ECLI:CZ:US:2021:4.US.292.21.1
sp. zn. IV. ÚS 292/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele R. K., zastoupeného JUDr. Jiřím Miketou, advokátem, sídlem Jaklovecká 1249/18, Ostrava, proti vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v Olomouci o výkonu dohledu nad postupem Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 2. prosince 2020 č. j. 8 VZN 310/2020-14 a proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 17. června 2020 sp. zn. 1 KZN 4024/2019, za účasti Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Tato ústavně zaručená práva byla porušena i vyrozuměním Vrchního státního zastupitelství v Olomouci o výkonu dohledu nad postupem Krajského státního zastupitelství v Ostravě.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že usnesením policejního orgánu Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Moravskoslezského kraje, Odbor hospodářské kriminality, Ostrava (dále jen "policejní orgán"), ze dne 11. 5. 2020 č. j. KRPT-42602-148/TČ-2019-070081 byly podle §159a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), odloženy věci oznámení stěžovatele, a to v bodě 1) pro podezření ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), jehož se měl dopustit L. K., a v bodě 2) pro podezření ze spáchání přečinu porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle §248 odst. 1 písm. c), písm. d) trestního zákoníku, jehož se měli dopustit L. K., M. M. a M. R. Policejní orgán dospěl k závěru, že ani v bodě 1), ani v bodě 2) nejde o podezření ze spáchání označeného ani jiného trestného činu (zločinu) a není namístě věc vyřídit jinak.
3. Stížnost stěžovatele proti usnesení policejního orgánu Krajské státní zastupitelství v Ostravě (dále jen "krajské státní zastupitelství") v záhlaví uvedeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítlo jako nedůvodnou. Krajské státní zastupitelství se ztotožnilo se závěry policejního orgánu, že shromážděná skutková zjištění nenasvědčují spáchání označených trestných činů oznámenými osobami, a to zejména pro scházející objektivní stránku i subjektivní stránku trestných činů (ani jiných v úvahu eventuálně přicházejících trestných činů). Podle jeho názoru policejní orgán postupoval v souladu se zákonem, když objasnil podstatné okolnosti oznámeného jednání a s těmito se věcně a logicky vypořádal. Poukázalo na to, že předmětem prověřování bylo stěžovatelem oznámené jednání, jehož se měl dopustit L. K., jednak sám, jednak v součinnosti s osobami dalšími (M. M., M. R., příp. další), stručně řečeno dlouhodobým nehospodárným obchodní společnost X, poškozujícím obchodním vedením. Z obsahu spisového materiálu vyplynulo, že stěžovatel některá z těchto pochybení cíleně sám oznámil formou postupně podávaných trestních oznámení, o dalších možných jednáních se zmínil v podaném vysvětlení, příp. v písemném vyjádření, aniž by je činil předmětem samostatných trestních oznámení. Krajské státní zastupitelství dále konstatovalo, že z řady listinných materiálů založených ve spise je zřejmé, že i přes svoji rozsáhlost je toto pouhá část jednání, které stěžovatel vytýká L. K. Další jeho tvrzená pochybení jsou předmětem řady dalších samostatných (trestních, civilních i správních) řízení vedených před příslušnými orgány a soudy různých instancí. Z opatřených listinných materiálů (vztahujících se k některým z těchto řízení) je mimo to zřejmé, že oba společníci společnosti X, tedy jak L. K., tak i stěžovatel, se před příslušnými institucemi a orgány vzájemně a také dlouhodobě napadají, a zpochybňují jednotlivé jimi činěné úkony týkající se chodu, ovládání a majetku společnosti X. S jistou nadsázkou krajské státní zastupitelství shrnulo, že akce jednoho z nich vyvolává - v bližším či delším časovém sledu - reakci toho druhého, přičemž nelze předpokládat jejich snahu či ochotu vzájemné spory urovnat. Za takto nastavených antipatií a z nich vyplývajících (aktuálních ale také v mezidobí ukončených) sporů jsou do věci - na základě podaných oznámení - vtahovány orgány činné v trestním řízení. Krajské státní zastupitelství uzavřelo, že délka jím vedeného trestního řízení i rozsah realizovaných úkonů bez dalšího prokazují, že policejní orgán se oznámeným jednáním pečlivě zabýval, a to objektivně, bez jakýchkoliv vazeb, předsudků, sympatií či antipatií vůči kterékoliv z označených stran. Své procesní rozhodnutí vydal až na základě komplexně shromážděných podkladů a po jejich pečlivém zhodnocení.
4. Ke konkrétním námitkám stěžovatele krajské státní zastupitelství odkázalo na usnesení policejního orgánu a nad jeho rámec doplnilo, že pro absentující objektivní i subjektivní stránku jednání osob podezřívaných ze spáchání trestné činnosti nemohl být spáchán trestný čin, což policejní orgán ve svém usnesení řádně vysvětlil. Proto odložení věci bylo podle jeho názoru namístě s tím, že posouzení věci stěžovatelem jako soustavného tunelování společnosti X, je jeho názorem, který však nebyl provedeným prověřováním potvrzen. Závěry prověřování vyloučily verzi událostí uváděnou stěžovatelem. Podle krajského státního zastupitelství nešlo také pominout skutečnost, že L. K. je nejméně od 11. 5. 2018 jediným (aktuálně) zapsaným jednatelem společnosti X, přičemž jeho odvolání z této funkce ke dni 12. 5. 2017 bylo soudně zpětně zpochybněno. Stěžovateli oprávnění jednatele, tedy ani oprávnění obchodně vést tuto obchodní korporaci, nepřísluší. Závěrem krajské státní zastupitelství dodalo, že orgány činné v trestním řízení nejsou určeny k tomu, aby vzájemné spory civilněprávní povahy mezi stranami rozhodovaly a dávaly za pravdu jedné či druhé z nich, dospějí-li - jako v nyní posuzovaném případě - k závěru, že ve věci nejde o podezření ze spáchání trestného činu.
5. Proti usnesení krajského státního zastupitelství podal stěžovatel žádost o přezkum, která byla posouzena Vrchním státním zastupitelstvím v Olomouci (dále jen "vrchní státní zastupitelství") jako podnět k výkonu dohledu nad činností nižšího státního zastupitelství podle §12d odst. 1, 2 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní stížností napadeným vyrozuměním vrchního státního zastupitelství o výkonu dohledu nad postupem krajského státního zastupitelství bylo stěžovateli sděleno, že napadená rozhodnutí policejního orgánu a krajského státního zastupitelství jsou svým rozsahem i obsahem adekvátní prověřovanému charakteru věci s tím, že dohledové státní zastupitelství není v tomto případě další instancí v trestním řízení ve smyslu trestního řádu, u které by se bylo možno dovolávat se v pořadí již druhého přezkoumání pravomocného rozhodnutí policejního orgánu. Vrchní státní zastupitelství zdůraznilo, že v usnesení policejního orgánu jsou v souladu s §134 odst. 2 trestního řádu rozebrány veškeré zásadní zajištěné důkazy, přičemž jde zejména o výslechy R. K., L. K., M. M., M. R., K. B., J. K., D. H., P. Ch., R. K., P. Ž. a k věci se písemně vyjádřil i L. K. st. Současně bylo provedeno rozsáhlé šetření postupem podle §8 trestního řádu. Cílem šetření bylo primárně zjistit, zda pohledávky, na jejichž základě byly vedeny exekuce proti firmě X, mají nějaký reálný základ, případně, zda nejde o ryze fiktivní pohledávky, kde by mohlo vyvstat primárně podezření z trestného činu podvodu podle §209 trestního zákoníku.
6. Usnesení policejního orgánu podle vrchního státního zastupitelství splňuje veškeré nároky na něj kladené §134 odst. 1, odst. 2 trestního řádu, což se týká i opakovaně namítané neúplnosti výroku tohoto usnesení. Vrchní státní zastupitelství shledalo, že popis skutku v tomto procesním usnesení nezakládá žádnou překážku ve smyslu ne bis in idem, neboť usnesení podle §159a trestního řádu nemá povahu usnesení, které by mohlo do budoucna způsobit tzv. překážku věci již rozhodnuté. Žádné pochybení nezjistilo vrchní státní zastupitelství ani v usnesení krajského státního zastupitelství. Odmítlo přitom námitku stěžovatele, že krajské státní zastupitelství se věcí dostatečně nezabývalo.
7. Podle vrchního státního zastupitelství policejní orgán v dané věci provedl rozsáhlé prověřování celé problematiky, nicméně trestní odpovědnost konkrétní fyzické nebo právnické osoby v dané věci nebyla dovozena. Z obsahu trestního spisu vyplývá, že situace, ve které se nachází poškozená obchodní společnost X, je důsledkem rozporů mezi bratry K., kteří převzali podnikání od svého otce L. K. st. v roce 2000 až 2001. Vrchní státní zastupitelství poukázalo na písemné vyjádření a další listiny zajištěné v trestním řízení od L. K. st., který vnáší do předmětné problematiky potřebný nadhled osoby, která není v současné době již jakýmkoliv způsobem zainteresována ve společnosti X, a celou problematiku může hodnotit s odstupem. Zdůraznilo, že situaci, ve které se nachází poškozená společnost, nelze než připsat na vrub oběma jejím bývalým jednatelům, přičemž nelze z celé řady postupně navazujících jednání vytrhávat jednotlivé úkony a spatřovat v nich izolovaně naplnění znaků trestného činu. Není sporu o tom, že likvidaci společnosti X, doprovázejí minimálně neetická jednání obou dřívějších jednatelů, případně jednání, která mají dopad v oblasti porušení civilních předpisů. K tomu vrchní státní zastupitelství poukázalo na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 5. 2019 sp. zn. 5 Cmo 283/2018, ze kterého vyplývá, že způsob chování statutárních orgánů společnosti (vzájemné odvolávání z funkcí jednatelů) nepožívá právní ochrany, neboť jde o jednání zneužívající právo. Toto rozhodnutí je pouze jedním z mnoha, které se zabývá jednáním obou dřívějších jednatelů společnosti a z obsahu spisu vyplývá, že vůči jednotlivým krokům jednoho či druhého jednatele je vedena celá řada soudních sporů. Za dané situace vrchní státní zastupitelství uzavřelo, že dosavadní šetření ve věci bylo provedeno v souladu s §2 odst. 5 trestního řádu, kdy byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí policejního orgánu a navazující rozhodnutí dozorového státního zastupitelství.
8. Prověřování bylo podle vrchního státního zastupitelství primárně zaměřeno na skutečnost, zda nebyly ze strany L. K. prováděny úkony, které by byly fiktivní a vedly k zatížení poškozené společnosti X, dluhy, které nemají elementární protiplnění. Taková skutečnost zjištěna nebyla. Skutečnost, že bylo takové jednání riskantní, případně ztrátové, nemůže samo o sobě naplnit znaky jakéhokoli trestného činu. Z obou usnesení orgánů činných v trestním řízení vyplynul podle vrchního státního zastupitelství správný závěr, že spory vedené mezi bratry K. týkající se společnosti X, nemají trestněprávní povahu a je třeba je řešit civilněprávně, což ostatně obě strany hojně činí. Dozorové krajské státní zastupitelství věnovalo předmětné trestní věci adekvátní pozornost, šetření policejního orgánu bylo jím aktivně usměrňováno, aby bylo dostatečně široké a postihovalo veškeré aspekty, na základě kterých lze dovodit či případně vyvrátit trestní odpovědnost konkrétní osoby. Na druhou stranu však vrchní státní zastupitelství zdůraznilo, že takové šetření nemůže být bezbřehé a samoúčelné, ale musí být vedeno v intencích §2 odst. 5 trestního řádu. Z uvedených důvodů vrchní státní zastupitelství uzavřelo, že v posuzované věci nelze v žádném případě hovořit o tom, že by státní zastupitelství působilo jako "filtr" mezi stěžovatelem (podatelem) a soudy. O této skutečnosti svědčí i celá řada civilních sporů, které jsou mezi stěžovatelem a oznamovaným ve vztahu ke společnosti X, vedeny.
II.
Argumentace stěžovatele
9. Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti namítá, že shora specifikovaná rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení nebyla řádně odůvodněna. Je přesvědčen, že odložení věci bylo v rozporu se zákonem a že došlo k zásahu do jeho ústavně garantovaných práv. Poukazuje na to, že je společníkem a jednatelem obchodní společnosti X, v níž má poloviční podíl. Druhým společníkem je jeho bratr L. K., který, ač byl platně odvolán z funkce jednatele, dále využíval po svém odvolání toho, že nebyl jako jednatel vymazán z obchodního rejstříku, přičemž nadále za společnost jednal způsobem naplňujícím znaky mnoha trestných činů a společnosti způsobil škodu v řádech desítek milionů korun, v důsledku čehož se nyní společnost nachází v konkurzu. Uvádí, že příslušnému policejnímu orgánu oznámil podezření z rozsáhlé trestné činnosti spočívající v jednáních spáchaných na různých místech, ale že policejní orgán věc odložil usnesením, v němž se vypořádal jen s některými skutky. Stěžovatel má za to, že již z prostého porovnání popisu oznámených skutků s popisem skutků v usnesení o odložení věci je zřejmé, že policejní orgán se nezabýval celým rozsahem trestního oznámení a že ve výroku o odložení věci je uvedeno pouze nejméně společensky nebezpečné (sc. škodlivé) jednání.
10. V další části ústavní stížnosti stěžovatel opakuje obsah stížnosti proti usnesení o odložení věci a obsah podnětu k vykonání dohledu vrchním státním zastupitelstvím. Je přesvědčen, že krajské státní zastupitelství stížnost zamítlo, aniž by se s jejím obsahem řádně vypořádalo, a že i vrchní státní zastupitelství na jeho výtky reagovalo neadekvátním způsobem. Zdůrazňuje, že povinnost řádně odůvodňovat rozhodnutí není jen zbytečným formalismem a že absence řádného odůvodnění způsobuje nepřezkoumatelnost rozhodnutí a zatěžuje celé řízení vážnou procesní vadou.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
13. K posuzované věci Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci Ústavním soudem a související zásadu zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Zmíněné zásady se specificky projevují též při posuzování ústavních stížností brojících proti rozhodnutím a zásahům orgánů veřejné moci učiněným v průběhu přípravného řízení trestního. Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení v trestním procesu je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud je povolán korigovat pouze takové excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Přípravné řízení trestní prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství. Ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení je tak v přípravném řízení třeba považovat za v zásadě nepřípustnou a možnost jejího uplatnění vykládat restriktivně. Jeho kasační intervence je namístě pouze ve výjimečných případech, kdy s ústavní stížností napadeným rozhodnutím je spojen nepřijatelný zásah do základních práv a svobod stěžovatele. Trestní řízení je vztahem mezi pachatelem a státem, což také znamená, že ústavně není zaručeno právo třetí osoby (např. oznamovatele, poškozeného), aby jiná osoba byla trestně stíhána a případně i odsouzena. Současně však nelze pominout, že je pozitivní povinností státu zajistit ochranu základních práv, a to i prostřednictvím efektivního trestního řízení. Požadavek účinného vyšetřování je však "pouze" procesní povinností tzv. náležité péče, a nikoliv povinností ve vztahu k jeho výsledku. Účinné vyšetřování tak nezaručuje žádný konkrétní výsledek, nýbrž pouze řádnost postupu daného orgánu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 1349/19).
14. Právo na účinné vyšetřování trestné činnosti, jehož se stěžovatel de facto dovolává, tedy na ústavně právní úrovni neobsahuje prvek práva na přijetí konkrétních právních závěrů, ale pouze právo na zjištění a vyhodnocení skutkových okolností trestního řízení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018 sp. zn. III. ÚS 2042/17). Jinými slovy povinnost vedení efektivního vyšetřování se týká (existence) prostředků, a nikoliv dosažení výsledku [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301), usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 4065/14]. Ústavnímu soudu tak obecně nepřísluší z podnětu stěžovatele přezkoumávat samotné rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, jde-li o materiální důvody (opodstatněnost) a důvodnost zahájení či naopak nezahájení trestního stíhání, ale může pouze přezkoumat, zda postup orgánů činných v trestním řízení, kterým ke svému rozhodnutí dospěly, byl v souladu s požadavky na účinné vyšetřování (srov. usnesení ze dne 29. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 2886/13).
15. V nyní posuzované věci Ústavní soud po prozkoumání stěžovatelem napadeného rozhodnutí a vyrozumění vrchního státního zastupitelství o výkonu dohledu neshledal, že by byl namístě jeho zásah. Z napadeného usnesení policejního orgánu, krajského státního zastupitelství a vyrozumění vrchního státního zastupitelství coby dohledového orgánu se podávají konkrétní argumenty, proč nebyly shledány důvody k zahájení trestního stíhání pro podezření ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, jehož se měl dopustit L. K., a podezření ze spáchání přečinu porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle §248 odst. 1 písm. c), písm. d) trestního zákoníku, jehož se měli dopustit L. K., M. M. a M. R. (viz body 3 až 8 shora). Tvrzení stěžovatele uplatněná v trestním oznámení nebyla podle tohoto rozhodnutí a následného vyrozumění žádným z provedených důkazů prokázána, proto nebyly dány důvody k zahájení trestního stíhání. Jak napadené rozhodnutí, tak i uvedené vyrozumění, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na ně odkazuje.
16. Ústavní soud zdůrazňuje, že sám nemůže nahrazovat ani doplňovat skutková zjištění k tomu povolaných orgánů. Pochybení takového charakteru, které by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu, v posuzované věci shledáno nebylo. Ústavní soud má za to, že postup orgánů činných v trestním řízení vedoucí k vydání napadených rozhodnutí a vyrozumění nevykazuje žádné neústavní deficity a že závěry učiněné ve věci orgány činnými v trestním řízení nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky. Ústavní soud zdůrazňuje, že skutečnost, že orgány činné v přípravném řízení trestním nehodnotily důkazy v souladu se subjektivním přesvědčením stěžovatele o tom, jak mělo být rozhodnuto, ještě neznamená, že došlo k porušení zásady volného hodnocení důkazů a k porušení práva stěžovatele na účinné vyšetřování trestné činnosti.
17. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu