ECLI:CZ:US:2021:4.US.2854.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2854/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů M. B., t. č. ve Věznici Mírov, J. B. a J. B., zastoupených JUDr. Oldřichem Chudobou, advokátem, sídlem Při Trati 1084/12, Praha 4 - Michle, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. srpna 2020 sp. zn. 7 To 55/2020 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. března 2020 sp. zn. Nt 559/2019, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod prvního stěžovatele zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti, obsahu vyžádaného spisu a předložených podkladů se podává, že rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 21. 9. 2016 č. j. 2 T 44/2016-2455 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 28. 2. 2017 č. j. 7 To 119/2016-2838 byli odsouzení J. A. a M. F. jako spolupachatelé podle §23 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), a odsouzení P. B. a první stěžovatel jako návodci podle §24 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku uznáni vinnými ze spáchání zločinu vraždy podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. j) trestního zákoníku. Uvedeného jednání se dopustili zkráceně tím, že v blíže nezjištěném období roku 2012 za účelem likvidace údajně nepohodlné osoby ze slovenského drogového podsvětí, občana Slovenské republiky poškozeného J. Z., oslovil první stěžovatel svého známého P. B. s nabídkou na zprostředkování realizace odstranění této nepohodlné osoby, P. B. tuto nabídku přijal, a proto se následně první stěžovatel ve společnosti dalších dvou doposud blíže neustanovených osob setkal na parkovišti u obchodního domu TESCO v B. s P. B., jemuž předal předem slíbenou finanční odměnu v blíže nezjištěné výši pro realizátora či realizátory likvidace J. Z., poté P. B. ve spolupráci s dosud neustanovenými osobami ze Slovenské republiky zorganizoval převoz poškozeného ze Slovenské republiky do České republiky, kde jej ubytoval v hotelu v P., mezitím za účelem objednané likvidace této osoby oslovil J. A., tohoto seznámil s uvedenou nabídkou a za provedení vraždy mu nabídl finanční částku ve výši kolem 500 000 Kč, J. A. nabídku přijal a domluvil se na pomoci při spáchání vraždy s M. F., kterého seznámil s okolnostmi a důvody, proč má být J. Z. odstraněn a za jakou finanční odměnu, společně pak naplánovali podrobnosti spočívající ve vytipování místa a způsobu provedení vraždy, za finanční zálohu ve výši kolem 50 000 Kč, kterou J. A. dostal od P. B., nakoupili věci k provedení likvidace, a to vojenské protichemické obleky, látková pouta a blíže nezjištěnou chemikálii na polití mrtvého těla za účelem ztížení případné identifikace a zabránění nálezu těla zvěří, následně v blíže nezjištěný den v měsíci září či říjnu 2012 poškozeného J. Z. předal P. B. za účelem provedení likvidace u výše uvedeného hotelu v P. J. A. a M. F., kteří ho pod záminkou jeho dalšího ukrytí na jiné bezpečnější místo následně převezli motorovým vozidlem tov. zn. Škoda Superb černé barvy, majitele firmy X, které v uvedenou dobu užíval J. A., z P. do lokality bývalého vojenského prostoru, na místo, kde v předchozí době vykopali v zemi díru na uložení mrtvého těla, zde poškozeného seznámili s tím, že musí být usmrcen, svázali jej, oslepili zatmavenými brýlemi, z kufru vozidla vyndali a na sebe oblékli předem připravené vojenské protichemické obleky, odvedli poškozeného k vykopané díře a následně poškozeného J. A. na jeho vlastní žádost nejprve škrtil tkaničkou od své boty - tzv. kanady - po dobu, než tento ztratil vědomí, poté bezvládné tělo uložili do vykopané díry a M. F. ještě žijícího poškozeného střelil do hlavy ze své legálně držené samonabíjecí brokovnice, po čemž poškozený utrpěl devastující zranění lebky a pohmoždění mozku, v jejichž důsledku okamžitě zemřel, J. A. mrtvé tělo vyfotil předem obstaraným jednorázovým digitálním fotoaparátem, což si P. B. předem vymínil jako důkaz, že vraždu vykonali, poté s cílem mimo jiné ztížení případné identifikace tělo polili blíže nezjištěnou chemikálií, zasypali ho zeminou, spálili protichemické obleky a některé osobní věci poškozeného, které měl poškozený u sebe, a z místa odjeli, přičemž vyplacenou finanční částku za provedení likvidace této osoby ve výši kolem 500 000 Kč předal následující den po vykonání vraždy P. B. J. A., který z této částky vyplatil kolem 225 000 Kč M. F. Za to byl první stěžovatel odsouzen podle §140 odst. 3 trestního zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) trestního zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Zároveň byla všem odsouzeným uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně poškozenému M. Z. částku ve výši 175 000 Kč.
3. Dovolání prvního stěžovatele proti rozsudku vrchního soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2018 sp. zn. 7 Tdo 970/2017 odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád").
4. Ústavní stížnost prvního stěžovatele (vedle stěžovatele P. B.) proti usnesení Nejvyššího soudu, rozsudku vrchního soudu a rozsudku krajského soudu byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2019 sp. zn. III. ÚS 1836/18 (všechna rozhodnutí jsou veřejně dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud neshledal ve věci žádná neústavní pochybení. Ústavní soud mimo jiné konstatoval, že obhajoba obou stěžovatelů směřovala k požadavku, aby soudy uznaly, že obviněný J. A. poškozeného usmrtil "z vlastní iniciativy", za účelem vyššího peněžního zisku nebo v reakci na to, že neobdržel peníze na úhradu nákladů či škod údajně způsobených poškozeným v Thajsku či po jeho návratu z tohoto státu. Uvedenou procesní obranu stěžovatelů však obecné soudy považovaly za vyvrácenou, přičemž v odůvodnění svých rozhodnutí podle názoru Ústavního soudu podaly celou řadu argumentů, proti nimž se stěžovatelé ústavněprávně relevantním způsobem nevymezili. Poukázal na to, že první stěžovatel ve své ústavní stížnosti opakoval již dříve vznesené námitky, přestože na ně obecné soudy ve svých rozhodnutích již dostatečně reagovaly a adekvátně se s nimi vypořádaly. Zdůraznil, že rozhodující soudy nižších stupňů správně pokládaly za podstatné, že pravdivost výpovědi J. A. byla potvrzována výpovědí obviněného M. F. a nepřímými důkazy, a že žádné námitky nebyly způsobilé přesvědčivě zpochybnit shodu obviněných J. A. a M. F. v důvodu přesunu poškozeného do České republiky, když cíl představovala jeho fyzická likvidace, a bezprostředně po činu oba obvinění jeli za obviněným P. B. pro slíbenou peněžní odměnu a s fotografií usmrceného poškozeného, tj. požadovaným důkazem vykonání vraždy. Ústavní soud shledal, že závěr, že obviněný P. B. se podílel na organizaci převozu poškozeného tím, že společně s prvním stěžovatelem domluvili jeho převoz ze Slovenské republiky a v dohodnutou dobu poškozeného také převzal a ubytoval ho v předem zajištěném hotelu v P., vyplývá z provedených důkazů. Skutečnost, že obviněný M. F. obdržel v souvislosti se zločinem vraždy peněžní odměnu, potvrdila i jeho družka. Ústavní soud nezjistil žádný důvod k tomu, aby závěry obecných soudů zpochybnil z ústavněprávních hledisek, a za opodstatněné nepovažoval ani námitky proti usnesení Nejvyššího soudu. Uzavřel, že komplex provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil dospět k přesvědčivému závěru o vině stěžovatelů, jež byla prokázána na základě provedených přímých i nepřímých důkazů, které byly dostatečně podrobně popsány a zhodnoceny. Hodnocení důkazů nevykazovalo podle Ústavního soudu znaky libovůle, mělo vnitřní logiku, vycházelo ze vzájemných souvislostí a bylo založeno na rozumných úvahách s vysokou mírou přesvědčivosti.
5. Druhý stěžovatel a stěžovatelka (rodiče prvního stěžovatele) podali ve shora specifikované věci dne 15. 8. 2019 návrh na povolení obnovy řízení ve prospěch prvního stěžovatele, který se k návrhu následně připojil. Krajský soud v záhlaví označeným usnesením návrh podle §283 písm. d) trestního řádu zamítl, neboť na základě provedeného dokazování neshledal důvody obnovy řízení podle §278 trestního řádu. V odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, proč hodnotil jako nevěrohodné nové výpovědi svědků M. Z. a M. G., které měly prokazovat nevinu prvního stěžovatele. Zdůraznil, že pravdivost nové výpovědi svědka M. Z. byla vyvrácena nejen výpovědí svědka V. P., ale i řadou dalších skutečností. K tomu poukázal na to, že již v původním řízení jmenovaný svědek při hlavním líčení vypovídal způsobem odlišným od jeho výpovědi z přípravného řízení. Poté, co na to byl předsedou senátu výslovně upozorněn a jeho původní výpověď mu byla přečtena, reagoval tak, že fakticky stvrdil svoji původní výpověď z přípravného řízení jako pravdivou. Výslovně potvrdil návštěvu prvního stěžovatele v jeho bydlišti. Tvrzení svědka, podle kterého při hlavním líčení nevnímal, co mu bylo předsedou senátu jako původní výpověď čteno, bylo podle krajského soudu účelové a nevěrohodné a nelogicky vyzněly i zmíněným svědkem líčené okolnosti, které ho měly vést k sepisu čestného prohlášení, že v létě 2018 jen náhodou při stěhování našel a přečetl si protokol o své výpovědi a poté, kdy zjistil, že tato neodpovídá tomu, co v přípravném řízení vypovídal, kontaktoval advokáta D. (kterého shodou okolností znal právě od kamaráda odsouzeného prvního stěžovatele, který v tomto řízení také svědčí v jeho prospěch), za jehož přítomnosti měl ve svém bydlišti rukou sepsat čestné prohlášení, které podepsal svědek a jeho matka (avšak advokát, který byl přítomen sepisu, nikoliv), a následně toto prohlášení jmenovanému advokátovi bez jakýchkoliv dalších pokynů, jak s ním má naložit, předal a dále se o věc nezajímal až do doby, kdy byl na počátku roku 2020 předvolán do České republiky k veřejnému zasedání jako svědek. S ohledem na uvedené okolnosti krajský soud výpověď tohoto svědka, podle které v přípravném řízení nevypovídal o prvním stěžovateli, nýbrž o bratrech K., obsah protokolu byl policisty zmanipulován a on jej podepsal, aniž by si ho přečetl, že u hlavního líčení konaného dne 2. 9. 2016 nevnímal, co mu bylo předsedou senátu čteno, a poprvé si vady v protokolu o jeho výpovědi z přípravného řízení všiml až po hlavním líčení, avšak čestné prohlášení se rozhodl sepsat až poté, co si protokol znovu přečetl, když ho našel při stěhování v létě 2018, vyhodnotil jako nepravdivou a vedenou pouze účelovou snahou pomoci prvnímu stěžovateli. Důkazem způsobilým odůvodnit povolení obnovy řízení nebyla podle krajského soudu ani výpověď svědka M. G., který neuvedl žádné konkrétní skutečnosti o plánování či usmrcení poškozeného, nýbrž pouze obecně vyjádřil přesvědčení, že první stěžovatel s tím neměl nic společného. Navíc krajský soud poukázal na okolnosti svědčící o nevěrohodnosti jmenovaného svědka (viz body 36. až 38. usnesení krajského soudu).
6. Za důvod pro povolení obnovy řízení nepovažoval krajský soud ani další stěžovateli navrhované nové důkazy (tj. svědecké výpovědi R. L., K. D., P. H. a J. D. a listiny jimi sepisované), které měly prokazovat, že obviněný J. A. označil prvního stěžovatele jako objednatele vraždy vědomě lživě a dokonce na pokyn policejního orgánu. V této souvislosti krajský soud konstatoval, že svědci R. L., K. D. a P. H. se ve svých výpovědích (a v písemných prohlášeních) fakticky shodovali pouze na tom, že jim měl obviněný J. A. ve výkonu trestu odnětí svobody sdělit, že první stěžovatel není ve skutečnosti pachatelem jednání, pro které byl odsouzen a obviněný J. A. je ochoten toto za určitou finanční částku potvrdit. Krajský soud poukázal na řadu podstatných obsahových, ale také logických rozporů ve výpovědích jmenovaných svědků (viz body 41. a 42. usnesení krajského soudu) a rovněž předvolal obviněného J. A. k veřejnému zasedání jako svědka s tím, že ho konfrontoval s obsahem výpovědí a písemných prohlášení dotyčných osob. Svědek J. A. přitom věrohodným způsobem odkázal na svoji předchozí výpověď z nalézacího řízení, která byla úplná a pravdivá, a popřel nejen pravdivost tvrzení, že by požadoval za změnu své výpovědi finanční prostředky, ale také to, že by se komukoliv svěřoval s tím, že by při rekognici prováděné v přípravném řízení uváděl jakékoliv nepravdivé skutečnosti či byl kýmkoliv instruován, koho má při tomto úkonu označit. Z jeho výpovědi také vyplynulo, že od jednání odvolacího soudu nebyl v žádném kontaktu s kýmkoliv ze spoluobviněných, s P. H. nikdy nehovořil a osobu jménem J. D. ani nezná. Krajský soud posoudil výpověď svědka J. A. jako věrohodnou a odkázal k tomu na původní trestní řízení, ve kterém bylo opakovaně poukazováno na skutečnost, že výpověď tohoto svědka nestojí osamoceně, ale logicky a obsahově koresponduje i s dalšími provedenými důkazy - zejména s původní výpovědí M. Z., výpovědí M. F. a dále s výsledky vyšetřování drogové trestné činnosti na území Slovenska, do které byl zavražděný J. Z. zapojený.
7. K návrhu na výslech svědka J. H., který měl potvrdit, že se J. A. nemohl setkat s prvním stěžovatelem u P. B., krajský soud uvedl, že jde o opakování obhajoby stěžovatele, neboť tento návrh byl již v původním řízení zamítnut, navíc tato událost důkazní situaci ve světle ostatních provedených důkazů nijak zásadně neovlivňuje. Za nadbytečný pak krajský soud považoval výslech svědka J. D., neboť z výpovědi svědka J. A. vyplynulo, že ho vůbec nezná. Za nedůvodné označil tvrzení týkající se selektivního výběru důkazních prostředků.
8. Stížnosti všech tří stěžovatelů proti usnesení krajského soudu vrchní soud napadeným usnesením zamítl podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu. Shledal, že z usnesení krajského soudu je evidentní, že tento soud vzdor tvrzení stěžovatelů postupoval při provádění a hodnocení důkazů velmi pečlivě a svůj postup, jenž současně nevykazuje sebemenší známky libovůle, náležitým způsobem odůvodnil. Poukázal na to, že v návrhu na povolení obnovy řízení, respektive ve veřejném zasedání o návrhu na povolení obnovy řízení, byly jako nové předestřeny takové důkazy, jimiž se stěžovatelé nekoncepčně pokoušeli výlučně zpochybnit dílčí části skutkového děje týkající se především zapojení prvního stěžovatele do celé "anabáze zmizení" poškozeného J. Z., kdy současně flagrantně opomíjeli skutečnost, že první stěžovatel svou účast na "zmizení" poškozeného J. Z. v hlavním líčení plně doznal, s výjimkou toho, že cílem jeho jednání bylo umožnit poškozenému J. Z. vycestovat ze země, a nikoli jej usmrtit. Takto prezentovaná verze skutkového děje vztahující se k prvnímu stěžovateli byla nicméně spolehlivě vyvrácena celou řadou dalších důkazů, z nichž bez jakýchkoliv pochybností vyplynulo, že první stěžovatel byl objednatelem vraždy poškozeného J. Z. Vrchní soud uzavřel, že potenciál změnit původní rozhodnutí o vině prvního stěžovatele by měly jedině takové důkazy, které by svědčily ve prospěch jeho tvrzení, že cílem jeho jednání bylo od samého začátku až do úplného konce pouze umožnit poškozenému J. Z. vycestovat do Thajska. Takové důkazy soudu však předloženy nebyly. Námitky týkající se údajného zkreslování obsahu výpovědi svědka M. Z. ze strany policejního orgánu označil vrchní soud za neopodstatněné a k nově navrženému důkazu čestným prohlášením svědka M. Z. dodal, že jde o důkaz, jehož primárním účelem byla identifikace okruhu osob z bezprostředního okolí poškozeného pro účely zjištění totožnosti osoby odpovědné za iniciaci operace "zmizení" poškozeného na Slovensku. První stěžovatel však svou účast na této fázi děje nikterak nepopíral, proto výpověď jmenovaného svědka sloužila více méně k dokreslení celkového rámce, v němž došlo ke spáchání daného trestného činu. Jde-li o údajné zkreslování obsahu výpovědi svědka M. Z. policejním orgánem, ani toto tvrzení nebylo podle vrchního soudu jakkoli podpořeno relevantními důkazy. Ve vztahu k ostatním nově navrženým důkazům vrchní soud odkázal na odůvodnění usnesení krajského soudu.
II.
Argumentace stěžovatelů
9. Stěžovatelé v ústavní stížnosti podrobně rekapitulují dosavadní průběh trestního řízení a dále uvádějí, že první stěžovatel se k trestné činnosti, která je mu kladena za vinu, nikdy nedoznal. Podle nich nebyly v průběhu řízení před soudem provedeny takové objektivní důkazy, na základě kterých by bylo možno spolehlivě rozhodnout o jeho vině. Podotýkají, že výpověď spoluobviněného M. F. ho žádným způsobem neusvědčuje a že s ním nikdy nepřišel do styku. Mají za to, že byl odsouzen pouze na základě nepravdivé výpovědi spoluobviněného J. A., přičemž až po právní moci rozsudku se objevily nové důkazy svědčící o tom, že J. A. vypovídal křivě. Rozhodující soudy však prováděly a hodnotily nově navržené skutečnosti a důkazy ryze v jeho neprospěch. První stěžovatel v průběhu jednání před soudy vždy tvrdil, že J. A. neznal a nikdy se s ním nepotkal, rozhodující soudy však výpověď J. A. považovaly a nadále považují za věrohodnou, a to i přes rozpory v jeho výpovědi. Stěžovatelé poukazují na to, že J. A. se podle své výpovědi měl seznámit s prvním stěžovatelem v bytě P. B., kde mu měl být první stěžovatel představen jako objednatel vraždy poškozeného J. Z. Zdůrazňují, že ve světle provedených důkazů tomu tak být nemohlo, neboť P. B. v inkriminované době již v daném bytě v P. nebydlel a ke zmíněnému setkání tak nemohlo dojít. Tato skutečnost je podle stěžovatelů zásadní pro posouzení věrohodnosti J. A., který měl prvního stěžovatele poznat při rekognici osob s tím, že jej zná od setkání v bytě P. B. v P.
10. V další části ústavní stížnosti stěžovatelé nesouhlasí s tím, že krajský soud hodnotil jako nevěrohodnou výpověď svědka M. Z., kterou učinil v průběhu veřejného zasedání o povolení obnovy řízení. Poukazují na to, že podle názoru krajského soudu bylo tvrzení jmenovaného svědka, že byla jeho výpověď učiněná na Slovensku v přípravném řízení týkající se prvního stěžovatele zásadně zkreslena, přesvědčivě vyvráceno výpovědí jedním z policistů Policie České republiky (svědka V. P.), který se výslechu svědka Z. na Slovensku zúčastnil a vypovídal v postavení svědka v průběhu veřejného zasedání o povolení obnovy trestního řízení. Podle stěžovatelů si krajský soud jednostranně a selektivně vybral obsah svědecké výpovědi svědka V. P., čímž upřednostnil důkaz svědčící v neprospěch prvního stěžovatele. Domnívají se, že byly-li by důkazy soudem prováděny skutečně objektivně, musely by být vyslechnuty všechny osoby, které se zúčastnily daného vyšetřovacího úkonu (tj. všichni zúčastnění policisté, matka a právní zástupce svědka Z.), popřípadě by musely být opatřeny jiné důkazy způsobilé k prokázání tvrzených skutečností, například výpis z knihy návštěv.
11. Stěžovatelé brojí také proti závěru krajského soudu, že nově navržení svědci obhajoby R. L., K. D. a P. H. se ve svých výpovědích shodli prakticky pouze na tom, že jim měl odsouzený J. A. v průběhu výkonu trestu odnětí svobody sdělit, že první stěžovatel není ve skutečnosti pachatelem trestného činu, pro který byl odsouzen. Podle stěžovatelů jde o zásadní svědectví, které výrazně zpochybňuje rozhodnutí o vině prvního stěžovatele a také věrohodnost J. A. Nesouhlas stěžovatelé vyjadřují také s postupem obecných soudů ve vztahu k důkazu výslechem svědka J. H. Neztotožňují se s tvrzením krajského soudu, že jde o opakování obhajoby, neboť návrh na provedení tohoto důkazu byl v původním trestním řízení zamítnut, pročež nesplňuje podmínku důkazu dříve neznámého. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že právě z tohoto důvodu jde o důkaz nový a soudu dříve neznámý, jenž nadto svědčí o nemožnosti setkání odsouzeného J. A. a prvního stěžovatele v bytě odsouzeného P. B. I v tom je podle stěžovatelů evidentní selektivní hodnocení prováděných důkazů ze strany obecných soudů, které podle jejich mínění posupovaly účelově v rozporu s trestním řádem tak, aby mohly rozhodnout o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení. K tomu odkázali na nález Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2019 sp. zn. III. ÚS 905/17, ze kterého vyplývá, že soud rozhodující o návrhu na povolení obnovy řízení se musí důsledně a pečlivě vypořádat s (ne)existencí důvodů pro obnovu původního řízení, přičemž takové rozhodnutí nemůže být projevem svévole, ani přesahovat účel řízení o povolení obnovy řízení a musí být řádně odůvodněné a tedy přezkoumatelné.
III.
Vyjádření Institutu Aleny Vitáskové, z. s.
12. Ústavnímu soudu bylo doručeno i vyjádření Institutu Aleny Vitáskové, z. s. (dále jen "Institut"), v němž je akcentováno, že krajský soud prováděl dokazování vybočující z rámce řízení o povolení obnovy, resp. že rozhodující soudy ignorovaly nové skutečnosti s cílem řešit danou trestní věc jako objednávku (nájemnou vraždu), a ne jako loupežnou vraždu J. A. Institut se ztotožnil s argumentací stěžovatelů obsaženou v ústavní stížnosti s tím, že má za to, že v předmětné věci došlo k pochybení, jež mohlo znamenat nesprávné rozhodnutí ve věci.
IV.
Vyjádření účastníků řízení a vedlejších účastníků řízení
13. Ústavní soud vyžádal spisy krajského soudu sp. zn. Nt 559/2019 a sp. zn. 2 T 44/2016 a vyjádření účastníků řízení a vedlejších účastníků řízení.
14. Krajský soud v zaslaném vyjádření odkazuje na své rozhodnutí ve věci s konstatováním, že těžiště argumentace stěžovatelů směřuje především do hodnocení provedených důkazů. Zdůrazňuje, že toto hodnocení považuje za správné a úplné odpovídající zásadám spravedlivého procesu. Tvrzení stěžovatelů o údajné zaujatosti k prvnímu stěžovateli označuje za nepravdivé, ničím nepodložené a ryze účelové.
15. Vrchní soud poukázal na to, že námitky stěžovatelů obsažené v ústavní stížnosti nejsou ve své podstatě ničím jiným, než opakováním argumentů a námitek již dříve uplatněných v návrhu na povolení obnovy řízení, respektive ve stížnosti proti usnesení krajského soudu. Vrchní soud považuje veškeré tyto argumenty a námitky za beze zbytku vypořádané a na svém učiněném závěru trvá i nadále. Z uvedených důvodů navrhuje, aby Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl.
16. Vrchní státní zastupitelství v Praze se zaslaným podáním vzdalo postavení vedlejšího účastníka řízení, proto s ním Ústavní soud již jako s vedlejším účastníkem nejednal, a Krajské státní zastupitelství v Praze se k věci nevyjádřilo, a proto se má za to, že se postavení vedlejšího účastníka vzdalo.
17. S ohledem na okolnost, že vyjádření účastníků řízení neobsahovala žádné argumenty, které by byly stěžovatelům neznámé a byly podstatné pro posouzení věci, nepovažoval Ústavní soud za účelné zasílat je stěžovatelům k případné replice.
V.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
18. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
VI.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
19. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
20. Obnova řízení podle §277 a násl. trestního řádu představuje mimořádný opravný prostředek sloužící k odstranění nedostatků ve skutkových zjištěních, na nichž je založeno pravomocné soudní rozhodnutí, za situace, kdy tyto nedostatky vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Účelem tohoto prostředku je odstranění případného justičního omylu. Představuje tedy vyjádření zásady, že veřejný zájem na správném, a proto i spravedlivém trestněprávním rozhodnutí stojí nad veřejným zájmem na právní jistotě ztotožněné s pravomocným, a proto zásadně nenapadnutelným původním rozhodnutím [srov. nálezy ze dne 30. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 2445/08 (N 174/54 SbNU 193), ze dne 15. 9. 2015 sp. zn. III. ÚS 2288/15 (N 168/78 SbNU 513), usnesení ze dne 5. 11. 2015 sp. zn. III. ÚS 1735/15].
21. Obecně k obnově trestního řízení Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že jeho úlohou není přezkoumávání správnosti původního rozhodnutí napadeného návrhem na povolení obnovy řízení. Ani obecné soudy, tím méně Ústavní soud, nemohou v řízení o povolení návrhu na obnovu řízení podle trestního řádu přezkoumávat napadené meritorní rozhodnutí [usnesení ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 178/03 (U 20/33 SbNU 417)], jakož ani posuzovat otázku viny či trestu [nález ze dne 24. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 2517/08 (N 34/52 SbNU 343)].
22. Posouzení Ústavního soudu se tak může vztahovat pouze na to, zda existovaly důvody pro obnovu řízení, respektive zda soud rozhodující o této obnově rozhodl ústavně konformním způsobem, tedy zda návrh na povolení obnovy řádně projednal, adekvátně odůvodnil a zda jeho právní závěry nejsou excesem či libovůlí, přičemž zamítne-li takový návrh, stěžejní zejména je, zda dostatečně odůvodnil, proč předestřené nové skutečnosti neshledal takovými, které by povolení obnovy řízení opodstatňovaly [nález ze dne 14. 4. 2011 sp. zn. III. ÚS 2959/10 (N 70/61 SbNU 89), nález ze dne 14. 4. 2011 sp. zn. III. ÚS 2959/10 (N 70/61 SbNU 89), usnesení ze dne 14. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 2850/12]. Napadená rozhodnutí však v konfrontaci s uvedenými hledisky v nyní posuzované věci obstojí.
23. Stěžovatelé odůvodnili svůj návrh na povolení obnovy řízení tvrzením, že po právní moci odsuzujícího rozsudku vyšly najevo nové skutečnosti, které mají prokazovat, že první stěžovatel nespáchal skutek, pro který byl odsouzen. Krajský soud nařídil k projednání návrhu na povolení obnovy řízení veřejné zasedání, v němž provedl dokazování a následně dospěl k závěru, že ve věci nejsou splněny podmínky pro povolení obnovy řízení. Ve stížnosti proti usnesení krajského soudu stěžovatelé vznesli prakticky totožné námitky, které uplatnili v ústavní stížnosti proti usnesení vrchního soudu, s nimiž se vrchní soud již náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádal.
24. Především vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že ani z protokolu o konání veřejného zasedání ani z napadeného usnesení krajského soudu není nikterak zřejmé, že by krajský soud prováděl či opatřoval důkazy pouze v neprospěch prvního stěžovatele (viz i sub 8). Správně také podotkl, že za nový důkaz soudu dříve neznámý nelze považovat důkaz, jehož provedení stěžovatelé navrhovali již v původním řízení, nehledě na to, že tento důkaz není sám o sobě ani ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými dříve způsobilý odůvodnit jiné než původní rozhodnutí (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2019 sp. zn. IV. ÚS 2751/19). Ztotožnil se s řádně odůvodněným závěrem krajského soudu (viz bod 5. tohoto rozhodnutí) o nevěrohodnosti (či nezpůsobilosti odůvodnit povolení obnovy řízení) svědků M. Z. a M. G. U nově navržených svědeckých výpovědí R. L., K. D. a P. H. vrchní soud neshledal odůvodněným tvrzení stěžovatelů, že krajský soud se v odůvodnění svého rozhodnutí omezil na pouhé konstatování, že všichni tito svědci se shodli fakticky pouze na tom, že jim měl odsouzený J. A. ve výkonu trestu odnětí svobody sdělit, že první stěžovatel není ve skutečnosti pachatelem trestného činu, pro který byl odsouzen. Z odůvodnění usnesení krajského soudu je podle vrchního soudu naopak evidentní, že krajský soud se při hodnocení relevance těchto důkazů, potažmo jejich potenciálu odůvodnit jiné než původní rozhodnutí, velmi podrobně zabýval dílčími aspekty jednotlivých výpovědí jmenovaných svědků, a to jak jednotlivě, tak v jejich souhrnu. Co se týká snahy stěžovatelů zpochybnit věrohodnost výpovědi odsouzeného J. A., jakožto stěžejního důkazu, na jehož podkladě byl první stěžovatel uznán vinným, vrchní soud uzavřel, že jde o pouhé opakování obhajoby z původního řízení. Dodal, že nerozporuje fakt, že odsouzený J. A. prokazatelně má sklony fabulovat, avšak skutečnost, že soud v původním řízení neuvěřil verzi prvního stěžovatele o tom, co mělo být cílem proběhnuvší operace "zmizení" poškozeného J. Z., ještě neznamená, že při rozhodování o vině prvního stěžovatele vycházel soud pouze z výpovědi odsouzeného J. A., natož že tato výpověď byla jediným důkazem, na jehož podkladě došlo k uznání prvního stěžovatele vinným. V původním řízení byla nashromážděna celá řada důkazů svědčících o vině prvního stěžovatele, na základě kterých došlo k vytvoření uceleného logického řetězce důkazů, jenž korespondoval s tím, co k věci vypověděl odsouzený J. A., a potažmo i odsouzený M. F. Naproti tomu, výpověď prvního stěžovatele byla podle vrchního soudu, od samého počátku zatížena logickými rozpory a vykazovala poměrně zásadní nesrovnalosti ve vztahu k ostatním provedeným důkazům. Tyto závěry považuje Ústavní soud za ústavně konformní.
25. K tvrzení stěžovatelů, že rozhodující soudy založily své závěry pouze na nevěrohodných výpovědích obviněného J. A., jimž obviněný M. F. nekriticky a nepřesvědčivě přitakal, se ostatně vyjádřil Ústavní soud již ve svém původním rozhodnutí ve věci (již shora zmíněné usnesení sp. zn. III. ÚS 1836/18). Zdůraznil přitom, že věrohodnost výpovědi hodnotí soud, nikoliv znalec nebo obviněný a že výsledky znaleckého posouzení nevyzněly ani ve prospěch prvního stěžovatele, u nějž byla sice obecná věrohodnost hodnocena jako zachovaná, ale byl u něj zjištěn sklon k agresivním reakcím, méně příznivá je u něj prognóza resocializace a v případě prokázání viny v jeho motivaci pravděpodobně dominovala potřeba odstranit ohrožujícího svědka.
26. Na základě výše zmíněných skutečností Ústavní soud shledal, že obecné soudy vyhověly důkazním návrhům stěžovatelů a posoudily jejich novost a závažnost. Namítali-li stěžovatelé, že nesouhlasí s postupem obecných soudů vztahujícím se k důkazu výslechem svědka J. H., přičemž se neztotožňují s tvrzením krajského soudu, že nesplňuje podmínku důkazu dříve neznámého, neboť tento návrh byl již v původním řízení zamítnut, a který považují i přesto na "nový důkaz", ani v tom neshledal Ústavní soud neústavní postup, neboť závěr krajského soudu odpovídá ustálené judikatuře obecných soudů, podle které je důkazem dříve neznámým jen důkaz, který nebyl v původním řízení proveden, obsažen ve spise, ani uplatněn některou procesní stranou (srov. rozhodnutí č. 10/1976 a č. 72/1980 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní). Lze tedy uzavřít, že obecné soudy zvolily postup, který plně odpovídá procesnímu rámci projednání návrhu na povolení obnovy řízení, přičemž důkazní materiál vyhodnotily jako nedostatečný pro vyhovění návrhu. Ústavní soud zdůrazňuje, že skutečnost, že rozhodující obecné soudy nedaly průchod takovému dokazování, jakého se stěžovatelé domáhali, a že nehodnotily důkazy v souladu se subjektivním přesvědčením stěžovatelů o tom, jak mělo být rozhodnuto, ještě neznamená, že došlo k porušení zásady volného hodnocení důkazů a k porušení práva prvního stěžovatele na spravedlivý proces.
27. Postupem obecných soudů k porušení ústavně zaručených základních práv či svobod na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy nedošlo. Stěžovatelé se námitkami deklarovanými v ústavní stížnosti domáhají přezkumu procesu dokazování a jeho výsledků a po Ústavním soudu v zásadě žádají, aby tento proces sám zopakoval a nahradil vlastní úvahou. K tomu však Ústavní soud není povolán, jak mnohokráte uvedl ve své předchozí rozhodovací činnosti, a to ani obecně ve vztahu k trestnímu řízení, ani zvláště ve vztahu k řízení o povolení návrhu na obnovu řízení [srov. nález ze dne 14. 11. 2013 sp. zn. III. ÚS 566/13 (N 189/71 SbNU 259), nález ze dne 18. 7. 2013 sp. zn. III. ÚS 1455/11 (N 125/70 SbNU 141) aj.].
28. Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (bod 1 tohoto usnesení), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. července 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu