ECLI:CZ:US:2021:4.US.2634.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2634/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. D. H., 2. D. S., 3. A. D. a 4. M. K., zastoupených JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem Bělehradská 643/77, Praha 2, proti usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, 2. oddělení ze dne 23. 6. 2021, č.j. KRPA-218391-167/TČ-2019-000092-ŠV, a usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 29. 7. 2021, č. j. 1 KZN 323/2019-83, za účasti Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, 2. oddělení, a Městského státního zastupitelství v Praze, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 29. 9. 2021 se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví vymezených rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, 2. oddělení (dále jen "policejní orgán") a Městského státního zastupitelství v Praze (dále jen "státní zastupitelství"), a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Napadeným usnesením policejní orgán dle §159a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, odložil trestní věc podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu dle §209 odst. 1, 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, jehož se měl dopustit neznámý pachatel či skupina pachatelů, stručně řečeno tím, že uvedl či uvedli pod falešným příslibem anonymizace rodinného majetku v rámci ochrany před jeho rozprodáním rodinnými příslušníky v omyl zesnulého V. H. (dále jen "zesnulý") takovým způsobem, že tento v mylném domnění, že si podrží kontrolu nad majetkem, jej převedl na obchodní korporaci A, jejímž jediným vlastníkem se stala obchodní korporace B se sídlem v Seychelské republice, jejímž akcionářem se zesnulý podle dohody měl stát, avšak žádnou kontrolu nad touto společností ani nad majetkem neměl.
3. Stěžovatelé jako pozůstalí po zesnulém podali proti napadenému usnesení policejního orgánu stížnost, již však dozorová státní zástupkyně činná při státním zastupitelství zamítla svým usnesením dle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodnou. Stěžovatelé s napadenými rozhodnutími orgánů činných v trestním řízení nesouhlasí a považují je za obsahově špatné, neboť trestní řízení bylo vedeno povrchně a nedostatečně a nebyly v něm vykonány všechny úkony, které byly možné a účelné k objasnění věci.
4. Než se Ústavní soud může zabývat věcnou argumentací stěžovatelů, musí zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny procesní předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost však všechny tyto procesní předpoklady nesplňuje.
5. V prvé řadě se Ústavní soud zabýval otázkou, zda stěžovatele lze považovat za osoby oprávněné ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu ve spojení s §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatelé jsou pozůstalí po zesnulém a v ústavní stížnosti sami deklarují, že o dědictví dosud nebylo rozhodnuto, přičemž dle §45 odst. 3 trestního řádu přecházejí na právního nástupce poškozeného toliko práva, která trestní řád přiznává poškozenému, jde-li o uplatnění nároku na náhradu škody nebo na vydání bezdůvodného obohacení, nikoliv i další procesní práva. Jelikož však státní zastupitelství stěžovatele i za této situace za oprávněné osoby k podání stížnosti zjevně považovalo, neboť ji nezamítlo dle §148 odst. 1 písm. b) trestního řádu pro podání osobou neoprávněnou, Ústavní soud, který zásadně není povolán k výkladu podústavního práva, tento postup akceptuje.
6. Dále se Ústavní soud zabýval přípustností ústavní stížnosti. Dle §75 odst. 1 je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, což platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.
7. Řízení dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod je totiž zásadně vybudováno na principu přezkumu pravomocně skončených věcí [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 293/97 ze dne 19. 12. 1997 (U 22/9 SbNU 467), usnesení sp. zn. Pl. ÚS 38/10 ze dne 9. 2. 2011 (U 1/60 SbNU 759), usnesení sp. zn. III. ÚS 1336/10 ze dne 3. 6. 2010 (U 7/57 SbNU 621) či nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 78/4 SbNU 243) - pozn. všechna zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná rovněž na serveru https://nalus.usoud.cz] a na zásadě subsidiarity ústavních stížností [srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 236/04 ze dne 28. 4. 2004 (U 25/33 SbNU 475) či nález sp. zn. II. ÚS 3383/14 ze dne 6. 9. 2016 (N 163/82 SbNU 565)].
8. To znamená, že Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do řízení teprve probíhajících, v nichž stěžovatelé ještě nevyčerpali všechny možnosti, jak se dobrat ochrany svých ústavně zaručených základních lidských práv a svobod [srov. k tomu rovněž usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781)].
9. Úkol střežit ústavně zaručená základní lidská práva a svobody totiž nepřipadá jen Ústavnímu soudu, nýbrž všem orgánům veřejné moci. Ústavní soud se tak nemůže věcně zabývat ústavní stížností, pokud stěžovatelé předtím, než se obrátili na něj, neumožnili příslušným orgánům veřejné moci způsobem k tomu stanoveným napravit všechna jimi pociťovaná porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.
10. Tak tomu je i v nynější věci. Stěžovatelé netvrdí ani neprokazují, že by podali podnět k výkonu dohledu dle §12d zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o státním zastupitelství"). Ústavní soud přitom dlouhodobě zastává právní názor, že podnět k výkonu dohledu dle §12d zákona o státním zastupitelství je třeba považovat za účinný právní prostředek ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2166/14 ze dne 28. 8. 2014 (U 14/74 SbNU 623); nález sp. zn. I. ÚS 1042/15 ze dne 24. 5. 2016 (N 91/81 SbNU 485), bod 27.; či nález sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015 (N 51/76 SbNU 691)].
11. Podnět k výkonu dohledu dle §12d zákona o státním zastupitelství dlouhodobě Ústavní soud považuje za účinný právní prostředek ve shora nastíněném smyslu i v případě ústavní stížnosti směřující proti usnesení o zamítnutí stížnosti proti usnesení o odložení věci dle §159a odst. 1 trestního řádu (z poslední doby k tomu srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 491/21 ze dne 8. 9. 2021, bod 10.). Jelikož totiž odložení věci podle tohoto ustanovení nezakládá překážku věci rozsouzené, nic nebrání orgánům činným v trestním řízení ve věci činit další úkony vedoucí potenciálně i k zahájení trestního stíhání.
12. Jelikož ústavní stížnost stěžovatelů směřuje právě proti usnesení o odložení věci dle §159a odst. 1 trestního řádu a proti usnesení o zamítnutí stížnosti proti němu, potenciální zásah nadřízeného státního zastupitelství na podkladě podnětu k výkonu dohledu dle §12d zákona o státním zastupitelství mohl hypoteticky zhojit všechny vady těchto napadených rozhodnutí, které jim stěžovatelé vytýkali. Ústavní soud však podotýká, že právě vzhledem k nesplnění podmínky přípustnosti ústavní stížnosti napadená rozhodnutí nijak po věcné stránce nepřezkoumával, a tedy se k vadám, které v nich stěžovatelé spatřují, nevyslovuje.
13. Stěžovatelé přitom ani netvrdili, ani neprokazovali splnění některého z důvodů dle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, umožňujících Ústavnímu soudu výjimečně ústavní stížnost neodmítnout pro nepřípustnost. Ústavní soud proto z meritorního hlediska nemůže jeho stížnost posoudit a je nucen ji odmítnout.
14. Ze všech těchto důvodů považuje Ústavní soud ústavní stížnost za předčasnou, a proto ji mimo ústní jednání a v nepřítomnosti účastníků odmítl dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť před jejím podáním stěžovatelé nevyčerpali všechny procesní prostředky ochrany, které jim zákon k ochraně jejich práv přiznává, a Ústavní soud v jejich věci neshledal naplnění žádného důvodu pro neodmítnutí ústavní stížnosti dle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2021
Jaroslav Fenyk v. r.
soudce Ústavního soudu