. II. ÚS 889/10 (N 237/59 SbNU 405), usnesení ze dne 20. 10. 2015 sp. zn. II. ÚS 3907/14, usnesení ze dne 25. 11. 2015 sp. zn. I. ÚS 3905/14, nálezu ze dne 22. 10. 2019 sp. zn. III. ÚS 702/17 či nálezu ze dne 5. 3. 2021 sp. zn. II. ÚS 2007/20. Ústavní soud v uvedených řízeních přezkoumal rovněž usnesení soudu, jímž bylo rozhodnuto o návrhu na nahrazení souhlasu zástupce ČAK rozhodnutím soudce podle §85b odst. 3 a 9 trestního řádu. Výjimkami jsou nález ze dne 28. 8. 2009 sp. zn. II. ÚS 2894/08 (N 191/54 SbNU 361), kde se Ústavní soud zabýval opožděně podaným návrhem na vydání rozhodnutí o nahrazení souhlasu zástupce ČAK (což představuje skutkový a právní základ zcela zjevně odlišný od nyní posuzované věci), a dále nález ze dne 22. 10. 2019 sp. zn. III. ÚS 702/17. V tomto nálezu Ústavní soud konstatoval, že část stěžovatelovy ústavní stížnosti je předčasná, nicméně námitky napadající způsob nakládání s předmětnými materiály samotným soudem během řízení se vztahují nikoli až k výsledku řízení, nýbrž mají aktuální povahu, vzhledem k čemuž shledal v této části ústavní stížnost přípustnou. Námitky tamního stěžovatele se nicméně týkaly situace, kdy soudkyně rozhodující ve věci přímo informovala o tom, že s obsahem listin se bude seznamovat mimo veřejného zasedání, tj. mimo rámec zákonného režimu upravujícího rozhodování o nahrazení souhlasu zástupce ČAK s vydáním listin.
16. Nyní posuzovaná věc se vyznačuje odlišnými východisky, neboť krajský soud se neseznamoval s listinami mimo veřejné zasedání, ale toliko umožnil znalci provést jejich předběžný výběr mimo toto veřejné zasedání. Ústavní soud v nálezu ze dne 5. 3. 2021 sp. zn. II. ÚS 2007/20 v bodě 31. konstatoval, že: "soud rozhodující podle §85b trestního řádu je nucen posuzovat v případech sofistikované hospodářské trestné činnosti zhusta problematiku nakládání s velkým množstvím (soubory) dat, jež jsou za účelem objasnění trestné činnosti předmětem dokazování. Samotný tento fakt však nesmí být překážkou kvality důkazního procesu v jakékoli fázi trestního řízení, a nesmí jím trpět ani řádná obhajoba. V již citovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 702/17 se v bodě 35 praví: "Přibrání znalce za účelem selekce velkého souboru dat za pomoci klíčových slov je možné považovat za ústavně souladný způsob obeznámení se s informacemi pro posouzení jejich povahy z hlediska existence povinnosti mlčenlivosti k nim, i tato činnost znalce však musí být prováděna výlučně v průběhu veřejného zasedání, jelikož nosiče dat nemohou být před rozhodnutím o povaze informací na nich obsažených vydány nikomu, tj. ani znalci." Tyto závěry jsou z hlediska reálné možnosti naplnit znalecké zadání prakticky takřka nesplnitelné; ostatně totéž zmínil již samotný znalec při veřejném zasedání, kdy odhadl dobu splnění svého úkolu (prováděného mimo jednací síň) v řádu měsíců (lhůta mu nebyla výrokově stanovena). V daných souvislostech lze přiznat relevanci též námitkám příslušného krajského soudu, státního zastupitelství a Ministerstva spravedlnosti ve věci III. ÚS 702/17, jež předestírají týž problém a hovoří také o nedostatcích zákona (body 7., 8., 15. citovaného nálezu). Pak by ovšem nesměřovalo k újmě procesní ekonomie, kdyby v nyní posuzované věci soudkyně odročila podle §85b odst. 8 trestního řádu veřejné zasedání a po předložení znaleckého posudku v něm pokračovala. Nestalo-li se tak, pak musí Ústavní soud vzhledem k již učiněným závěrům konstatovat, že se stěžovatel, přítomný při veřejném zasedání, nemohl (k dispozici byla jen klíčová slova k nosičům informací, nikoli ještě data selektovaná znalcem pro soud k rozhodnutí) k věci řádně vyjádřit ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny."
17. Jakkoli je patrné, že též případný vadný postup soudu v souvislosti s předáním datového nosiče znalci ke zkoumání může vést k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, samotné předání datového nosiče jiný zásah nepředstavuje, proto zde není dán ústavněprávně relevantní důvod, aby Ústavní soud přistoupil k samostatnému přezkumu této dílčí fáze procesního postupu krajského soudu. Ústavní soud považuje procesní situaci, ze které vychází nyní posuzovaná ústavní stížnost, za rozdílnou oproti nálezu sp. zn. III. ÚS 702/17.
18. Jinými slovy, námitky stěžovatele uvedené v ústavní stížnosti, je třeba nejprve vznést v ústavní stížnosti proti usnesení krajského soudu, kterým se s poukazem na §85b odst. 3 a 9 trestního řádu nahrazuje souhlas zástupce ČAK k seznámení se s obsahem listin. Tím je usnesení krajského soudu ze dne 5. 11. 2020 sp. zn. 9 Nt 209/2018, které stěžovatel napadl ústavní stížností zapsanou pod sp. zn. I. ÚS 31/21. Řízení o uvedené ústavní stížnosti není prozatím skončeno.
19. Směřuje-li tedy v nyní posuzovaném případě ústavní stížnost proti postupu krajského soudu, který až teprve následně a zprostředkovaně vyústil v označené usnesení, nejde ještě o rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Návrh byl proto Ústavnímu soudu podán předčasně a je nepřípustný.
20. V dané věci přitom zjevně nejsou splněny ani výjimečné předpoklady pro přijetí ústavní stížnosti vymezené v §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, když nic takového ani sám stěžovatel netvrdí.
21. Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a vyjadřoval se k odůvodněnosti ústavní stížnosti, soudcem zpravodajem předložený návrh odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný. Akcesorický návrh na vydání předběžného opatření sdílí osud ústavní stížnosti a zvláštního výroku není třeba.
22. Ústavní soud dodává, že tento závěr stěžovatele fakticky nijak nepoškozuje. Nic mu totiž nebrání v tom, aby své námitky uplatnil v řízení o ústavní stížnosti vedeném pod sp. zn. I. ÚS 31/21.
23. Na úplný závěr možno připomenout, že ústavní stížnost ve prospěch třetí osoby podat nelze, neboť zákon o Ústavním soudu nepřipouští tzv. actio popularis (srov. kupř. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 5. 1999 sp. zn. I. ÚS 74/99, ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. II. ÚS 3665/15 či ze dne 19. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 1792/18). Ve vztahu k části ústavní stížnosti obsahující námitky ohledně základních práv klientů stěžovatele coby advokáta na právní pomoc je tudíž k dispozici rovněž důvod pro odmítnutí ústavní stížnosti podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, jako návrhu podaného někým zjevně neoprávněným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. července 2021
Josef Fiala v. r.
soudce zpravodaj