ECLI:CZ:US:2021:4.US.2988.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2988/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Š. B., zastoupeného Mgr. Václavem Klepšem, advokátem, sídlem Havlíčkovo náměstí 189/2, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2021 č. j. 21 Cdo 904/2021-187, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. října 2020 č. j. 62 Co 238/2020-149 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. ledna 2020 č. j. 39 C 17/2019-82, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a příspěvkové organizace X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces (sc. soudní ochranu) zaručené čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z vyžádaného soudního spisu vedeného Obvodním soudem pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") pod sp. zn. 39 C 17/2019 se podává, že napadeným rozsudkem uvedený soud zamítl stěžovatelovu žalobu, aby byla vedlejšímu účastníkovi uložena povinnost zaslat mu písemnou omluvu za to, že se ve školním roce 2015/2016 dopustil jednání, které neoprávněně zasáhlo do jeho přirozených práv, zejména jeho vážnosti, cti a důstojnosti, a že neučinil účinná opatření k zabránění zásahu do jeho přirozených práv, ačkoliv o nich byl informován (výrok I), a aby mu zaplatil přiměřené zadostiučinění ve výši 100 000 Kč (výrok II). Dále obvodní soud rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení částku 24 684 Kč (výrok III). Obvodní soud neshledal důvodnou stěžovatelovu námitku nerovného zacházení či diskriminace, přičemž se vyjádřil k jednotlivým případům, kdy podle stěžovatele mělo k takto závadnému jednání vedlejšího účastníka docházet.
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil a rozhodl, že stěžovatel je povinen nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení v částce 8 228 Kč. Plně se ztotožnil se skutkovými a právními závěry obvodního soudu, přičemž shrnul, že skutková tvrzení, kterými stěžovatel odůvodnil porušení zásad rovného zacházení, daný závěr neodůvodňují, neboť v řízení byl prokázán jiný skutkový stav, a jednání vedlejšího účastníka, na které stěžovatel poukazoval, představuje vyžadování plnění povinností podle zákoníku práce "ve vztahu k ne zcela standardním postupům [stěžovatele] při výkonu závislé práce".
4. Proti tomuto usnesení brojil stěžovatel dovoláním, které avšak Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl s tím, že proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé není přípustné, neboť v něm stěžovatel uplatnil jiný dovolací důvod, než je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř., a z jeho námitek nevyplývají žádné rozhodné právní otázky, na jejichž řešení by napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle §237 o. s. ř. záviselo, a že proti rozhodnutí o nákladech řízení není přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.; současně uložil stěžovateli zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 550 Kč.
II.
Stěžovatelova argumentace
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na obsah žaloby, ve které uvedl, že vedlejší účastník na něj vytvářel soustavný tlak projevující se snižováním jeho důstojnosti a cti ve vztahu ke kolegům a především studentům, a namítl nerovné zacházení, které mělo spočívat v tom, že vedlejší účastník zveřejnil studentům a jejich rodičům interní pracovněprávní dokumenty a následně přijímal od studentů stížnosti na ně odkazující, a dokonce je k jejich sepisu motivoval, a že vedením a některými kolegy byl na něj vyvíjen mobbing a bossing. V této souvislosti tvrdí, že byly proti němu cíleně vytvářeny, doplňovány a upravovány důkazy tak, aby vedlejší účastník mu mohl udělovat napomenutí a dosáhnout jeho propuštění, přičemž k prokázání těchto skutečností navrhl velké množství důkazů.
6. Stěžovatel dále, odvolávaje se na judikaturu Ústavního soudu týkající se tzv. opomenutých důkazů [zejm. na nálezy ze dne 10. 3. 2015 sp. zn. II. ÚS 2172/14 (N 54/76 SbNU 747) a ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 87/99 (N 100/15 SbNU 31); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], porušení svého práva na "spravedlivý proces" spatřuje v tom, že byl odmítnut jím navržený důkaz výslechem studentů, aniž by to bylo obecnými soudy vysvětleno, výslechem ředitele vedlejšího účastníka, a to se zdůvodněním, že jde o statutárního zástupce vedlejšího účastníka a že by hodnota jeho výslechu byla nízká (kdy naopak výslech zástupkyň ředitele proveden byl), rukopisem předsedy předmětové komise s odůvodněním, že tento odborný text nemůže být hodnocen, přitom však hodnota tohoto důkazu spočívala nikoli v jeho obsahu (výpočtu), ale formě, jakož i výslechem vyučujících H. N. a M. D. k záznamu, jímž vedlejší účastnice prokazovala jeho údajné nevhodné vyjadřování o studentech a který podle stěžovatele neodpovídá skutečnosti, jakož i na ucelenou sadu srovnávacích testů z fyziky, jimiž chtěl prokázat nadprůměrné studijní výsledky studentů, které vyučoval. Současně poukazuje na nepřiléhavost argumentu Nejvyššího soudu nálezem ze dne 11. 11. 2003 sp. zn. II. ÚS 182/02 (N 130/31 SbNU 165).
7. Porušení téhož práva stěžovatel spatřuje v "provedení manipulovaných důkazů", kdy vedlejší účastník předložil důkazy tendenčně vybrané. Proto požadoval, aby byl soudem vyžádán ucelený soubor všech hospitací provedených v jeho třídách, kdy porovnáním by se ukázalo, že výtky směřující vůči jeho výuce a znalosti českého jazyka jsou smyšlené. V důsledku této "selektivity" nemůže obstát závěr o neplnění standardu výuky, a tedy oprávněnosti opatření vůči němu přijímaných. Podle stěžovatele tak obecné soudy nedostály požadavkům plynoucím z nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2003 sp. zn. II. ÚS 182/02 (N 130/31 SbNU 165), když přijaly selektivně vybrané důkazy.
8. Podle stěžovatele, odkazujícího na nálezy ze dne 20. 12. 2005 sp. zn. I. ÚS 593/04 (N 230/39 SbNU 443) a ze dne 28. 5. 2009 sp. zn. III. ÚS 2110/07 (N 123/53 SbNU 553), nemohou z hlediska práva na "spravedlivý proces" napadená soudní rozhodnutí obstát i z toho důvodu, že nejsou řádně zdůvodněna, neboť nebyly dostatečně vypořádány skutečnosti, které v průběhu řízení vyšly najevo. Konkrétně se obecné soudy nevyjádřily k tomu, jaký důsledek mělo prokázání skutečnosti, že zápis stížnosti třech vyučujících o hrubém vyjadřování o studentech neodpovídá skutečnosti, jaký důsledek pro rozhodnutí ve věci samé má doplňování zápisu z třídních schůzek 7.BG, jaký důsledek má zveřejnění interního pracovního dokumentu "opatření ke zkvalitnění výuky" rodičům a žákům, jeho vyvěšení na nástěnce třídy 5.BG, a následné tolerování jeho citování ve stížnostech studentů, a jaký důsledek má, že došlo k opakované kontrole týchž testů. Posledně uvedenou otázkou se městský soud sice částečně zabýval, avšak nepřesně, když pominul, že šlo o kontroly již jednou zkontrolovaného, přičemž má být posouzeno, zda takový postup je souladný s povinnostmi podle §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána napadená soudní rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
11. Stěžovatel v ústavní stížnosti jako důvod podání žaloby uvádí nerovné zacházení s tím, že se vedlejší účastník (společně s některými studenty) a jeho kolegové vůči němu dopustili jednání, jež je označováno jako mobbing a bossing, čímž snížili jeho důstojnost a čest ve vztahu ke kolegům a hlavně studentům, konkrétně měl vedlejší účastník zveřejnit interní pracovněprávní dokument a motivovat studenty k sepisu stížností na jeho osobu. Obecným soudům pak vytýká, že neprovedly některé důkazy, připustily provedení zmanipulovaných důkazů a své rozsudky řádně neodůvodnily.
12. Prakticky stejná skutková tvrzení stěžovatel uplatnil již v řízení o neplatnost výpovědi z pracovního poměru podle §52 písm. b) věty za středníkem zákoníku práce, vedeném u obvodního soudu pod sp. zn. 39 C 98/2016, jež bylo pravomocně skončeno. V obou řízeních stěžovatel odmítl, že by si řádně neplnil své pracovní povinnosti, resp. že by se dopustil nějakého prokazatelného podstatného pochybení. V uvedeném soudním řízení, a to v reakci na stěžovatelovu námitku nerovného zacházení či diskriminace, obvodní soud provedl poměrně rozsáhlé dokazování, na které navázal v nyní posuzované věci. Příslušné námitky pak v obou případech shledal nedůvodnými, přičemž se vypořádal s každou skutečností, v níž podle stěžovatele mělo nerovné zacházení s ním (ve srovnání s ostatními kolegy) spočívat (odebrání osobního příplatku, zpochybňování jeho schopností výtkami, neposkytnutí podpory při vyřizování stížností, zveřejnění opatření). Současně se na základě provedeného dokazování přiklonil k verzi vedlejšího účastníka, že stěžovatelova výuka vykazovala nedostatky (spočívající mj. v rozdílném přístupu k jednotlivým studentům a v nedostatečné srozumitelnosti z hlediska odborného i jazykového), jež byly předmětem stížností studentů a jejich rodičů, což vedlo (resp. muselo vést) vedlejšího účastníka k výkonu kontroly a k přijetí opatření ke zkvalitnění výuky. Takto vyloučil, že by kontrola stěžovatele vedlejším účastníkem (tím pověřenými kolegy stěžovatele), uplatňování požadavků na zkvalitnění výuky a opatření na nápravu nedostatků, měly tzv. šikanózní povahu, resp. představovaly výše zmíněný bossing či mobbing.
13. Podstatou ústavní stížnosti pak je nesouhlas s tím, jak obecné soudy hodnotily provedené důkazy. Ústavní soud přitom opakovaně poukazuje na to, že není oprávněn "přehodnocovat" hodnocení důkazů, jak bylo provedeno obecnými soudy, a to ani v případě, že by se s tímto jejich hodnocením sám neztotožňoval [srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]; z hlediska ústavnosti lze za relevantní považovat až tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry na jejich základě učiněnými [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) nebo ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Takováto vada zpravidla vzniká v důsledku zjevného věcného omylu či evidentní logické chyby; nemůže tedy jít o situaci, kdy by provedený důkaz sám o sobě či ve spojení s dalšími důkazy bylo možné zhodnotit i jinak (s jiným výsledkem), nýbrž kdy příslušný skutkový závěr zjevně stojí bez opory v provedených důkazech nebo je s nimi dokonce v přímém rozporu. Tak tomu v posuzované věci není, ostatně existenci tzv. extrémního rozporu vyloučil již Nejvyšší soud.
14. S oprávněním soudu hodnotit důkazy podle své úvahy neoddělitelně souvisí i jeho oprávnění rozhodnout o tom kterém důkazním návrhu. S tímto oprávněním je spojena povinnost soudu neprovedení navrženého důkazu řádně odůvodnit, přičemž dané odůvodnění musí být opřeno o některý z hlediska ústavnosti akceptovatelných "typových" důvodů [viz např. nález ze dne 29. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 569/03 (N 87/33 SbNU 339)]; jedním z těchto důvodů je "nadbytečnost" provádění dalších důkazů s ohledem na již (dostatečně) zjištěný skutkový stav. O tento důvod své rozhodnutí opřel obvodní soud a svůj postup vysvětlil v odůvodnění rozsudku. Namítá-li stěžovatel, že obecné soudy neprovedly jím navržené důkazy, nejde tudíž (bez dalšího) o tzv. kvalifikovanou vadu, tj. vadu, jež by zakládala porušení ústavnosti. Nutno také připomenout, že obdobně se k tomuto tématu již vyjádřily v napadených rozhodnutích jak městský soud, tak i Nejvyšší soud, který rovněž v souvislosti s odvolacími námitkami stěžovatele zdůvodnil, proč nebylo možné jeho tvrzením o konkrétních případech údajné diskriminace či nerovného zacházení přisvědčit.
15. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá i to, že se obecné soudy nevyjádřily ke všem otázkám, které blíže specifikuje. Jak již upozornil Nejvyšší soud, povinností obecných soudů je sice adekvátně (tj. ve vztahu k míře jejich závažnosti) se vypořádat s argumentací účastníků řízení, to ovšem neznamená, že musí reagovat jednotlivě na každý argument, v takovém případě ale z odůvodnění soudního rozhodnutí musí být patrno, proč ten který argument není důvodný, případně nemůže mít (i kdyby byl důvodný) na výsledek řízení žádný vliv. V posuzované věci na některé z nich obecné soudy reagovaly a ústavní stížnost tak je opět polemikou se soudním hodnocením provedených důkazů, u zbývajících pak není Ústavnímu soudu zřejmé, jak by mohly právně relevantní skutkové závěry obecných soudů zvrátit, či alespoň jejich správnost či úplnost zásadním způsobem zpochybnit.
16. Závěrem Ústavní soud dodává, že si stěžovatel, jak lze vyvodit z ústavní stížnosti, žádné pracovní pochybení nepřipouští, a kritiku své práce vedlejším účastníkem proto považuje za neoprávněnou, resp. smyšlenou, a jeho celkový postup za jakýsi "komplot" vůči své osobě za účelem ukončení pracovního poměru. Stěžovatel však poněkud pomíjí, že "pravidla" výkonu práce (tj. jaká má být podoba výuky apod.) neurčuje zaměstnanec, ale zaměstnavatel (a to např. i prostřednictvím předsedy předmětové komise), přičemž kontrolu dodržování těchto pravidel, vynucování jejich plnění a s tím související kritiku zaměstnance nelze (samu o sobě) považovat za bossing; tak by tomu bylo, nesl-li by výkon těchto oprávnění znaky zneužití daného práva, např. měl-li by tzv. šikanózní povahu. Tomu však nic nenasvědčuje, když ani není jasné, z jakého jiného důvodu by vedlejší účastník měl zájem ukončit stěžovatelův pracovní poměr než právě pro neplnění těchto pravidel, zvláště za stavu, kdy není učitelů s aprobací, jakou má právě stěžovatel, dostatek.
17. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu