ECLI:CZ:US:2021:4.US.2471.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2471/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Josefa Fialy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Feryny, zastoupeného Mgr. Jiřinou Dvorníkovou, advokátkou se sídlem Jednořadá 1051/53, Praha 6 - Bubeneč, proti rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 19. června 2020 č. j. 14 C 103/2009-141, za účasti Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, jako účastníka řízení, a Jany Palové a Libora Miloty jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení jeho základních práv zaručených v čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V ústavní stížnosti stěžovatelka požádala o odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku.
2. Rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 19. 6. 2020 č. j. 14 C 103/2009-141 byla stěžovateli, jakožto žalovanému, uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 1 380 Kč s úrokem z prodlení a vedlejšímu účastníkovi částku 1 380 Kč s úrokem z prodlení, jakož i náklady řízení ve výši 18 371 Kč a dále mu bylo uloženo zaplatit státu náklady znalečného, které budou uvedeny v samostatném usnesení. Žalovaná částka představovala bezdůvodné obohacení za užívání pozemku ve vlastnictví vedlejších účastníků uživatelem bez právního důvodu, a to ve výši obvyklého nájemného.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel nejprve stručně popisuje skutkový stav věci, poté prezentuje jednotlivé námitky k obsahu napadeného rozhodnutí. Okresnímu soudu vytýká, že se řádně nezabýval námitkou ohledně nedostatku aktivní legitimace vedlejších účastníků, v tomto směru poukazuje i na absenci dostatečného odůvodnění nabytí předmětných pozemků vedlejšími účastníky, příp. jejich předchůdci. Ohledně posouzení aktivní legitimace vedlejších účastníků doplnil ústavní stížnost sdělením, že v obdobné věci mezi týmiž účastníky řízení byl odvolacím soudem rozsudek soudu prvního stupně zrušen a vrácen, neboť se okresní soud touto otázkou řádně nezabýval.
4. Další pochybení spatřuje v provedeném znaleckém posudku, který je založen na ničím nepodložené ústní informaci pracovníka Městského úřadu Tanvald. Vadou posudku je také to, že znalci nebyly vedlejšími účastníky předloženy nájemní smlouvy na předmětný pozemek, příp. okolní pozemky, které by sloužily jako podklad pro zpracování znaleckého posudku. Uvedený pozemek je znalcem chybně posouzen jako funkčně související se sousední stavbou stěžovatele, a nikoli jako zahrada.
5. Stěžovatel také namítá, což okresní soud nikterak nezohlednil, že nemohlo dojít k jeho bezdůvodnému obohacení na úkor vedlejších účastníků, když v rozhodném období tento pozemek pronajímali za úplatu třetí osobě. Okresní soud se rovněž nevypořádal s návrhem na provedení důkazu výslechem zaměstnance katastrálního úřadu ohledně zaměření dotčeného pozemku. Za neúplnou a chybnou považuje též protokolaci okresního soudu, zejména protokolu ze dne 11. 6. 2020, který neobsahuje zásadní skutečnosti, jež byly soudem a účastníky jednání vyjádřeny, zejména vůči znalci. Okresnímu soudu konečně vytýká, že jej neinformoval (§119a občanského soudního řádu), jaké skutkové závěry z dosud provedených důkazů vyvodil, aby tak mohl odpovídajícím způsobem reagovat na předběžné závěry soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a jeho ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. V dosavadní rozhodovací praxi konstatoval, že není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další "superrevizní" orgán. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky.
8. V judikatuře Ústavního soudu akcentuje doktrína minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což vyplývá ze samotného postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti. Ústavní soud přezkoumává toliko ústavněprávní principy, tj. to, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem "libovůle". Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejextrémnější excesy (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377).
9. Předmětem sporu je částka ve výši 2 760 Kč, která svojí výší spadá podle judikatury Ústavního soudu do kategorie věcí bagatelních. Ústavní soud dal ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo, že v takových případech, s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena, neboť svojí výší zpravidla nemohou přivodit porušení základních práv a svobod [např. usnesení ze dne 21. 3. 2001 sp. zn. IV. ÚS 8/01, ze dne 30. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 248/01, ze dne 29. 4. 2002 sp. zn. IV. ÚS 695/01, ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421), ze dne 18. 1. 2006 sp. zn. III. ÚS 602/05, ze dne 4. 4. 2007 sp. zn. III. ÚS 748/07, nález ze dne 25. 7. 2012 sp. zn. I. ÚS 988/12 (N 132/66 SbNU 61) aj.; vše dostupné na http://nalus.usoud.cz].
10. Vyloučením možnosti podat odvolání (srov. §202 odst. 2 občanského soudního řádu) či dovolání [srov. §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu] proti soudním rozhodnutím, která se týkají peněžitých plnění nedosahujících této hranice, dal zákonodárce jasně najevo, jaké případy nepovažuje za natolik významné, aby i za cenu eventuálních vad v nich byla rozhodnutí dále přezkoumávána. Nad právem na přístup k soudu v takových věcech převažuje zájem na vytvoření systému, který umožní soudům efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou věcně složitými a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení.
11. Ústavní soud proto nemůže hrát roli "náhradní" přezkumné instance mimo soustavu obecných soudů, ale pouze určité "pojistky" [srov. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 99)]. Opačný postup by neúčelně zatěžoval kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž reálně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Podobně k těmto sporům přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy; např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011].
12. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice, kde pojem bagatelní věci je reflexí významu, který takovým sporům v civilním procesu přikládá zákonodárce.
13. Ústavní soud s ohledem na shora uvedené zásady a individuální okolnosti přezkoumávané věci dospěl k závěru, že právní závěry okresního soudu jsou ústavně konformní, dostatečně odůvodněné a nevykazují prvky interpretační nebo aplikační svévole.
14. Namítá-li stěžovatel absenci aktivní legitimace vedlejších účastníků, k čemuž doplnil rozhodnutí krajského soudu v odlišné, avšak skutkově obdobné věci, řešené mezi týmiž účastníky řízení, Ústavní soud k tomu uvádí, že tyto námitky se týkají výlučně otázky správnosti interpretace a aplikace podústavního práva okresním soudem, jejíž přezkum Ústavnímu soudu nenáleží. Při posouzení této otázky okresní soud nijak nevybočil z limitů práva na spravedlivý proces. Uvedené se týká rovněž námitek týkajících se procesu dokazování (ať již samotného znaleckého posudku nebo neprovedení stěžovatelem navrženého důkazu). Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, jak bylo určeno obvyklé nájemné předmětné parcely. Okresní soud přijal závěry ustanoveného znalce, který určil na základě osobního šetření, jakož i zprávy příslušného městského úřadu, obvyklé nájemné předmětného pozemku na 4 Kč za 1 m2 a rok (což bylo totožné jako stanovení obvyklého nájemného sousedního pozemku odlišným znalcem). Za nedůvodnou je pak třeba považovat i námitku stěžovatele o nevypořádání se s návrhem důkazu výslechem zaměstnance katastrálního úřadu. Okresní soud v bodu 22. rozsudku zdůvodnil, proč neprovedl tento důkaz, když má za to, že výslech pracovníka katastrálního úřadu by nezměnil nic na umístění, tvaru a rozsahu předmětného pozemku. Tento postup Ústavní soud shledal rovněž ústavně konformním.
15. Ústavní soud neshledal opodstatněnou ani námitku, že okresní soud nepřihlédl ke skutečnosti, na základě které nemohlo dojít k bezdůvodnému obohacení stěžovatele na úkor žalobců, když v rozhodném žalovaném období žalobci tento pozemek pronajímali za úplatu třetí osobě. Ústavní soud má za to, že pro posouzení žalovaného nároku není rozhodující, zda dotčený pozemek je předmětem nájmu s třetí osobou či nikoli. Vedlejší účastníci jako vlastníci předmětného pozemku se žalobou po stěžovateli domáhali vydání bezdůvodného obohacení, neboť jejich pozemek v daném období užíval, což potvrdil i sám stěžovatel (viz bod 20. rozsudku). Tím samozřejmě není dotčeno případné právo nájemce domáhat se řádného plnění v souladu s nájemní smlouvou. To však není předmětem nyní posuzované věci.
16. Konečně Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce o chybné protokolaci jednání před soudem. Z §40 odst. 8 občanského soudního řádu se podává, že předseda senátu také rozhoduje o návrzích na doplnění protokolu a o námitkách proti jeho znění. Stěžovatel v ústavní stížnosti netvrdil, že využil svého práva žádat opravu či doplnění předmětného protokolu ve smyslu uvedeného ustanovení občanského soudního řádu.
17. Protože Ústavní soud, s ohledem na povahu posuzované věci (bagatelnost), neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl. Za dané situace Ústavní soud samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, jelikož by to bylo zjevně neúčelné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu