ECLI:CZ:US:2021:4.US.3005.21.1
sp. zn. IV. ÚS 3005/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Lukáše Jíchy, soudního exekutora Exekutorského úřadu Přerov, sídlem Komenského 1294/38, Přerov, zastoupeného JUDr. Antonínem Blažkem, advokátem, Masarykovo náměstí 329, Uherské Hradiště, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. srpna 2021 č. j. 8 Co 149/2021-80, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a Radka Molíka a Tomáše Trinera, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
1. Z ústavní stížnosti a jejích příloh, včetně přiloženého exekučního spisu stěžovatele sp. zn. 203 Ex 15662/19, se podává, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 3. 2019 č. j. 13 Cm 76/2018-31 uložil druhému vedlejšímu účastníkovi (dále jen "povinný") zaplatit 100 000 USD s příslušenstvím Richardu Mostovi (dále jen "původní oprávněný"), který se dne 5. 6. 2019 u stěžovatele domáhal nařízení exekuce k vymožení uvedené pohledávky. Stěžovatel byl k vedení exekuce pověřen Okresním soudem v Mostě dne 13. 6. 2019 pod č. j. 50 EXE 4236/2019-12. Dne 20. 4. 2021 původní oprávněný smlouvou postoupil vymáhanou pohledávku prvnímu vedlejšímu účastníkovi (dále jen "oprávněný") a stěžovatel usnesením ze dne 28. 4. 2021 č. j. 203 Ex 15662/19-58 povolil, aby v exekučním řízení na jeho místo vstoupil oprávněný. Oprávněný poté požádal o zastavení exekuce s tím, že uznává, že pro účely náhrady nákladů je "procesní zavinění zastavení exekuce" na jeho straně.
2. Stěžovatel následně usnesením ze dne 20. 7. 2021 č. j. 203 Ex 15662/19-72 nařízenou exekuci zastavil podle §55 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (výrok I.), rozhodl, že nikdo z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.), a uložil oprávněnému zaplatit stěžovateli 540 192 Kč jako náhradu nákladů exekučního řízení (výrok III.). Stěžovatel v odůvodnění uvedeného usnesení odkázal na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, podle níž "uhradila-li vymáhanou pohledávku za trvání exekuce třetí osoba ... poté, co povinnému bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce, je nutno takové jednání třetí osoby přičíst povinnému stejně, jako kdyby vymáhanou pohledávku uhradil sám povinný" (viz např. usnesení ze dne 13. 4. 2016 sp. zn. 31 Cdo 1714/2013 či ze dne 31. 10. 2017 sp. zn. 20 Cdo 2924/2017), a na několik rozhodnutí Ústavního soudu, podle kterých je třeba uzavření dohody o narovnání či úplatu za postoupení pohledávky zohlednit při výpočtu nákladů exekuce jako uspokojení věřitele pod vlivem exekuce (srov. např. usnesení ze dne 18. 11. 2015 sp. zn. I. ÚS 2117/15 či ze dne 13. 12. 2016 sp. zn. IV. ÚS 1776/16; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Rovněž v nyní posuzované věci postoupení pohledávky směřovalo k zastavení exekuce pro "plnění pro pohledávku oprávněného" podle smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 20. 4. 2021. Stěžovatel výši svých nákladů určil podle §6 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem (dále jen "exekuční tarif"), ze základu ve výši 2 944 870,36 Kč, odpovídající výši pohledávky oprávněného k okamžiku jejího postoupení. Stěžovatel zdůraznil, že exekuční řízení vede od roku 2019 a ve věci vydal šest exekučních příkazů.
3. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením k odvolání oprávněného proti výroku III. uvedeného usnesení stěžovatele toto rozhodnutí v daném výroku změnil tak, že oprávněný je povinen zaplatit stěžovateli 8 107 Kč jako náhradu nákladů exekuce. Podle krajského soudu bylo procesní zavinění k zastavení exekuce na straně oprávněného. Stěžovatel však v průběhu exekuce činil pouze administrativní úkony ("pouze" vydával exekuční příkazy) a ve svém důsledku žádné plnění nevymohl, a proto krajský soud ve smyslu právních názorů v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2018 sp. zn. 20 Cdo 3401/2017 a v nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2010 sp. zn. IV. ÚS 296/08 (N 243/59 SbNU 483) náhradu nákladů snížil na minimální částku podle §6 odst. 3 exekučního tarifu.
II.
Argumentace stěžovatele
1. Stěžovatel tvrdí, že se krajský soud napadeným usnesením neodůvodněně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (sub 3), podle které je plnění třetí osoby vymoženým plněním, které je základem pro výpočet odměny exekutora. Stěžovatel zdůrazňuje, že východiskem pro jím citovanou rozhodovací praxi je princip zásluhovosti odměny za provedení exekuce [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 1903/07 (N 12/48 SbNU 127) či ze dne 12. 5. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2888/07 (N 84/49 SbNU 205)]; ne vždy je podmínkou přímá úhrada povinným. Napadené rozhodnutí není projevem legitimního odklonu od ustálené rozhodovací praxe založené na rozumném uvážení, nýbrž jejím zřejmým odmítnutím bez náležitého odůvodnění. Nový oprávněný je nadto kamarádem povinného, a je proto zřejmé, že postoupení pohledávky bylo účelové. Stěžovatel konečně zdůrazňuje význam jeho věci, přestože jde "jen" o náklady řízení. Jde nejen o jeho hospodářskou existenci, jeho majetková práva a právo podnikat, nýbrž i o činnost ostatních exekutorů ve srovnatelné situaci.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
1. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné k další k dispozici neměl (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
1. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na obecných soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
2. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře vymezil za jakých podmínek má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, postihuje-li rozhodování obecných soudů nepřípustně některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva).
3. Těžiště ústavní stížnosti spočívá v tvrzení, že napadené rozhodnutí představuje neodůvodněný odklon od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu o povaze plnění třetí osoby či dobrovolného plnění v exekučním řízení a jeho významu pro náhradu nákladů soudního exekutora.
4. V prvé řadě je třeba zdůraznit, že krajský soud při rozhodování o nákladech stěžovatele jakožto soudního exekutora shledal procesní zavinění na straně oprávněného. Rozhodl proto v souladu se stěžovatelem citovanou judikaturou v tom smyslu, že stěžovatel má právo vůči oprávněnému na náhradu nákladů exekuce. Stěžovatel však ve své argumentaci pomíjí, že krajský soud s odkazem rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (sub 4) náhradu stěžovatele snížil, neboť ji s ohledem na skutečný rozsah činnosti stěžovatele v exekučním řízení považoval za nepřiměřeně vysokou. Stěžovatel přehlíží, že Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 20 Cdo 3401/2017 s odkazem na nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009 sp. zn. IV. ÚS 475/09 (N 237/55 SbNU 293), ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3507/13 (N 54/73 SbNU 79) a ze dne 22. 1. 2015 sp. zn. III. ÚS 2516/14 (N 14/76 SbNU 185) uvedl, že je povinností exekučního soudu vyhodnotit přiměřenost odměny vypočtené podle §6 odst. 1 exekučního tarifu za situace, kdy je plněno dobrovolně nebo třetí osobou: "Za takové situace je třeba důsledně respektovat, že ‚dobrovolné' plnění povinného po zahájení exekučního řízení je nutno brát v potaz do té míry, aby nedocházelo ke zjevně nepřiměřenému postihu povinného. Exekuční soud přitom musí přihlédnout zejména k tomu, že odměna exekutora má odrážet složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů exekuce. Soud je povinen vyhodnotit, zda takové okolnosti exekučního řízení neodůvodňují přiznání nižší odměny exekutorovi, a to bez ohledu na limity stanovené exekučním tarifem."
5. Obdobné se podává z krajským soudem odkazovaného nálezu sp. zn. IV. ÚS 296/08, podle jehož bodu 15 je exekuční soud "povinen posoudit, zda lze způsob, jímž [povinný] plnil svůj závazek, považovat za řádné plnění dluhu, a následně určit odměnu exekutora v návaznosti na to, jak konkrétně za daných okolností svými úkony přispěl k vymožení plnění." Takové úvahy Ústavního soudu přitom dále plynou z bodu 29 nálezu pléna ze dne 1. 3. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 8/06 (N 39/44 SbNU 479; 94/2007 Sb.), podle kterého by "ústavně konformní úprava odměn exekutora ... neměla vycházet z přímé závislosti odměny na výši vymoženého plnění, ale [měla by] odrážet složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce." Z obdobných východisek vychází i další nálezová judikatura Ústavního soudu uvedená sub 10., jakož i usnesení Ústavního soudu odkazovaná stěžovatelem sub 3.
6. Jak se proto podává ze shora uvedeného, úvaha krajského soudu o snížení odměny stěžovatele podle složitosti a namáhavosti exekuční činnosti v obecné rovině odpovídá ustálené rozhodovací praxi Ústavního soudu i Nejvyššího soudu. Je to naopak stěžovatel, kdo ustálenou rozhodovací praxi vykládá bez ohledu na její vývoj a kontext, a vyvozuje z ní zavádějící závěry. Ne vždy proto soudnímu exekutorovi může náležet při dobrovolném plnění povinným či při plnění třetí osobou "automaticky" náhrada v plné výši podle výše vymoženého plnění. Princip zásluhovosti se odráží právě v tom, že je třeba zohlednit skutečnou činnost soudního exekutora v exekučním řízení.
7. Jde-li o samotné posouzení složitosti, odpovědnosti a namáhavosti činnosti stěžovatele v exekučním řízení, tak taková úvaha náleží zásadně obecným soudům. Napadené rozhodnutí krajského soudu v tomto směru znaky libovůle netrpí, neboť v souladu s obsahem exekučního spisu zohledňuje, že stěžovatel v exekučním řízení činil "pouze administrativní úkony" a jeho činnost spočívala "pouze ve vydání exekučních příkazů". Na uvedené konkrétně koncipované úvahy krajského soudu však stěžovatel nijak nereaguje; netvrdí, v čem konkrétně byla jeho činnost v exekučním řízení složitá či namáhavá tak, aby odůvodnila přiznání nákladů, které krajský soud považoval za nepřiměřeně vysoké, popř. z jakého důvodu stěžovatel považuje s ohledem na svoji skutečnou činnost v exekučním řízení přiznané náklady za nepřiměřeně nízké. Je nutné rovněž zdůraznit, že byť stěžovatel obdržel náklady v řádově nižší částce, než kterou původně požadoval, nešlo o situaci, kdy obecný soud přizná soudnímu exekutorovi nulovou odměnu, jako např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 2516/14. Obecně je totiž třeba vycházet z toho, že nelze zpochybnit právo soudního exekutora na úhradu nákladů i odměny souvisejících s jeho činností, nicméně i toto právo se posuzuje podle okolností konkrétního případu (viz bod 13 usnesení ze dne 17. 7. 2019 sp. zn. III. ÚS 2005/19).
1. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu