ECLI:CZ:US:2021:4.US.2492.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2492/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti obchodní společnosti Brenntag CR, s. r. o., sídlem Mezi Úvozy 1850/1, Praha 20 - Horní Počernice, zastoupené Mgr. Pavlem Vinterem, advokátem, sídlem Vinohradská 2133/138, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. června 2021 č. j. 29 Cdo 3012/2020-256, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. června 2020 č. j. 9 Cmo 1/2020-194 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. září 2019 č. j. 26 Cm 1/2017-124, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Josefa Kuriala, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a jejích ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 6 odst. 1 a čl. 11 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastník je ode dne 2. 4. 2008 jednatelem obchodní společnosti PS HANÁ, s. r. o. (dále jen "insolvenční dlužnice"). Stěžovatelka a insolvenční dlužnice uzavřeli dne 11. 11. 2010 smlouvu o díle. Dne 30. 11. 2012 bylo zahájeno u Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") insolvenční řízení s insolvenční dlužnicí a stěžovatelka v něm přihlásila pohledávku z uvedené smlouvy o díle. Krajský soud usnesením ze dne 14. 6. 2013 č. j. KSOS 33 INS 30076/2012-A-17 zjistil úpadek insolvenční dlužnice, usnesením ze dne 12. 9. 2013 č. j. KSOS 33 INS 30076/2012-B-5 prohlásil na majetek insolvenční dlužnice nepatrný konkurs a usnesením ze dne 22. 7. 2016 č. j. KSOS 33 INS 30076/2012-B-27 schválil konečnou zprávu s tím, že pro přihlášené věřitele nezbylo nic. Protože pohledávka stěžovatelky vůči insolvenční dlužnici nebyla v uvedeném insolvenčním řízení uspokojena, dne 26. 1. 2017 se stěžovatelka domáhala u krajského soudu po vedlejším účastníkovi zaplacení 300 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody podle §99 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon).
3. Krajský soud žalobu zamítl napadeným rozsudkem, neboť k námitce vedlejšího účastníka shledal nárok stěžovatelky promlčeným. Tříletá tzv. objektivní promlčecí lhůta počala běžet dnem, kdy byl podán návrh na prohlášení konkursu na majetek insolvenční dlužnice (30. 11. 2012). Takový závěr odpovídá ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (srov. zejména rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2014 sp. zn. 29 Cdo 2735/2012 a ze dne 29. 6. 2016 sp. zn. 29 Cdo 1212/2016). Dvouletá tzv. subjektivní promlčecí lhůta počala běžet nejpozději den po vyhlášení usnesení o prohlášení nepatrného konkursu (13. 9. 2013), neboť již z něj se dostatečně podával rozsah škody (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014 sp. zn. 25 Cdo 3804/2014). Nebylo rozhodné, zda vedlejší účastník jednal úmyslně a tzv. objektivní promlčecí lhůta případně činila 10 let, neboť za každé situace uplynula tzv. subjektivní promlčecí lhůta.
4. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") k odvolání stěžovatelky napadený rozsudek krajského soudu potvrdil napadeným rozsudkem. Podle vrchního soudu nebyl nárok stěžovatelky promlčen uplynutím tzv. subjektivní promlčecí lhůty, neboť o nedobytnosti pohledávky se stěžovatelka mohla dozvědět nejdříve dnem zveřejnění usnesení o schválení konečné zprávy (26. 7. 2016); k tomu vrchní soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2019 sp. zn. 29 Cdo 1774/2014 ve spojení s rozsudkem ze dne 11. 4. 2012 sp. zn. 29 Cdo 4968/2009. Vrchní soud doplnil dokazování k závěru, zda vedlejší účastník způsobil škodu úmyslně, a zda proto tzv. objektivní promlčecí lhůta činí tři, nebo deset let. Úmyslné zavinění však prokázáno nebylo; insolvenční dlužnice neplnila pohledávku, neboť ještě v době zahájení insolvenčního řízení byla její výše sporná. Obě promlčecí lhůty počínají běžet a končí nezávisle na sobě a právo je promlčeno marným uplynutím té promlčecí lhůty, která uplyne jako první. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu platí, že tzv. objektivní promlčecí lhůta o nároku na náhradu škody podle §99 insolvenčního zákona počíná běžet dnem zahájení insolvenčního řízení, a proto byl nárok stěžovatelky promlčen již dne 30. 11. 2015.
5. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky, neboť je neshledal přípustným. Obecné soudy správně vycházely z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu o počátku běhu tzv. objektivní promlčecí lhůty u odpovědnosti osob podle §98 a 99 insolvenčního zákona (srov. rozsudky ze dne 29. 6. 2016 sp. zn. 29 Cdo 1212/2016, ze dne 10. 10. 2018 sp. zn. 29 Cdo 4180/2016, ze dne 21. 3. 2019 sp. zn. 29 Cdo 1598/2017, ze dne 30. 4. 2019 sp. zn. 29 Cdo 4147/2018 či ze dne 31. 3. 2021 sp. zn. 29 Cdo 3473/2019). Nejvyšší soud neshledal důvody se od ní odchýlit, není nekonzistentní, ani vnitřně rozporná. Namítala-li stěžovatelka, že obecné soudy nesprávně posoudily, zda vedlejší účastník jednal úmyslně, Nejvyšší soud uvedl, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s jeho ustálenou rozhodovací praxí; úmyslné zavinění není vyloučeno, avšak břemeno tvrzení a důkazu je na poškozeném (srov. rozsudek ze dne 21. 9. 2016 sp. zn. 25 Cdo 2904/2016).
II.
Argumentace stěžovatelky
1. Stěžovatelka tvrdí, že judikatura Nejvyššího soudu o počátku běhu promlčecích lhůt u odpovědnosti za škodu podle §99 insolvenčního zákona je vnitřně rozporná a v rozporu s doktrinálním chápáním občanskoprávní odpovědnosti. Stěžovatelka poukazuje na to, že obecné soudy podle výkladu zastávaného Nejvyšším soudem shledaly, že tzv. subjektivní promlčecí lhůta počala běžet až po uplynutí tzv. objektivní promlčecí lhůty. Takový závěr znemožňuje stěžovatelce uplatnit její právo u soudu; nutí totiž podat žalobu na náhradu škody v době, kdy ještě není znám rozsah škody [a contrario nález Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 24/07 (N 26/48 SbNU 303; 88/2008 Sb.), ze dne 28. 8. 2007 sp. zn. IV. ÚS 642/05 (N 133/46 SbNU 249) či usnesení ze dne 16. 10. 2008 sp. zn. III. ÚS 1157/08 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Stěžovatelka dále odkazuje např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. 25 Cdo 1536/2003, ze dne 11. 4. 2012 sp. zn. 29 Cdo 4968/2009 a ze dne 23. 7. 2015 sp. zn. 29 Cdo 924/2013, z nichž se podává, že škoda nemůže vzniknout, aniž by byla objektivně vyjádřitelná v penězích; nelze-li škodu objektivně vyjádřit v penězích, platí, že dosud nevznikla. Obecné soudy se s tímto aspektem a uvedenými námitkami stěžovatelky vypořádaly nedostatečně.
2. Stěžovatelka dále nesouhlasí s tím, jak vrchní soud posoudil zavinění vedlejšího účastníka. Vrchní soud uvedenou problematiku nesprávně posuzoval ve smyslu, zda vedlejší účastnice úmyslně neplnila pohledávku; měl přitom zkoumat, zda protiprávní jednání vedlejšího účastníka bylo úmyslné. Argumentace stěžovatelky nikdy nesměřovala ke zhodnocení toho, jaké byly okolnosti plnění pohledávky insolvenční dlužnicí; vrchní soud proto na tvrzení stěžovatelky adekvátně nereagoval.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
1. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměla (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
2. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivou věc je zásadně na obecných soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
3. Jde-li o námitky stěžovatelky uvedené sub 6, Ústavnímu soudu je z úřední činnosti známo, že se obdobnými námitkami stěžovatelky zabýval již v usneseních ze dne 6. 10. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2570/20 a ze dne 6. 4. 2021 sp. zn. II. ÚS 573/20. V obou věcech Ústavní soud odmítl ústavní stížnosti stěžovatelky jako zjevně neopodstatněné. Z odůvodnění uvedených usnesení se podává zejména to, že obecné soudy, včetně Nejvyššího soudu, považují stěžovatelkou uvedenou judikaturu Nejvyššího soudu za překonanou, a tudíž ve věci použité závěry rozhodovací praxe za konzistentní a vnitřně nerozporné.
4. Pro Ústavní soud bylo dále ve věci sp. zn. IV. ÚS 2570/20 rozhodné, že argumentace obecných soudů vycházela z předpokladu, že stěžovatelka skutečnou možnost podat úspěšnou žalobu měla, a obecnými soudy zastávaným výkladem jí nebylo znemožněno se domáhat svých práv u soudu. Přitom se rovněž vypořádal se stěžovatelkou odkazovanou rozhodovací praxí Ústavního soudu. Ústavní soud také ve věci sp. zn. II. ÚS 573/20 z uvedené argumentace vycházel a nyní posuzovaná věc nenese od odkazovaných věcí žádné významné skutkové odlišnosti (stěžovatelka ani nic takového netvrdí), Ústavní soud v podrobnostech na odůvodnění uvedených usnesení odkazuje.
5. Jde-li o námitky stěžovatelky uvedené shora sub 7, je nutné zdůraznit, že stěžovatelka spojuje úmyslné porušení povinnosti vedlejšího účastníka podle §98 insolvenčního zákona s tím, že jeho cílem bylo zvýhodnit jinou věřitelku insolvenční dlužnice, které jako jediné v době úpadku plnil její pohledávku. Stěžovatelka proto nemůže vrchnímu soudu důvodně vytýkat, že svoji argumentaci zaměřil na okolnosti toho, zda vedlejší účastník v pozici jednatele insolvenční dlužnice plnil i závazek stěžovatelce, popřípadě z jakého důvodu tak nečinil. Pro Ústavní soud je rozhodné, že závěr vrchního soudu o tom, že zavinění vedlejšího účastníka ve vztahu k porušení povinnosti podle §98 insolvenčního zákona nebylo úmyslné, je srozumitelně a logicky odůvodněn a reaguje na podstatu tvrzení stěžovatelky vznesených v předcházejícím řízení. Jinými slovy, vrchní soud sice ve své argumentaci nevyvrací každé jednotlivé tvrzení stěžovatelky, ale proti jejím námitkám staví vlastní ucelenou argumentaci, která ve srovnání s nimi obstojí.
6. Z těchto důvodů Ústavní soud konstatuje, že řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a jako celek ho lze pokládat za řádně vedené. Rozhodnutí vydaná soudy byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
1. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Proto ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu