ECLI:CZ:US:2021:4.US.2938.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2938/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů a) Ing. Lenky Švantnerové a b) MVDr. Ing. Stanislava Švantnera, zastoupených Mgr. Štěpánem Rybářem, advokátem, sídlem Klimentská 1246/1, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2021 č. j. 25 Cdo 879/2020-255, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. prosince 2019 č. j. 57 Co 291/2019-219 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. května 2019 č. j. 129 C 32/2016-177, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a 1. T. M., 2. příspěvkové organizace Ředitelství silnic a dálnic ČR, sídlem Na Pankráci 546/56, Praha 4 - Nusle, a 3. JUDr. Františka Švantnera, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhají zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich základní práva zaručená v čl. 2 odst. 2 a čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 90 a 95 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") napadeným (částečným) rozsudkem zamítl vůči 1. vedlejšímu účastníkovi žalobu, jíž se stěžovatelé domáhali zaplacení částky 83 313,50 Kč s příslušenstvím a stěžovatelka a) částky 128 876,50 Kč s příslušenstvím (výrok I), mezi stěžovateli a 2. vedlejším účastníkem řízení přerušil (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi stěžovateli a 1. vedlejším účastníkem (výroky III a IV).
3. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu ve výroku I (výrok I), změnil jej v nákladových výrocích (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky III a IV). Obecné soudy po skutkové stránce zjistily, že 1. vedlejší účastník jako zaměstnanec 2. vedlejšího účastníka vykonával funkci vedoucího úseku výstavby rychlostní komunikace R 48. Jeho pracovní povinností mimo jiné bylo koordinovat zajištění stavebního povolení včetně všech projednání a rozhodnutí o předání stanoviště zhotovitelům při realizaci staveb, kontrolovat dodržování platných právních předpisů upravujících majetkoprávní přípravu stavby a upozorňovat na jejich eventuální porušování. Při výkonu své funkce vydal povolení ke skácení dřevin na pozemcích (před vyvlastněním ve vlastnictví stěžovatelů), o nichž bylo rozhodnuto o vyvlastnění, přičemž toto jeho jednání bylo protiprávní. Za toto jednání byl rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 27. 3. 2015 č. j. 1 T 264/2014-475 shledán vinným z přečinu poškozování cizí věci. Po právní stránce obecné soudy dovodily, že podle §420 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "OZ 1964"), není 1. vedlejší účastník ve věci pasivně legitimován, neboť k protiprávnímu jednání, byť bylo v trestním řízení posouzeno jako přečin poškozování cizí věci, došlo při plnění úkolů plynoucích z jeho pracovního zařazení a náplně práce pro svého zaměstnavatele, tj. 2. vedlejšího účastníka. Nebylo zjištěno, a to ani v trestním řízení, že by vydáním povolení ke kácení dřevin uspokojoval své osobní zájmy, potřeby, či se tím snažil zajistit si jakýkoli osobní prospěch. Proto se 1. vedlejší účastník nedopustil excesu, když trestní odsouzení samo o sobě za daných okolností jeho výlučnou odpovědnost za škodu nezakládá.
4. K dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání odmítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (výroky II a III). Nejvyšší soud uvedl, že právnická či fyzická osoba podle §420 odst. 2 OZ 1964 odpovídá za škodu vzniklou v důsledku porušení právní povinnosti jejím zaměstnancem (či jinou použitou osobou) při plnění jejích úkolů, v souvislosti s nimi, respektive při činnosti, která je v místní, časové a věcné souvislosti k činnosti právnické (fyzické) osoby (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2005 sp. zn. 25 Cdo 482/2005). Odpovědnost použitých osob za škodu způsobenou třetím osobám je za těchto okolností zákonem vyloučena. Je-li však v konkrétním případě prokázáno, že činnost použité osoby (ať zaměstnance nebo jinak zmocněné osoby) se již neděla v mezích činnosti svěřené jí právnickou (fyzickou) osobou nebo nesledovala její zájem, ale výlučně zájem nebo potřeby vlastní, či třetích osob, jež nesouvisejí s jeho úkoly, jde o tzv. exces z výkonu svěřené činnosti a za předpokladu, že takové excesivní jednání porušilo zákon nebo smlouvu, nastupuje přímá odpovědnost této použité osoby za škodu tím vzniklou. Pro posouzení, zda o exces šlo, je rozhodující, zda jednání (či opomenutí) mělo místní, časový a především věcný (vnitřní účelový) vztah k činnosti (úkolům) osoby pověřené (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2010 sp. zn. 25 Cdo 896/2009, ze dne 9. 5. 2018 sp. zn. 30 Cdo 5848/2016 nebo ze dne 28. 7. 2000 sp. zn. 30 Cdo 1526/2000). Ani to, že došlo k porušení zákona, a to dokonce v takové intenzitě, že byl případně spáchán trestný čin nebo přestupek, však automaticky neznamená, že o exces jde (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2006 sp. zn. 25 Cdo 670/2005), dopustila-li se jednající osoba trestného činu jednáním, jehož účelem bylo splnění služebních povinností či svěřených úkolů, byť krajně neadekvátním způsobem. V posuzované věci je místní a časový vztah jednání 1. vedlejšího účastníka k plnění jeho pracovních úkolů dán, stejně jako věcný (vnitřní účelový) vztah jeho jednání k plnění jeho pracovních povinností (vytvořit podmínky pro výstavbu komunikace). Jiný účel jeho jednání ze skutkových zjištění nevyplývá a na jejich základě nelze dovodit, že by svým jednáním sledoval vlastní zájmy nebo potřeby. Přestože bylo jednání 1. vedlejšího účastníka posouzeno jako přečin, a šlo tedy o jednání trestné, bylo jeho účelem jednoznačně plnění pracovních povinností. Proto závěr obecných soudů, že nejde o exces, je v souladu s ustálenou praxí Nejvyššího soudu. Dále se stěžovatelé mýlí, mají-li za to, že otázka zpětné účinnosti §1 až 14 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "NOZ"), dosud nebyla dovolacím soudem řešena, jelikož ji Nejvyšší soud vyřešil v rozsudku ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. 21 Cdo 3612/201, když dovodil, že §3030 NOZ nelze vykládat tak, že by způsoboval (umožňoval) pravou zpětnou účinnost §1 až 14 NOZ na dříve (do 31. 12. 2013) vzniklé právní vztahy (poměry). Nepoužily-li tedy soudy nižších stupňů §1 až 14 NOZ, neodchýlily se od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Argumentaci stěžovatelů v ústavní stížnosti lze shrnout tak, že namítají, že v posuzované věci obecné soudy připustily a vzaly v úvahu ve prospěch pachatele nemravnou obranu odsouzeného poukazujícího na pochybnou aplikaci §420 odst. 2 OZ 1964 trestné činnosti (1. vedlejšího účastníka), aprobovaly jednání contra bonos mores. V důsledku tohoto postupu podle stěžovatelů nebylo řízení před obecnými soudy jako celek spravedlivé. Argumentace stěžovatelů vychází z právního názoru, podle něhož základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, na něž obsahově navazují komplexy norem jednoduchého (sc. podústavního) práva, přičemž porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), potom podle stěžovatelů zakládá dotčení na základním právu a svobodě, k čemuž přesně došlo v posuzované věci.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jejich ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpali všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. k tomu nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); tato i všechna dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. Jak již bylo uvedeno, je Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti povolán korigovat excesy obecných soudů [např. již nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)], o což však v posuzovaném případě nejde. Stěžovatelé se domáhají přehodnocení závěrů obecných soudů, přičemž v ústavní stížnosti uvádějí tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy náležitě vypořádaly; tím staví Ústavní soud do role další instance, která mu nepřísluší. Samotná polemika s právními závěry obecných soudů důvodnost ústavní stížnosti v jejich věci nezakládá a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz nález ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95 (N 63/5 SbNU 481)].
10. Ústavní soud nad rámec shora uvedeného konstatuje, že Nejvyšší soud v předmětné věci při posouzení obsahu dovolání stěžovatelů postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a také se svou ustálenou rozhodovací praxí, na kterou korektně v odůvodnění svého usnesení odkázal. Na závěru obecných soudů, že přestože bylo jednání 1. vedlejšího účastníka posouzeno jako přečin, bylo jeho účelem jednoznačně plnění pracovních povinností pro 2. vedlejšího účastníka, pročež je nutno aplikovat §420 odst. 2 OZ 1964, a na závěru, že právní úpravu §1 až 14 NOZ nelze v posuzované věci použít z důvodu principu nepravé retroaktivity, nelze shledat nic neústavního, co by odůvodňovalo případný kasační zásah Ústavního soudu.
11. Závěrem Ústavní soud podotýká, že dovolávají-li se stěžovatelé porušení čl. 90 a 95 Ústavy, tak je třeba poznamenat, že Ústavní soud již v minulosti dovodil, že tato ustanovení představují institucionální pravidla fungování soudní moci a nezakládají žádná ústavně zaručená základní práva konkrétním jednotlivcům [srov. nálezy ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149) a ze dne 17. 9. 1997 sp. zn. I. ÚS 176/97 (N 104/9 SbNU 9)].
12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelů (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu