ECLI:CZ:US:2021:4.US.278.21.1
sp. zn. IV. ÚS 278/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Jaroslava Měřínského a 2. Jaroslavy Měřínské, zastoupených Mgr. Richardem Novákem, advokátem, sídlem Vodičkova 730/9, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. října 2020 č. j. 21 Co 204/2020-166, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a Dobromily Špinarové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena základní práva podle čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že usnesením ze dne 10. 6. 2020 č. j. 14 C 68/2020-71 Okresní soud v Havlíčkově Brodě (dále jen "okresní soud") uložil vedlejší účastnici jako žalované povinnost zdržet se rušení držby stěžovatelů jako žalobců k části pozemku p. č. X1, nacházejícího se v katastrálním území K., obec Ž., o výměře 22 m2, vyznačeného v geodetickém (sc. geometrickém) plánu pro rozdělení pozemku p. č. X1 jako pozemek p. č. X2, a dále vedlejší účastnici uložil povinnost uvést vše v předešlý stav do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí (výrok I.). Okresní soud rovněž rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.). Okresní soud na základě provedeného dokazování vzal za prokázané, že stěžovatelé řadu let drželi a užívali předmětnou část sporného pozemku, kde měli vysázený živý plot, položeny žulové kostky jakožto příjezdovou cestu. Dne 9. 5. 2020 však byl tento pokojný stav narušen jednáním vedlejší účastnice, kdy ta za pomoci své rodiny svémocně pozemek obsadila, živý plot a žulové kostky vykopala a začala se stavbou plotu nového. Soud považoval jednání vedlejší účastnice jako svémocné, jemuž nelze poskytnout soudní ochranu, když svých nároků se může domáhat soudní cestou, nikoliv však svémocným jednáním, kterým účelově ruší držbu stěžovatelů. Poslední pokojný stav a jeho vážné narušení podle okresního soudu vyplývá již ze samotné komunikace právních zástupců stran a z vyjádření právního zástupce vedlejší účastnice k žalobě, když vedlejší účastnice potvrdila, že se dne 9. 5. 2020 svémocně ujala toho, co jí podle jejího názoru patří a narušila tak dosud pokojný stav postupem předvídaným v §1003 a §1007 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník").
3. Proti výrokům I. a III. usnesení okresního soudu podala vedlejší účastnice odvolání. Napadeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") bylo usnesení okresního soudu vyjma nenapadeného výroku II. změněno tak, že žaloba s požadavkem, aby vedlejší účastnici byla uložena povinnost zdržet se rušení držby stěžovatelů části pozemku p. č. X1 nacházejícího se v katastrálním území K., obec Ž. o výměře 22 m2 vyznačeného v geodetickém plánu pro rozdělení pozemku p. č. X1 jako pozemek č. p. X2, a s požadavkem, aby vedlejší účastnici byla uložena povinnost uvést vše v předešlý stav, se zamítá (výrok I.). Stěžovatelům byla uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit vedlejší účastnici náklady řízení před okresním soudem ve výši 4 356 Kč a náklady řízení před krajským soudem ve výši 15 006,70 Kč (výrok II.). Krajský soud na rozdíl od okresního soudu dospěl k závěru, že u stěžovatelů nešlo o pravou držbu k pozemku označenému v geometrickém plánu jako p. č. X2, neboť stěžovatelé se v držbu sporného pozemku vetřeli svémocně. Krajský soud dovodil, že stěžovatelům se jejich výpovědí nepodařilo vyvrátit vedlejší účastnicí a svědkem Bílkem prokázanou skutečnost, že stěžovatelé se v držbu sporného pozemku vetřeli svémocně.
II.
Argumentace stěžovatelů
4. V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že krajský soud nerespektoval usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 9. 2019 sp. zn. III. ÚS 3018/18 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), které je aplikovatelné na posuzovanou věc.
5. Stěžovatelé poukazují na to, že vedlejší účastnice námitku, že stěžovatelé získali proti vedlejší účastnici nepravou držbu tím, že se svémocně vetřeli v držbu, nikdy nevznesla. V průběhu řízení sice vedlejší účastnice tvrdila, že stěžovatelé věděli o správném průběhu hranice mezi pozemkem vedlejší účastnice a sousedními pozemky od roku 1997, kdy měl být údajně zaměřen v terénu geodetický bod (16-148) při komplexních pozemkových úpravách v katastrálním území Kohoutov, nicméně toto tvrzení stěžovatelé vyvrátili, když prokázali, že geodetický bod (16-148) při komplexních pozemkových úpravách v katastrálním území Kohoutov v roce 1997 zaměřen nebyl, ale vedlejší účastnice jej zaměnila s geodetickým bodem (45-5), který v roce 1997 byl hraničním bodem pozemku vedlejší účastnice, manželů Čihákových a města Ž., nikoli však hraničním bodem stěžovatelů. Stěžovatelé dovozují, že vedlejší účastnice neunesla důkazní břemeno o tom, že držba části pozemku stěžovateli byla nepravá, a proto se v souladu s §993 občanského zákoníku měla uplatnit právní domněnka, že šlo o držbu pravou. Provedenými důkazy před soudy obou stupňů nebylo prokázáno, že by se stěžovatelé svémocně vetřeli v držbu.
6. Stěžovatelé dále namítají nedostatečně a neúplně zjištěný skutkový stav věci v důsledku zamítnutí důkazních návrhů, jimiž stěžovatelé zamýšleli dokázat pravost své držby části pozemku (fotografie dokládající stav části pozemku po zakoupení sousedního pozemku p. č. st. X3 a původního pozemku p. č. X4 stěžovateli) ve svých důsledcích vedlo k nesprávným skutkovým závěrům. Stěžovatelé dále namítají vadné hodnocení provedených důkazů a dále nesprávné právní a ústavně nesouladné posouzení věci. Krajský soud přesto, že pouze stručně uvedl, že z předložených fotografií nemůže získat dostatečný přehled o situaci v terénu ani v době, kdy stěžovatelé nabyli sousední pozemek p. č. st. X3 a původní pozemek p. č. X4, ani v době současné, se dopustil hodnocení těchto důkazů, aniž byly provedeny a aniž by byla dána stěžovatelům možnost vysvětlit, co se na fotografiích nachází, a vysvětlit logický rozpor mezi účastnickou výpovědí vedlejší účastnice a svědeckou výpovědí doc. RNDr. Tomáše Bílka, CSc., a skutečným stavem části pozemku seznatelným z dobových fotografií. Krajský soud se tak dopustil svévolného hodnocení důkazů. Účastnická výpověď vedlejší účastnice a svědecká výpověď doc. RNDr. Tomáše Bílka, CSc., prokázaly, že část pozemku nebyla považována vedlejší účastnicí a doc. RNDr. Tomášem Bílkem, CSc., za součást pozemku vedlejší účastnice, ale součást sousedního pozemku p. č. st. X3 a původního pozemku p. č. X4. Krajský soud však nelogicky hodnotil tyto výpovědi tak, jako by potvrzovaly, že vedlejší účastnice a doc. RNDr. Tomáš Bílek, CSc., označili pozemek vedlejší účastnice jako louku a část zarostenou křovím a vzrostlou lískou, což je v extrémním rozporu s obsahem těchto výpovědí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
11. V ústavní stížnosti stěžovatelé brojí proti rozhodnutí krajského soudu, který jejich žalobě o ochranu rušené držby, na rozdíl od okresního soudu, nevyhověl, neboť dospěl k závěru, že u stěžovatelů nešlo o držbu pravou. Podstatou ústavní stížnosti je zejména nesouhlas stěžovatelů se skutkovými závěry, které krajský soud vyvodil z provedeného dokazování.
12. Ústavní soud poukazuje na to, že řízení o ochraně rušené držby je svou povahou srovnatelné s řízením o předběžném opatření, neboť rozhodnutím soudu, jak se podává z §177 až §180 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), není jakkoli prejudikována případná sporná otázka právních vztahů, které stojí v pozadí rušené držby. O tom svědčí zejména pokyn zákonodárce soudu, aby se v řízení omezil na zjištění poslední držby a jejího svémocného rušení (§178 o. s. ř.) a požadavky na rychlost soudního rozhodování, dále žalobce musí prokázat, že jde o svémocné rušení držby. Jednání v prvním stupni přitom není třeba nařizovat (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3358/15). Ústavní soud ve své ustálené judikatuře [srov. nálezy ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171) a ze dne 21. 11. 2001 sp. zn. IV. ÚS 189/01 (N 178/24 SbNU 327), resp. usnesení ze dne 12. 3. 2002 sp. zn. III. ÚS 394/01 a ze dne 6. 5. 2004 sp. zn. III. ÚS 221/04] vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecných soudů. Tyto závěry pak lze plně vztáhnout i na řízení o žalobách z rušené držby. Ústavní soud se ani zde nepovažuje být oprávněn zasahovat do rozhodnutí obecných soudů o žalobách z rušené držby, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem v tom směru, že držba musí mít svůj původ v právním titulu (zakládat se na něm); teprve vyřešení sporu o něj má ve svém důsledku dopad na další trvání držby. Z povahy věci tak vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí o žalobě z rušené držby mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole (viz též usnesení ze dne 15. 12. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3358/15, usnesení ze dne 31. 10. 2017 sp. zn. I. ÚS 1672/17 a usnesení ze dne 17. 9. 2019 sp. zn. III. ÚS 3018/18).
13. Dále je třeba připomenout, že jde o řízení podle §176 a násl. o. s. ř., jež má svůj hmotněprávní základ v §1003, resp. v §1007 občanského zákoníku. S ohledem na provizorní a prozatímní charakter ochrany držby nedochází, jak správně zdůraznil krajský soud, v tomto řízení ani k posuzování právních otázek týkajících se např. oprávněnosti, řádnosti či poctivosti držby (žalovaný může toliko namítat, že žalobce získal proti žalovanému nepravou držbu nebo že ho z držby vypudil - srov. §1007 odst. 1 občanského zákoníku), ale soud se omezuje pouze na zjišťování konkrétního skutkového stavu. Navíc lhůty stanovené pro rozhodování soudů (viz §177 o. s. ř.) v těchto řízeních neumožňují rozsáhlé a podrobné zkoumání. Vyhovění žalobě nepředstavuje překážku věci pravomocně rozhodnuté ve vztahu k eventuální pozdější petitorní žalobě. Stěžovatelům zůstává zachována možnost podat proti vedlejší účastnici žalobu na ochranu svého vlastnického práva a v následném petitorním řízení prokazovat, že vedlejší účastnice neoprávněně zasahuje do jejich vlastnického práva (srov. usnesení ze dne 8. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 2133/15).
14. Namítají-li stěžovatelé vadné hodnocení provedených důkazů a nedostatečné zjištění skutkového stavu, z výše uvedeného vyplývá, že Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci spadá v zásadě do kompetence obecných soudů. Ústavní soud nemůže ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, resp. posuzovat skutkový stav jako správně zjištěný, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v souzené věci nejde.
15. Vytýkají-li stěžovatelé krajskému soudu, že nevyhověl jejich návrhům na provedení dalších důkazů, je nutné připomenout, že právo na soudní ochranu nezaručuje, že bude proveden každý důkaz, který bude účastníky řízení navržen; obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které jsou účastníky navrženy, je-li rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů dostatečný. Nevyhoví-li však obecné soudy těmto návrhům, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly [k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94 (N 10/3 SbNU 51)].
16. Z napadeného rozhodnutí krajského soudu se podává, že stěžovatelé v předmětné věci navrhli důkazy, jimiž hodlali prokazovat, že u nich šlo o pravou držbu sporného pozemku, a to důkaz výpovědí stěžovatelů, fotografiemi sporného místa, katastrální mapou s geodetickým bodem 16-145, katastrální mapou s geodetickým bodem 16-148, katastrální mapou s geodetickým bodem 45-5, protokolem č. 5 z roku 1997, zeměměřičským záznamem - katastrální mapou z roku 2018 a výpovědí svědka Petra Měřínského (syna stěžovatelů).
17. Krajský soud v předmětné věci doplnil dokazování provedené okresním soudem, k návrhu vedlejší účastnice dále provedl důkaz výpovědí svědka doc. RNDr. Tomáše Bílka, CSc., předchozího vlastníka nemovitostí (svědek byl spoluvlastníkem nemovitostí spolu s paní Fouskovou), které nyní vlastní stěžovatelé, a dále provedl důkaz výpovědí stěžovatelů. Krajský soud však neprovedl stěžovateli navržené důkazy předloženými fotografiemi, ani důkazy katastrálními mapami s geodetickými body 16-145, 16-148 a 45-5, protokolem č. 5 z roku 1997 a zeměměřičským záznamem - katastrální mapou z roku 2018 a neprovedl ani důkaz výpovědí svědka Petra Měřínského, neboť tyto podle krajského soudu neměly pro rozhodnutí předmětné věci význam. Neprovedení těchto navržených důkazů krajský soud v napadeném rozhodnutí dostatečným a přesvědčivým způsobem odůvodnil.
18. Za jedinou podstatnou z navržených důkazů považoval krajský soud výpověď stěžovatelů, avšak dospěl k závěru, že stěžovatelům se jejich výpovědí nepodařilo vyvrátit vedlejší účastnicí a svědkem doc. RNDr. Tomášem Bílkem, CSc., prokázanou skutečnost, že stěžovatelé se v držbu sporného pozemku vetřeli svémocně. Krajský soud přitom výstižně zdůraznil, že smyslem posesorní žaloby (§178 o. s. ř. a násl.) je jen ochrana či obnovení posledního stavu držby. Závěrům krajského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
19. Odkazují-li stěžovatelé na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3018/18, Ústavní soud k tomu uvádí, že uvedené usnesení není s výše uvedenými závěry v rozporu, naopak, právě z těchto závěrů vychází.
20. Z ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatelé od Ústavního soudu očekávají přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěl krajský soud na základě skutkových zjištění vztahujících se k stěžovateli požadované ochrany rušené držby. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry krajského soudu. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které krajský soud rozhodl o věci samé rozhodnutím, s nímž stěžovatelé nesouhlasí, jsou v jeho odůvodnění v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na toto rozhodnutí odkazuje.
21. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelů. Ústavní soud konstatuje, že krajský soud se předmětnou věcí řádně zabýval. Při rozhodování vyšel z dostatečně provedeného dokazování a na věc aplikoval relevantní právní předpisy. Krajský soud své rozhodnutí podrobně odůvodnil a vysvětlil, proč žalobě o ochranu rušené držby nelze vyhovět. V závěrech krajského soudu Ústavní soud neshledal ani známky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
22. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelů (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. března 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu